Rozhovor se Spasitelem

¹Spasitel řekl svým učedníkům: „Už nastal čas, bratři, abychom opustili práci a stáli v klidu. Kdo stojí v klidu, spočine navěky. Říkám vám: buďte vždy nad časem, nad strachem, nad hněvem. Hněv je strašlivý, protože probouzí nezastavitelný hněv, ale vy jste ho přijali s bázní a chvěním – a on vás postavil pod vládce, z nichž nic nepřichází. Já jsem přišel, otevřel cestu, naučil je o průchodu, kterým projdou vyvolení a osamělí – ti, kdo poznali Otce, uvěřili pravdě, vzdali všechny chvály.“

²„Když vzdáváte chválu, říkejte takto: Slyš nás, Otče, jako jsi slyšel svého jednorozeného syna, přijal ho a dal mu odpočinutí od temnoty. Tys ten, jehož moc je živé světlo, dotek slova, pokání života. Jsi myšlení a klidnost osamělých. Slyš nás, jako jsi slyšel své vyvolené. Skrze tvou oběť vstoupí, skrze jejich dobré skutky zachránili duše z těch slepých údů, aby existovali navěky. Amen.“

³„Naučím vás: Když přijde čas rozpuštění, první moc temnoty na vás přijde. Nebojte se, neříkejte ‚Hle, čas nastal!‘ Když uvidíte jedinou hůl, pochopte – to je znamení díla, vládci se blíží. Strach je jejich moc. Pokud se ho bojíte, pohltí vás. Nikdo z nich vás nešetří, neslituje se nad vámi. Hleďte do toho prázdna – vy jste ovládli každé slovo na zemi. To vás vyzdvihne na místo bez tyrana. Tam uvidíte ty, kdo se skrývají, řeknou vám o síle rozumu, o místu pravdy. Vy, právě vy uslyšíte – pravdu živou, vaši radost. Ať vaše duše nepadne do slova, které povstává. Průchod je strašný před vámi. Vy, jednomyslní, ho přejděte! Jeho hloubka veliká, výška obrovská – jednomyslnost a oheň překonají všechny moci. Zapomenete na syna, na sebe – jste už nad nimi.“

⁴Matouš řekl: „Jak to pochopím?“ Spasitel: „Co je uvnitř tebe, zůstane – ty sám.“ Jidáš: „Pane, ty duše, ty malé – když odejdou, kam?“ Pán: „Přijmi je. Neumírají, nezničí se – poznaly své spřízněné, toho, kdo je přijme. Pravda hledá moudré a spravedlivé.“

⁵Spasitel: „Lampou těla je mysl. Dokud jsou věci uvnitř v pořádku, těla září. Dokud srdce temná, světlo, které očekáváš, zůstane skryté. Mám své slovo – posílám ho.“ Učedníci: „Pane, kdo hledá a odhaluje?“ Pán: „Ten, kdo hledá, odhaluje.“ Matouš: „Když mluvím, kdo poslouchá?“ Pán: „Kdo mluví, poslouchá. Kdo vidí, odhaluje.“

⁶Marie: „Pane, hle! Odkud nosím tělo – a proč pláču, a směju se?“ Pán: „Pláče se kvůli dílům, která zůstanou. Mysl se směje duchu. Kdo nevidí temnotu, neuvidí světlo. Říkám: světlo je temnota, kdo stojí v ní, nevidí lež. Dal jsem vám, abyste existovali navěky. Všechny moci nahoře i dole vás poznají. Tam bude pláč a skřípění zubů nad koncem všech věcí.“

⁷Jidáš: „Pane, co bylo před nebem a zemí?“ Pán: „Byla temnota a voda, duch nad vodou. To, co hledáte, je uvnitř – moc a tajemství ducha. Z temnoty vyšla zlá mysl Demiurga, ale pravda ji překoná, protože pochází z Bythosu, ne z něj.“

⁸Někdo: „Pane, kde je pravá mysl usazená?“ Pán: „Oheň ducha vznikl v obojím – v temnotě i ve světle. Proto vzniklo všechno. Pravá mysl se zrodila v nich. Kdo postaví duši vysoko, bude povýšen nad Archonty.“

⁹Matouš: „Jak máme překonat moci nahoře i dole?“ Pán: „Kdo má moc, ať ji opustí a činí pokání – moc je iluze Archontů. Kdo hledá pravdu, najde ji a raduje se. Prostředkem je anamnéza/metanoia – vzpomínka na původní světlo. Opustíte tělo, strach, vládce. Pak se stanete pneumatickými, nad nimi. Vaše srdce bude prázdné od hmoty, plné Sofie. Jen tak překonáte ty, kdo vás drží dole.“

¹⁰Jidáš: „Hle, vidím, že všechno existuje jako znamení na neviditelném.“ Pán: „Když Otec založil kosmos, oddělil vodu od něj, jeho Slovo vyšlo z něj a obývalo mnohé aeóny. Bylo vyšší než cesta, která obklopuje celou zemi. Shromážděná voda zůstala mimo ně. Z vody vyšel veliký oheň, obklopující je jako zeď. Čas oddělil mnohé od toho, co bylo uvnitř. Když kosmos vznikl, Otec pohlédl na něj a řekl: ‚Jdi, vyvrhni ze sebe, aby nic nechybělo od pokolení k pokolení.‘ Pak vyvrhlo prameny mléka, medu, oleje, vína, dobré plody, sladkou chuť a dobré kořeny – aby nikdy nechybělo. Je nad vším, jeho krása září, podobné mu, protože vládne všem Aeonům nahoře i dole. To, co bylo rozptýleno z ohně, je nyní v nahoře i dole. Všechna díla na nich závisí – oni vládou nad nebem i zemí.“

¹¹A když Jidáš slyšel tyto věci, sklonil se, poklonil se a vzdal chválu Pánu – protože slovo se vrátilo do jeho srdce jako světlo z Bythosu.

¹²Marie pozdravila bratry: „Kam chcete uložit tyto věci, na které se ptáte Syna?“ Pán: „Sestro, nikdo se o na ně nemůže ptát, pokud nemá místo v srdci, kam je může uložit. Nechť vyšly ven z temnoty a vstoupily do světla – aby nebrzdily tento chudý kosmos, který Archonti spoutali.“

¹³Matouš: „Pane, chci vidět to místo života – kde není zlo, jen čisté světlo!“ Pán: „Bratře Matouši, neuvidíš ho, dokud neseš tělo.“ Matouš: „Pane, i když ho neuvidím, nechť ho poznám!“ Pán: „Každý, kdo poznal sám sebe, viděl ho ve všem, co mu bylo dáno dělat – v každém dechu, v každém skutku – a přišel k němu ve své dobrotě, protože poznání je anamnéza/metanoia z Pleromy.“

¹⁴Jidáš: „Pane, jak se to, co otřásá zemí, pohybuje?“ Pán vzal kámen: „Co držím?“ Řekl: „Kámen.“ Pán: „To, co drží zemi, drží i nebe. Když Slovo vyjde z Velikosti, přijde na to, co drží nebe i zemi. Země se nehýbe – kdyby se hýbala, spadla by do propasti. Ale nehýbe se ani nepadá, aby První Slovo neselhalo. To, co založilo kosmos, ho obývalo a vdechlo z něj vůni Sofie. Co se nehýbe, říkám vám, všichni synové člověka – jste z toho místa. V srdcích těch, kdo mluví z radosti a pravdy, existujete. I když vyjde v těle Otce mezi lidmi a není přijato, vrátí se na své místo. Kdo nezná dílo dokonalosti, nezná nic. Kdo nestojí v temnotě, neuvidí světlo. Kdo nechápe, jak vznikl oheň, spálí se v něm – nezná jeho kořen z aeónu. Kdo nezná vodu, neví nic. K čemu mu křest? Kdo nezná vítr, který fouká, rozptýlí se s ním. Kdo nezná tělo, které nese, zahyne s ním. A kdo nezná Syna, nezná Otce. Kdo nezná kořen všech věcí, zůstanou mu skryté. Kdo nezná kořen zla, není od něj cizí. Kdo nepochopí, jak přišel, nepochopí, jak odejde – a zůstane v tomto kosmu, který bude ponížen.“

¹⁵Pak vzal Jidáše, Matouše a Marii na hranici nebe a země. Když položil ruku na ně, doufali, že spatří pravdu. Jidáš zvedl oči – uviděl nesmírně vysoké místo nahoře, propast dole. Řekl Matoušovi: „Bratře, kdo vyleze tak vysoko, nebo sestoupí do propasti? Tam hoří obrovský oheň, strašlivý!“ V tu chvíli vyšlo Slovo z propasti. Stálo a sestoupilo. Jidáš mu řekl: „Proč jsi sestoupil?“ Syn člověka je pozdravil: „Semeno z moci bylo nedostatečné, spadlo do propasti země. Velikost si na něj vzpomněla, poslala Slovo. Přineslo ho zpět – aby První Slovo neselhalo a aeón se nerozpadl.“

¹⁶Učedníci se divili všemu, co řekl, a přijali to vírou. Usoudili: zlo je zbytečné, protože pravda ho převáží.

¹⁷Pak řekl učedníkům: „Řekl jsem vám – jako viditelný hlas a blesk bude dobré vzato do světla.“ Všichni vzdali chválu: „Pane, před tvým příchodem – kdo ti vzdával chválu? Všechny chvály jsou tvé. Kdo ti žehná? Všechno žehnání z tebe vychází.“

¹⁸Když stáli, uviděl dva duchy – nesli jednu duši v blesku. Slovo vyšlo ze Syna člověka: „Dejte jim roucho!“ Malý se stal jako velký. Byli to ti, kdo přijali světlo – navzájem se poznávali v pravdě. Pak učedníci, které vyvolal, viděli zlo jako prázdno. Pán: „Když uvidíte ty moci, stanou se obrovskými – ale když uvidíte Věčného Existujícího, to je pravé vidění. Snažte se zachránit, co vás může pomoci ho následovat – hledejte ho, mluvte o něm. Ať všechno ladí s vámi. Pravý živý Bůh žije ve vás – a v něm.“

¹⁹Jidáš: „Pane, opravdu chci pochopit – co je to žijící v nás?“ Pán: „Žijící bydlí v celku, v nedostatku je ukryto. Ty jsi ten, kdo zůstane – nedostatek je jen stín, který pravda rozptýlí, protože jsi z Pleromy.“

²⁰Jidáš: „Kdo to je?“ Pán: „Všechna díla, která zůstávají, jsou ta, která ty překonáš. Archonti nad námi vládnou, ale ty nad nimi – až zbavíš se žárlivosti, oblékneš se do světla a vstoupíš do svatební komory.“

²¹Jidáš: „Jak nám přinesou roucho?“ Pán: „Někteří ti ho poskytnou, jiní ho přijmou. Oni ti dají roucho života – protože člověk ho dostal, když poznal cestu ven. Je to těžké i pro mě – ta cesta je úzká, nad aeóny.“

²²Marie: „Tak k 'zlu každého dne', 'dělník je hoden své mzdy', 'učedník je jako učitel'.“ Řekla to jako žena, která pochopila všechno.

²³Učedníci: „Co je plnost a co nedostatek?“ Pán: „Vy jste z plnosti, ale bydlíte v místě nedostatku. Hle, jeho světlo na mě proudí – protože jsem vrátil to, co bylo ukradeno.“

²⁴Matouš: „Řekni mi, Pane, jak mrtví umírají a jak živí žijí.“ Pán: „Ptáš se na slovo, které oko nevidělo, ucho neslyšelo – jen já ho znám. Říkám: když se odstraní to, co oživuje člověka, nazve se mrtvým. Když živé opustí mrtvé, živé bude voláno zpět.“

²⁵Jidáš: „Proč jinak pro pravdu umírají a žijí?“ Pán: „Co se narodí z pravdy, neumírá. Co se narodí z ženy, umírá – protože žena rodí do hmoty.“

²⁶Marie: „Řekni mi, Pane, proč jsem přišla sem – získat nebo ztratit?“ Pán: „Ty odhaluješ hojnost zjevujícího!“ Marie: „Pane, je tedy místo bez pravdy?“ Pán: „Místo, kde nejsem já!“ Marie: „Pane, jsi strašný a úžasný – ti, kdo tě neznají, tě bojí.“

²⁷Matouš: „Proč neodpočíváme hned?“ Pán: „Když odložíte tyto břemena!“ Matouš: „Jak se malé spojí s velkým?“ Pán: „Když opustíte díla, která vás nemohou následovat – pak spočinete.“

²⁸Marie: „Chci pochopit všechno, jak to je!“ Pán: „Kdo hledá život! To je jejich bohatství. Tento kosmos je prázdný – jeho zlato a stříbro klame.“

²⁹Učedníci: „Co máme dělat, aby naše dílo bylo dokonalé?“ Pán: „Buďte připraveni na všechno. Blažený ten, kdo našel zápas – jeho oči neviděly vraždu, ani nebyl zabit, ale vyšel vítězně.“

³⁰Jidáš: „Řekni mi, Pane, co je začátek cesty.“ Pán: „Láska a dobrota. Kdyby jedno z nich bylo u vládce, zlo by nikdy nevzniklo.“

³¹Matouš: „Pane, mluvíš o konci všeho bez obav.“ Pán: „Pochopili jste všechno, co jsem řekl – přijali jste to vírou. Je-li to vaše, pak je vaše. Není-li, pak ne.“

³²Učedníci, dvanáct jich bylo, se zeptali: „Učiteli, nauč nás klidnost.“ Pán: „Všechno, co jsem vám dal, pochopíte – a pak budete v klidu. Všechno, co máte, je vaše, protože jste z plnosti.“

³³Marie: „Je jen jedno slovo, které řeknu Pánu o tajemství pravdy: V tom jsme se postavili a pro kosmos jsme průhlední – jako světlo, které prochází temnotou bez překážky.“

³⁴Jidáš řekl Matoušovi: „Chceme pochopit roucho, které si oblékneme, až odejdeme z těla.“ Pán: „Vládci mají roucho jen na čas – vaše je věčné. Vy, děti pravdy, se neoblékáte do pomíjivého. Říkám: blažení budete, až se svléknete – protože nic venku není velké. Jen vnitřní světlo zůstane, z aeónu.“

³⁵Marie: „Jaké je to hořčičné zrno? Z nebe, nebo ze země?“ Pán: „Když Otec založil kosmos, nechal mnoho z Matky Všech – ze Sofie. Zrno je z ní, ne z hmoty. Proto mluví, proto jedná – je to semeno Pleromy, které v tobě roste, když se vzdáš Archontů.“

³⁶Jidáš: „Řekni nám, Pane, jak se máme modlit.“ Pán: „Modlete se v místě, kde není žena – v duchu, ne v těle.“ Matouš: „'Modlete se v místě, kde není žena' – znamená to zničit díla ženství, ne proto, že by jiný způsob narození byl, ale protože přestanou rodit do hmoty.“ Marie: „Nikdy nebudou zničeny úplně.“ Pán: „Kdo ví, že se nerozpustí? Archonti se zvětší, ale vás nedosáhnou. Pravé Slovo přichází z Otce do propasti – v tichu, s bleskem, rodí. Vidí je? Přemůžou je? Vy znáte cestu před anděly i mocnostmi. Je to těžké i pro mě – cesta je úzká, nad aeóny.“

³⁷Marie řekla Pánu: „Když díla rozpouštějí dílo?“ Pán: „Správně – když já rozpustím, odejde na své místo, do Pleromy.“

³⁸Jidáš: „Jak se projevuje duch?“ Pán: „Jak se projevuje meč – ostřím, které řeže iluzi.“ Jidáš: „Jak se projevuje světlo?“ Pán: „V něm navěky – neviditelné, ale všechno osvěcující.“

³⁹Jidáš: „Kdo odpouští díla komu? Díla kosmu – kdo odpouští?“ Pán: „Kdo pochopil díla, ten činí vůli Otce. Vy se zbavte hněvu a žárlivosti, svlečte se z těla – pak budete žít navěky. Říkám vám: neveďte své duchy a duše do omylu, do temnoty Archontů.“

⁴⁰A na konci: „Kdo nepochopí kořen všeho, zůstane v temnotě. Kdo pochopí, ten se vrátí domů – do Bythosu, kde není strach, jen světlo.“ 📕 Codex IV