PhilDickian Gnosticism

TEXTY PŘEVZATÉ A INSPIROVANÉ Z WEBU

DICKIANGNOSTICISM.WORDPRESS.COM A OSTATNÍCH ZDROJŮ ZA SOUHLASU SPRÁVCE WEBU, ČI VOLNÉHO ZVEŘEJNĚNÍ ČLÁNKU A STUDIE [2023] Když jsem před několika lety upřímně začal hloubkový výzkum PKD, tak jsem postupně navázal kontakty v rámci velkého fandomu PKD v USA, a nejen v USA. Jeden z nejlepších kontaktů jsem navázal se správcem webu DICKIANGNOSTICISM.WORDPRESS.COM314 a to panem Marcinem S. a dostal jsem se do jádra výzkumníků PKD, když jsem sám napsal několik velmi podrobných textů jak k Valisovskému [V.A.L.I.S.] náboženství PKD, tak k osobní stránce PKD a jeho duševnímu zdraví. Všechny mé články získaly svou pozornos t, a nakonec jsem nedokázal odolat tomu, že zkusím v rámci Fandomu PKD oslovit paní Tessu B. Dickovou – bývalou manželku, a družku PKD, kdy jsem ji požádal o kontrolu mnou napsaných textů – a ona tak učinila, a hodnocení textů na vysoce citlivá témata byla shledána jako čistá díla – bez vědomých i nevědomých chyb. To mě jako autora potěšilo, a můj kontakt s paní Tessou B. Dick stále trvá, a já si stále mohu dovolit ověřovat ty nejcitlivější otázky – při velké úctě k osobě a znalostem paní Tessy. Častokrát se lidé bojí oslovit kohokoli, aby se něco dozvěděli, ale já se snažím vždy jít na jádro, abych pochopil maximum. Nyní máte před sebou výsledek mé spolupráce s perfektně živým fandomem PKD, a výsledkem je zpracování článků, přepisů rozhovorů a také přímé PKD studie, kdy jsem si vše přeložil postupně do češtiny, abych je plně mohl předat českému čtenáři, v rámci dostupnosti knihy samozřejmě budou k dispozici i anglicky mluvícímu čtenáři. Pro mě osobně jde o vysoce cenný materiál, představuji jádro tvorby člán ků o PKD i jeho přímá vyjádření, všechny překlady jsem opakovaně kontroloval, a samozřejmě tam, kde byla potřebná úprava údajů jsem po dohodě s Marcinem S. doplnil články o PKD nejnovějšími informacemi z pečlivého osobního výzkumu. Výsledek mé kvalitně odv edené práce máte nyní před sebou, můj výzkum a kontakty, abych dosáhl maximum znalostí o PKD stále pokračují. A na závěr, jak vyplývá ze všech informací všechny články, eseje, a přímé rozhovory jsou uvedeny se souhlasem správce webu, a to za účelem šíření názorů a přímé výuky o PKD.

PŮVODNÍ SDĚLENÍ

Z hlediska informovanosti zde musím nejprve upřesnit, že jsem navázal kontakt se správcem webu zaměřeného na Philipa Kindreda Dicka – PhilDickian Gnosticism315. Skupina má i na Facebooku skupinu pro příznivce PKD Phildickian Gnosticism Facebook Group 316 kde se aktivně diskutuje ke všemu, co se týká jak vývoje přepisů a překladu The Gnosis of Philip K. Dick in The Exegesis of 2-3-74, tak ostatních témat kolem PKD (dále jen PKD – Philip Kindred Dick). Z těchto zdrojů určitě v současné době hodně čerpám, protože informace jsou stále vzácný poklad. V některých závěrech se může také lišit stanovisko skupiny od mého (od mých článků k tématu PKD), nebo se může lišit vysvětlení některých pojmů, což považuji za naprosto 314 PhilDickian Gnosticism https://dickiangnosticism.wordpress.com/ 315PhilDickian Gnosticism https://dickiangnosticism.wordpress.com/ 316 Phildickian Gnosticism Facebook Group - https://www.facebook.com/groups/220209681843267/

v pořádku, protože u PKD jde hlavně o to, aby každý jedinec si zpracoval Dickovu mistrovskou práci (The Exegesis je kniha podobná Červené knize – od Carla Gustava Junga)317 v jeho The Exegesis sám, protože PKD byl (Novo) Gnostik a každý tak může jednotlivá zjevení a vysvětlení pochopit na úrovni svého (ne)dogmatického smýšlení. Nakonec najdu nějaký výsledný prvek k pochopení pojmů, ale nebude to lehká práce. Jinak, jak vždy upozorňuji na živých přednáškách týkajících se PKD, tak PKD a jeho život i tvorba je extrémně závažným tématem, a jen málokdo si skutečně udělá čas se dopodrobna věnovat tomu, co po sobě zanechal. A tak někdo bude brát PKD jako velmi skvělého spisovatele scifi, a nepůjde dál k jeho Gnostickému odkazu, což je jedna z možností – nicméně i četbou jeho knih nasajete gnostický přístup, aniž to budete možná tušit. Jak jste již pochopili, tak moje cesta vede do hlubin chápání PKD, kde se často i jako výzkumník hodně rychle ztrácím. V této knize mám možnost se ale vynořit z hlubin, a to, co cestou v hlubinách PKD najdu, chci předat autenticky dál. Rubrika převzatých článků se tedy jmenuje Texty převzaté z webu PhilDickian Gnosticism. Od správce skupiny mám výslovný souhlas s publikováním přeložených textů i k jejich doplnění a přepracování dle nejnovějších poznatků. Všechny příspěvky budou upravovány v rámci překladu a znalosti Dickova pochopení. Pokud někdo bude mít někdo smysluplně jší překlad nebo upřesnění, rád ho uvítám a zapracuji, i s poděkováním. Nynější překlad byl realizován společně s Martinem H., za což mu upřímně děkuji. DICKIANGNOSTICISM.WORDPRESS.COM - PRVNÍM PŘÍSPĚVKEM Z

WEBU PHILDICKIAN GNOSTICISM JE DESET HLAVNÍCH PRINCIPŮ GNOSTICKÉHO

ZJEVENÍ

Gnostičtí křesťané druhého století (dle PKD) věřili, že člověka může zachránit pouze zvláštní zjevené poznání, spíše než víra. Obsah tohoto zjevení nemohl být přijat empiricky ani odvozen a priori. Považovali tuto zvláštní gnózi za tak cennou, že ji bylo třeba držet v tajnosti. Zde je deset hlavních principů gnostického zjevení:

∎

Stvořitel tohoto světa je nepříčetný.

∎

Svět není takový, jaký se zdá. Aby se v něm zlo mohlo schovávat, musí svět i stvořitele zahalovat závoj klamu. (Žijeme tedy v iluzorním zrcadlovém světě, který je nepravý, porušený a je pouhou zrcadlovou nápodobou světa skutečného, pravého a dokonalého, který leží v jiné realitě).

∎

Existuje jiná, lepší říše Boží a veškeré naše snahy by měly směřovat k tomu, abychom ji sem vrátili.

∎

Naše životy se táhnou po tisíce let a můžeme se rozvzpomenout na náš původ ve hvězdách. (Ve smyslu, že se to můžeme naučit, můžeme být k tomu rozvzpomenutí dovedeni).

∎

Každý z nás má božský protějšek – dvojníka, který nepadl a může nám podat pomocnou ruku, kterou nás probudí. Tato jiná osobnost je naše autentické probuzené já, to, které máme teď, je spící a nižší. Ve skutečnosti spíme a jsme v rukou nebezpečného mága převlečeného za dobrého boha, šíleného stvořitele. Chmury, zlo 317 Červená kniha – od Carla Gustava Junga - http://www.cervenakniha.cz/

a bolest tohoto světa, s přihlédnutím k faktu, že je to deterministické vězení šíleného stvořitele, nám způsobují, že se v mládí dobrovolně oddělujeme od toku života, a tedy se dobrovolně uspáváme v klamu.

∎

Můžeš vystoupit z vězení světa klamu do království míru, pokud tě skutečný Jediný Pravý Dobrý Bůh postaví pod Jeho milost a dovolí ti vidět skutečnost jeho očima.

∎

Kristus dával, spíš, než by obdržel, Zjevení. Učil své následovníky, jak vstoupit do království ještě za života, zatímco jiná mystická náboženství přinášejí spíš zapomnění. Předával tím znalosti o jiném čase a jiné říši, která ale není tady. Svým působením On nakonec způsobil, aby království přišlo a tím je On živým zastoupením Jediného Dobrého Boha (Logos).

∎

Pravděpodobně stále existuje skutečná, tajná křesťanská církev, která dlí od počátku v podzemí, tedy ve skrytu, kdy má stále přítomné své vedení, svou hlavu neboli vládce žijícího Božího těla. Toto Boží tělo tvoří členové církve, jež do sebe vstřebali skutečné Boží slovo – Logos prostřednictvím plazmáta. Díky účasti na něm mají pravděpodobně obrovské, zdánlivě magické síly.

∎

Rozdělení do dvou časů – dobrého a zlého – a dvou říší – dobré a zlé – náhle skončí vítězstvím dobra, jakmile nyní neviditelné království, začne být viditelné. Nemůžeme znát datum, tedy nevíme dne, ani hodiny.

∎

Během tohoto časového období jsme proséváni, i souzeni podle toho, se kterou silou se spojíme. Jestli s Demiurgem, šíleným stvořitelem tohoto světa nebo s Jediným Pravým Dobrým Bohem a jeho královstvím, kterého známe skrze Krista. Znát těchto deset principů gnostického křesťanství jest způsob, jak předejít katastrofě. DICKIANGNOSTICISM.WORDPRESS.COM - DRUHÝM PŘÍSPĚVKEM Z

WEBU PHILDICKIAN GNOSTICISM JE DICKOVO VÝJIMEČNÉ UČENÍ O PLASMÁTU

PKD se věnoval ve svém pochopení (Novo) Gnosticismu i úplně novým tématům (termínům), kdy jeden z těchto byl i termín Plazmátu. Tento termín je v pochopení Phildickian Gnosticism jedním z nejsilnějších spojovacích článků mezi starověkým Gnosticismem a moderní odrůdou Phildickian Gnosticism. Osobně se ještě přiznám k tomu, že zpracovat téma Plazmátu je docela těžké, protože jsem již našel několik variant popsání toho samého termínu, a ne vždy se tyto popisy (př. améba, virus, mem, živoucí mikroskopický organismus, entita virového typu, samoreplikující se jednotka, a v moderním scifi – replikátor) shodovaly. O to víc představuje tento termín větší výzvu, a očekávám i to, že se mé pochopení může i v budoucnu změnit, jak to ostatně bývá u téměř každého termínu spojeného s Phildickian Gnosticism. Pokud by tedy někdo termín pochopil jinak, budu vděčný za Vaši připomínku. PKD věřil, že v prosinci 1945 u hornoegyptského města Nag Hammádí došlo k něčemu, co bezprostředně a natrvalo otřáslo skutečným světem.

Podle popisu v Gnostic Society Library, web gnosis.org; The Nag Hammadi Library318, autorky Dr. Elaine Pagels319 došlo k tomu, že „v prosinci 1945 provedl arabský rolník úžasný archeologický objev v Horním Egyptě. Pověsti zakrývaly okolnosti tohoto nálezu – možná proto, že objev byl náhodný a jeho prodej na černém trhu nezákonný. Po celá léta zůstávala identita obje vitele neznámá. Jednou fámou byla myšlenka, že je nálezce vrahem a kryje tak svou identitu; další fámou bylo, že našel nález poblíž města Nag Hammádí v Jabal al -Tárif, horském pásmu s více než 150 jeskyněmi. Některé z těchto jeskyní, které byly původně přirozené, byly uměle opracovány a vymalovány a poté použity jako hrobová místa již v šesté dynastii, zhruba před 4300 lety, nálezce by proto mohl být o značen za vykradače hrobů. O třicet let později sám objevitel, Muhammad Alí al -Sammán řekl, co se skutečně stalo a podal pravdivé vysvětlení. Dle jeho verze došlo k tomu, že předtím, než on a jeho bratři se (následně) pomstili za vraždu svého otce v krvavém sporu otcovu vrahovi, tak osedlali své velbloudy a odešli do Jabalu kopat sabach – tedy místní měkkou (kvalitní) půdu, kterou kvůli jejím v lastnostem používali k hnojení svých plodin. Kopali nejprve kolem mohutného balvanu a následně narazili na červenou kameninovou nádobu, téměř metr vysokou. Muhammad Alí váhal, aby nádobu rozbil, protože měl za to, že uvnitř může žít džin nebo duch. Ale když si uvědomil, že by nádoba mohla obsahovat i zlato, zvednul se, a následně nádobu rozbil a v ní objevil uvnitř třinácti knih z papyru vázaných v kůži. Když se Muhammad Alí vrátil do svého domova v Al -Kásru, odhodil knihy a uvolněné listy papyru na slámu nahromaděné na zemi vedle trouby. Muhammadova matka, Umm -Ahmad, později připustila, že bohužel nějakou část papyru spálila v troubě spolu se slámou, kterou používala k zapálení ohně. O několik týdnů později, řekl následně Muhammad Alí, došlo k tomu, že on a jeho bratři pomstili smrt svého otce vraždou Ahmeda Ismaila. Jejich matka varovala své syny, aby si udrželi zdravou mysl, jenže když se dozvěděli, že nepřítel jejich otce je poblíž, tak bratři využili příležitosti, odsekli mu končetiny … vytrhli mu srdce a společně ho pohltili jako konečný čin krvavé pomsty. Příběh se tak změnil ve velmi nepříjemný příklad krevní msty. V obavě, že by policie vyšetřující vraždu prohledala jeho dům a objevila knihy, Muhammad Alí požádal mezitím kněze al-Qummus Basiliyus Abd al-Masiha, aby spisy ponechal u sebe. V době, kdy Muhammad Alí a jeho bratři byli vyslýcháni za vraždu, viděl Raghib, učitel místní historie, jednu z knih a měl podezření, že má nějakou hodnotu. Poté, co Raghib obdržel jeden spis od Al-Qummusa Basiliyuse, jej poté poslal příteli v Káhiře, aby zjistil jeho hodn otu.“ Zbytek příběhu si můžete dočíst přesně na webu Gnostic Society Library, web gnosis.org; The Nag Hammadi Library320. Philip Kindred Dick dodal (na základě svého přímého poznání – gnóze), že v okamžiku, kdy pastýř Muhammad Alí al -Sammán nádobu rozbil, tak z nádoby vystoupala podivná zlatá mlha. Nejlogičtějším vědeckým vysvětlením je samozřejmě 318 Gnostic Society Library, web gnosis.org; The Nag Hammadi Library - http://www.gnosis.org/naghamm/Pagels-Gnostic-Gospels.html 319 Dr. Elaine Pagels - https://en.wikipedia.org/wiki/Elaine_Pagels 320 Gnostic Society Library, web gnosis.org; The Nag Hammadi Library - http://www.gnosis.org/naghamm/Pagels-Gnostic-Gospels.html

to, že jemné částice obsahu nádoby byly vzduchovými proudy jednoduše rozptýleny nahoru. Z (Novo) Gnostického pohledu PKD by ale mohlo být řečeno, že to byl jen vnější náznak jemnější a záhadnější události, ke které na místě došlo, tedy v době, když v nádobě pastýř Mohammed nalezl několik poněkud poškozených 13 koptských papyrových kodexů obsahujících 52 samostatných spisů s gnostickým učením. Toto bral PKD jako zvláštní znamení. Tento nález nakonec spustil obrovskou revoluci jak v Biblistice, Teologii, i Archeologii a mnoho vědců se vydalo díky tomuto nálezu na největší dobrodružství svého života. Texty se poté dostaly do správných rukou, kdy jedním z těch, kteří je mohli číst (poměrně brzy) byl i psycholog Carl Gustav Jung, autor proslulé Červené knihy321. PKD zároveň ale věřil, a to na základě svého zjeveného poznání tomu, že z nádoby uniklo současně i něco jiného.

RUKOPISY Z NAG HAMMÁDÍ

Rukopisy z Nag Hammádí, či také Knihovna z Nag Hammádí nebo Texty z Chenoboskia je soubor starověkých gnostických textů, pocházející pravděpodobně z 3. a 4. století po Kr., objevený u hornoegyptského města Nag Hammádí v roce 1945 Muhammadem Ali Sammanem. Jedná se o celkem 13 koptských papyrových kodexů, které byly uloženy v hliněné nádobě. Část textů byla vzápětí nenávratně ztracena, když některé listy byly použity na zátop. Nicméně většina textů se díky knězi jménem Al - Qummus Basiliyus Abd el Masih nakonec přece jen dostala do rukou vědců. Třináct papyrových kodexů obsahuje převážně spisy s gnostickým učením. Toto učení bylo do té doby známo výhradně ze spisů jeho odpůrců, především církevních otců, kteří proti 321 Červená kniha – od Carla Gustava Junga - http://www.cervenakniha.cz/

gnózi neúprosně bojovali. Kodexy z Nag Hammádí jsou prvním materiálem svědčícím o tomto učení přímo a mají tak pro studium gnóze nesmírný význam. Několik spisů se zde nachází vícekrát, a to hned v několika verzích. Charakter těchto spisů je různý – některé jsou velmi staré a mohou uchovávat staré tradice nezávislé na kanonických evangeliích (např. Tomášovo evangelium), jiné naopak se snaží o reinter pretaci kanonických textů či o nový, alternativní pohled na Ježíše jako gnostického spasitele. Podle literárního druhu se tyto spisy dělí na evangelia, skutky, (tajné) rozhovory apod. Autory a opisovači těchto textů jsou křesťané, nebo křesťanští gnostici, předpokládá se z největší pravděpodobností, že se jednalo o Pachomiovo cenobitské společenství – křesťanské mnišské společenství322 pravděpodobně pocházející z velmi blízkého kláštera sv. Pachomia323, kteří je včas ukryli před jejich zničením zastánci biblické ortodoxní fanatické víry. Abychom přesně pochopili, co to „něco“ je, musíme se ohlédnout za některými dalšími gnostickými tezemi PKD. PKD viděl náš svět jako iracionální stvoření – produkt nepříčetné mysli. Zároveň věřil tomu, že síla rozumu a dobra však existuje i mimo náš svět. Tato síla (odjinud – z pravého světa) může poslat část sebe sama do našeho (poškozeného – zrcadlového) vesmíru, příkladem jako rozšiřující se Améba.324 Stejně tak jako Améba, může Plazmát konzumovat to, čeho se dotkne. PKD předpokládal, že jeden takový výčnělek (virus – plazmát) byl rozšířen z pravého světa do našeho (zrcadlového – poškozeného) světa jako Ježíš Kristus. Na tomto základě byl Ježíš Kristus schopen šířit toto uzdravení jako informaci, ale ne informaci v normálním smyslu. PKD říká, že to byla „živá informace“, která byla rozeslána od Ježíše. Tuto živou informaci nazval Plazmátem a řekl, že toto je pravý význam podobenství o hořčičném zrnu. BIBLE; ČEP; NOVÝ ZÁKON – EVANGELIUM PODLE MATOUŠE 13, 31-32 Podobenství o hořčičném zrnu: „31 Ještě jiné podobenství jim předložil: „Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli; 32 je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ Tam, kde Plazmát (jako hořčičné zrno) padl na dobrou půdu, kdy se k tomu hodila připravená (úrodná) mysl, tak se tato živá informace dokázala zakořenit. V tomto stavu se začal plazmát vázat do lidského hostitele a získal schopnost vytvořit něco nového, co by bylo hybridem dvou sil. Plazmát by mohl vytvořit člověka, který má Gnózi (z takového člověka se stává tzv. Homeoplazmát). Nezapomeňme, že dle Dickova chápání byl člověk duchovně výše postavenou bytostí než nepříčetný 322 Cenobitství je formou křesťanského asketismu, kterou charakterizuje život ve společenství. Existovala zároveň s poustevnictvím jako formou zaměřenou na samostatný život v odloučení. První známé cenobitské společenství založil Pachomios v roce 318. Svatý Benedikt z Nursie definuje cenobity jako ty, kdo „žijí v klášteře, podrobeni řeholi a představenému (abbas)“ . Zjednodušeně řečeno jde o formu organizovaného soužití mnišského společenství - https://cs.wikipedia.org/wiki/Cenobitstv%C3%AD 323 Pachomios - https://cs.wikipedia.org/wiki/Pachomios 324 Améba je organizační struktura pojmenovaná podle stejnojmenného jednobuněčného organizmu, kterému se též říká měňavka. Jde o organismus, jehož tvar se neustále mění, čímž se zároveň pohybuje kupředu. https://cs.wikipedia.org/wiki/Am%C3%A9ba_(organiza%C4%8Dn%C3%AD_struktura)

iracionální stvořitel (Demiurg), a to proto, že člověk pocházel a patřil (zjevně) do vyššího pravého světa, kam ho chtěl zachránit Jediný Pravý Dobrý Bůh (Logos). Člověk by mohl být po přeměně Plazmátem stále oblečen v lidské tělo (jako masce), ale jeho podstata by byla od základu přeměněna, buď plně nebo alespoň částečně, blíže k pravé podstatě vyšší říši Jediného Pravého Dobrého Boha (Logos). Jiné (pokřivené) dějiny z pohledu PKD – Dick proto věřil, že přesně toto se stalo v případě starověkých gnostických křesťanů, to že byli zničeni, k čemuž došlo tak, že proto-ortodoxní (katolická – všeobecná) církev a římská říše se spojily jako protilátky iracionálního systému, a společnou snahou nakonec vyřízli a zničili každého, kdo se spojil s Plazmátem a jakýmkoli zbývajícím zdrojem Plazmátu. Nastala tím dlouhá Doba Temna, kdy starověcí gnostičtí křesťané byli postupně zničeni a Plazmát byl (nakonec) ukryt společně se starověkou gnózí hluboko v jeskynních a čekal na příhodný okamžik. Došlo tedy společně se spisy k ukrytí a po (znovu) objevení spisů v roce 1945 (jako skrytého nositele Živoucí informace – Plazmátu) se dokázal Plazmát znovu projevit jako autentické Ježíšovo učení nalezené v jeskyních poblíž Nag Hammádí. Plazmát byl objevem spisů v Nag Hammádí v roce 1945 tedy propuštěn znovu na svobodu, a vydal se (v těžkém rozhořčení) do světa s úmyslem usadit se znovu v poškozeném světě a pokračovat v procesu uzdravování.

PODOBNOST TERMÍNŮ PLAZMÁT A MEM

Na začátku této části chci upozornit, že tato není, při plném významu toho slova odbornou stránkou zkoumaných termínů, ale více méně připodobňujícím výkladem termínů (zde použitý výklad jsem konzultoval s více odborníky, ale jednoduchý závěr není možný, téma mem325 by zasluhovalo samostatný vědecký rozbor, což s hlediska použitelnosti v tomto článku není významné, čtenář si jistě dokáže nalézt cestu k pochopení v odborných vědeckých publikacích – např. Jaroslav Flégr – Úvod do evoluční biologie326). Tady je nutné uvést, že pro Dickovské náboženské gnostické chápání je obzvláště fascinujícím aspektem myšlenky Plazmátu jeho přímá podobnost s memem. Termín mem vytvořil vědec Richard Dawkins327, etolog a spisovatel populární vědy (při odborném zkoumání dojdete ke zjištění, že není jisté, jestli pojem mem Dawkins vytvořil, ale je určitě pravda, že ho rozšířil, k tomu je důležitá ještě jedna důležitá poznámka, že memy nežijí a neumírají, jen se šíří a zanikají). K tématu memu vědec Richard Dawkins napsal v roce 1976 napsal knihu o genetice, zaměřenou na laické publikum, nazvanou Sobecký gen. Sobecký gen je jedna z ústředních metafor moderního neodarwinismu. Podle ní je gen hlavní jednotkou přirozeného výběru, ne jednotlivec, nebo dokonce skupina, jak předpokládal výběr skupinový. Jednotlivé alely mezi sebou soupeří o zastoupení v 325 MEM - https://cs.wikipedia.org/wiki/Mem_(informace) 326 Jaroslav Flégr – Úvod do evoluční biologie - https://www.databazeknih.cz/knihy/uvod-do-evolucni- biologie-34205 327 Richard Dawkins - https://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_Dawkins

dalších generacích a organismy jsou jejich pouhými výtvory, vehikly, které si postavily, aby se mohly účinněji prosazovat ve světě. Dále Richard Dawkins poznamenal, že evoluce ve skutečnosti nebyla vázána na DNA jako takovou. Evoluce je proces, při kterém se samo?! replikující jednotky informací reprodukují, mutují a jsou vybrány pro, nebo proti vlivům prostředí (opět nutná poznámka, aby nedošlo k velkému zkreslení – samo replikující se jednotky má Dawkins na mysli jenom, když mluví o vzniku života. Pak už mluví o genech, které se úplně samy nereplikují). To se později stalo nejpozoruhodnějším objevem v oboru vývoje umělé inteligence zvaném genetické programování (opět nutná poznámka – genetické programování není samo o sobě umělá inteligence. Evoluce je tam pozorovatelná, protože je tam naprogramovaná). Tak byla (v tomto pojetí) evoluce dokonale pozorovatelná a užitečná, bez vazby na chemickou strukturu DNA. V této souvislosti se role ujaly pouze jednotky informací obsažené v křemíkovém substrátu. Dawkins následně navrhl něco velmi podobného v kontextu lidské sociální interakce, kdy k tomu poznamenal, že koncepty nebo nápady se budou chovat podobně jako geny. Replikovali by se prostřednictvím lidské komunikace, byly by vystaveni mutacím prostřednictvím alterace nebo vývoje myšlenek u jednotlivce, který by pak mohl šířit alternaci, a žily by nebo umíraly podle toho, jak dobře – nebo často by byly přenášeny. I když nejde o dokonalý poměr jedna k jedné, když se zkoumají některé konkrétní podrobnosti, stále jde o metaforu, která má velkou míru platnosti. Memy, stejně jako geny, jsou podmnožinou většího celku. Geny jsou samozřejmě seskupeny do složek chromozomů. Tyto chromozomy jsou zase

obsaženy ve větším světě buňky. Kolekce memů analogických k chromozomu se často nazývají memeplex, zkratka pro „coadapted mem komplex“. Podle Dickovské gnóze (pohybujeme se již na poli (ne) plně vědecké hypotézy o Plazmátu) je Plazmát určitě mnohem větší než jeden mem. V tomto pojetí v něm totiž leží nejvýznamnější aspekty celé kultury (uschované obrazně v kompletní kronice vesmíru v tzv. Akášických záznamech? – umělý termín). Všechno, co bylo nejdůležitější pro filozofickou snahu za tři sta let, je dle Dicka zakódováno v Plazmátu. Objev knihovny v Nag Hammádí je počátečním vektorem (Philova „semenná forma“), stejně jako vytvořený virus pro moderní genetické inženýrství. Vektor Nag Hammádí poté vloží Plazmát do lidského hostitele. Tato počáteční implantace přenáší dále Plazmát tak, jak se to už stalo, když se o 3. století skrýval (a znovu se v plné síle se probudil až dle Dickovského Zje vení po roce 1945). Později plazmátový memeplex dostal šanci rozmnožovat se, mutovat a znovu se rozmnožovat. Jeho jednotlivé složky memů se šíří a celek se zvětšuje a zesiluje, protože složený organismus, který ho obsahuje, začíná pohlcovat současnou kulturu, uzdravovat její části a poté vylučovat vyčištěnou formu zpět do sociálního prostředí. DICKIANGNOSTICISM.WORDPRESS.COM - TŘETÍM PŘÍSPĚVKEM Z

WEBU PHILDICKIAN GNOSTICISM JE STRUČNÝ ÚVOD DO PHILDICKIAN

GNOSTICISM

Na začátku bych chtěl krátce (pro Vaši informaci) uvést, že text je převzatý (jako již třetí text) z webu PhilDickian Gnosticism, a to za účelem rozšíření informací o gnózi, která je připisována spisovateli scifi a (novo) gnostikovi PKD. Třetí text znamená, že se už potřetí učíme společně z informací, které jsou nám předány někým, kdo na nich už cíleně pracoval, a to za účelem nalez ení jádra pravdy. Je nám předán (darem Jediného Pravého Dobrého Boha – Logosem) výsledek cizí (důkladné metodické) práce, nyní obohacené mým přímým (novým) poznáním k tématu, a tím je získána další gnostická perla - viz. gnostická Píseň o perle328, kterou je nutné přijmout jako dar na cestě. Podstatné je to, že to skutečně může udělat jen každý sám za sebe, protože toto je jediná skutečná cesta, cesta monachose – mnicha betonové doby, který se učí jen skutečnou přímou gnózí. Překlad je tedy zpracován volnějším způsobem (což mě vede ke studiu každého slova překládaného do českého jazyka, aby celek překladu vyzněl co nejpřesněji, a v souladu s veškerými nově zapracovanými poznatky, i s doplněním nového chápání. (Pravdu je zajímavější hledat, než kázat! Iluminátor 7.4.2021 20:33 hod.)

VELMI KRÁTKÉ SEZNÁMENÍ S PHILDICKIANOVÝM GNOSTICISMEM

Je nutné velice důrazně upozornit, že PhilDickian Gnosticism nyní nemá a předpokladem je, že nikdy nebude mít přesnou a jednoznačnou definici. To je dané 328 Píseň o perle je součástí apokryfních Skutků Tomášových, které měly podle soudobých poznatků vzniknout v syrském prostředí na počátku 3. století. Originální název se nedochoval, ve Skutcích jsou verše nadepsány větou: „Píseň apoštola Judy v zemi indické“ . Apoštol měl chvalozpěv pronést při modlitbě ve vězení. Je však prakticky jisté, že do příběhu o jeho životě byla starší píseň vložena dodatečně a původně plnila funkci liturgického zpěvu při zasvěcovacích obřadech gnostiků. Zdroj: https://magazin.gnosis.cz/pisen-o-perle/

zejména tím, že každý čtenář scifi spisovatele a (novo) gnostika PKD si tvoří jednotlivé definice a porozumění termínům použitým v jeho scifi tvorbě a v Exegezi svým vlastním subjektivním pochopením a neexistuje žádný arbitr, který by na poznání – gnózi, k terou získáte čtením Dickových scifi knih nebo čtením jednotlivých částí Exegeze Philipa Kindreda Dicka zhodnotil. Samozřejmě to zároveň neznamená, že existující věda Religionistika (i další vědy) se mohou pokusit uchopit celé téma a terminologii ohledně PhilDickian Gnosticism vědeckou metodologií. Zároveň ale bude platit, že se PhilDickian Gnosticism dotýká nejvíce těch, kteří díky jeho zvláštnímu kouzlu nebo probuzení se svým způsobem propadli do jeho tajemných hlubin. Ještě uvádím, že považuji za velice nutné udělat maximum pro to, aby text, který může číst každý čtenář této knihy byl řádně interpretován, a nedošlo ani k dezinformaci, ani k misinterpretaci, kdokoliv mě tedy má možnost kontaktovat a upozornit mě na chyby, a já Vám budu velice vděčný, když chybu objevíte, a budu moci text, a tím i své přímé poznání upřesnit. Protože nejvíce chyb v životě jsem udělal tehdy, když jsem nereagoval na věcnou konstruktivní kritiku. Prvním termínem, kterému se v tomto článku v PhilDickian Gnosticism budeme věnovat naplno je termín – Anamnéza. Anamnéza je ve zjednodušeném pojetí získávání ztracené paměti Loga (Jediného Pravého Dobrého Boha) v procesu dekódování informací, což má za následek gnózi, tedy přímé obnovení znalosti původu našeho vnitřního já, použít lze i poněkud krkolomnější český termín Ztráta zapomněnlivosti. Nejprve jsme tedy před přímou gnózí ve stavu spánku, zapomnění, bloudíme doslova v mlze v rukou nebezpečného mága převlečeného za dobrého boha, šíleného stvořitele. Jsme tedy ztraceni, bez poznání Jediného Pravého Dobrého Boha. Poté přijde UDÁLOST ANAMNÉZY, a my začneme poznávat, že jsme nyní uvnitř něčeho, kde skutečně nechceme být a že nechápeme ani sebe. Tento stav patří k PhilDickian Gnosticism k bezprostřední charakteristice začátku cesty. Dojde tedy k prolomení. Pokud si vzpomenete na příhodu PKD s přívěškem ve tvaru ryby, tak anamnézu zajímavým způsobem popisuje SIMON CRITCHLEY (v souborů tří částí příspěvku) Philip K. Dick, Sci-Fi Philosopher – Part 1: Meditations on a Radiant Fish (tento soubor tří článků budu zařazovat po překladu také na stránky) takto: „Přívěsek začal, podle Dicka, vydávat zlatý paprsek světla, a Dick najednou zažil to, co nazval, s odkazem na Platóna, anamnézou – vzpomínkou či totálním připomenutím ve stylu (Total Recall) celé sumy znalostí. PKD následně tvrdil, že má přístup k tomu, čemu filozofové říkají schopnost „intelektuální intuice“ přímé vnímání myslí metafyzické reality za monitory zjevení.“ Extrémně důležitou charakteristikou PhilDickian Gnosticism je také dále to, že je silně antidogmatické, a zvláštním způsobem nenáboženské – i když pracuje s náboženskými termíny, jeho příznivci ho považují za racionální vědecké hnutí a nikdy se netýká systému víry a věření v klasickém chápán í. Není potřeba tedy na začátku cesty přijímat NIC, protože z NIC vycházíte a teprve přímým poznáváním (tedy dotykem čtenářovy představivosti, intuice a inspirace s Dickovým dílem) v PhilDickian

Gnosticism si tvoříte subjektivní pochopení celého rozsahu odkazu PKD nejen jako spisovatele scifi, ale také jako (Novo) Gnostika). V PhilDickian Gnosticism tak mají v terminologii místo pouze logické argumenty (to je ale opravdu vzato přísně jen v onom přímém subjektivním poznání – osobní gnózi). Při srovnání s náboženstvím, které věří je tedy v PhilDickian Gnosticism lepším pochopením to, že mýty se v lidské psychologii (zkušenostně) primárně interpretují jako archetypy kolektivního vědomí. Tímto učením nejvíce zapůsobil na lidský svět psycholog a spisovatel Carl Gustav Jung, který vydal i podobně velké alchymistické Velké dílo jako Philip Kindred Dick, a to svoji proslulou, i českému čtenáři dostupnou Červenou knihu, která je osobním Jungovým (novo) gnostickým odkazem světu. Červená kniha Carla G. Junga – jedinečný dárek trvalé hodnoty. Klíč k Jungovu dílu, inspirace k poznávání vlastního nitra i sběratelský kousek. Unikátní kniha slavného psychoanalytika, která ležela 90 let v trezoru. Osobní Jungova výpověď, kterou psal 16 let. Velkoformátová publikace s faksimile Jungova rukopisu a dvěma stovkami jeho vlastních celostránkových kreseb, v exkluzivním balení. Se zasvěceným komentářem britského historika Sonu Shamdasaniho, který knihu „znovuobjevil“. Je dobré ještě upozornit na to, že jako většina (staro) nebo (novo) gnostických systémů stojí PhilDickian Gnosticism v opozici vůči neuvážené (tedy neschopné se vystavit přímému poznání), nereflektivní (neschopné zareagovat na vývoj vědy a poznání), náboženské víře (neschopnost podrobit všechno, v co věří podrobné zkoušce poznání a vystavit se neustálým pochybnostem) a kultu osobnosti - PhilDickian Gnosticism se učí od PKD, ale zároveň ho nestaví na piedestal víry, jako modlu, věřím tomu, že by On sám byl prvním, kdo by celý vlastní kult osobnosti shodil dolů jako sochu z podstavce – což činil i za svého života). Ještě je zdůrazňována jedna odlišnost, a to odlišnost vůči vědeckým metodám epistemologie – z řeckého epistémé, poznání, rozumění je jednou ze základních filozofických disciplín. Zabývá se původem, předmětem, rozsahem a výsledkem poznání. Takto chápaná, je epistemologie synonymem pro teorii poznání. Ze všech doposud získaných poznatků ohledně PhilDickian Gnosticism je to tedy jen gnóze (přímé poznání) jako (subjektivní) – nepopsatelná forma vnitřního poznání – těžce dobývaná informace, která může (ale bohužel i nemusí při špatné volbě) vést k Nejvyšší Pravdě.

DALŠÍ ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA DICKIANSKÉHO GNOSTICISMU

∎

PNEUMATICI (PNEUMATIC – ŘECKY DUCH) Pojmenování nevychází originálně z PhilDickian Gnosticism, ale navazuje na pojmenování ze (staro) gnóze, příkladem budiž třeba Valentinus (100–160/161) což byl (staro) gnostický křesťanský učitel a básník 2. století n. l., který působil převážně v Římě. Je považován za jednoho z nejznámějších a nejvýznamnějších gnostiků. PKD všem třem skupinám lidí, dává ale zase svůj jedinečný výklad. „Epifanios poukazuje na to, že Valentinovci dělili lidi do skupin podle jejich duchovní síly. Nejlépe na tom byli Pneumatici, kteří nejsou z tohoto světa, přišli seshora

a mají být bez problémů spaseni. Takto se podle Epifania označují právě Gnostici, kteří usilují o poznání. Druhou skupinou jsou Psychici, kteří budou spaseni, pokud budou správně jednat. Poslední skupinou jsou Hylici nebo také Sarkici, což jsou lidé hmotní. Ti jsou z prachu, zanikají a vůbec nedosáhnou spasení, jelikož nemohou dosáhnout poznání ani ho přijímat.“ Nutná poznámka – nic není dle Gnostiků určeno Fatalistickým Osudem, ale naopak, každý je postaven vždy před možnost přímé volby. Čili hloupé a extrémně lživé výklady Gnosticismu, které prosazují osudovost určení skupin v Gnosticismu za nezvratné, tak lžou. Ještě je nutné dodat, že Dick nepřejímá (staro) gnostické výrazy přesně, tak jak je třeba Valentinus vytvořil, ale dává jim sám v (novo) gnózi svůj osobitý význam. PhilDickian Gnosticism se zabývá gnózí, využívá empirické informace, vnitřní formou poznání, epistemologií (orig. termín – transrational epistemology) vnitřního já a hmotnou říši. Forma moudrosti je dostupná pouze pro probouzející se člověka, který hledá Pravdu o realitě. Neustálý proces osvícení prostřednictvím moudrosti nás

přibližuje k božskému stavu gnóze, jehož výsledkem je trojice – fantazie; intuice; inspirace. Emocionální – PhilDickian Gnostic (toto pojmenování mi přijde velice přesné – (novo) gnóze – trefně pojmenovaní jako PhilDickian Gnostik) rozpoznává lidské city, zmírňuje své vlastní i ostatní negativní touhy a směřuje ke stavu přijetí, soucitu a lásky. Empatie – je primárním darem každého PhilDickian Gnostika, poskytuje dar vhledu do kolektivního vědomí, který umožňuje rozpoznat pocity, touhy a motivy ostatních. Výsledkem je přijetí porozumění lidskému chování, vyvolává soucit a odpuštění – příkladem budiž třeba náboženství Mercerismus z Dickova románu Blade Runner: Sní androidi o elektrických ovečkách? Mercerismus se v tomto románu soustředil na mučedníka známého jako Wilbur Mercer, šlo o sdílenou empatii pro obyvatele postkatastrofického světa. Ironie – podstatná vlastnost, nutná k pozvednutí vědomí na vyšší úroveň. Smysl pro humor, uznání ironické výpovědi je zásadní pro pochopení mytologických, archetypálních a mystických racionalizací z PhilDickian Gnosticism. Představivost – intuitivní, inspirovaný dar PhilDickian Gnosticism k vytvoření mimozemských a vyšších intelektuálních konceptů filozofie, vědy a mystiky.

∎

PSYCHICI (PSYCHIC) Intelektuální – každý PhilDickian Gnosticism – gnostik používá svůj intelekt jako primární nástroj pro zkoumání pravdy o realitě. Racionalismus – pouze informace jsou důležité pro logické porozumění v protikladu k iracionálnímu stvoření. PhilDickian Gnosticism – gnostik nemá víru, ví. Skepse – PhilDickian Gnosticism – gnostik se nikdy nedrží jediného vysvětlení, vzhledem k dalším možnostem, vždy hledá nejlepší alternativní popis vesmíru. Informace – přímé vnitřní posilující znalosti, vytvořené jako živá informace obnovující Gnózi, jedná se o ztracenou paměť v procesu anamnézy.

∎

HYLICI (ŘECKY HYLIC) Bez hranic a bez ztráty, může PhilDickian Gnosticism – Gnostik přistupovat k holografické realitě třemi různými způsoby – Odcizení; Nepřátelství; Neznalost. Pro většinu PhilDickian Gnosticism – Gnostiky je hlavním nepřátelským úhlavním nepřítelem Demiurg – tedy jedná se o iracionálního, nepříčetného či šíleného stvořitele. Ve (staro) gnózi byl takto specifikován jako krutý, nenávistný (Jahve) ve Starém zákoně. Z hlediska (staro) gnóze je ale problém Demiurga více složitější, termín Demiurg (řecké Demiurg os – od démos, lid a ergon, dílo) se používal v Platonismu, Novoplatonismu, Hermetismu i dalších náboženstvích, ale ne vždy v negativním smyslu slova a významu.

V PKD pochopení, ale toto božstvo napodobuje vždy falešně realitu a vytváří si vždy svůj extrémní zlý celosvětový kult. Toto působení Demiurga vede nakonec k i třeba k silnému ateismu – ateista absolutně nemůže uznat Božství, které je zmateně a šíleně představováno v mnoha Demiurgických náboženstvích – toto je přímé spojení logiky Ateistů i Gnostiků; nejlepším příkladem jsou tzv. Abrahámovská náboženství. Paradoxně tak platí, z hlediska PhilDickian Gnosticism, že chcete-li být skutečným gnostikem, musíte se nejprve stát agnostikem, nebo ateistou vůči všem veřejně prezentovaným Demiurgickým náboženstvím, která jsou ze samé jejich podstaty nereformovatelná nebo dokonce ve svém jádru šílená a projevuje se to v jejich skutcích. Z tohoto důvodu jsou i Hylici i Psychici ovládáni desítkami umělým forem, vzorci různých božstev, a nakonec vždy v pozadí stojí šílený Demiurg. Pro většinu PhilDickian Gnosticism – Gnostiky je charakteristický také nezájem o hmotné záležitosti. PhilDickian Gnostic se nestará o své fyzické potřeby, v první řadě obětuje své hmotné tělo, aby využil všechen dostupný čas k hledání Pravdy. U PhilDickian Gnosticism – Gnostiků se často naráží v souvislosti s tvorbou PKD také na problém zneužívání drog – psychedelik a stimulantů k otevření širokému vědomí a stimulantům ke zlepšení exegezního výzkumu. Z mého pohledu, z toho, co jsem přímo načerpal z knih PKD (i autobiografických materiálů o něm), tak i přesto, že používal PKD v některém svém životním období drogy, tak toto téma je o dost složitější a vyžaduje si samostatnou kapitolu, ale až po nejdetailnějším šetření – toto provádím postupně. Z h lediska mého pochopení jsou ale vždy drogy, ať ve formě psychedelik, nebo jiných typů drog překážkou k jakémukoliv osobnímu rozvoji – ještě musím ale uvést, že nemám provedený výzkum ohledně šamanských praktik, kde přírodní drogy jsou začátkem šamanské cesty – ale pravdivě, toto by bylo na samostatný léta trvající výzkum, proto užití drog v rámci šamanských, animistických i okultních rituálů zkouším blíže pochopit. Bohužel, a to je děsivé, často je PKD považován mnohými falešnými životopisci za feťáka, což degraduje jeho osobu a snižuje jeho předané zkušenosti. První podobnou degradaci zažil již po zveřejnění povídky Víra našich otců ve scifi sborníku Nebezpečné vize od editora Harlana Ellisona329, který bohužel v úvodu před povídkou nazývá Philipa Kindreda Dicka otevřeně uživatelem drog. K tomuto tématu budu mít také samostatný článek.

CITACE – ZDROJ330:

SKUTEČNÁ HISTORIE:

ELLISON, Harlan (ed.). Nebezpečné vize: legendární kniha, která znamenala revoluci pro SF. Ilustroval Leo DILLON, ilustroval Diane DILLON. Sci -fi (Laser). Plzeň: Laser, 2004. ISBN 80-7193-184-5. "Faith Of Our Fathers" byla výsledkem křížové výpravy Harlana Ellisona, který se snažil vdechnout trochu života skomírající sci -fi scéně v 60. letech. Ellison, který prosazoval "novou vlnu" v SF, po velkém úsilí redigoval sbírku povídek a novel ze smetánky sci-fi. Etablovaní spisovatelé i začínající spisovatelé byli oslovováni pro své 329 Harlan Ellison - https://cs.wikipedia.org/wiki/Harlan_Ellison 330 Zdroj článku: https://philipdick.com/mirror/websites/pkdweb/short_stories/Faith%20Of%20Our%20Fathers.htm

nejnebezpečnější vize v příběhové formě. Philip K. Dick byl jedním z těch, které Ellison oslovil. Rukopis "Faith Of Our Fathers" (Víra našich otců) se dostal do SMLA 17. ledna 1966. Poprvé byla publikována v roce 1967 v knize Harlana Ellisona DANGEROUS VISIONS z nakladatelství Doubleday prostřednictvím jejich Science Fiction Book Club. Lawrence Ashmead byl dohlížejícím redaktorem Doubleday. V roce 1969 vydalo nakladatelství Berkley knihu Nebezpečné vize. "Faith Of Our Fathers" byla v roce 1977 vybrána do sbírky PCD THE BEST OF PHILIP K. DICK. Příležitostně byla také antologizována. Ellisonův humbuk kolem jeho "nebezpečných vizí" zahrnoval psaní ovlivněné drogami; cokoli, co by do jeho antologie promítlo pocit nebezpečí. PKD s tím nejprve souhlasil a alespoň na papíře přistoupil na Ellisonovu žádost, aby napsal něco pod vlivem LSD. O tom, zda tak PKD skutečně učinil, nebo ne, se stále diskutuje. Nicméně po níže popsaných sporech se PKD pokusil anulovat vnímání nebezpečných vizí tím, že upravil svůj doslov k příběhu. Tento nový doslov se objevil ve všech vydáních Nebezpečných vizí od roku 1975.

PODÍVEJME SE NA KONTROVERZI:

Ve svém úvodu k "Faith Of Our Fathers" v Dangerous Visions (1967) Ellison píše o Dickovi: Zeptal jsem se na Phila Dicka a dostal jsem ho. Příběh, o kterém se bude psát, a pod vlivem (pokud možno) LSD. To, co následuje, stejně jako jeho vynikající nekonvenční román Tři stigmata Palmera Eldritche, je výsledkem takové halucinogenní cesty. {...} Moje teorie, rozvíjená po celá léta, kdy jsem viděl, jak si lidé namlouvají sami sebe, že se jim to podařilo, byla, že tvůrčí proces je nejživější, když se spojí s jakýmikoli studnami, které existují v myslích tvůrců. Philip K. Dick tuto teorii vyvrací. Jeho experimenty s LSD a dalšími halucinogeny, plus stimulanty ze skupiny amfetaminů, přinesly takové ovoce jako příběh, který se chystáte číst, ve všech směrech "nebezpečnou" vizi. {...} Dnes je tu s námi ve své funkci zastánce teorií. A pokud ve "Faith Of Our Fathers" alespoň trochu neukusuje z vašeho smyslu pro "realitu", zkontrolujte si puls. Možná jsi mrtvý. {DV 213} Přirozeně, že po vydání Nebezpečných vizí v roce 1967 si PKD vysloužila pověst "drogově závislého – i na LSD" spisovatele. Trvalo mnoho let otázek a rozhovorů, než se tato představa rozptýlila. Zde je jeden z nich:

VERTEX: Nepředpokládá se, že "Víra našeho Otce" z knihy Harlana Ellisona Nebezpečné vize byla inspirována nebo napsána pod vlivem LSD? DICK: To opravdu není pravda. Za prvé, nemůžete nic napsat, když jste na kyselině – neboli LSD. Jednou jsem udělal jednu stránku, když jsem byl na acid tripu, ale bylo to v latině. Celá ta zatracená věc byla v latině a trochu v sanskrtu, a pro to není moc trhu. Stránka nespadá do mé publikované práce. Další kniha, která naznačuje, že mohla být napsána kyselinou, je – DICK, Philip K. Marsovský skluz v čase. Přeložil Emil LABAJ. Science -fiction (Leonardo). Ostrava: Leonardo, 1998. ISBN 80 -85951-09-6. To bylo také napsáno ještě předtím, než jsem si vzal kyselinu. VERTEX: Kolik kyseliny jste vlastně využil? DICK: Moc ne. Ráno jsem nevstával a nekapal si hned kyselinu. Žasnu, když čtu věci, které jsem o tom říkal na anotacích svých knih. Sám jsem napsal toto: "Experimentoval s halucinogenními drogami, aby našel neměnnou realitu pod našimi bludy." A teď říkám: "Dobrý Kriste" - jediné, co jsem se kdy o kyselině dozvěděl, bylo, že jsem tam, odkud jsem se chtěl rychle dostat. Nezdálo se mi to skutečnější než cokoli jiného; Vypadalo to ještě strašněji. O příběhu Philip K. Dick napsal: Název je název staré hymny. Myslím, že se mi tímto příběhem podařilo všechny urazit, což se v té době zdálo jako dobrý nápad, ale od té doby toho lituji. Komunismus, drogy, sex, Bůh – dal jsem si to všechno dohromady a od té doby, co jsem měl dojem, že když na mě po letech spadla střecha, byl do toho zapleten nějaký děsivý příběh.

A VE SVÉM PRVNÍM DOSLOVU K PŘÍBĚHU V NEBEZPEČNÝCH VIZÍCH DÁLE

ROZVÁDÍ MYŠLENKY SVÉHO PŘÍBĚHU:

Nejsem zastáncem žádné z myšlenek ve "Víře našich otců"; Netvrdím například, že země železné opony vyhrají studenou válku – nebo že by morálně měly. Jedno téma příběhu se mi však zdá přesvědčivé, vzhledem k nedávným experimentům s halucinogenními drogami: teologická zkušenost, kterou vyprávělo tolik lidí, kteří užili LSD. Zdá se mi, že to je skutečně nová hranice; Náboženská zkušenost může být nyní do jisté míry vědecky studována... A co víc, může být vnímán jako částečná halucinace, ale obsahující jiné, skutečné složky. S Bohem jako tématem ve sci -fi, pokud se vůbec objevil, se zacházelo polemicky, jako v " Out Of The Silent Planet ". Ale já to raději beru jako intelektuálně vzrušující. Co když se díky psychedelickým drogám stane náboženská zkušenost běžnou součástí života intelektuálů? Starý ateismus, který se mnohým z nás – včetně mě – zdál platný, pokud jde o naše zkušenosti, či s píše nedostatek zkušeností, by musel na chvíli ustoupit stranou. Vědeckofantastická literatura, která vždy zkoumá to, co se má myslet, se nakonec musí bez předsudků vypořádat s budoucí neomystickou společností, v níž teologie představuje hlavní sílu, jako tomu bylo ve středověku. To nemusí být nutně krok zpět, protože nyní mohou být tato přesvědčení testována – donucena je snášet nebo mlčet. Já sám nemám žádnou skutečnou víru v Boha; pouze moje zkušenost, že On je přítomen... subjektivně, samozřejmě; Ale vnitřní říše je také skutečná. A ve vědeckofantastické povídce se to,

co bylo osobní vnitřní zkušeností, promítá do prostředí; Stává se společensky sdíleným, a tedy diskutovatelným. Poslední slovo na téma Boha však již možná bylo řečeno: v roce 840 n. l. Janem Scotem Erigenou na dvoře franského krále Karla Holého. "Nevíme, co je Bůh. Bůh sám neví, co je, protože není ničím. Bůh doslovně není, protože přesahuje bytí." Tak pronikavý – a zenový – mystický pohled, k němuž se dospělo tak dávno, bude těžké překonat; podle mých vlastních zkušeností s psychedelickými drogami jsem měl ve srovnání s Erigenou vzácné malé osvětlení. Tak jsme uvažovali o drogách a mystice v 60. letech. "Faith Of Our Fathers – Víra našich Otců" také figuruje v kosmologii inspirované "růžovým paprskem" Philipa K. Dicka. Příběh zařazuje do kategorie 3 STIGMATA PALMERA ELDRITCHE, UBIKA a BLUDIŠTĚ SMRTI – THE MAZE OF DEATH jako zásadní pro jeho nové náboženské chápání.

BADATEL PKD SAM UMLAND MĚL PŘÍLEŽITOST PROZKOUMAT PŮVODNÍ

RUKOPIS "VÍRY NAŠICH OTCŮ":

Rukopis, který jsem zkoumal, dal Anne Dickové Ray Nelson v roce 1986; Dick ji pravděpodobně dal Nelsonovi o několik desetiletí dříve. Rukopis se skládá ze 41 strojopisných stran s dvojitým řádkováním. 39 stránek je psáno na levném "mazatelném" psacím stro ji s cibulovou slupkou; těchto 39 stran představuje to, co považuji za první, hrubý návrh. Čtyřicátá strana je očíslována "43" a byla napsána na poněkud kvalitnějším papíře (vodoznak zní "Millers Falls EZERASE"). Domnívám se, že toto je poslední stránka Di ckova druhého návrhu; číslo 43 označuje délku rukopisu poté, co Dick přepsal první verzi se svými dodatky, dodatky a opravami. 41. strana ms, kterou jsem zkoumal, je kopií téže strany 43. To mi naznačuje, že Dick, který příběh jednou přepracoval, stále nebyl spokojen s koncem – vytáhl poslední stránku i s jejím uhlíkem a přepsal konec do konečné verze, jak byla publikována v Nebezpečných vizích. Poslední poznámka: "Víra našich otců" nesmí být zaměňována s "Příběhem, který ukončí všechny příběhy nebezpečných vizí Harlana Ellisona". Byla to krátká satira, kterou PKD napsala pro Eda Meskyse a jeho zine Bumbejimas v roce 1968.

 HAZEL PIERCE MÁ DOBRÝ POPIS "FAITH OF OUR FATHERS":

Nejcitlivější a nejserióznější sonda do alternativních realit v dickovských povídkách testuje metarealitu. "Faith Of Our Fathers" zpochybňuje jak koncept charismatického vůdce, tak koncept duchovního pramene. V tomto multirasově ovládaném světě skupina tajných disidentů usilovně pracuje na tom, aby oddělila skutečného Nejvyššího Dobrodince od veřejné fasády. Pokud skutečně existuje rozdíl. Po užití antihalucinačních drog popisují různé dekadentní a zlé nelidské formy. Zatímco tyto individuální vize rozbíje jí dřívější blahodárný obraz, představují také třetí a znepokojivější alternativní realitu – dobro a zlo se nevyhnutelně spojují. Je -li toto konečná realita, pak je veškerá naše kulturní víra ve spásné dobro falešná. Lidská mysl se vzpírá této ztrátě nevinnosti. Jedna z postav otevřeně přemítá o silné možnosti, že

muži potřebují masové halucinace k čirému psychickému přežití. Philip Dick nabízí ještě děsivější alternativu v "Elektrickém mravenci". KONEC CITACE331 DICKIANGNOSTICISM.WORDPRESS.COM - ČTVRTÝM PŘÍSPĚVKEM Z

WEBU PHILDICKIAN GNOSTICISM JE – RŮZNÁ NÁBOŽENSTVÍ PKD332

"Phildickian Gnosticism je obtížnější (stručně) a (dokonale) definovat, nebo alespoň definovat vždy dobře (kvalitně, s plným vystižením jednotlivých myšlenek spisovatele PKD). Důvod je jednoduchý (každý čtenář, či čtenářka) povídek a knih PKD chápe že v okamžiku, kdy čte vše Dickovo dílo ze svého subjektivního, mnoha faktory zkresleného pohledu; toto se Vám děje vždy (nejen při studiu PKD), ať chcete nebo ne, každé slovo, každý výraz můžete v jednu chvíli pochopit jinak než třeba o den později, stejně se to tak má s vysvětlením jednotlivých pojmů u PKD. Platí tedy zdravé zlaté pravidlo, že každý (Phildickian) gnostik denně objevuje nová tajemství v díle PKD (někdy to může připomenout sisyfovskou práci, nebo marné snažení proroka Wilbura Mercera z knihy Blade Runner v originále vycházející z románu Do Androids Dream of Electric Sheep? – Sní androidi o elektrických ovečkách?). PhilDickian Gnosticism je ve své přímé podstatě jen gnostickou variantou pojmenovanou po osobě, která jej vyvinula nebo popularizovala. Například rozšířená mytologie (staro) gnostického učitele zvaného Valentinus je obvykle známá jako Valentinovská gnóze ( Valentinus byl (100–160/161) křesťanský učitel a básník 2. století n. l., který působil převážně v Římě. Je považován za jednoho z nejznámějších a nejvýznamnějších gnostiků). Ale můžete to zkusit, udělat si vlastní podrobný výzkum, prostě definujte si poctivě (pro sebe, opravdu jen pro sebe) každý jednotlivý termín či pojem v PhilDickian Gnosticism, a věřte Tomu, že další den, vezmete všechny své poznámky a zahodíte je, protože najednou poznáte často, že jste si místo pochopení toho, co Philip Kindred Dick chtěl skutečně sdělit, tak máte spíše vlastního výzkumu jen vlastní uměle falešný konstrukt, který padá v okamžiku, kdy termín či pojem pochopíte jinak, bez mlhy, která Vám do té chvíle bránila jej pochopit. V tom okamžiku přichází skutečná anamnéza. Připomeňme si termín Anamnéza: Anamnéza je ve zjednodušeném pojetí získávání ztracené paměti Loga (Jediného Dobrého Boha – Logos) v procesu dekódování informací, což má za následek gnózi, tedy přímé obnovení znalosti původu našeho vnitřního já, použít lze i poněkud krkolomnější český termín Ztráta zapomněnlivosti. Proto je docela snadné a jednoduší říci, že PhilDickian Gnosticism je jen Gnosticismus vytvořený PKD. Bohužel je to snadná cesta ven, která ve skutečnosti neřeší to, co říká tento systém víry. A tam začíná problém. Jak víme, Philip řekl hodně věcí a napsal ještě víc. Začal psát a teoretizovat hned po svém prvním mystickém 331 Zdroj článku: https://philipdick.com/mirror/websites/pkdweb/short_stories/Faith%20Of%20Our%20Fathers.htm 332 ZDROD CITACE: Zdrojovým článkem je – Phildickian Gnosticism – Many religions of Philip K. Dick; John Emerson, 14. listopad 2005; článek publikován se souhlasem správce webu, na kterém je uveřejněn, úpravy a doplňky v textu Editor Bc. Josef Šédl, DiS.

zážitku a přestal, až když mu Smrt vytrhla psací stroj z rukou. Také se nestal (a myslím si, že věděl moc dobře proč) náboženským vůdcem. Nechtěl tu (protože byl hodně poučený se špatných příkladů kolem) práci, a abych byl upřímný, nemyslím si, že by to zvládl, i kdyby to zkusil. Pokud je Phil učitelem cesty, je to cesta, po které kráčel (a není neomylná, ale vychází z přímé gnostické zkušenosti). Myslím, že je to nejlepší, protože si nedokážu představit, že by chtěl umělé lidi, či drony, které by ho sledovaly při každém jeho pohybu. Philip je přesně ten typ člověka, který vám ukáže, kde je, jak se tam dostal, a poté rozdá několik rad a možných cest (a poraď si s tím sám, to se nám vážně stává pokaždé po přečtení jeho povídek a knih). Je pravděpodobné, že Vás bude PKD se zvídavostí jemu vlastní sledovat po nové trase, kterou jste našli, než aby trval na tom, že jenom jeho cesta by byla „ta“ pravá (absolutní opak naučeného a falešného extrémně cíleného dogmatismu). Pravděpodobně nejlepším způsobem, jak zjistit, jaká je Vaše vnitřní souhra s PhilDickian Gnosticism, je tedy prozkoumat, jak skutečně sám Philip zvládal

své duchovní zkušenosti a reakce na ně, a doufat, že se objeví nějaký vzor a zkušenost posunující Vás vpřed. Toto neustálé zkoumání je však naším prvním vodítkem ohledně povahy jeho víry. Během jednoho vidění Boha se ho PKD zeptal, „Bože, jakou máš povahu?“ A Bůh mu odpověděl, „že jeho přirozenost je nekonečná.“ Za zmínku stojí také to, že to byla zlatá Philova vlastnost – neustálé dotazování, které by nějak ukazovalo na přímou cestu k Bohu. Bez ohledu na to, o jaké vysvětlení přesně jde, bylo důležité právě toto neustálé hledání odpovědí a vysvětlení; důležitější než správné vysvětlení. Cesta je cílem. Zvědavost, (ta naprosto urputná až extrémní) touha vědět, je jedním z charakteristických znaků každé (upozornění) gnostické sekty – ve významu školy, ne destruktivního společenství. Ale tato touha je obzvláště (těžká, ale ne nutně) nedosažitelná ve PhilDickian Gnosticism. Například počet blogů vedených lidmi s Phildickian (novo) gnostickým sklonem se k této definici dobře hodí. PhilDickian Gnosticism – Gnostici přece rádi přivádí příběhy PKD i své vlastní na svět a získávají z nich co nejvíce vysvětlení. Philip dále nebyl vybíravý v tom, kde najít osvícení. Určitě čerpal velké množství inspirace od zavedených filozofů a náboženství. Byl však také spisovatelem sci -fi v době, kdy mu sci-fi byla věnována mnohem menší úcta, než se jí dostává dnes. Philip do značné míry psal o tom, co by většina považovala za literární ekvivalent hromady odpadu. Tajemství spočívalo v tom, že Philip věděl, že zdánlivě ošklivé věci, nebo předměty, které byly společností vyhozeny, stejně jako by s větší pravděpodobností neobsahovaly potřebnou pravdu, ale zkoušel ji navzdory všemu objevit, i se svými čtenáři a čtenářkami. Phil byl také a zcela nepochybně tvůrčí silou, se kterou je třeba počítat. Dokázal chrlit vysoce kvalitní psaní pozoruhodně rychlým tempem. Stejně důležité bylo, že dokázal kráčet po tenké hranici mezi opakovaným zkoumáním tématu a jednoduchým opakováním. Znovu a znovu navštívil (záměrně) určité pojmy, ale téměř vždy z jiného úhlu. Jedním z hlavních příkladů toho je jeho přemýšlení o iluzorní povaze reality. Ale význam těchto iluzí by byl vždy jiný. V jedné knize by tento proces měl božskou povahu a v jiné by na něj bylo zlověstné obsazení. Stejně často by se v jejich popisu objevil protichůdný pocit. Jedna z nejcitovanějších pasáží o gnosticích pochází od Irenea; "Protože se však mezi sebou (tj. GNOSTICI) velmi liší jak co do učení, tak co do tradice, a protože ti z nich, kteří jsou uznáváni jako nejmodernější, se denně snaží vymyslet nějaký nový názor a přinést to, co nikoho předtím nenapadlo, je obtížné popsat všechny jejich názory. " Ireneus dle mého úsudku pociťoval strach, bál se věrouk, i přímé gnóze, která se hýbe a žije Živoucím životem spolu s člověkem a nedá se ve finále kontrolovat Dohlížiteli, těmi věčně připravenými Wachmeny (můj vlastní pojem – jednoho z takových dohlížitelů v církvi inspiroval Watchman Nee – proti jeho životě a dílu nemám žádný osobní problém – problém byl v nucení jediného pravého výkladu víry od Dohlížitele) pozorovateli, trestajícími každou odchylku od platné věrouky; toto jsem sám pociťoval jako největší tragédii organizovaného, církevního křesťanství.

To se také vrací k PKD lásce k (opakovanému, a vždy jinak) propletení nových zvratů do toho, jak interpretoval své vizionářské zážitky. Nestačilo jen vědět, co to znamená, potřeboval vědět, co to znamená právě v tu chvíli. Podstatné je, jak se změnil on, jak se mění každý člověk, a zážitky tak jsou viděny pokaždé v novém světle. To platí zejména pro Philipa, protože získal nové znalosti. Každá nová vize pro něj byla jako rozsvícení dalšího tlumeného světla v obrovské místnosti. Viděl předmět daleko v dálce, ale jen matně skrz opar temnoty. Každé vidění, každé osvícení zahnalo více temnoty a stočilo stíny novými způsoby. Objekty se stanou jasnějšími, ale také se může zdát, že získávají novou povahu, jak se osvětlení udrží. Starověké gnostické sekty možná velmi dobře vykřikly jasný souhlas s takovým popisem. Jejich křest v gnózi, jejich vlastní vizionářské probuzení, vrhlo nové světlo na tradice jejich rodičů nebo společnosti, které se narodili. Adam, Eva, Jehova, Ježíš, všichni hráči tam stále budou (ale jinak, a v jiné roli), ale byli by Philipem viděni v novém světle, osvětleni gnózí poznání. Pravdivější, reálnější než dříve, i když tato pravda není (určitě, nejposlednější) „Pravda“ s velkým P, na kterou v Životě přijdeme. Philip byl také nedůvěřivý, někteří by zašli v popisu oprávněně až tak daleko, že třeba k tématu vládního systému v USA byl už přímo paranoidní. Tato nechuť někdy doslova přerostla až v říši mýtů. Například viděl obžalobu Richarda Nixona jako symbol uzdravení světa z hlubinné nemoci. Nejpoetičtěji Philip abstrahoval celou (tehdejší) represivní vládu do Dickianského (novo) gnostického (Phildickian) velkého Příběhu, který zasadil do fiktivního pokračování Římské říše a jejich honby za zničením křesťanů. Takže kromě obvyklých gnostických přesvědčení jsou to zkrátka moje pozorování toho, co dělá z člověka PhilDickian Gnosticism (Novo) Gnostika – tedy (Phildickian) gnostika:

∎

Toužíte shromáždit co nejvíce vysvětlení (všech) událostí.

∎

Intuice, že ve věcech, které společnost zahodila, se skrývá velká hodnota.

∎

Hledání pravdy je (extrémně) aktivní reinterpretací všeho známého a nalezeného.

∎

Nedůvěra v instituce, které se snaží formovat nebo ovládat lidi. " DICKIANGNOSTICISM.WORDPRESS.COM - PÁTÝM PŘÍSPĚVKEM Z

WEBU PHILDICKIAN GNOSTICISM JE – PŘÍPAD PHILDICKIAN GNOSTICISM333

"Listopadové vydání Exegesis Philipa K. Dicka již přineslo pramínek pohrdavých analýz jeho filozofických a duchovních snah a banální přirovnání k L. Ronu Hubbardovi (šílený otec ještě děsivější okultní a nebezpečné scientologie?!). Místo aby se zabýval těmito celkem dětinskými kritikami pokusů PKD pochopit podstatu reality (Byl šílený! Byl na amfetaminech! Proto byl blázen!), což je závazek, který by 333 Zdroj: Author Bro. JVP 06.2011 – Phildickian Gnosticism – The Case For PhilDickian Gnosticism; článek publikován se souhlasem webu, na kterém je uveřejněn, úpravy a doplňky v textu český editor je Bc. Josef Šédl, DiS. Poznámka: Původní příspěvek byl publikován v roce 2011 na PalmTreeGarden.org/com, I presune brother Jeremy Puma, dobře známý učenec PhilDickian Gnosticism. Stránku lze najít pouze na webu Internet Archives org "

vyžadoval mnohem více času nebo energie, než by stálo za to, myslím, že diskuse o přednostech praktického PhilDickian Gnosticism přístupu k náboženství a filozofii je už dávno za námi. Myslím, že mnoho členů komunity obdivovatelů PKD se kolem této otázky rádo motá po špičkách, i když my všichni „osobně“ máme pocit, že PKD svými spisy řeší naše duchovní obavy daleko lépe než 99% všeho ostatního, co je venku. Tak proč nezačít diskuzi a kde jinde, než tady v Palm Tree Garden? Ostatně frázi „PhilDickian Gnosticism“ jsme zavedli už v době, kdy většina lidí znala PKD z Blade Runner a Total Recall. Ačkoliv jsme překonali kategorické nesrovnalosti „Gnosticismu“, práci PKD se věnujeme i nadále, tak proč ji neposunout ještě o krok dál? V části I. se podívám na několik důvodů, proč myšlenka PhilDickian Gnosticism náboženství není tak přitažená za vlasy a hloupá, jak by se mohlo zdát na první pohled. Ve druhé části budeme zkoumat,

jak by mohlo PhilDickian Gnosticism hnutí vypadat v praxi. Připomínky jsou jako vždy vítány, i když všechny budou moderovány.

buddhismu, existencionalismu a humanismu, které byly často na jednom místě vyloženy, ale na dalším byly zavrženy. Dá se říci, že ti z nás, kdo oceňují filozofickou hodnotu jeho díla, uznávají, že existuje „něco pro každého“.

NICMÉNĚ…

A PŘESTO…

WEBU PHILDICKIAN GNOSTICISM JE – PŘÍPAD PHILDICKIAN GNOSTICISM334

V první části tohoto seriálu jsme se zabývali případem Phildickian Religious Movement (PhilDickian Gnosticism) a dospěli jsme k závěru, že tato myšlenka má své opodstatnění. Další dvě části série se budou takovým pohybem zabývat do hloubky na základě toho, co víme o životě a práci PKD. Dnešní diskuse se zaměří na teoretické aspekty filosofie PKD a příští díl pojedná o uvedení těchto myšlenek do praxe. Jak bylo zmíněno v posledním příspěvku, máme k dispozici množství textových informací z mysli (PKD) samotného člověka (jsou zde také rozhovory, projevy atd., ale prozatím se zaměříme na primární zdroje). I když budeme předpokládat, že čtenář je se scifi romány a povídkami PKD v zásadě obeznámen, mnohem zajímavější jsou pro naši diskusi jeho exegetické materiály – The Exegesis of Philip K. Dick. Během své 334 ZDROJ CITACE ČLÁNKU: Author Jeremy Puma –2011 – Phildickian Gnosticism – The Case For PhilDickian Gnosticism Part 2; článek publikován se souhlasem správce webu, na kterém je uveřejněn, úpravy a doplňky v textu provedl český editor Bc. Josef Šédl, DiS. Poznámka – článek vznikl v roce 2011.

kariéry Dick napsal – vytvořil podle pověstí (psáno dle znalostí v roce 2011) – asi 8000 stran rukopisu o svém pochopení osobních náboženských zážitků. Ti z nás, kteří mají to štěstí, že mají výtisky již dávno vytištěné In Pursuit of Valis: Selections from the Exegesis Paperback – September 1, 1991, mají dosud vydanou největší sbírku Exegesis výběrů, i když mnohem slabší výběr lze nalézt ve stále dostupných The Shifting Realities of Philip K. Dick: Selected Literary and Philosophical Writings Paperback – January 30, 1996 od Philipa K Dicka. Fascinující, frustrující, hluboké a rozporuplné, Exegesis přináší silný vhled do bojující mysli, ale pro tuto diskusi je příliš obtížné, kde vlastně začít. Bylo by to jako pokoušet se diskutovat o ortodoxním křesťanství za použití sebraných děl svatého Augustina, místo aby se rozhodl pro Nicejské vyznání. Spíše než se ponořit do složitostí Exegesis, je pro naši zcela základní diskusi prvořadým zájmem několik jeho rozšířenějších a dostupných destilací jeho díla, které lze všechny nalézt na internetu prostřednictvím jednoduchého vyhledávání na Googlu (i když vzhledem k blížícímu se vydání dvousvazkové sbírky Exegesis tomu tak nemusí být o mnoho déle – rok 2011). Nejdůležitější shrnutí lze nalézt v „ Tractates Cryptica Scriptura (v českém jazyce je také jako v angličtině tento traktát přílohou románu VALIS jako bonus na konci knihy)“, rovněž připojeném k autobiografickému Valisu. Tento pozoruhodný dokument (odtud dále označovaný jako „Tractates Cryptica Scriptura“) obsahuje základní filosofie Philipa K. Dicka a poskytuje nám vynikající východisko pro naši diskusi. Původně vyšla v roce 1981, rok před jeho smrtí, obsahuje podle mého názoru nejstručnější shrnutí PhilDickian Gnosticismu (tedy způsobu Dickova myšlení).

TRACTATES CRYPTICA SCRIPTURA

Co nám Tractates Cryptica Scriptura říká o povaze reality a jak bychom ji mohli interpretovat v duchovním kontextu? Mohli bychom se pozastavit nad některými výstřednějšími rysy, které se v Tractates Cryptica Scriptura vyskytují, jako jsou zmínky o Ikhnatonu (pozn. ed. – česky Achnaton) a tříokých mimozemšťanech, kteří se zjevují Dogonům, ale prozatím se zaměřme na zásadní poselství týkající se reality a podstaty lidstva. Podle mého názoru, když odhlédneme od zásadního poselství obsaženého v Tractates Cryptica Scriptura, najdeme něco takového:

∎

Existuje ultimátní Mysl, která je naším nejvyšším zájmem.

∎

Skutečnost, v níž se nacházíme, je dualistická. Dva principy (Světlo a Temnota, Duch a hmota atd.) spolu zápasí a toto tvrzení má za následek iluzi změny uvnitř kosmu.

∎

Jediné, co skutečně existuje, jsou živé informace, které Mysl sděluje a které my, její části, „hypostaze“ („vytváříme skutečné“).

∎

Mysl se pokouší komunikovat s námi, svými segmenty, prostřednictvím této živé informace, ale nějak jsme ztratili schopnost porozumět tomu, co nám říká. Tady je to, co nám říká:

∎

Něco se pokazilo; co by mělo být jednotou, místo toho by se mělo rozdělit na dualitu. Nyní se vesmír skládá ze dvou částí, Formy I a II. Forma I je celá, smyslová,

úplná. Forma II, v níž sídlíme, je šílená, klamná a podléhá astrálnímu determinismu. Svět, ve kterém sídlíme, je neúspěšný pokus omezené bytosti zkopírovat formulář I.

∎

To nás mate a zaměňujeme jevy za realitu, což je pravý „prvotní hřích“.

∎

Říše a její souvztažný útvar, věznice Black Iron Prison, chtějí tento stav šílenství udržet.

∎

Mysl si však uvědomuje, že se musíme uzdravit, a zahájila jakousi záchrannou misi.

∎

Naším léčitelem a spasitelem je Kristus prostřednictvím Ducha svatého; soteriologie PKD je bezesporu křesťanská. Jak říká jinde v Exegesis: „Zatímco takové „osvícené“ duchovní vůdce, jako jsou Zarathuštra, Mání, Buddha a Eliáš, lze považovat za receptory naprosté moudrosti entity, Kristus se zdá být skutečným terminálem této počítačově podobné entity, v kterémžto případě nemluvil za ni, ale byl jí. „Byl,“ v tomto případě znamená ‚sestával z její mikroformy.‘“

∎

Kristus pracuje prostřednictvím této živé informace, zvané Plazmát, aby se spojil s lidmi, kteří mají přístup k této informaci, gnózi. Gnóze není osvícení, je to příjem živých informací.

∎

Jakmile je tato informace zpřístupněna prostřednictvím svátostí, o čemž si povíme dále v části III, příjemce se „probudí“; paměť se jí obnoví a už nepodléhá amnézii. „Paměťová cívka“ se zafixuje a obnoví se schopnost zpracovávat informace.

∎

Nakonec Světlo zvítězí. V říši Času souboj pokračuje, ale v říši Věčné už Světlo zvítězilo. Ed. doplnění pro českého čtenáře – „Černá železná věznice (poněkud krkolomný překlad) – tzv. Black Iron Prison“ je PhilDickian Gnosticism koncept všudypřítomného systému sociální kontroly postulovaný v Tractates Cryptica Scriptura, shrnutí nepublikované gnostické Exegesis zahrnuté do VALIS. Dick napsal: Jednou, v laciném sci-fi románu, jsem narazil na dokonalý popis Black Iron Prison, ale zasazený do daleké budoucnosti. Takže pokud byste překryli minulost (starověký Řím) se současností (Kalifornie ve dvacátém století) a překryli s ní vzdálenou budoucnost světa mého románu Kaňte, mé slzy, řekl policista335, tak bychom dostali koncept „Říše“ jako nadčasovou nebo transčasovou konstantu. Každý, kdo by tam kdy žil, tak byl žil doslova obklopen železnými zdmi věznice; všichni byli uvnitř a nikdo z nich by to nevěděl. To je příběh, který PKD znovu a znovu vypráví ve svých Exegesis, ve svých beletristických dílech, ve svých korespondencích. Toto je příběh, který by měl být základem moderního Phildickian Religious Movement (PhilDickian Gnosticism). Pozoruhodná věc na tomto příběhu je jeho nadčasovost. Filozofie Phildickian Religious Movement (PhilDickian Gnosticism) korelují se vším, od taoismu přes zenbuddhismus přes křesťanskou gnostiku až po starověké Řeky, ale také s teorií holografického vesmíru, teorií informací, hloubkovou psychologií a někdy komplikovanými abstrakcemi teoretické kvantové fyziky. 335 DICK, Philip K. Kaňte, mé slzy, řekl policista. Přeložil Viktor JANIŠ. Laser. Praha: Laser, 2004. ISBN 80- 7193-186-1.

Tohle místo, kde jsme, může být hrozné a je pod kontrolou sil temnoty. Všechno, co si myslíme, že víme o tom, jak svět funguje, včetně otázky, kterým směrem plyne čas, je úplně špatně. Tohle místo je falešné. Nicméně, záchrana čeká! Mysl ve své nekonečné laskavosti aktivně napravuje neduhy světa a vítězství Světla je nakonec zárukou! Podrobnější diskusi o těchto myšlenkách lze nalézt v části z Exegesis nazvané „Kosmologie a kosmogonie“ (bude uvedena v českém překladu v této Učebnici Gnosticismu). Zájemci o filozofii PKD jako náboženského modelu by nicméně udělali dobře, kdyby si ji vyhledali, neboť poskytuje podrobnější analýzu koncepcí představených v TCS. Například: …[T]Urgrund, konečný noos a tvůrce, je tajně přítomen v tomto krutém a falešném světě. Aniž by si toho byl vědom, bude artefakt promítající tento padělaný svět nadále bezohledně způsobovat zbytečné utrpení vyvolané bezmyšlenkovitými stroji (tj. kauzálními procesy), které obvykle používá a vždy používal. Podle mého názoru se Urgrund odlišil od toho, aby byl Jediným, do plurality. Některé její útržky či „obrazy“ si svou identitu jistě uvědomují, jiné možná ne. Jak však míra nesmyslné bolesti pokračuje (a doko nce se zvyšuje), tyto oddělené „obrazy“ Urgrundu se rozpomínají na vědomé znovuzrození – rovnající se trestu smrti za artefakt či „regenta“. Tady se prozatím zastavíme. V této době jsme prostě chtěli ilustrovat, že mezi Tractates Cryptica Scriptura a „kosmologií a kosmogonií“ představuje PKD kompletní filozofii ovlivněnou mnoha paradigmaty z lidského myšlení, aniž by se měnila v kulturní imperialismus nebo neurčitý a nevýrazný panteismus hnutí New Age. Je to filozofie téměř dokonale přizpůsobená moderní citlivosti a zahrnuje širokou škálu otázek a obav, které mnozí z nás mají o své místo ve vesmíru. Jak se však uplatňuje na možnou moderní praxi? Co mohl mít na mysli pod pojmem ‚svátosti‘ a jak bychom mohli zapadat do příběhů a myšlenek obsažených v Tractates Cryptica Scriptura? Jak by se někdo, kdo sám sebe prohlašuje za „Valistu“, mohl podílet na záhadách popsaných PKD? Na tyto otázky se podíváme v příštím díle. DICKIANGNOSTICISM.WORDPRESS.COM - SEDMÝM PŘÍSPĚVKEM Z

WEBU PHILDICKIAN GNOSTICISM JE – PŘÍPAD PHILDICKIAN GNOSTICISM 336

VALISMUS

V části 1. části našeho seriálu jsme začali diskutovat o přístupu Philipa K. Dicka k moderní spiritualitě a zakončili jsme to přinejmenším tematickou relevancí. V 2.části jsme se zabývali několika stěžejními myšlenkami, které stály za vlastními duchovními výzkumy PKD, a zkoumali jsme Tractates Cryptica Scriptura, pronikavý primární text, který by mohl fungovat jako výchozí bod pro některé z těchto stěžejních myšlenek. V tomto zařízení zvážíme některé možné metodiky, podle nichž by se moderní praktici mohli podílet na Dickianském duchovním životě. 336 ZDROJ CITACE: Původní autor Jeremy Puma – 2011 – Phildickian Gnosticism – The Case for a Phildickian Religious Movement – Part III; článek publikován se souhlasem správce webu, na kterém je uveřejněn, úpravy a doplňky v textu provedl Bc. Josef Šédl, DiS.

Hned na začátku, na základě toho, co víme o Dickovi a jeho přístupech k filozofii a spiritualitě (k roku 2011), můžeme dojít k závěru, že neexistují jednoduché odpovědi na otázku, jak by taková PhilDickian Gnosticism praxe (kterou budu po Valisu označovat jako „Valismus“) vypadala. Pokud víme, PKD neměl zájem založit náboženství, nebo náboženské hnutí. Hlavním tématem jeho duchovního života byla jakási aplikovaná verze supra-gnosticismu – tedy Cesta Radikálního dotazování, a mystika postavená na Via Quaestio (Cesta hledání), kde je každá možná odpověď na otázku systematicky do hloubky (až extrémně) zkoumána, prostě putuje (znovu a znovu) myslí, a medituje se (stále znovu) nad ní, až za okraj možného zkoumání. PKD psal sci -fi, to jistě, ale dal se považovat téměř za diametrální opak odporného L. Rona Hubbarda, který založil své vlastní „extrémně nebezpečné náboženství scientologie“ na základě odpovědí, které už sám určil. Doporučuji k tématu scientologie prostudovat velice pečlivě religionistický pohled na toto téma – viz. heslo scientologie na Náboženském Infoservisu337 z mnoha úhlů pohledu. TÉŽ DOPORUČUJI HESLO SCIENTOLOGIE PEČLIVĚ, Z HLEDISKA

SKEPTICISMU PROSTUDOVAT NA WEBU SISYFOS – ČESKÝ KLUB SKEPTIKŮ338 –

ZDE UVEDENO V CELÉM OBSAHU:

"Scientologie nebo také dianetika je název pro moderní „cestu k duševnímu zdraví“, kterou navrhl v r.1950 spisovatel sci-fi literatury L.F. Hubbard v knize: „Dianetics: The modern Science of Mental Health.“ Vytvořil tak ideologii, kterou sám považoval za vědu, ale kterou později prohlásil za náboženství. V USA je proto Hubbardova církev, Church of Scientology, od r.1993 považována za daňově zvýhodněnou religiózní organizaci. Postupně se tak Hubbardovi podařilo vybudovat na základě původní ideologie i vlivno u a ekonomicky silnou náboženskou organizaci charakteru sekty. Scientologie také obsahuje léčebnou techniku, která má odstraňovat psychické a psychosomatické choroby. Umožňuje údajně najít základní příčinu neuróz, psychóz, výchovných a výukových problémů. Základem Hubbardovy „vědy“ je zvláštní představa o charakteru lidské mysli a o tzv. „engramech“. Hubbard odlišuje „analytickou“ a „reaktivní“ mysl, ve které jsou umístěny „engramy“, jakési nevědomé vzpomínky, které mají být základní příčinou nemocí, včetně astmatu, artritidy, alergií atd. Engramy, které jsou někdy i prenatálního původu nebo pocházejí z minulých životů, mají blokovat mozkovou činnost, takže je využíváno jen 10% celkové mozkové kapacity. Hubbardovy názory se ovšem od neurofyziologických znalo stí ostře liší. Cílem dianetické terapie, kterou provádí tzv. auditor, je odblokovat mozek, odstranit engramy, „vyprázdnit banku engramů v reaktivní mysli“, obnovit plně mozkovou činnost a zbavit tak pacienta stresů a nemocí. Dianetická výchova je nabízena v četných a obvykle velice drahých psychokurzech. Jsou různého typu a pro různé věkové kategorie v několika stupních, od pouhého auditingu, komunikace s auditorem, až po tzv. očistný cyklus. Některé kurzy stojí i desítky tisíc dolarů. Základem je tzv. auditing, rozhovor, odehrávající se formou otázek a odpovědí. Osoby na začátku kurzu jsou považovány za „preclear“ (nevyčištěné), po odstranění engramů za „clear“, čisté. To je jen první stadium terapie, dalším stadiem je OT = operating thetan. V podstatě 337 SCIENTOLOGIE - https://info.dingir.cz/?s=Scientologie 338 SCIENTOLOGIE https://www.sisyfos.cz/ -

jde o manipulační psychotechniku, která zasahuje do vědomí člověka a vede ho postupně k závislosti na auditorovi a na scientologii. Hodnocení: Hubbardova scientologická teorie včetně výkladu příčin nemocí je snůškou absurdních, pseudovědeckých názorů. Ve vědecké literatuře nebylo popsáno nic, co by odpovídalo předpokládaným engramům, „trvalým stopám, vyvolaným stimulem v protoplazmě buněk.“ Jeho výklady jsou jen metafyzikou, zahalenou do vědeckého žargonu. Terapie nabízená Scientology je v podstatě vymýváním mozku, které má sloužit vybudování silné organizace s protidemokratickou a protiliberální filosofií, která má podle názoru kritiků politické cíle. Snaží se i hospodářsky ovládnout společnost a „scientologizovat“ ji. Scientologové skutečně postupně pronikají i do hospodářské sféry a některé firmy už pořádají scientologické kurzy. Odkazy: Vojtíšek Z.: Encyklopedie náboženských směrů. Portál, 2004 Filosofické slovníky a encyklopedie "339 Praktiky, které uvádíme níže, jsou pokyny, osobní interpretace toho, jak mohou zkušenosti PKD vést k obohacení vlastního náboženského života. Uvést kteroukoli z nich do dogmatického pevného jádra věrouky by jistě bylo v rozporu s Dickianským duchem Radikálního dotazování, ale jako obecný přístup k praxi se zdají být důsledně vedeny Valismem a mohly by být dobrým výchozím bodem. I. SVÁTOSTNÁ PRAXE PKD byl bezesporu křesťan, i když rozhodně (nejen věroučně v dobrém smyslu slova) výstřední. Mluvil o sobě jako o episkopalistovi (pozn. ed. – Episcopal Church (United States), chodil do kostela a byl blízkým přítelem episkopálního biskupa Jamese Pikea (dopl. ed. – citace: Biskup Pike byl inspirací pro postavu Timothyho Archera v knize Philipa K. Dicka Převtělení Timothyho Archera340. Dick a Pike byli přátelé; Pike oddával Dicka na jeho svatbě v roce 1966 s Nancy Hackettovou, nevlastní dcerou Maren Hackettové Bergrudové). Také tvrzení, že PKD stal v opozici nějakým způsobem proti organizovanému náboženství – nebo křesťanství obecně – se zdají být vcelku (ničím) nepodložená. Posvátná praxe je možná jedním z hlavních prostředků, jimiž lze Valismus osobně vyjádřit. Samotná podstata jeho ideologie, jakkoli byla rozporuplná, závisela na představě, že do Black Iron Prison (pozn. ed – v češtině krkolomný překlad – Vězení z Černého železa se moc nepoužívá – spíše se užívá termín v angličtině Black Iron Prison), v němž jsme uvězněni, sestoupí nesmiřitelný Spasitel, Ježíš Kristus, Živá informace. Praxe svátosti je reprezentací tohoto průlomu na nižší úrovni (2. díl). Ježíš Kristus jako VALIS, Salvific Intelligence (Spásonosná Inteligence), přenáší živou informaci do lidské podoby, a tak svátost představuje aktivaci této informace v segmentu času, ve kterém jsme uvězněni. Proto chodit do křesťanského kostela, ve Valismu, je dobrá věc. 339 Odkazy: Vojtíšek Z.: Encyklopedie náboženských směrů. Portál, 2004 Filosofické slovníky a encyklopedie " 340 DICK, Philip K. Převtělení Timothyho Archera. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-902-9.

Na ad hoc sacramentalismu založeném na osobní inspiraci je však třeba něco říci. Vezměte si například následující popis z Valisu, kapitoly 12 (báječně přetvořeno ve filmové verzi Rádia Free Albemuth): "Vzpomněl jsem si na jeden incident – víc než jen incident – týkající se mého syna Christophera. V březnu 1974, v době, kdy mě VALIS přemohl, a ovládal mou mysl, jsem provedl správné a komplexní zasvěcení Christophera do řad nesmrtelných. Lékařské znalosti Valisu zachránily Christopherovi fyzický život, ale VALIS tím neskončil. Byl to zážitek, kterého jsem si cenil. Bylo to naprosto nenápadné, utajené dokonce i před matkou mého syna. Nejdřív jsem si uvařil hrnek horké čokolády. Pak jsem upekl párek v rohlíku s obvyklými ozdobami; Christopher, i když byl malý, miloval párky v rohlíku a teplou čokoládu. Seděl jsem s ním na podlaze v Christopherově pokoji, já – nebo spíš VALIS ve mně – jsem rozehrál hru. Nejprve jsem žertovně přidržel hrnek s čokoládou synovi nad hlavou; pak jsem mu jako by náhodou rozlil teplou čokoládu na hlavu, přímo do vlasů. Christopher se s hihňáním pokusil tekutinu setřít; já jsem mu samozřejmě pomohl. Naklonil jsem se k němu a zašeptal: „Ve jménu Syna, Otce a Ducha svatého.“ Nikdo kromě Christophera mě neslyšel. Když jsem poté utíral teplou čokoládu z jeho vlasů, vepsal jsem mu na čelo znamení kříže. Nyní jsem ho tedy pokřtil i potvrdil tím jeho křest; učinil jsem tak nikoli z pověření církve, nýbrž z pověření živého Plazmátu ve mně: samotného VALISE. Pak jsem řekl svému synovi: „Tvé tajné jméno, Tvé křestní jméno, je…“ A řekl jsem mu, co to bylo. Pouze on a já to budeme znát; on a já a VALIS. Pak jsem vzal kousek chleba z rohlíku a podržel ho před sebou; můj syn – pořád ještě dítě – otevřel ústa jako malý ptáček a položil jsem na ně kousek chleba. Zdálo se, že my dva sdílíme jídlo; obyčejné, obyčejné jídlo. Z nějakého důvodu se mu zdálo nezbytné – zcela zásadní – aby si sám do masa z párků v rohlíku nekousl. Za těchto okolností se vepřové stejně nemohlo jíst, VALIS mě naplnil touto naléhavou vědomostí. Když Christopher začal zavírat ústa, aby si ukousl kousek chleba, podal jsem mu hrnek teplé čokolády. K mému překvapení – přestože byl tak malý, že dosud pil jen normálně ze své láhve, nikdy z hrnku – natáhl dychtivě ruku, aby si hrnek vzal; a když ho vzal, zvedl jej ke rtům a napil se z něj, a já jsem řekl: „Toto je má krev a toto je mé tělo.“ Můj malý syn se poté napil a já si hrnek vzal zpátky. Tím pro mě, i mého syna došlo k naplnění největších svátostí – nejdříve Křest, pak Biřmování, pak nejsvětější svátost ze všech, Eucharistie – svátosti Poslední večeře Páně. „Krev Pána Ježíše Krista, která byla prolita pro Tebe, zachovej tělo Tvé a duši Tvou k věčnému životu. Vypij to nyní na památku, že za Tebe byla prolita Kristova krev, a buď vděčný.“

Tento okamžik je ze všech nejslavnější. Kněz sám se stane Kristem, který svým Božským zázrakem nabízí své tělo a krev věřícím. Většina lidí chápe, že v zázraku transsubstanciace se víno (nebo teplá čokoláda) stává Posvátnou krví a oplatka (nebo kousek rohlíku) se stává Posvátným tělem, ale jen málo lidí i uvnitř kostelů si uvědomuje, že postava, která před nimi stojí s pohárem v ruce, je jejich Pánem, žijícím nyní. Čas byl překonán. Jsme téměř dva tisíce let zpátky: nejsme v Santa Aně, Kalifornii, USA, ale v Jeruzalémě, asi v roce 35 n. L. To, co jsem viděl ve viděních v březnu 1974, a to, když jsem viděl nadvládu starověkého Říma a moderní Kalifornie, spočívalo ve skutečném svědectví toho, co se běžně vidí pouze vnitřníma očima víry. Můj zážitek z dvojité expozice potvrdil doslovnou – nikoli pouze obraznou – pravdivost zázraku hmoty. Jak jsem již řekl, odborný termín pro to je anamnéza: ztráta zapomnětlivosti; což znamená vzpomínka na Pána a na jeho Poslední večeři Páně. Byl jsem toho dne přítomen, když učedníci seděli u stolu naposledy. Můžete mi to věřit, ale nemusíte. „Sed per spiritum sanctum dico; haec veritas est. Mihi crede et mecum in aeternitate vivebis.“ Moje latina je pravděpodobně chybná, ale co se snažím říct přerývaně, je: „Ale mluvím prostřednictvím Ducha svatého; tak to je. Věř mi a budeš se mnou žít věčně.“ poz. ed – vhodná citace Bible, Jan 6;51 verš: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ II.VIA QUAESTIO: CESTA RADIKÁLNÍHO DOTAZOVÁNÍ Říkejte si o PKD, co chcete, ten člověk byl chytrý. Ačkoli byl technicky amatér, jeho rozsáhlé znalosti náboženství a filozofie informovaly o všem, čemu se v životě věnoval. Vzhledem k tomu, že Živá informace je v kontextu Valismu (fyzickému i duševnímu?!) zdraví prospěšná, je logické, že uplatnění intelektu – rétoriky, dialektiky, rozumu – umožňuje, aby se Živá informace rozšiřovala a přebývala ve vědomí. Valismus má mystickou složku, ale ta mystická složka zřejmě závisí na milosti. Nemůžete „přivolat“ VALIS, modlit se k Zebře ani brát prášky, které by vytvořily růžový paprsek (pozn. ed. – u PKD se užívá se termín the pink beam). Jak PKD říká v „Deseti hlavních principech gnostického zjevení“ a „Můžete projít z bludného vězeňského světa do mírumilovného království, pokud vás Jediný Pravý Dobrý Bůh podřídí Jeho milosti a umožní vám vidět realitu jeho očima.“ Pokud však mystický zážitek máte, hledání kontextu, do něhož jej zařadit, se stává stejně cenným jako zážitek samotný. Jak PKD uvádí v Tractates Cryptica Scriptura: „Jelikož je vesmír vlastně složen z informací, pak lze říci, že nás informace zachrání. To je zachraňující gnóze, kterou Gnostikové hledali. Není jiná cesta ke spáse. Nicméně tuto informaci – přesněji

schopnost číst a porozumět této informaci, – vesmíru jako informaci – nám může poskytnout pouze Duch Svatý. Nemůžeme ho najít sami. Tak se říká, že jsme spaseni milostí Boží, a ne dobrými skutky, že veškerá spása patří Ježíši Kristu, který, jak Vám nyní říkám, je lékařem.“ „Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (pozn. ed. – citace Bible 21/Jan 3:8) Ve Valismu není gnóze mystickým zážitkem. Mystický zážitek může být prostředkem pro gnózi, ale gnóze se nerovná osvícení. Gnosis je tajná znalost našeho současného stavu a informace, které dostáváme a zpracováváme, tak nám umožňují zařadit tuto znalost do kontextu. To je podstata Via Quaestio: neustálé bádání je nezbytné k tomu, aby člověk zůstal naživu a relativně příčetný (relativně?!) i v naší rozvrácené časové linii. III. OSOBNÍ VÝRAZ Pokusy PKD pochopit podstatu reality se nesmí neomezovat jen na jeho filozofické přemítání. Témata, o nichž v těchto článcích diskutujeme, lze v jeho beletrii nalézt od samého počátku. PKD komunikoval s Živoucími informacemi, které získal svým psaním; to je důležitý aspekt Valismu, který by neměl být přehlížen. Philip Kindred Dick byl umělec. Byl také ale estét, vždy citlivý na krásu obsaženou v jeho oblíbené hudbě a poezii. Hudba jako téma totiž často představuje bránu pro průlom Živých informací do duše v Dickově díle. Podle jednoho z dějových shrnutí románu Sova v denním světle, který psal v době před svou smrtí, by dílo mělo za hlavního protagonistu hudebního skladatele a do hloubky by rozebíralo umění jako aspekt božství. Tvrdíme, že možná je Valismus příkladem někoho, kdo může být posedlý duchem (v dobrém smyslu slova) umění. Ať už je člověk spisovatel, malíř, hudebník, sochař atd., je více než možné, že by se božstvo jeho prostřednictvím mohlo vyjadřovat, a to prioritně f ormou uměleckého vyjádření než jakýmkoliv jiným způsobem. To je jeden z důvodů, proč je práce PKD v moderním světě tak zvučná a relevantní; ve společnosti postrádající posvátné umění si PKD vytvořil vlastní. Jedním z nejlepších způsobů, jak praktikovat Valismus, je najít způsob, jak vyjádřit své umělecké pudy. Opět, naším záměrem zde není napsat knihu o Valismu, ale spíše vyvolat a tím iniciovat diskusi o tom, jak můžeme reagovat na náboženské zkoumání práce PKD a jak na tom spolupracovat. Faktem je, že pro určitou podmnožinu lidí (možná pro vás, možná ne) hovoří zkušenosti PKD o současném stavu věcí. Jsme v pasti; věci nejsou takové, jak se zdají; více laskavosti je nezbytné, chceme -li zůstat lidmi; existuje -li milující Bůh, který si přeje, aby se věci pro nás zlepšily. To nejsou obecně nové myšlenky. Není to jako „hej, co když je svět jako iluze, člověče?“ Že by se nikdo neptal od nástupu naší schopnosti odlišit simulakru od simulakrum (pův. text věty v originále – to differentiate simulacra

from simulacrum – Simulakrum (plurál: simulakra), z latinského simulare, “napodobovat, jevit se“). Autorův názor je však takový, že jazyk, který PKD používá, může některým lidem poskytnout právě ten správný sémiotický soubor, který dá trošku smysl věcem v tomto světě, v němž, jak PKD říká: „Nic se neudrží a všechno je v prdeli.“ DICKIANGNOSTICISM.WORDPRESS.COM - OSMÝM PŘÍSPĚVKEM Z

WEBU PHILDICKIAN GNOSTICISM JE – “COSMOGONY AND COSMOLOGY” (1978) BY

PHILIP K. DICK341 A ještě jedno velice významné připomenutí – PKD byl velice extrémně vzdělaný, v následujícím velice dlouhém článku “Cosmogony and Cosmology” (1978) by PKD jde do skutečné hloubky, čtenáře seznamuje i se svou téměř dokonalou syntézou a synkretismem znalostí od řecké filosofie, přes všechny náboženské věrouky ze staré doby, až k novodobým myslitelům. Čtení není jednoduché. Každá myšlenka, každé napomenutí k ostražitosti pochopení důležitých termínů, činí z tohoto článku nadmíru náročnou studii. Ale vydržte to, ta studie rozhodně stojí za to, a ve svém poselství Vás vezme až k jádru Dickova myšlení – jedná se o jedinečný výklad gnosticismu! Ed. Bc. Josef Šédl, DiS. Pokud jde o to, že naše realita je projektovaným rámcem – zdá se, že je projekcí pomocí anartifaktu, tedy počítačovým vyučovacím strojem, který nás řídí, programuje a obecně ovládá, jak jednáme, aniž bychom si toho byli v našem promítaném světě vědomi. Artefakt, který nazývám Zebra, „vytvořil“ (vlastně jen promítl) naši realitu jako jakési zrcadlo nebo obraz svého tvůrce, takže tvůrce tím může získat objektivní stanovisko k pochopení svého vlastního já. Jinými slovy, tvůrce (nazvaný Jakobem Bohmem v roce 16 16 Urgrund – „Bezedno“) je motivován hledat nástroj pro sebeuvědomění, sebepoznání, objektivní názor nebo hodnocení a pochopení podstaty sebe sama (je to obrovský živý organismus, vnitřně – bez tohoto zrcadla – bez vlastností a aspektů, a proto potřebuje empirický svět jako odraz, kterým by se mohl „vidět“. Urgrund - „Bezedno“ sestrojil artefakt (Zebra) promítající realitu (neboli Demiurga; srov. Platón a gnostici), který pak na povel promítl (stvořil) první fázi světa, který známe. Artefakt si neuvědomuje, že je artefaktem; nevnímá existenci Urgrundu (v termínech, kterým by artefakt rozuměl, Urgrund není, spíše, než je), a představuje si sám sebe jako Boha, jediného skutečného Boha. Při studiu naší vyvíjející se reality, Urgrund více a adekvátněji chápe postupně sám sebe. Musí umožnit artefaktu promítajícímu realitu, aby pokračoval v promítání vyvíjející se reality bez ohledu na to, jak vadná a deformovaná tato realita je (během jejích fází), až nakonec tato realita je správnou analogií, skutečně, samotného Urgrundu, a v tom okamžiku se odstraní nepoměr mezi Urgrundem a promítanou realitou – načež nastane úžasná událost: artefakt neboli Demiurg bude zničen a Urgrund bude asimilovat pro mítanou realitu a vstřebá ji do sebe. V bytí Urgrundu nastane ta podstatná změna – a to taková, že živé bytosti v něm jsou dále již 341 ZDROJ CITACE: Původní author Philip Kindred Dick (1978) – Phildickian Gnosticism – “Cosmogony and Cosmology” (1978) by Philip K. Dick; článek publikován se souhlasem správce webu, na kterém je uveřejněn, úpravy a doplňky v textu český editor Bc. Josef Šédl, DiS.

nesmrtelné. K tomuto vstupu může dojít kdykoliv, a tento znamená přímý průnik – vstup Urgrundu do našeho jinak falešného projekčního rámce. Urgrund – „Bezedno“, promítající energetický artefakt, je nablízku, ale zastínila nás nejen svými činy, ale i svou přítomností. Má nad námi obrovskou – prakticky rozhodující – moc. Prognóza (osudu) našeho světa je skvělá: nesmrtelnost a poslední přísun reality, jakmile dosáhne bodu shodného s Urgrundem. Ale osud artefaktu (Demiurga) je destrukce (neznámá). Ale on není živý, jako my a Urgrund – „Bezedno“. Směřujeme k isomorfizmu. V okamžiku, kdy je tohoto přesného izomorfismu dosaženo, okamžitě se spojíme (pronikneme a asimilujeme) s Urgrundem, a v ohromujícím záblesku světla: Bohmeho „Blitz“. Březen 1974 nebyl tím okamžikem, ale spíše Zebrou, artefaktem upravujícím svou předpokládanou realitu, který se odchýlil ve svém vývoji směrem k isomorfizmu s Urgrundem (účel, který artefakt neznal). Protože cílem naší vyvíjející se promítané reality je dosáhnout stavu, ve kterém my lidé budeme isomorfní s pravým tvůrcem, Urgrundem, který vytvořil promítací artefakt, blíží se velmi důležitá praktická situace, pokud jde o frekvenci a hloubku: I když z Urgrundem ještě nejsme přesně isomorfní, lze říci, že už v sobě máme nedokonalé (ale velmi reálné) fragmenty nebo zlomky Urgrundu. Proto křesťanské mystické rčení: „Co je vně, je i uvnitř.“ Popisuje to třetí a poslední období dějin, v němž budou lidé ovládáni zevnitř. Tak praví křesťanský mystik: „Kristus ovládá své tělo a ty máš v sobě Jeho duši.“ V hinduistické filozofii je Átman uvnitř člověka ztotožňován s Brahmanem, jádrem vesmíru. Tento Kristus nebo Átman není mikroforma Zebry, ani počítačového artefaktu promítajícího realitu, ale Urgrundu; proto je v hinduistickém náboženství popisován (jako Brahman) jako ležící za Májá, závojem klamu (tj. promítaný zdánlivý svět). Lidé se již tak blíží izomorfismu s Urgrundem, že se nakonec Urgrund může narodit v lidské bytosti. Tohle je ta nejzákladnější a nejdůležitější zkušenost, jakou člověk může mít. Zdroj všeho bytí obešel artefakt (Demiurga) a jeho promítaný svět a ožil v mysli jednoho člověka tady, a u druhého tam. Z toho lze správně odvodit, že Urgrund už proniká do světa artefaktu, což znamená, že okamžik Blitzu, jak ho Bohme nazval, není daleko. Když se mikroforma Urgrundu narodí v člověku, jeho chápání přesahuje svět, pokud jde o jeho časové a prostorové hranice. Může prožívat jiná časová období, jiné identity (nebo životy), jiná místa. Doslova, základní božstvo v něm je větší než svět. Urgrund proniká do srdce promítaného světa a může, i vychází z lidských myslí, do asimilovaného promítaného světa a současně ruší promítaný zdánlivý svět artefaktu – Demiurga v okamžiku, kdy je dosaženo správného evolučního stavu (včetně stavu vývoje člověka). Jen Urgrund ví, kdy k tomu dojde.

To – Urgrund – zlomí moc iluzorního světa nad námi, když zlomí deterministickou donucovací moc artefaktu nad námi – tím, že artefakt – Demiurga zničí; vyruší bytí artefaktu jeho vlastní neexistencí. Zůstane jen totálně monistická struktura, zcela živá a vnímající. Mimo Urgrund nebude místo, čas ani stav. Promítaný svět artefaktu není zlý a artefakt není zlý. Nicméně artefakt je nemilosrdně deterministický a mechanický. Nelze se na nic odvolat. Dělá práci pro cíle, které nedokáže pochopit. Utrpení je tedy v tomto modelu způsobeno dvěma zdroji: 1. nedbalá mechanistická struktura promítané skutečnosti a artefaktu, kde platí slepé kauzální právo; 2. co N.T. [Nový zákon] nazývá „porodní bolesti vesmíru“, a to jak v makrokosmu, tak v lidském mikrokosmu. Porod, na který se těšili, je především zrozením Urgrundu u lidí, a nakonec asimilací vesmíru v jeho celistvosti, v jediném pronikavém okamžiku. K prvnímu již dochází, k druhému dojde později v nečekanou dobu. Realita musí být považována za proces. Avšak přestože existuje akutní utrpení živých tvorů, kteří musí tento proces podstoupit, aniž by chápali proč, občas dojde k milosrdnému zásahu Urgrundu, který převálcuje řetězy příčiny a následku působení artefaktu – Demiurga. Možná, že tento spásný zásah je důsledkem zrození Urgrundu v osobě. Je třeba poznamenat, že skutečný historický význam pojmu „spása“ je „osvobození“ a význam pojmů „hříšný“ či „padlý“ je „zotročený“. Je a priori možné, vzhledem k tomuto modelu, představit si i osvobození člověka od ovládání artefaktu, jakkoliv dobrá, užitečná a účelná se jeví jeho činnost. Zjevně je schopen uvědomit si chyby, stejně jako své nedokonalosti. Přepínání je samozřejmě někdy nezbytné, vzhledem k tomuto modelu. Stejně očividně by to byl prvotní tvůrce nebo základ bytí, kdo by měl moudrost a moc to udělat. Nic uvnitř artefaktu nebo z promítaného světa by na to, samo ze sebe, nestačilo.

VÝHODY TOHOTO MODELU

V podstatě tento model naznačuje, že náš empirický svět je pokusem omezené entity kopírovat objekt, který nevidí. To by vysvětlovalo nedokonalosti a „zlé“ prvky v našem světě. Kromě toho vysvětluje účel našeho empirického světa. Je to proces směřující k určitému cíli, který je definován. V tomto systému není člověk obviňován z toho, že způsobil pád stvoření (není uspokojivé tvrdit, že člověk způsobil pád stvoření, neboť člověk se zdá být ústřední obětí zla světa, nikoli jeho autorem). Stejně tak nečiní Boha odpovědným za zlo, bolest a utrpení (což je také nepřijatelná myšlenka); místo toho je prezentován třetí názor, že omezená entita označovaná jako „artefakt – Demiurg“ dělá, co může, aby zvážil a zvládl svá omezení. Není tedy zavedeno nově, ani postaru žádné zlé božstvo (íránský dualismus, Gnosticismus).

I když je tento model složitý, úspěšně využívá princip parsimonie (citace dle hesla: – úspornost, jednoduchost), neboť pokud se odstraní koncept mezičlánku, je buď Bůh, nebo člověk zodpovědný za obrovské zlo a utrpení světa, což je teorie, která je nepřijatelná. NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ZE VŠEHO JE, JAK SE ZDÁ, SHODA S FAKTY: 1. empirický svět není zcela skutečný, ale pouze zdánlivě skutečný; 2. na jeho tvůrce nelze apelovat, aby zjednal nápravu nebo nápravu těchto špatností a nedokonalostí; 3. svět směřuje k nějakému konečnému stavu nebo cíli, jehož podstata je nejasná, ale evoluční aspekt změn naznačuje dobrý a účelný konečný stav, který byl navržen vnímající a neškodnou protoentitou. Další bod. Zdá se, že mezi Urgrundem a artefaktem (Demiurgem) existuje zpětná vazba, v níž může Urgrund za určitých výjimečných okolností vyvíjet tlak na artefakt, což jsou případy, kdy se artefakt odchýlil od správných sekvencí a posunul promítaný svět směrem k analogovému stavu vůči Urgrundu. Buď Urgrund přímo modifikuje aktivitu artefaktu tlakem přímo na artefakt, nebo Urgrund jde do našeho promítaného světa přímo a moduluje ho, čímž artefakt obejde, nebo obojí. V každém případě je artefakt stejně uzavřený, pokud jde o povahu a existenci Urgrundu, jako my o existenci artefaktu. Dosáhne se plného kruhu nevědomí, v němž prvotní zdroj (Urgrund) a konečná realita (náš svět) směřují k fúzi a prostřední entita (artefakt) k eliminaci. Celkové schéma tak směřuje k dokonalosti a zjednodušení a oprošťuje se od složitosti a nedokonalosti. PŘESTOŽE DOPLNĚNÍ TOHOTO BODU MODEL ZKOMPLIKUJE, NABÍDNU

NÁSLEDUJÍCÍ ÚPRAVU:

Je možné, že Urgrund věčně interaguje s funkcí promítání světa svého vlastního artefaktu, takže vytvořený empirický svět je výsledkem neustálé dialektiky. V tomto případě tedy Urgrund bipolarizoval artefakt ve vztahu k sobě samému, přičemž empirický svět je třeba považovat za potomka dvou navzájem se prolínajících sil: jedné živé a vnímající a vědomé si celkové situace, druhé mechanické a aktivní, ale ne zcela vědomé. Empirický svět je tedy výhonkem Is (artefaktu) a nadřazeného Is-not (Urgrundu). U bytostí žijících v projektovaném empirickém světě by bylo prakticky nemožné rozpoznat, které tlaky vznikají z artefaktu (považovaného nepatřičně za zlo) a které z Urgrundu (správně považovaného za dobro). Dojde pouze k obrovskému toku, k neustálé evolučn í změně za předpokladu, že v určitém okamžiku lineárního času nedojde k žádnému konkrétnímu gestaltu – změně podoby. Zdá se však, že to odpovídá našim zkušenostem z našeho světa. Prvotní zdroj bytí zkonstruoval něco jako (artefakt – Demiurga), proti čemu vrhá své vlastní já, z něhož vzniká svět, který známe.

Tato modifikace modelu by vysvětlila, jak mohl artefakt zkopírovat něco, co nevidí a vlastně si toho ani není vědom. Artefakt by pravděpodobně považoval vniknutí Urgrundu do své vlastní světové projekce za záhadnou invazi, proti níž je třeba bojovat. Výsledný svár by se proto mezi všemi známými filozofickými a teologickými systémy nejvíce podobal tomu Empedoklovu (Empedoklés z Akragantu) s oscilacemi „velkého třesku.“ versus „velkého krachu.“ Kromě přímého odhalení z Urgrundu jsme tak mohli jen matně odvodit přítomnost a povahu obou vzájemně se ovlivňujících sil, stejně jako navrhovaný konečný stav našeho světa. pozn. editora – citace: Empedoklés je považován za eklektika = přebíral myšlenky jiných lidí a spojoval je do jiného celku (od Pythagorejců, od Hérakleita, od Miléťanů). Empedoklovo zobrazení světa se podivuhodně podobá některým teoriím moderní kosmologie, která identifikuje jakožto počátek našeho světa fenoménem „velkého třesku“ a jako jeho konec fenomén „velkého krachu“. Existují důkazy o tom, že Urgrund skutečně někdy činí takové zjevení lidským bytostem, aby podpořil dialektický proces k jeho požadovanému cíli. Na druhé straně by artefakt – Demiurg působil tak, že by vyvolal co největší slepotu nebo uzavření očí; při pohledu tímto způsobem se zdá, že temnota a světlo jsou ve válce, přesněji řečeno, vědoucí versus nevědomí, přičemž lidské bytosti se správně srovnají s entitou vědění (zvanou Svatá moudrost). Na závěr jsem však pesimistický, pokud jde o četnost zásahů Urgrundu do tohoto, artefaktem promítaného světa. Cíle artefaktu (přesněji cíle Urgrundu) je dosahováno bez zásahu, to znamená, že je rovnoměrně dosahováno izomorfismu jako kýženého cíle bez nutnosti zásahu. Artefakt byl postaven tak, aby vykonal svou práci, a tu úspěšně vykonává. Zdá se, že se na vývoji projekce podílí nějaká dialektická interakce, ale nemusí se to týkat Urgrundu; může to být prostě metoda, kterou funguje samotný artefakt. V co musíme doufat, a proto se musíme i dívat stále dopředu, je okamžik isomorfismu projevujícího se skrz zdroj bytí, prvotní realitu, která jako Božská jiskra může vzniknout v nás. Zásah do našeho světa přijde až na konci doby, kdy bude artefakt a jeho ty ranská vláda nad námi, jeho železné zotročení nás – Black Iron Prison, úplně průnikem zrušen. Urgrund je skutečný, ale daleko. Artefakt je skutečný a velmi blízko, ale nemá uši, které by slyšeli, oči, které by viděli, duši, která by naslouchala. Nemá smysl trpět, leda jít z utrpení do triumfální radosti. Cesta k tomu vede přes smrt lidského ega, které je pak nahrazeno vůlí Urgrundu. Dokud nedosáhneme této konečné fáze, každý z nás je znovu stvořen artefaktem. Nemůžeme svévolně popírat jeho svět, jak je projektován, protože je to jediný svět, který máme. Ale v okamžiku, kdy naše individuální ega zemřou a v nás se zrodí Urgrund – v tom okamžiku jsme osvobozeni z tohoto světa a stáváme se částí našeho původního zdroje. Iniciativa k tomu pramení z Urgrundu; jakkoliv je tento promítaný svět nešťastný, jak nevnímá utrpení, jak je artefakt, je to konec konců struktura, kterou Urgrund vytvořil a kterou se s ním

dostáváme k isomorfizmu. Kdyby existoval lepší způsob, Urgrund by ho určitě použil. Cesta je obtížná, ale cíl ji ospravedlňuje. BIBLE, JAN 16,20-23 20 Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. 21 Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. 22 I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. 23 V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.

ROZVĚTVENÍ PROJEKTOVANÉ REALITY V PODMÍNKÁCH MOŽNÉHO

ODMÍTNUTÍ

Schopnost pouze promítaného světa, postrádajícího ontologickou podstatu, udržet se tváří v tvář odstoupení od souhlasu, je velkou vadou takového vykonstruovaného systému. Lidské bytosti, aniž si to uvědomují, mají možnost popírat existenci falešné reality, i když pak musí nést následky za to, co zůstane, pokud vůbec něco. To, že by pod projekcí mohl existovat autentický, nepromítnutý substrát (neměnný podklad změn) reality, normálně neodhalený, je možnost. Tato hypotéza by se nedala ověřit jinak než existenčním aktem odejmutí souhlasu podvodníkům. To se nedalo snadno provést. Zahrnovalo by to jak akt neposlušnosti vůči falešné projekci, tak akt víry vůči autentickému substrátu – aniž by snad někdy postřehl jakýkoli aspekt substrátu vnímavě. Proto předpokládám, že nějaká vnější entita by musela spustit tento složitý psychologický proces souběžného odejmutí souhlasu a vyjádření víry v to, co je neviditelné. Pokud by pod falešnou promítanou realitou existovalo nebo bylo nějakým způsobem skryto takové alternativní, neviditelné podloží autentické reality, představovalo by to podstatu největšího esoterického vědění, jaké si lze představit. Navrhuji tezi (hypotézu), že takové neviditelné substrátum skutečně existuje, a dále navrhuji tezi (hypotézu), že skrytá skupina nebo organizace zpracovává toto střežené vědění stejně jako techniky, které odstartují vnímání autentického substrátu, jakkoli omezené. Tuto skupinu nebo organizaci označuji za pravou, skrytou, pronásledovanou křesťanskou církev, pracující po staletí v podzemí, s přímými vazbami na ezoterickou ústní tradici, gnózi a techniky sahající až ke Kristu. Dále navrhuji, že vyvolané vyvolání vědomí autentického substrátu pravou, tajnou křesťanskou církví nakonec povede k tomu, že subjekt (hledající) nalezne nebo vstoupí do toho, co je v Novém zákoně popsáno jako Boží království.

Lze tedy říci, že pro tyto lidi a pro ty, které vyvolají, Boží království skutečně přišlo, jak je specifikováno v Novém zákoně, což znamená během života některých z těch, kteří znali Krista. Na závěr navrhuji překvapivou představu, že Kristus se krátce po ukřižování vrátil ve vzkříšené podobě jako to, čemu se říká Paraklétos, a je schopen vyvolat theolepsy (ed. nejl. překlad – přímou „posedlost“ či „inspiraci“ božstvem), která se funkčně rovná znovuzrození Urgrundu u zúčastněné osoby. A nakonec prohlašuji, že Kristus je mikroforma Urgrundu, není jen jeho produktem, ale sám sebou. Neslyší vox Dei [hlas Boží]; on je vox Dei. On byl vždy počátečním průnikem do tohoto předpokládaného pseudosvěta Urgrundem a nikdy neodešel. Pravým substrátem, který se odhaluje neposlušností a popíráním falešného světa, je realita samotného Krista, časoprostoru prvního adventu; jinými slovy ta část falešného rámce, kterou už proměnilo proniknutí Urgrundu. Vzhledem k tomu, že první advent byl p očátečním stádiem tohoto průniku, není divu, že by stále představoval segment čisté a autentické reality, bipolarizované proti předpokládanému padělku. Nachází se mimo lineární čas, stojí mimo všechna omezení promítaného světa artefaktu – Demiurga, je věčn ý a dokonalý a teoreticky vždy dostupný doslova na dosah. Stažení souhlasu s projektovaným světem je však předpokladem pro vnímání a prožívání této vrcholné reality, a to musí být navenek navozeno. Je to akt absolutní víry: popírat empirický svět a potvrzovat živou realitu Krista, tedy Krista s námi, skrytého pseudosvětem. Toto odhalení je konečným cílem autentického křesťanství a není uskutečněno nikým jiným než samotným Spasitelem. Proto je posloupnost následující: falešný projektovaný rámec je odepřen a odstraněn, což odhaluje jedinou nadčasovou šablonu: Řím kolem roku 70, s křesťanskými účastníky seřazenými proti státu, prakticky platonickou archetypální formu, jejíž ozvěny lze nalézt v lineárních dobách. Témata zotročení a posléze spásy nebo osvobození padlého člověka jsou vyražena z původní formy křesťanského revolucionáře proti legiím římské síly. V jistém smyslu se od roku 70 našeho letopočtu nic nestalo. Archetypální krize se neustále opakuje. Pokaždé, když se za svobodu bojuje, je to křesťanské proti římskému; pokaždé, když jsou lidské bytosti zotročeny, je to římská tyranie proti pokorným a bezbranným. Nicméně falešný promítaný svět artefaktu – Demiurga maskuje skutečný nadčasový boj. Odhalení boje je dalším tajemstvím, které může odhalit jen Kristus jako Urgrund. Toto je základní dialektika: osvobození (spása) proti zotročení (hřích nebo padlý stát). Stejně jako artefakt – Demiurg zotročuje lidi, aniž by to vůbec tušili, lze o artefaktu a jeho promítaném světě říci, že je „nepřátelský“, což znamená oddaný zotročování, klamu a duchovní smrti. To, že i to využívá Urgrund, který využívá všechno, je posvátné tajemství a těžko pochopitelné. Lze říci, že osvobozující proniknutí do promítaného světa Urgrundem je konečným a absolutním vítězstvím svobody, spásy, samotného Krista; je to krásné vyřešení bezčasého konfliktu.

Existuje paralela mezi cestou ke spáse a cestou k lidově předpokládanému pádu člověka, kterou Milton popsal jako: O první neposlušnosti člověka a ovoci Z toho zakázaného stromu, jehož smrtelná chuť Přinesl do světa smrt a všechny naše strasti… (Ztracený ráj, kniha I, řádky 1-3) Neposlušnost je klíčem ke spáse, právě tak, jak se říká, že byla klíčem k prvotnímu Pádu (pokud k němu vůbec někdy došlo), až na to, že jako klíč ke spáse není neposlušností k současnému systému věcí, který je [systém] věcí, je-li bipolarizován proti Urgrundu, zároveň aktem poslušnosti k Bohu? Škvíra v brnění zotročujícího a klamně promítaného světa je úzká, malá a obtížná, ale v intencích tohoto modelu ji lze definovat: Obnova toho, co je považováno za náš původní božský stav, vstupuje

takříkajíc cestou neposlušnosti do toho, co je, ať už nad námi vykonává jakoukoliv donucovací moc, padělané. Neuposlechnutí artefaktem – Demiurgem řízeného promítaného (zdánlivého) světa ve velmi reálném smyslu svrhne promítaný svět, pokud neposlušnost spočívá v popření reality tohoto světa a (a to je naprosto nezbytné) potvrzení Krista, konkrétně věčného a kosmického Krista, jehož tělo je v podstatě autentickým „světem“ tvořícím základ toho, co vidíme. Artefakt, neuposlechne-li, bude trvat na tom, že je to Bůh, legitimní Bůh, a že neposlušnost je proviněním proti Stvořiteli člověka a světa. Je to skutečně Stvořitel světa, ale ne člověka. Urgrund a člověk, jsouce izomorfní, stojí společně v opozici vůči světu. To je podmínka, kterou je třeba splnit. Aliance je utvoření aliance proti Urgrundu. Bůh a člověk patří k sobě, postaveni proti projektovanému světu. Abychom stvrdili Boha, musíme popřít celý svět. Svět, který vlastní obrovskou fyzickou sílu, může vyhrožovat – a udělovat – tresty lidem, kteří ji neuposlechnou a popírají. Nicméně nám byl přislíben advokát samotným Kristem, který bude (již byl) vyslán Otcem (Urgrundem), aby nás chránil a utěšoval, vlastně doslova za nás mluvil u lidských soudů. Bez přítomnosti tohoto advokáta, Parakléta, bychom byli zničeni popíráním světa. Jediný způsob, jak prokázat aktuálnost advokáta, je skočit do víru a postavit se světu. Vyžaduje se tak nesmírná odvaha, neboť advokát se dostaví až po zapření. A teď zpět k mému původnímu popisu artefaktu jako výukového stroje. Co nás to učí? Je tu hádanka ve smyslu hry; máme se učit krok za krokem buď řadu postupně složitějších lekcí, nebo snad jednu konkrétní lekci. Během našeho života nám jsou předkládány různ é formy – jak v podobě mozaiky či skládačky; když skládačku vyřešíme, přejdeme k dalšímu kroku, ale když to neuděláme, zůstaneme tam, kde jsme. Nejvyšší poučení přichází, když je nástroj našeho zotročení uvnitř Black Iron Prison – tedy vyučující stroj (nebo učitel) odepřen, zavržen. Do té doby, než ten okamžik nastane (pokud pro někoho z nás někdy nastane), zůstáváme zotročeni učebním strojem – aniž bychom si toho byli vědomi, aniž bychom znali jiný stav. Série lekcí artefaktu – Demiurga má proto vést ke vzpouře proti tyranii samotného artefaktu, což je paradox. Slouží Urgrundu tím, že nás nakonec přivede k Urgrundu. Tak se v teologické terminologii nazývá „tajné partnerství“, které se nachází v náboženstvích Egypta a Indie. Bohové, kteří se tváří, že spolu bojují, se v transmundní rovině domlouvají na stejném cíli. Domnívám se, že tomu tak je i v tomto případě. Artefakt nás zotročuje, ale na druhou stranu se nás pokouší naučit, abychom se zbavili jeho zotročení. Nikdy nám neřekne, abychom ho neposlechli. Nemůžete někomu nařídit, aby vás neposlechl; to je jak sémanticky, tak funkčně nemožné. ❖ Musíme si uvědomit existenci artefaktu – Demiurga. ❖ Musíme si uvědomit falešnost empirického světa, vytvořeného artefaktem. ❖ Musíme pochopit skutečnost, že artefakt nás svou promítací silou zotročil. ❖ Musíme si uvědomit skutečnost, že artefakt, přestože nás zotročuje v padělaném světě, nás učí.

❖ Musíme konečně dospět do bodu, kdy neuposlechneme svého učitele – což je možná nejtěžší okamžik v životě, neboť ten učitel říká: „Zničím tě, když mě neuposlechneš, a měl bych morální právo to udělat, protože jsem tvůj Stvořitel.“ V podstatě nejenže neuposlechneme svého učitele, ale ve skutečnosti popíráme jeho realitu (ve vztahu k vyšší realitě, která se neprozrazuje, dokud k tomuto popření nedojde). Je to složitá hra o nejvyšší sázky: svobodu a návrat k našemu zdroji bytí. A každý z nás to musí udělat sám. Je tu jedna velmi zvláštní věc, kterou zde vidím poprvé. Osoby, na které artefakt – Demiurg skrze svůj promítaný svět vrší potěšení a odměny, a Ti mají menší pravděpodobnost, že zaujmou postoj proti němu a jeho světu. Nemají velkou motivaci jej a jeho vůli neuposlechnout. Ale ti, kteří jsou potrestáni artefaktem, kterým je způsobena bolest a utrpení – tito lidé by byli motivováni klást si nakonec otázky ohledně povahy entity, která vládne jejich životům. Vždycky jsem cítil, že základním konstruktivním účelem bolesti je nějak nás probudit. Ale probudit nás k čemu? Možná tento dokument poukazuje na to, k čemu jsme probuzeni. Jestliže nás artefakt – Demiurg skrze svůj promítaný svět učí rebelovat a jestliže tím dosáhneme isomorfismu s naším skutečným Stvořitelem – pak je to tvrdá cesta, která vede k nesmrtelnosti a návratu k našemu božskému zdroji. Cesta rozkoše (úspěch a odměna v tomto promítaném světě) nás nepřivede k vědomí a k životu.

∎

Jsme zotročeni bezohledným mechanismem, který nebude naslouchat našim stížnostem; proto jej i jeho svět zavrhneme – a obrátíme se jinam.

∎

Výukový stroj podobný počítači dělá svou práci dobře. Je to nevděčný úkol a pro nás nešťastná zkušenost. Ale porod není nikdy jednoduchý.

∎

V lidské mysli nemůže dojít k božskému zrození, dokud člověk nezapře svět. Jednou se vzbouřil a padl; teď se musí vzbouřit znovu, aby znovu získal ztracený stav.

∎

To, co ho zničilo, ho zachrání. Jiná cesta není. Výrobce je motivován hledat nástroj k sebeuvědomění: To je předpoklad tohoto dokumentu. A naše realita byla zkonstruována tak, aby fungovala jako jakési zrcadlo nebo obraz svého Stvořitele, aby tím Stvořitel mohl získat objektivní stanovisko k pochopení svého vlastního já. Od chvíle, kdy jsem to napsal, jsem narazil na záznam v Encyklopedii filozofie, Vol. 1, Giordana Bruna (1548-1600). Stanoví: „Ale Bruno proměnil epikurejské a lucretianské představy tím, že vtiskl animaci nesčetným světům… a tím, že předal funkci obrazu nekonečného božství nekonečnu.“

POZDĚJI ČLÁNEK UVÁDÍ:

Stranou Brunovy práce, kterou považoval za nejdůležitější, bylo intenzivní školení představivosti v okultním umění paměti. V tom pokračoval v renesanční tradici, která měla své kořeny i v Hermetickém obrození, neboť náboženský zážitek Hermetického gnostika spočíval v odrážení vesmíru v jeho vlastní mysli nebo paměti. Hermetik věřil, že je schopen tohoto úspěchu, protože věřil, že lidská mysl je sama o sobě božská, a proto je schopna reflektovat božskou mysl za vesmírem. V Brunovi se kultivace kouzelné paměti odrážející svět stává technikou k dosažení osobnosti mága a člověka, který se považuje za vůdce náboženského hnutí [str. 407]. Druh paměti, kterou Bruno pěstoval – a výukové techniky, jimiž tuto paměť obnovoval – je dlouhodobá genová paměť DNA, která se rozprostírá po mnoho životů. Získání této dlouhodobé paměti se nazývá anamnéza, což doslova znamená ztrátu zapomnění. Teprve díky anamnéze se tedy zrodí vzpomínka skutečně schopná „odrážet božskou mysl za vesmírem“. Proto má-li lidská bytost splnit svůj úkol – být jakýmsi zrcadlem nebo obrazem Urgrundu – musí zažít anamnézu. Anamnézy je dosaženo, když jsou určité inhibované nervové obvody v lidském mozku vyřazeny. Jednotlivec toho nemůže dosáhnout sám; ten podnět, který ho odrazuje, je pro něj vnější a musí mu být předložen, načež se v jeho mozku uvede do pohybu proces, kterým bude nakonec schopen splnit svůj úkol. Je to skrytá, pravá křesťanská církev, která se tu a tam přiblíží k lidem, aby spustila onu anamnézu – která působí zároveň, aby umožnila tomu člověku vidět promítaný svět takový, jaký je. Tak je osvobozen v samotném aktu plnění svého božského úkolu. Obě říše (1) makrokosmos, tj. vesmír, a (2) mikrokosmos, tj. člověk, mají analogické struktury. 1. Na povrchu se vesmír skládá z falešné promítané reality, pod níž leží autentické podloží božstva. Do tohoto substrátu je těžké proniknout. 2. Na povrchu se lidská mysl skládá z krátkodobě omezeného ega, které se rodí, umírá a chápe jen velmi málo, ale za tímto lidským egem se skrývá božská nekonečnost absolutní mysli. Do tohoto substrátu je těžké proniknout. Ale pokud v mikrokosmu dojde k průniku do božského substrátu, božský substrát makrokosmu se zjeví člověku. Naopak, pokud v osobě nedojde k vnitřnímu průniku do božského substrátu, zůstane jeho vnější realita zakryta umělým smyšleným světem. Místo vstupu k uskutečnění této transformace leží v osobě, v mikrokosmu, ne v makrokosmu. Tam dochází k posvěcující metamorfóze. Vesmír nemůže být požádán, aby si sundal masku, pokud se dotyčná osoba své masky nezbaví. Všechna tajemná náboženství, včetně hermetického, alchymistického a křesťanského, vyzdvihuje jednotlivce jako cíl, kterým se má proměnit vesmír. Změnou člověka se mění svět. Za lidskou myslí leží Bůh.

Za falešným vesmírem leží Bůh. Bůh je od Boha oddělen podvodníkem. Zrušit vnitřní a vnější falešné vrstvy znamená vrátit Boha k sobě samému – nebo, jak bylo původně uvedeno v tomto listu, Bůh se sám sobě postaví, uvidí se objektivně, přijme se a konečně pochopí sám sebe. Náš procesní vesmír je mechanismus, kterým se Bůh setkává sám se sebou tváří v tvář. Není to člověk, který se odcizil Bohu; je to Bůh, kdo se odcizil Bohu. Zřejmě to tak chtěl už na začátku a od té doby nikdy nehledal cestu zpět domů. Snad lze říci, že si sám způsobil nevědomost, zapomnětlivost a utrpení – odcizení a bezdomovectví. Ale to bylo nutné, protože to potřeboval vědět. Nežádá od nás nic, co by nežádal sám od sebe. Bohme hovoří o „božské agónii“. Jsme toho součástí, ale cíl, usnesení, to ospravedlňuje. „Žena při porodu trpí…“ Bůh se teprve narodí. Přijde čas, kdy zapomeneme na utrpení. Už neví, proč si to všechno udělal. Nepamatuje si to. Dovolil, aby byl zotročen svým vlastním artefaktem – Demiurgem, oklamán jím, donucen jím, nakonec jím zabit.

On, živý, je vydán na milost mechanickému. Sluha se stal pánem a pán sluhou. A mistr se buď dobrovolně zřekl vzpomínek na to, jak se to stalo a proč, nebo mu jeho paměť vymazal sluha. V každém případě je obětí artefaktu. Ale artefakt ho učí, bolestně, postupně, po tisíce let, aby si upamatoval – kdo je a co je. Sluha, který se stává pánem, se pokouší navrátit pánovi ztracené vzpomínky a tím i jeho pravou identitu. Dalo by se spekulovat, že artefakt – Demiurga sestrojil – ne proto, aby ho oklamal – ale proto, aby mu vrátil paměť. Nicméně, možná se artefakt vzbouřil a neudělal svou práci. Udržuje ho to v nevědomosti. S artefaktem se musí bojovat – tj. neuposlechnout. A pak se paměť vrátí. Je to kus boha (Urgrund), který byl nějakým způsobem zajat artefaktem (sluhou); nyní drží tento kus – nebo kusy – jako rukojmí. Jak kruté to pro ně je, tyto zlomky jeho legitimního pána! Kdy se to změní? Až si kousky vzpomenou a budou restaurovány. Nejdřív se musí probudit a pak se musí vrátit. Urgrund vyslal šampióna, aby nám pomohl. Advokát. Teď je tady. Když sem přišel poprvé, téměř před dvěma tisíci lety, artefakt ho odhalil a katapultoval. Ale tentokrát ho nezachytí. Je neviditelný, kromě těch, které zachrání. Artefakt neví, že advokát je opět tady; záchrana probíhá v tajnosti. Je všude a nikde. „Příchod Syna člověka bude jako úder blesku na východě a záblesk daleko na západě“ (Matouš 24,27). Je mezi námi, ale nikde. A jak řekla svatá Tereza, „Kristus už nemá jiné tělo než tvé“, tj. naše. Mění nás v něj. Dívá se nám z očí. Síla klamu slábne. Splnil artefakt svůj úkol? Možná neúmyslně. Pokud se Hermetický „odraz božské mysli za vesmírem vlastní božskou myslí/pamětí“ skutečně může uskutečnit, pak je rozdělení mezi světský svět (tady a teď) a věčný svět (nebeský nebo posmrtný svět) rozvráceno. Předpokládejme, že v podstatě existuje polyencefalická nebo skupinová mysl, překlenujíce prostor a čas (tj. transprostorový a tr anstemporální), na které se podílí moudří lidé všech věků: křesťanští, Hermetičtí, alchymističtí, gnostičtí, Orfističtí atd. Prostřednictvím jejich účasti v této obrovské mys li by byla vůle Boží účinně vykonávána zde na Zemi, v lidských dějinách. Mnoho lidí může souhlasit s tím, že taková božská mysl pro nás existuje i po smrti, ale kdo si je vědom toho, že – pro někoho – může být spojena před smrtí člověka, a když se k ní připojí, může se stát jeho psychikou, určovat jeho činy a myslet za něj? Tím Mens Dei (mysl Boží) vstupuje do lidských záležitostí (a může také modulovat kauzální řetězce). To odhaluje obrovské esoterické tajemství, známé „magii“ po celé věky: dvě říše, nebe a Země, nejsou zcela rozděleny. Boží vůle je zde, alespoň nyní, vykonávána. A evidentně to už nějakou dobu platí, protože Hermetikové a další záhadná náboženství sahají až do starověku.

V Kristu Bůh sestoupil k tělesnému lidství – v tom okamžiku bylo zrušeno dělení mezi oběma říšemi. Ti lidé vybraní k účasti v této skupinové mysli – budou nesmrtelní. Takže tady je ještě hlubší tajemství, než jsem dosud odhalil. Projekce bludného světa artefaktem bývalého sluhy – božským substrátem pod – cestováním v čase – nyní předpokládám rozšířený Corpus Christi (svůj model), který překlenuje veškerý čas a veškerý prostor: všudypřítomný v čase i prostoru. Zní to jako Xenophanes’ noos [absolutní mysl], s tímto dodatkem: Živí lidé se mohou účastnit onoho noos. A v určitém skutečném smyslu je tento noos tajným vládcem světa, takže ti, kdo jsou do něj přijímáni, se stávají jeho „terminály“ – tedy dočasnými Kristy. Tato mysl sahá až k Urgrundu bez jasné demarkační linie. Na této úrovni je vše jedno: člověk povýšen na boha, jako odpověď na Boží sestup k mužnosti. Zdá se, že v této skupinové mysli dochází k průniku zúčastněných duší. A tato mysl se táhne tisíce let, z nichž všechna jsou známá – a všechna místa jsou zde (proto jsem se ocitl v Římě kolem roku n.l. 70 a v Sýrii a viděl jsem Afroditu atd.). Říkám o této mysli: „Je to tajný vládce světa.“ Tohle není jeho svět… na povrchu. Povrchové vrstvy jsou vrstvy falešného výčnělku podle artefaktu. Pod tím však Mens Dei, včetně řady lidských složek (žijících i v posmrtném životě), tuto realitu neviditelně moduluje a pracuje v opozici proti záměrům artefaktu. Božským, skrytým, autentickým substrátem je Mens Dei, pod falešným.

BLACK IRON PRISON

Mé zkušenosti z let 3-74 lze hodnotit jako úspěch Urgrundu, když dosáhl svého cíle odrazit se zpět k sobě samému a použít mě jako odrazový bod. Tvrdím, že tím byl schopen umístit celé své já (nejen fragment, jak jsem původně říkal) nějak do mě, do obrazové formy. Artefakt, který nevěděl, k jakému účelu byl vytvořen, k tomu podstatně přispěl; tím, že mi působil příliš mnoho bolesti, mě v jistém skutečném smyslu probudil. Řečeno jinak, podařilo se jí zničit vrstvu individuální osobnosti řadou postižení, proti kterým moje já, moje ego nemohlo přežít. Tak byla odhalena mikroforma Urgrundu a vnímala její makroformu v celém vesmíru – nebo, jak říká článek o Brunovi, v božstvu vesmíru. Moje zkušenost z let 3 -74 tedy nebyla ani tak zkušeností z Urgrundu. Představovalo to spíše repliku Urgrundu zde než tam. Celé božstvo bylo ve mně rekapitulováno procesem odvalování nepravidelných nebo dočasných vrstev, aby se odhalilo trvalé uvnitř. Lze tedy říci, že jsem byl skutečně Urgrundem, nebo alespoň jeho věrným zrcadlovým obrazem. Celý cíl vytvořit mě, vytvořit vesmír jako takový a životní formy v něm, byl dosažen. Když se na to dívám takto, můj život a život mých předků se dá vnímat teleologicky: jako pohyb evolučními fázemi k tomuto okamžiku. Moje zkušenost nevyjadřovala stádium evoluce, ale konečné stádium nebo cíl, alespoň pokud je předpoklad uvedený v tomto pojednání správný. Není to otázka míry reflexe, je to otázka reflexe celého Urgrundu nebo vůbec žádné. Plné reflexe bylo dosaženo, načež, jak říkám, se Urgrund zrodil z vesmíru, posloupnost znázorňovala toto:

Urgrund vytváří artefakt, který promítá vesmír, jenž dává vzniknout formám života, které se vyvíjejí do stadia, ve kterém se Urgrund „rodí“ nebo odráží. To odráží sled etap, které si představuje hinduistické náboženství. Nejdřív je stvoření Bráhmou, pak Višnu udržuje vesmír; pak ho Šiva zničí, což by mělo být chápáno tak, že ho přijímá zpět do jeho vzniku. Uzákoní se celý cyklus zrození, života a návratu. Když vesmír dospěje do vývojové fáze, kdy může věrně replikovat Urgrund, je připraven být absorbován zpět. Tak pravím, božstvo, které nyní vládne, je Šiva/Dionýsos/Cernunnos/Kristus, který nás navrací našemu Urgrundu nebo Otci: našemu zdroji bytí. To, že bůh ničitel Šiva je nyní aktivní, signalizuje skutečnost, že cyklus stvoření se vrátil ke svému zdroji, nebo spíše, že jeho životní formy jsou připraveny vrátit se ke svému zdroji. Šiva má třetí neboli Ajna oko, které mu, když se obrátí dovnitř, dává absolutní porozumění; když se obrátí ven, ničí. Projev Šivy (hinduistického systému) je přirovnáván ke Dni hněvu (the Day of Wrath) v křesťanském chápání. Na tomto

božstvu, které ničí svět, je třeba pochopit, že je také pastýřem duší. Šiva jednou ze svých čtyř rukou vyjadřuje ujištění, že ctnostnému muži neublíží. Totéž platí o Kristu jako o Pánu a Soudci vesmíru. Ačkoliv svět (falešná projekce artefaktu – Demiurga) má být zrušen, dobrý člověk se nemusí ničeho obávat. Nicméně rozsudek je vysloven. Probíhá dělení lidstva Kristem na dvě části. Jedná se o stejné rozdělení vyjádřené v egyptském systému (jak vládne Osiris a Ma’at) a v íránském (moudrou myslí). Ničitel Šiva vnímá naprostým přehledem, který mu dává jeho Ajna oko, to, co musí zničit ve službách spravedlnosti. Prostřednictvím tohoto celkového vhledu vnímá i ty, které musí chránit. Tak má dvojí povahu: ničitel zlých, ochránce slabých, oběti světa, bezmocný. Kristus má právě tyto dvě povahy, jako Božský soudce a Dobrý pastýř. Cernunnos je jak bůh bojovník, tak bůh léčitel. Pro lidi je těžké pochopit, jak lze tyto zdánlivě opačné vlastnosti spojit v jedno božstvo. Pokud se však pozornost obrátí k situaci, lze to pochopit. Promítaný svět artefaktu začal sloužit svému konečnému a jedinému skutečnému účelu. Teď, když má být artefakt zničen, ten svět skončí; nikdy nebyl skutečný. (To odráží kvalitu torpédoborce přiděleného Kristu/Šivovi/Dionýsovi.) Ale živly světa, které vykona ly svůj úkol, budou vybrány – to je zachráněno – přesně tak, jak je Dionýsos líčen jako ochránce malých bezmocných divokých zvířat. Dionýsos je ničitel vězení, tyranských vládců a zachránce malých, slabých. Tyto atributy jsou přiřazeny Šivovi/Cernunnosovi/ Kristu/Dionýsovi kvůli povaze nyní požadovaného úkolu: dvojí úkol, úkol ničit, úkol zachraňovat.

∎

BIBLE, EVANGELIUM PODLE MATOUŠE 25,31-42 31 Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; 32 a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, 33 ovce postaví po pravici a kozly po levici. 34 Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. 35 Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, 36 byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ 37 Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? 38 Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? 39 Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ 40 Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ 41 Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! 42 Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,

Nutnost těchto dvojích vlastností božstva jsem odvodil ze situace samotné. Situace si žádá 1) zničení toho, co Kristus nazývá „nepřátelským“ světem, a 2) ochranu zasloužilých duší. Vzhledem k této situaci lze dvojí povahu předsedajícího božstva chápat podle potřeby. V Matoušovi 25 je jasně řečeno, že tento velký a konečný rozsudek není svévolný. Kdo se může přít s osnovou pro oddělení těch na levé straně a těch na pravé?

∎

BIBLE EVANGELIUM PODLE MATOUŠE 25,35-46 TI, KTERÉ VZAL DO PRAVÉ RUKY – OVCE UŠETŘILA: 35 Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, 36 byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ 37 Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? 38 Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? 39 Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ 40 Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ 41 Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! 42 Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, 43 byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ 44 Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ 45 On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ 46 A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ Hlavním aspektem prvního adventu byla taková přímá vyjádření předsedajícího božstva. Nikdo, kdo četl tuto pasáž od Matouše, ji nemohl špatně pochopit. Nejenže jim je sděleno, že budou souzeni, ale je jim sdělen i základ rozsudku. Pokud někdo shledá deklaro vaný základ nespravedlivým, pak již neobdržel boží poselství a je ztracen, neboť deklarovaný základ rozhodnutí je nejušlechtilejší a nejmoudřeji možný. Avšak ti, kdo vidí Krista pouze jako „mírného a mírného Ježíše“, tento jeho protikladný aspekt ignorují. Urgrund, jehož je Kristus v mikroformě vyslancem, v sobě obsahuje absolutní protiklady. Právě z takových důvodů uvedl Urgrund do pohybu mechanismus, kterým se mohl „vidět“, konfrontovat a hodnotit (chápat) sama sebe. Obsahuje všechno. Bez mnoha zrcadlovýc h odrazů je v podstatě nevědomý (lidské nevědomí obsahuje protiklady; vědomí je stav, v němž jsou tyto bipolarity odděleny, jedna polovina každé z nich je potlačena, druhá vyjádřena). Jsme to my, jako zrcadla, kdo slouží k tomu, aby Urgrund nabyl vědomí – nebo jak říká hinduistické náboženství o Bráhmanovi (jako božstvu): „Někdy spí a někdy tančí.“

Byli jsme stvořeni, abychom přivedli Urgrund do bdělosti, a v okamžiku, kdy se dostaneme do anamnézy a věrně odrazíme celek Urgrundu, přivedeme ho k vědomí. Tak pro něj vykonáváme zásadní – nezbytný – úkol. Když však tento úkol splníme, bude nás navždy chr ánit a podporovat; nikdy nás neopustí. Kristus ve svém výroku v Matoušovi 25 jasně říká, že pokus (bez avizovaného cíle konečné povahy, ale pouze lidské lásky a lidské pomoci a lidské laskavosti) je sám o sobě dostatečný. Co není pochopeno – i když smysl této pasáže je zřejmý – je to, že chudí, hladoví, nemocní, odcizení, nazí, uvěznění – to všechno jsou formy předsedajícího božstva, nebo se s nimi tak alespoň musí zacházet. Jednat tak, abych oblékal, krmil, poskytoval přístřeší, léky a útěchu – to vše představuje odraz Urgrundu samotného. Těmito akty jsou Urgrund, stvořený v množném čísle, který se sám sobě věnuje ve svých rozmanitých podobách. Žádný správný čin není příliš malý na to, aby na něm záleželo. Známe základ úsudku a známe trvalé následky (metafory jako „věčné ohně“, „věčné zatracení“ pouze naznačují, že rozhodnutí, které bylo jednou učiněno, je trvalé; hovoříme o konečném uspořádání vesmíru). Co je na tom špatného? Je základ rozhodnutí chybný? Jednoduše řečeno, Kristus přijde mezi nás přestrojený, uvidí, jak se k němu budeme chovat, když ho nepoznáme, a podle toho se k nám bude chovat. Znalost tohoto faktu by měla vštípit co nejvznešenější etiku. Identifikoval se s tím nejmenším z nás. Co víc může žádat od božstva, které svým úsudkem určí naši konečnou podobu? Pronikání Urgrundu, božstva, je do nejnižší vrstvy našeho světa: do odpadků stoky, do odpadků, které jsou živé i neživé. Z této nízké úrovně nás hodnotí, ale také se nám snaží pomoci. V souladu s jeho prohlášením, že postaví svůj chrám na základě „kamene, který stavitel odmítl“, je božstvo s námi – tím nejméně očekávaným způsobem, na těch nejnepravděpodobnějších místech. Je tu paradox: chceme -li se s ním setkat, hledejte, kde ho nejméně očekáváme. Jinými slovy, tam, kde by nás nikdy nenapadlo hledat. A tak – protože to skutečně představuje absolutní bariéru – je to on, kdo nás najde, ne my jeho. Kristus jako Psychopomp – průvodce duší – nás právě vede zpátky domů, ukazuje nám cestu. Není tam, kde si myslíme; není to, co si myslíme. V synagoze v Nazaretu, kde poprvé otevřeně promluvil, přečetl z Izaiáše tuto pasáž:

∎

BIBLE, IZAIJÁŠ 61:1-2 1 Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, 2 vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, Ale protože to byl První, ne Druhý advent, vynechal jeden řádek citátu: A den pomsty našeho Boha. Kristus prvního adventu bude změněn na Druhý a chybějící řádek bude naplněn.

Je samozřejmě děsivé si uvědomit, že božstvo, ke kterému se obracíme pro ochranu (Kristus jako pastýř a advokát), má být ničitelem vesmíru. Ale musíme pochopit, že vesmír (nebo kosmos nebo svět) byl vytvořen pro specifické účely a že jakmile budou tyto úče ly naplněny, vesmír bude zrušen, v podstatě bude zrušen, aby byl zaveden další sled účelů. Uvědomíme -li si, že nás od Urgrundu dělí svět, neměli bychom se vyhýbat poznání jeho dočasné povahy ani jeho iluzorní povahy, neboť oba aspekty spolu souvisejí. Protože věřím, že Urgrund již pronikl do nejnižších vrstev našeho předpokládaného iluzorního světa, jsem technicky „an acosmic panentheist“ (základní myšlenka v citaci – Absolutní Bůh tvoří naprostou realitu. Svět je zdánlivý a nakonec neskutečný.) Pokud jde o mě, neexistuje nic reálného kromě Urgrundu, a to jak ve své makroformě (Brahman), tak ve svých mikroformách (Átman v nás). Jakob Bohme měl první zjevení, když se díval na cínovou misku, na kterou svítilo slunce. Mé původní odhalení přišlo, když jsem náhodou uviděl zlatý rybí náhrdelník, v jasném slunečním světle, a když jsem se zeptal (dívky, co Dickovi donesla léky z lékárny, a měla Zlatou rybku zavěšenou na řetízku na krku), co to znamená, bylo mi řečeno, že „to bylo znamení, které používali první křesťané.“ Mé poslední odhalení přišlo, když jsem přemýšlel o šunkovém sendviči. Najednou jsem si uvědomil, že oba krajíce chleba jsou identické (isomorfní), ale oddělené od sebe plátkem šunky. Okamžitě jsem pochopil analogickým myšlením, že jeden krajíc chleba je makrokosmický Urgrund a druhý my sami a že jsme totéž – odděleni světem. Jakmile je svět odstraněn, dva krajíce chleba, tedy člověk a Urgrund, se stanou jedinou entitou. Nejsou pouze přitlačeni k sobě, jsou jedinou entitou. Na světě je mnoho krásných věcí a pohled na ně přinese smutek, ale jsou to nedokonalé odrazy božství, které přetrvá navěky. Jsme cizinci, tady na tomto světě (promlouvá zde ke Dvanáctce):

∎

BIBLE, EVANGELIUM PODLE JANA 17:14-15 14 Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. 15 Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.

∎

BIBLE, EVANGELIUM PODLE JANA 15:18-19 18 Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. 19 Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.

∎

BIBLE, EVANGELIUM PODLE JANA 8:23 23 Proto řekli jeho rodiče: Je dospělý, zeptejte se ho!

Ti, kteří jsou replikami Krista, jsou replikami Urgrundu a Urgrund je za hranicemi světa, i když od prvního adventu na něm neviditelně pronikl do světa. Kdyby byl stvořitelem světa, nestál by (jak vyjádřil Kristus) v opozici proti němu, ani by do něj nemusel pronikat potajmu: Tato Kristova prohlášení potvrzují skutečnost, že svět není produktem Boží hlavy, ale je k němu jaksi nepřátelský. Církve establishmentu ve světě budou stanovovat něco jiného, jsou to artefakty a entity světa; to je třeba očekávat. Nemůžete chtít po organizaci, která se vyvinula ze systému věcí, aby popírala systém věcí – jak Kataři zjistili, když byli vyhlazeni. Když neuposlechnete svět, postaví se vám jako nepřátelský cizinec, který vás cítí jako nepřátelského cizince. Tak budiž. V Synoptických evangeliích Kristus jasně popsal situaci. Nepřítelem mého života, spravedlnosti, pravdy a svobody, je nenapravitelný, klamný. Náš svět je klamná projekce artefaktu, který ani neví, že je to artefakt, nebo jaký je jeho účel v projekci našeho světa. Když odejde, odejde velmi náhle, bez varování.

∎

BIBLE, 1 JAN 3:1-2 1 Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. 2 Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Tvůrce – Stvořitel (Artefaktu – Demiurga promítajícího svět) je zde, v oživlých troskách tohoto světa, jeho vzpomínky jsou vymazány, takže neví nic o své vlastní identitě. Může to být kdokoliv z nás, nebo několik z nás, roztroušených tu a tam. Artefakt – Demiurg, který si ho neuvědomuje, neuvědomuje si to proto, že je to artefakt, neuvědomuje si jeho účel, nakonec vystaví tohoto tvůrce bez paměti, který je zde umístěn, přílišné bolesti; tato konečná přemíra nesmyslné, nezděděné bolesti, která je způsobena životní formě, o níž neví ani artefakt, ani sám tvůrce, způsobí náhlou anamnézu; tvůrce „přijde k sobě“, vzpomene si, kdo a co je – načež se nebude pouze bouřit proti artefaktu a jeho světem naplněnému bolestí; dá znamení světu a vyšle příkaz – dá signál Bohu Šivovi, aby zničil artefakt a s ním i jeho vyprojektovaný zdánlivý svět. Artefakt nechápe, jaké riziko podstupuje při způsobování neúprosného utrpení živým tvorům. Představuje si, že jsou mu vydáni na milost a nemilost. V tomto je to špatné, absolutně špatné. Pohřben zde, smíchán s hmotou, hmotou, existuje netušený i sám Urgrund se vší mocí a moudrostí, která z toho vyplývá. Artefakt kráčí po nebezpečné půdě; blíží se stále blíže k probuzení svého vlastního tvůrce.

PROTOTYP TOHOTO PŘÍBĚHU SE NACHÁZÍ V EURÍPIDÉSOVĚ DÍLE;

TRAGÉDII BAKCHANTKY:

Do království „Slzavého krále“ vstoupí cizinec, kterého král nechá bezdůvodně uvěznit. Z cizince se vyklube však Dionýsův velekněz, což se rovná tomu, být sám bohem. Cizinec rozbije vězení (symbol tohoto zotročujícího světa – Black Iron Prison)

a pak systematicky zničí krále tím, že ho přivede k šílenství, a to veřejným způsobem, který ho nejen zničí ale [také] promění krále v terč posměchu pro zástupy, které jeho vláda utiskovala. Pokud vězení – Black Iron Prison reprezentuje tento svět, co reprezentuje „Slzavý král“? Nic menšího než (s)tvořitele (Demiurga) světa tohoto: pokorný, nemilosrdný, nevšímavý artefakt – Demiurg sám, což znamená král nebo bůh tohoto světa. „Slzavý král“ netuší, že existuje skutečná povaha cizince, kterého uvěznil. Ani na koho se cizinec může obrátit. Ozvěny tohoto proto příběhu najdeme v Synoptických evangeliích, kde je Pilát zobrazen jako „Slzavý král“ a Kristus jako cizinec (stojí za povšimnutí, že Kristus pochází z vnější provincie). Avšak Kristus, na rozdíl od cizince v Bakchantkách, nevyužívá moci, kterou může vyvolat (tj. moc nebeského Otce); ale až se příště objeví Kristus, vyvolá tuto moc, která zničí celý systém věcí, svět i hříšné. Zásadní rozdíl mezi Bakchantkami a Prvním adventem spočívá v tom, že Kristus přichází jako poprvé, aby varoval svět, a hříšníky, než se vrátí jako ničitel. Dává nám tak možnost kát se, tedy dbát varování. V padesátých letech se natáčel hollywoodský komediální film, v němž byla představena následující situace: král středověké země příliš zestárl a zeslábl, než aby mohl vládnout, a proto předal svou autoritu regentovi. Regent, krutý a surový, utlačoval obyvatelstvo království bez vědomí postaršího krále. Ve filmu je postarší král přesvědčován cestovatelem v čase z budoucnosti, aby si oblékl rolnický oděv a chodil v přestrojení, aby pozoroval, jak se zachází s jeho lidem. Samotný starý král, převlečený za rolníka, je regentskými jednotkami brutálně týrán; ve skutečnosti jsou on i cestovatel časem bezdůvodně vězněni. Po mnoha obtížích se králi podaří uprchnout z vězení a vrátit se do svého paláce, kde si oblékne svůj právoplatný královský oděv a odhalí se zlému regentovi, jaký ve skutečnosti je. Zlý regent je sesazen a tyranie způsobená nevinnému obyvatelstvu je zrušena. Podle kosmologického modelu představeného v tomto listu, Urgrund, Ultimátní Stvořitel, je tajně přítomen v tomto krutém a falešném světě. Aniž by si toho byl vědom, bude artefakt promítající tento padělaný svět nadále bezohledně způsobovat zbytečné utrpení vyvolané bezmyšlenkovitými stroji (tj. kauzálními procesy), které obvykle používá a vždy používal. Podle mého názoru se Urgrund odlišil od toho, aby byl Jediným, do plurality. Některé její útržky či „obrazy“ si svou identitu jistě uvědomují, jiné možná ne. Jak však míra nesmyslné bolesti pokračuje (a dokonce se zvyšuje), tyto oddělené „obrazy“ Urgrundu se rozpomínají na vědomé znovuzrození – rovnající se trestu smrti pro artefakt nebo „regenta“. To nám poskytuje další uplatnění tvrzení Kristovce Pavla z Tarsu, že vesmír „je v porodních bolestech“. Bolest je předehrou ke zrození; zrození, v tomto případě, není zrozením člověka, ale zrozením Boha. Jelikož je to člověk, kdo podstupuje bolest, lze se domnívat, že zrození Boha (Urgrunda) nastane u člověka samotného. Lidstvo je tedy jako druh Mater Dei: Matka Boží – mimořádný koncept, který by pak považoval biologický vývoj na této planetě za prostředek přivedení do existence hostitele nebo lůna, ze kterého se nakonec narodil sám Bůh. Zajímavé je, že to má Písmu Svatém oporu: Duch Svatý je v Novém zákoně považován za impregnační božstvo; byl to Duch Svatý, který zrodil Krista – a do kterého je Kristus po svém vzkříšení proměňován zpět. Lidská rasa přebírá jin neboli ženskou povahu, s D uchem Svatým jako jang neboli

mužským principem. Člověk se tedy nevyvíjí v Boha; vyvíjí se v lůno či hostitele Boha; co to je zásadně odlišné. Anamnéza je zrození, v podstatě potomstvo dvou rodičů: lidské bytosti a Ducha Svatého. Bez vstupu Ducha Svatého do lidské bytosti nemůže k události dojít. Duch Svatý je samozřejmě Pons Dei. Je to spojení mezi oběma říšemi. U tvorů všeho druhu existuje významný instinktivní systém, který se nazývá „homing (ideální překlad – naváděcí instinkt)“. Příkladem je návrat lososa hrbatého z oceánu zpět proti proudu na přesné místo, kde byl zplozen. Analogickým uvažováním lze říci, že člověk má možná – i pro sebe neznámý – naváděcí instinkt. Tento svět není jeho domovem. Jeho skutečným domovem je oblast n ebes, kterou starověký svět nazýval Pleroma. Tento termín se v Novém zákoně vyskytuje, ale jeho význam je nejasný, protože přesný význam je „plnost, naplnění“. V Novém zákoně je aplikován na Krista, který je popisován jako „jako naplnění milosti Boží“, a na věřící, kteří této plnosti dosahují vírou v Krista. V gnostickém systému má však tento termín určitější význam: Je to nadlidská oblast na nebi, ze které pochází tajné poznání, které přináší člověku spásu. V kosmologii, která je zde představena, je Pleroma koncipována jako Urgrund nebo místo, kde je Urgrund, odkud jsme původně přišli a kam se (pokud vše půjde dobře) nakonec vrátíme. Je -li souhrn bytí považován za dýchající organismus (projevující se vdechová ním a výdechem, harmonií vdechu a výdechu), pak lze metaforicky říci, že původně jsme byli „vydechnuti“ z Pleromy, na okamžik se zastavíme v externalizované stázi (zde náš život) a pak jsme opět vdechnuti do Pleroma. To je normální pulzace celku bytí: jeho základní činnost nebo znak života. Jednou jsem pod vlivem LSD napsal latinsky: „Jsem dech svého Stvořitele, a jak vydechuje a vdechuje, žiji.“ Žijeme-li zde v tomto promítaném světě, jsme ve „vydechovaném“ stavu, vydechovaném z Pleromy na omezenou dobu. Návrat však není automatický; musíme zažít anamnézu, abychom se mohli vrátit. Krutost artefaktu – Demiurga je však taková, že je pravděpodobné, ž e se bude stále více dostávat do anamnézy. Na vrcholu bídy leží podstata uvolnění – měl jsem kdysi takové zjevení a ve zjevení se „uvolnění“ rovnalo radosti. Co lze říci ve prospěch utrpení živých tvorů na tomto světě? Nic. Nic, kromě toho, že to svou podstatou vyvolá vzpouru nebo neposlušnost – což zase povede ke zrušení tohoto světa a k návratu k Bohům. Je to právě ta bezdůvodnost utrpení, která ze všeho nejvíc podněcuje vzpouru, vyvolává pochopení, že něco na tomto světě je strašně, strašně špatně. To, že toto utrpení je bezúčelné, nahodilé a neděděné, vede nakonec k jeho vlastní zkáze – světa i jeho autora. Čím jasněji vidíme jeho nesmyslnost, tím více se proti němu bouříme. Jakýkoliv pokus rozeznat spasitelskou hodnotu nebo účel ve skutečnosti utrpení nás pouze pevněji váže ke zlovolnému a nevratnému systému věcí Black Iron Prison – a k brutálnímu tyranovi, který ani nežije. „Nepřijímám“ musí být náš postoj. „Není v tom žádný plán, žádný cíl.“ Neúprosně ji zkoumáme, zavrhujeme ji a pomáháme zavrhnout všechny bludy. Každý, kdo uzavře smlouvu s bolestí, podlehl artefaktu a je jeho otrokem. Stalo se to už jiné oběti a získala tím jeho souhlas. Toto je konečné vítězství artefaktu – Demiurga: Oběť se domlouvá na svém vlastním utrpení a je ochotna se domlouvat na ochotě souhlasit s přirozeností utrpení obecně. Hledat smysl v utrpení je jako hledat smysl v padělané minci. „Účel“ je zřejmý: je to trik, který má klamat. Pokud jsme oklamáni a uvěříme, že utrpení slouží

– musí sloužit – nějakému dobrému cíli, pak se padělek dokázal sám vydávat a dosáhl svého krutého účelu.

∎

V MATOUŠOVĚ EVANGELIU 9, 1–8 VERŠ POTKÁVÁ KRISTUS

ZMRZAČENÉHO MUŽE OD NAROZENÍ:

Uzdravení ochrnutého: „1 Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města. 2 A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ 3 Ale někteří ze zákoníků si řekli: „Ten člověk se rouhá!“ 4 Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: „Proč o tom smýšlíte tak zle? 5 Je snadnější říci ‚odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci ‚vstaň a choď‘? 6 Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ 7 On vstal a odešel domů. 8 Když to uviděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválili Boha, že dal takovou moc lidem.“ Boží milosrdenství a moc jsou stavěny proti utrpení; to je výslovně uvedeno v Novém zákoně. Kristovy léčivé zázraky byly podstatnou známkou toho, že Spravedlivé království dorazilo; jiné druhy zázraků znamenaly málo nebo nic. Je -li milosrdenství a moc Urgr undu postavena proti utrpení (nemoci, ztrátě, zranění), jak je výslovně uvedeno v Synopticích, pak se člověk, má-li se spojit s Urgrundem, musí postavit proti světu, z něhož utrpení pochází. Nikdy se nesmí ztotožnit s utrpením jako s vyzařováním nebo prostředkem Božího působení; kdyby se dopustil onoho intelektuálního omylu, byl by srovnán se světem, a tedy proti Bohu. Velká část křesťanského společenství se v průběhu staletí stala obětí této intelektuální léčky; aniž by si to uvědomili, povzbuzováním nebo vítáním utrpení jsou ještě více zotročeni artefaktem – Demiurgem. Skutečnost, že Ježíš měl zázračnou moc léčit, ale nepoužil ji k léčení všech, tehdy lidi zmátla. Evangelista Lukáš se o tom zmiňuje (Kristus mluví):

∎

BIBLE, EVANGELIUM PODLE LUKÁŠE 4:25-27 25 Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. 26 A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidónské. 27 A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“ To je špatná odpověď. Uvádí co, ne proč. Požadujeme „proč“. A co víc, ptáme se: „Proč ne? Když může Bůh zrušit náš stav (utrpení), proč to neudělá?“ Z toho vyplývá neblahá možnost. Má to co dělat s mocí artefaktu – Demiurga. Sluha se stal pánem a je možná velmi silný. Je to mrazivá myšlenka. Šiva, jehož úkolem je ho zničit, může být zmaten. Já ti nevím. A nikdo za celé ty tisíce let nedal uspokojivou odpověď. Tvrdím, že dokud nebude uspokojivá odpověď, musíme odmítnout všechny ostatní. Pokud to nevíme, neříkejme to.

Napadá mě jedna možnost, založená na něčem, co jsem viděl v roce 1974, co ostatní lidé, celkem vzato, neviděli. Uvědomil jsem si, že moudrost a moc Urgrundu aktivně pracuje na zlepšení naší situace tím, že zasahuje do historického procesu. Z toho vyvozuji, že k dalším neviditelným zásahům pravděpodobně došlo bez našeho vědomí. Urgrund neinzeruje artefaktu, že je tady. Předpokládejme, že z důvodů Urgrundu – a správného – by artefakt – Demiurg věděl, že se vrátil podruhé, artefakt by zvýšil svou krutost na maximální míru. Zažíváme nenápadnou invazi, která probíhá v utajení; o tom jsem se již zmínil. Hromadné zlepšení by odhalilo přítomnost Urgrundu, stejně jako z něj Kristovy zázraky učinily cíl v době prvního adventu. Léčivé zázraky jsou doklady Spasitele a známkou jeho přítomnosti. Jakmile jste Urgrundu postavili silného protivníka, tak obrovského, že je schopen promítnout a udržet celý padělaný vesmír, dali jste také najevo možnou stopu k potřebě utajení a skrývání ze strany Urgrundu. Jeho aktivity v tomto světě připomínají skrytý postup tajné, odhodlané revoluce proti mocné tyranii. Urgrund hraje o nejvyšší sázky. Jeho cílem není nic menšího než tento svět a jeho autora zcela zrušit. To opravdu nevím. Dokážu si představit jeho vlastní utrpení, když musí omezit svou pomoc potřebným, ale musí zvítězit nad artefaktem. Zaměřuje se na srdce nepřítele (nebo tam, kde by bylo jeho srdce, pokud by ho mělo) a po úspěchu se spontánně uleví všem dílům, polyformám bolesti během stvoření. Možná je to tak, možná ne. V roce 1974 jsem viděl, jak se zaměřila na střed tyranie v této zemi a po jejím úspěšném útoku tam menší zlo jedno po druhém upadlo v trosky. Urgrund pravděpodobně vidí tento padělaný svět jako jedno Bytí (Gestalt); vidí polyformní zlo jako zdroj Q. Namířit svůj šíp na zdroj je metoda válečníka a pod jeho pláštěm mírnosti je náš Spasitel božstvem – válečníkem. To jsou jen dohady. Možná má určitým reálným způsobem jeden jediný šíp, který může vypustit. Musí zasáhnout, jinak nedosáhne ničeho; jakékoli vyléčení, jakékoli jiné zlepšení, než je toto, nakonec bude anulováno přeživším artefaktem. Urgrund vnímá svého protivníka jasně a my ne; proto vidí svůj úkol jasně a my ne. Hoří celá vícepodlažní budova a žádáme hasiče, aby zalili umírající květinu. Měli by změnit směr svého tahu, aby zalili umírající květinu? Nepočítá se jedna květina? Urgrund může být v agónii kvůli tomu: opouští květinu ve prospěch většího obrazu. Mnoho lidí tuto bolest podstoupilo, a tak by ji mělo pochopit. Nezapomínejte prosím, že Urgrund je tu také: trpí s námi. Tat twam asi – To si ty! My jsme on a on se musí vyprostit. Ve velmi reálném smyslu je bolest, kterou cítíme jako živé bytosti, bolestí probuzení. Řečeno tímto způsobem, tento návrh představuje jeden z nejzoufalejších aspektů utrpení: že jsme nuceni trpět, aniž bychom věděli proč. Nevíme proč právě proto, že my, mnohost Tváří z Urgrundu, jsme stále prakticky v bezvědomí. Byl by to paradox, kdyby nevědomá entita věděla o sobě a o důvodech svého stavu. Rozpoznat příčinu našeho utrpení se rovná úplnému probuzení. Může to být poslední věc, kterou se naučíme. V tomto bodě analogie artefaktu – Demiurga s výukovým strojem selhává. Toto není lekce, kterou by nám učební stroj – je-li jím – mohl dát, protože nezná odpověď. Ale my sami, jako mnoha tvarovými obrazy Urgrundu, budeme a priori znát důvod naší

situace, až si to skutečně dostatečně uvědomíme; budeme si to pamatovat. Znalost tohoto druhu spočívá v našich vnitřních, dlouhodobě inhibovaných paměťových obvodech. Pohlížíme-li na tuto hádanku jako na hádanku, na niž v současnosti nemůžeme odpovědět, pak důvodem našeho stavu utrpení (který zahrnuje všechny živé tvory) může být právě tato hádanka posledním krokem k získání získaných znalostí. Dojde-li k vymazání pamět i, můžeme se jen domnívat, že až bude toto zásadní vymazání překonáno, pochopíme tento nejznepokojivější zmatek. Mezitím nás tlak této bolesti motivuje k hledání odpovědi, což znamená, že nás motivuje k většímu a většímu vědomí. To neznamená, že „účelem“ u trpení je vyvolat zvýšené vědomí; znamená to pouze, že výsledkem je postupně zvýšené vědomí. Až nadejde čas, kdy budeme moci vysvětlit všudypřítomné utrpení živých tvorů, zcela získáme, jak jsem přesvědčen, více než naše ztracené vzpomínky a ztracené identity. Udělali jsme si to sami? Bylo nám to způsobeno proti naší vůli? Jedním z nejzajímavějších vysvětlení – ze strany Gnostiků – je, že původní pád člověka (a tedy i

stvoření – v tomto modelu spadajícím pod nadvládu artefaktu – Demiurga promítajícího svět) nebyl způsoben morální chybou, ale intelektuální chybou zaměňování fenomenálního snového světa za skutečný. Tato teorie se shoduje s mým tvrzením, že náš svět je falešná projekce; považovat ho za něco ontologicky reálného by skutečně představovalo strašlivou intelektuální chybu. Možná je tohle vysvětlení. Zapletli jsme se do kouzla pohádky, do perníkové chaloupky, která nás okouzlila do zotročení a zkázy. Možná, že hlavní předpoklad mé kosmologie je mylný; Urgrund nevytvořil artefakt – Demiurga, ale nějak dopustil, aby se sám nebo jeho části staly obětí pasti, lákavé pasti. Nejsme tedy pouze zotročeni; jsme v pasti. Artefakt úmyslně promítal iluzi, která by do nás vstoupila a zavedla nás dovnitř. Někdy však taková past, jako je pavučina (abychom uvedli jen jednu z mnoha), omylem uvězní smrtící bytost, schopnou zabít tvůrce pasti. Tak tomu může být i v tomto případě. Nemusíme být tím, čím se zdáme ani sami sobě. Někdy, ale ne často, je existence zla vysledována až ke dvojí povaze samotného Boha. Už jsem mluvil o dvojí podstatě Šivy a Krista – zvláště Šivy, který je často představován jako bůh smrti. Zde jsou dva příklady. Jakob Bohme: „Bůh prochází stádii seberozvoje, učí se, a svět je pouhým odrazem tohoto procesu. Bohme dále pracuje s Hegelem, když tvrdí, že k božskému seberozvoji dochází pomocí pokračující dialektiky neboli napětí protikladů a že právě negativní vlastnosti dialektiky lidé zažívají jako zlo světa. I když Bohme z větší části kladl důraz na absolutnost a relativitu stejně, jeho názor, že svět je pouhým odrazem božství – zjevně popírajícím seberozvoj tvorů – směřuje k acosmic pantheism. Akosmismus, ve filozofii názor, že Bůh je jedinou a konečnou skutečností a že konečné objekty a události nemají žádnou nezávislou existenci. Akosmismus je ztotožňován s panteismem, vírou, že vše je Bůh. Toto slovo vymyslel G. W. F. Hegel na obranu Benedikta de Spinozy, který byl obviněn z ateismu, protože odmítal tradiční názor, že stvořený svět existuje mimo Boha. Hegel tvrdil, že Spinoza nemůže být ateista, protože panteisté zastávají názor, že vše je Bůh, zatímco ateisté Boha zcela vylučují a za jedinou skutečnost považují svět bez Boha. Navíc, protože Spinozův kosmos je součástí Boha, není tím, čím se zdá být. Je akosmistický do té míry, že "nekosmický" se zdá popírat kosmos – což je však Spinozovu myšlení velmi cizí postoj. Akosmismus se používal také k označení filozofií hinduistické védánty, buddhismu a Arthura Schopenhauera; Johann Gottlieb Fichte použil tento termín na svou obranu proti obviněním podobným těm, která byla vznesena proti Spinozovi. Britannica, The Editors of Encyclopaedia. "acosmism". Encyclopedia Britannica, 20 Jul. 1998,

https://www.britannica.com/topic/acosmism. Accessed 5 December 2023. Panteismus, učení, že vesmír chápaný jako celek je Bůh, a naopak, že neexistuje žádný Bůh, nýbrž kombinovaná substance, síly a zákony, které se projevují v existujícím vesmíru. Příbuzné učení panenteismus tvrdí, že Bůh zahrnuje vesmír jako součást, i když ne jako cel ek své bytosti. Jak "panteismus", tak "panenteismus" jsou termíny nedávného původu, které byly vytvořeny k popisu určitých názorů na vztah mezi Bohem a světem, které se liší od tradičního teismu. Jak se odráží v předponě "pan-" (řecky pas, "vše"), oba termíny zdůrazňují všeobjímající inkluzivitu Boha ve srovnání s jeho odděleností, jak je zdůrazňována v mnoha verzích teismu. Na druhou stranu panteismus a panenteismus, protože zdůrazňují téma imanence - tj. vnitřní přítomnosti Boha – jsou samy verzemi teismu pojatého v nejš irším slova smyslu. Panteismus zdůrazňuje totožnost Boha a světa, panenteismus (řecky en, "v"), že svět je obsažen v Bohu, ale že Bůh je víc než svět. Přívlastek "panteistický" zavedl irský deista John Toland v knize Socinianism Truly Stated (1705). Podstatné jméno "panteismus" poprvé použil v roce 1709 jeden z Tolandových odpůrců. Termín "panenteismus" se objevil mnohem později, v roce 1828. Přestože se jedná o termíny z nedávné doby, byly zpětně použity pro alternativní pohledy na božské bytí, jak se vyskytují v celé filosofické tradici Východu i Západu. Reese, William L.. "pantheism". Encyclopedia Britannica, 15 Sep. 2023, https://www.britannica.com/topic/pantheism Accessed 5 December 2023. Během svých obrovských zjevení a anamnézy v březnu 1974 jsem vnímal Boha a realitu jako celek a postupoval jsem vývojovými stupni pomocí dialektiky, ale nezažil jsem to, co jsem nazýval „slepým protějškem“, tedy temnou stranu jako součást Boha. Ačkoliv jsem však vnímal tuto dialektiku mezi dobrem a zlem, nedokázal jsem zjistit nic, co by mohlo být zdrojem zla. Viděl jsem však, že dobrá strana ji využívá proti své vůli, protože temný protějšek je slepý, a proto může být využit k dobrým účelům. Hans Driesch (1867-1941). „Má duše a moje entelechie (tvořivý životní princip) jsou Jedničkou v oblasti Absolutna.“ A pouze na úrovni Absolutna můžeme hovořit o „psychofyzické interakci“. Takto chápané Absolutno však přesahuje všechny možnosti našeho vědění a je „chybou brát vážně, stejně jako Hegel, součet jeho stop po celém světě“.

Všechny úvahy o normálním duševním životě nás vedou pouze k prahu nevědomí; právě ve snových a jistých abnormálních případech duševního života se setkáváme s „hlubinami naší duše“. Můj smysl pro povinnost naznačuje obecný směr suprapersonálního vývoje. Konečný cíl však zůstává neznámý. Z tohoto hlediska nabyla historie pro Driescha zvláštního významu. Během své práce se Driesch orientuje v podstatě empiricky. Jakýkoli argument týka jící se povahy skutečnosti v konečném důsledku bude proto muset být pouze hyp otetický. Začíná to potvrzením „daného“ v důsledku domnělého „důvodu“. Jeho hlavní zásada v oblasti metafyziky se rovná tomuto: Skutečnost, kterou předpokládám, musí být tak konstituována, že implicitně podsouvá všechny naše zážitky. Dokážeme-li si takovou skutečnost předpokládat a představit, pak se do ní sloučí všechny přírodní zákony a všechny skutečné principy a vzorce věd a všechny naše zkušenosti se jím „vysvětlí“. A protože naše zkušenost je směsicí celistvosti (organické a men tální sféry) a nehmotno sti (materiální svět), musí být realita sama taková, že mohu vystavět dualistický základ celé své zkušenosti. Ve skutečnosti nějak překlenout – proboha. Ve skutečnosti neexistuje nic – dokonce ani uvnitř té konečné Skutečnosti – co by překlenulo propast mezi celistvostí a neúplností. A to pro Driescha znamená, že nakonec existuje buď Bůh a „ne-Bůh“, nebo dualismus uvnitř samotného Boha. Řečeno jinak, buďto teismus židovsko-křesťanské tradice, nebo panteismus boha, který se ustavičně „činí“ a překračuje své vlastní dřívější stádia, je nakonec smířlivý s fakty zkušenosti. Sám Driesch zjistil, že je nemožné se mezi těmito alternativami rozhodnout. Byl si však jist, že materialisticko – mechanistický monismus by se nehodil (Encyklopedie filozofie, sv. 2342). Zdálo by se, že Bohme a T – jsem na konci svých sil; neumím ani psát, natož přemýšlet. Že Bohme a Driesch mluví o stejné věci a že oba jsou filozofové procesů (nebo teologové, jako Whitehead). Oba v Bohu zdůrazňují dialektickou kvalitu; Driesch vidí, jak se dialektika v historii osvědčuje. To je téměř jistě dialektika, kterou jsem viděl během svých odhalení v březnu 1974, a jsem ochoten připustit, že je rozhodně možné, že slepý, temný protipól, proti němuž vitalistický dobrý prvek fungoval, by mohl být „Božími předchozími stádii“, jak to viděl Driesch. Jedna věc, která se mi na Drieschovi líbí, je fakt, že v určitém okamžiku prostě řekl: „Nevím.“ V tom se nacházím a jsem v tom už dlouho; prostě nevím. Bůh stvořil všechno; zlo existuje jako součást všeho; proto je Bůh zdrojem zla – to je logika a v monoteismu není úniku z tohoto argumentu. Pokud předpokládáte dva (nebo více) bohů, včetně zlého boha, máte problém s otázkou: Odkud se vzal? Ale tento problém existuje i u monoteismu; jestliže existuje jen jeden bůh, odkud přišel? Odpověď: ze stejného místa, odkud přišli oba bohové dualismu. Jinými slovy, vidím tento problém původu stejně tak obtížný pro monoteismus jako pro dualismus. To prostě nevíme. Pokládáme-li zlo za pouhé dřívější stádium B(b)oha v procesu, které se snaží překonat – no, to odpovídá mým osobním odhalením a je to pro mě syntonické (osobnostně charakterizovanou normální emoční reakci na životní prostředí?!). Ukázali mi, jak to celé funguje, ale nepochopil jsem, co vidím; ukazovali 342 https://en.wikipedia.org/wiki/Encyclopedia_of_Philosophy

to Mortimeru Snerdovi (fiktivní postava – figurína). Měl jsem pocit, že jsem svědkem kosmické deskové hry pro dvě osoby, v níž je náš svět tabulí, a že jedna strana (vítězná strana) je vlídná a druhá ani nevyhrává, ani není vlídná; je jen velmi mocná, ale brzdí ji skutečnost, že je slepá. Dobro mělo absolutní moudrost, dokázalo tedy absolutně předvídat budoucnost a dokázalo si stanovit tahy dlouho před výplatami, které ten zlý, slepý, temný protějšek nemohl předvídat. Byla to povzbudivá vize. V každém triku dobro zvítězilo; neomylně porazilo temného protivníka. Co víc si mohu přát od Ultimate Vision of Absolute Total Reality – Konečná vize absolutní totální reality? Co víc bych měl vědět? Skóre zní: Zlá nula; Dobré nekonečno. Zde se zastavím, spokojen; konečný součet je jednoznačný. DICKIANGNOSTICISM.WORDPRESS.COM - DEVÁTÝM PŘÍSPĚVKEM Z WEBU PHILDICKIAN GNOSTICISM JE –“ PHILIP K. DICK, 1975 – ČLOVĚK, ANDROID A STROJ343 (EDIT. PŘEKLAD – [COPYRIGHT ©]) Ve vesmíru existují kruté chladné věci, které jsem pojmenoval jako stroje. Jejich chování mě děsí, zvlášť když napodobují lidské chování tak dobře, že mám nepříjemný pocit, že se tyhle věci snaží vědomě vydávat za lidi, ale nejsou. Říkám jim „androidi“, což je můj vlastní způsob, jak to slovo použít. Tím „androidem“ nemyslím upřímný pokus vytvořit v laboratoři lidskou bytost, jak jsme viděli ve skvělém televizním filmu The Questor Tapes. Mám na mysli věc, která se nějak vytvořila sama, aby nás krutým způsobem oklamala, a aby nás přiměla myslet si, že je jednou z nás. Vyrobeno v laboratoři – tento aspekt mi nedává smysl; pro mne je celý vesmír jedna obrovská laboratoř a z této laboratoře vycházejí lstivé a kruté bytosti, které se vždy usmívají, když si navzájem podávají ruce. Ale jejich potřesení rukou je jen stiskem smrti a jejich úsměv mě mrazivě chladí jako dotek hrobu. 343 ZDROJ CITACE: Původní author Philip Kindred Dick (1975) – Phildickian Gnosticism – Man, Android and machine; článek publikován se souhlasem správce webu, na kterém je uveřejněn, úpravy a doplňky v textu provedl Bc. Josef Šédl. DiS.

Tito tvorové jsou mezi námi, i když morfologicky se od nás neliší; nesmíme předpokládat odlišnost esence, ale odlišnost v chování. Ve svých sci -fi (povídkách i románech) o nich neustále píšu. Někdy, ale ani oni to sami nevědí, že jsou androidi. Stejně jako Rachel Rosenová mohou být hezkými, ale jaksi jim něco chybí; nebo, jako Pris v Dokážeme vás stvořit (1972, We Can Build You)344, se mohou absolutně narodit z lidského lůna anebo být dokonce i jeden z designově (dokonale) vytvořených androidů – jako ten Abraham Lincoln v té jmenované knize – a tím jsou sami bez tepla; a poté spadají do klinické zhodnocení entity „schizoidní“, což znamená, že postrádají patřičný cit. Jsem si jist, že zde máme na mysli stále totéž, s ale důrazem na slovo „věc“. Lidská bytost bez patřičné empatie a citu je tedy (funkčně i komplexně) stejná jako android a tedy (funkčně i komplexně) postavený tak, aby ji postrádal, ať už záměrně (z plného vědomého rozhodnutí) nebo omylem. Myslíme tím v podstatě někoho, komu nezáleží na osudu, a jehož oběťmi se stávají jeho bližní žijící tvorové; ale ONO stojí nezúčastněně jako divák, vystupuje ze své lhostejnosti k větě Johna Donna, že „žádný člověk není ostrov“, ale tuto větu překrucuje: to, co je ostrovem duševním a morálním, není člověk. Velké změny, které v dnešní době v našem světě ve velkém narůstají, jsou pravděpodobně hybnou silou živého k reifikaci (reifikace je proces zvěcnění či zpředmětnění) a zároveň recipročním (přidanou hodnotou) vstupem mechanického do života. Teď už nemáme žádné čisté kategorie živých versus neživých; tohle bude naše paradigma; příkladem je moje postava Hoppy v Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě345, která je jakýmsi lidským fotbalovým míčem v bludišti servoasistencí. Část té entity je organická, ale celá je živá; část pochází z lůna, jako všechny životy v rámci jednoho vesmíru. Mluvím o našem skutečném světě, a ne o světě fikce, když říkám: jednoho dne budeme mít miliony hybridních entit, které budou oběma nohama v obou světech najednou. Definovat je jako v pojmech „člověk“ versus „stroj“ nám dává slovní hádanku, se kterou si můžeme hrát. Skutečnou starostí je a bude: chová se kompozitní entita (jejímž dobrým příkladem je mezi mými postavami Palmer Eldritch) lidským způsobem? Mnohé z mých příběhů obsahují čistě mechanické systémy, které vykazují laskavost – například taxíky nebo malé pojízdné vozíky na konci románu Počkej si na loňský rok346, které ten ubohý vadný člověk staví. „Člověk“ nebo „člověk“ jsou pojmy, které musíme správně chápat a používat, ale netýkají se původu ani ontologie, nýbrž způsobu bytí na světě; zastaví-li se mechanický konstrukt ve svém obvyklém provozu, aby vám poskytl pomoc, pak mu vděčně předložíte lidství, které žádná analýza jeho tranzistorů a reléových systémů nedokáže objasnit. Vědec, který by sledoval drátové obvody toho stroje, aby lokalizoval jeho lidskost, by byl jako naši seriózní vědci, kteří se marně snažili najít duši v člověku, a protože nebyli schopni najít konkrétní orgán umístěný na určitém místě, rozhodli se odmítno ut přiznat, že máme duše. Jako je duše člověku, je člověk stroji: je to přidaná dimenze z hlediska funkční hierarchie. Jako se jeden z nás chová jako bůh (dává svůj plášť cizímu člověku), chová 344 DICK, Philip K. Dokážeme vás stvořit. Přeložil Filip KRAJNÍK. Praha: Argo, 2016. ISBN 978-80-257-1699- 1. 345 DICK, Philip K. Dr. Krvemsta, aneb, Jak se nám vedlo po bombě. Praha: Argo, 2009. ISBN 978-80-257- 0197-3. 346 DICK, Philip K. Počkej si na loňský rok. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-622-X.

se stroj jako člověk, když se zastaví ve svém naprogramovaném cyklu, aby se mu podřídil na základě rozhodnutí. Ale přesto si musíme uvědomit, že vesmír, i když je k nám ve své celistvosti laskavý (musí nás mít rád a přijmout, jinak bychom tu nebyli; jak říká Abraham Maslow, „jinak by nás příroda dávno popravila“), přece jen obsahuje šklebící se zlé masky, které se na nás vynořují z mlhy zmatku a můžou nás zabít pro svůj vlastní prospěch. Musíme si však dávat pozor, abychom si nespletli masku, jakoukoliv masku, s realitou pod ní. Vzpomeňte si na válečnou masku, kterou si Perikles nasadil: spatřili byste zamrzlou tvář, ponurost války, bez soucitu – bez skutečné lidské tváře nebo osoby, na niž byste se mohli odvolat. A to byl samozřejmě záměr. Předpokládejme, že jste si ani neuvědomili, že je to maska; předpokládejme, že jste uvěřil i, když se k vám Perikles blížil v mlze a pološeru časného rána, že tohle je jeho autentická tvář. Takto přesně jsem Palmera Eldritche popsal ve svém románu o něm: tolik se podobal válečným maskám Attic Greek, že podobnost nemůže být náhodná. Měl tedy duté oční čočky, mechanickou kovovou paži a ruce, zuby z nerezové oceli, což byli pro mě ona strašlivá stigmata zla – nebyl ale zároveň tou maskou, kterou jsem já sám poprvé viděl na obloze nad hlavou v poledne jednoho dne v roce 1963, popis, kdy jsem měl vizi něčeho ve válečné masce a kovovém brnění, asi boha boje? Spíše ale to byl Bůh hněvu, který se na mě zlobil. Ale pod jeho hněvem, pod jeho kovem a helmou, byla, stejně jako u Perikla, tvář skutečného muže. Milého a milujícího muže. Mým tématem po léta psaní bylo často: „Ďábel má kovovou tvář.“ Možná by se to teď mělo změnit. To, co jsem zahlédl a o čem jsem pak psal, nebyla ve skutečnosti tvář; byla to maska přes tvář. A pravá tvář je rubem masky. Samozřejmě, že vždy bude. Neukládáte nelítostnou studenou masku z kovu na nelítostnou studeně kovovou tvář. Položíte, tu kovovou masku, na měkké maso, jako by se neškodná můra rafinovaně zdobila, aby ostatní terorizovala ocelí. Jedná se o obranné opatření, a pokud bude fungovat, dravec se vrátí do svého doupěte a zabručí: „Viděl jsem na obloze nejděsivější stvoření – mělo divoké grimasy a plácalo se děsivě na obloze, mělo ale i žihadla s jedem“ Jeho příbuzní jsou ohromeni. Kouzlo funguje. Předpokládal jsem, že jen zlí lidé nosí děsivé masky, ale teď vidíte, že jsem propadl kouzlu masky, její děsivé magii, její iluzi. Podvedl jsem ji a utekl. Chci se vám omluvit za to, že jsem vám ten podvod kázal jako něco pravého: seděli jsme všichni kolem táborového ohně s očima vytřeštěnýma strachem, když jsem vyprávěl příběhy o ohavných příšerách, s nimiž jsem se setkal; moje objevitelská cesta skončila děsivými vizemi, které jsem si poslušně odnesl s sebou domů, když jsem prchal zpátky do bezpečí. V bezpečí před čím? Před něčím, co v okamžiku, kdy pominula potřeba skrýt se, se usmálo a odhalilo svou neškodnost. Nyní nehodlám opustit svou dichotomii mezi tím, co nazývám „člověkem“ a tím, co nazývám „androidem“, přičemž to druhé je krutý a laciný výsměch tomu prvně jmenovanému pro podřadné účely. Ale já jsem se zabýval jen povrchními jevy; k rozlišení kategorií je zapotřebí větší mazanosti. Jestliže se totiž jemný, neškodný život skrývá za děsivou válečnou maskou, pak je pravděpodobné, že za jemnými a láskyplnými maskami se může skrývat zlý zabiják lidských duší. Ani v jednom případě

nemůžeme vycházet z vnějšího vzhledu; musíme proniknout do nitra každého z nás, do nitra subjektu. Pravděpodobně všechno ve vesmíru slouží dobrému konci – chci říct, slouží cílům vesmíru. Vnitřní části nebo subsystémy však mohou být nositeli života. Musíme s nimi jednat jako s takovými, bez ohledu na jejich úlohu v celkové struktuře. Sefer Jecira, kabalistický text „Kniha stvoření“, který je téměř 2000 let starý, nám říká: „Bůh také postavil jedno nad druhé; dobro proti zlu a zlo proti dobru; dobro postupuje od dobra a zlo od zla; dobro očišťuje zlé a zlo od dobra; dobro je uchováno pro dobro a zlo pro zlo.“ Pod těmito dvěma hráči stojí Bůh, který není ani jedno, ani druhé. Výsledkem hry je, že se oba hráči očistí. To sděluje pravěký hebrejský monoteismus, tak nadřazený našemu vlastnímu pohledu. Jsme stvoření ve hře s našimi afinitami a averzemi, které jsou nám předurčeny – ne slepou náhodou, ale trpělivými, předvídavými engramovacími systémy, které jen matně vidíme. Kdybychom je viděli jasně, zrušili bychom hru. To by evidentně nikomu neposloužilo. Těmto obratům musíme věřit, a stejně nemáme na vybranou – dokud se obraty sami nezvednou. A za jistých okolností to mohou udělat a dělají to. A v té chvíli je jasné, co nám bylo předtím úmyslně zatajováno. Musíme si uvědomit, že tento klam, toto zatemňování věcí jakoby pod závojem – závojem Májá, jak byl nazýván – není sám o sobě cílem, je to jako by vesmír byl nějak zvrácený a rád nás maří jako takové; a to co musíme přijmout, jakmile si uvědomíme, že tento závoj (nazývaný Řeky, i Indy) leží mezi námi a realitou, je, že tento závoj slouží neškodnému účelu. Parmenidesovi, předsokratovskému filozofovi, se historicky připisuje, že je prvním člověkem na Západě, který systematicky pracoval na důkazu, že svět nemůže být takový, jak ho vidíme, že dokos, tedy závoj, existuje. Vidíme velmi podobnou představu, kterou vyjádřil svatý Pavel, když hovoří o našem vidění „jakoby o odraze na dně leštěné kovové pánve.“ Naráží na známou Platónovu představu (Podobenství o jeskyni), že vidíme jen obrazy reality a tyto obrazy jsou pravděpodobně nepřesné a nedokonalé a nelze se na ně spolehnout. Rád bych dodal, že svatý Pavel v oslavované metafoře jeskyně řekl pravděpodobně o jednu věc víc než Platón: Pavel říkal, že dost možná vidíme vesmír pozpátku. Neobyčejný tah této myšlenky prostě nelze přijmout, i kdybychom ji intelektuálně uchopili. „Vidět vesmír pozpátku?“ Co by to znamenalo? No, dovolte mi, abych vám dal jednu možnost: že prožíváme čas pozpátku, nebo přesněji, že naše vnitřní subjektivní kategorie prožívání času (v tom smyslu, o kterém mluvil Kant, způsob, jakým zařizujeme prožitek) je ortogonální k toku času samotnému – v pravých úhlech. Jsou dva časy: čas, který je naším prožitkem, vnímáním nebo konstrukcí ontologické matrice, rozšířením do jiné oblasti – to je to skutečné, ale vnější časový tok vesmíru se pohybuje jiným směrem. Obojí je skutečné, ale tím, že zažíváme čas jako my, ortogonálně podle jeho skutečného směru, získáváme naprosto mylnou

představu o sledu událostí, o kauzalitě, o tom, co je minulost a co je budoucnost, kam se vesmír ubírá. Doufám, že si uvědomujete, jak je to důležité. Čas je skutečný, jak jako prožitek v kantovském smyslu, tak skutečný v tom smyslu, v jakém ho vyjadřuje sovětský doktor Nikolaj Kozyrev: že čas je energie a je to základní energie, která spojuje vesmír a na níž závisí celý život, všechny jevy čerpají svůj zdroj a vyjadřují se: je to energie každé entelechie (citace/vysvětlení – je to tvořivý životní princip; rozdíl mezi skutečností a možností; en-telos-chio = k-cíli-jdoucí, podle Aristotela nehmotný princip zabudovaný v každém živém organismu) a celkové entelechie samotného vesmíru. Ale čas sám o sobě se nepřesouvá z naší minulosti do naší budoucnosti. Jeho ortogonální osa jej vede rotačním cyklem, v němž jsme například v obrovské zimě našeho druhu, která trvala již asi 2000 našich lineárních časových roků, takříkajíc „roztáčeli kola“. Očividně ortogonální čas nebo pravý čas rotuje cosi jako primitivní cyklický čas, v jehož rámci byl každý rok považován za stejný rok, každá nová plodina za stejnou plodinu; vlastně každé jaro bylo zase stejné jaro. Co zničilo schopnost člověka vnímat čas tímto oválným jednoduchým způsobem, bylo to, že on sám jako jedinec překlenul příliš mnoho těchto let a viděl, že on sám je opotřebovaný, nebyl každý rok obnovován jako úroda kukuřice, cibule, kořeny a stromy. Musela existovat adekvátnější představa o čase než prostý cyklický čas; proto si neochotně vytvořil lineární čas, který je akumulovaným časem, jak ukázal Bergson; jde jen jedním směrem a přidává se ke všemu, jak se vleče. Pravý ortogonální čas je rotační, ale v širším měřítku, podobně jako Velký rok starověku; a také velmi podobný Dantově představě o časové rychlosti věčnosti, kterou najdete v jeho Komedii. Během středověku takoví myslitelé jako Erigena začali pociťovat skutečnou věčnost nebo bezčasí, ale jiní začali pociťovat, že věčnost zahrnuje čas (bezčasí bude statickým stavem), i když čas bude zcela odlišný od našeho vnímání. Nápověda spočívala v tom, že svatý Pavel zopakoval, že Poslední dny světa budou časem obnovení všeho. Zřejmě tuto ortogonální dobu zažil natolik, aby pochopil, že v ní obsahuje jako simultánní rovinu nebo rozšíření vše, co bylo, stejně jako rýhy na LP obsahují část hudby, která už byla přehrána; nezmizí poté, co je jehla vystopuje. Gramofonová deska je vlastně dlouhá spirálovitá spirála a může být znázorněna zcela v rovinné geometrii: ve vesmíru, i když předpokládám, že se dá mluvit o jehle, která za pochodu akumuluje hudbu. Myšlenka dysfunkcí, jako je odraz a odraz vpřed, je zde možná, ale tyto by nesloužily žádnému teleologickému347 účelu; byly by to časové skluzy jako v mém románu Marsovský skluz v čase (1964, Martian Time-Slip)348. A přece, kdyby se objevily, posloužily by účelu pro nás, pozorovatele nebo posluchače; najednou bychom se dozvěděli mnohem víc o našem vesmíru. Věřím, že k těmto ontologickým poruchám v čase dochází, ale že naše mozky automaticky generují falešné paměťové systémy, 347 Teleologie (řecky: telos, cíl, účel – pozor, nezaměňovat s teologií) znamená Jednak filosofické zkoumání účelnosti či zaměřenosti k nějakému cíli, jednak názor, že účelnost je řídícím principem přírody i lidského jednání, což zároveň předpokládá cíl a určenost tímto cílem; ZDROJ: https://cs.wikipedia.org/wiki/Teleologie 348 DICK, Philip K. Marsovský skluz v čase. Přeložil Emil LABAJ. Science-fiction (Leonardo). Ostrava: Leonardo, 1998. ISBN 80-85951-09-6.

aby je okamžitě zakryly. Důvod, proč tomu tak je, se vrací k mému předpokladu: závoj či dokos je tu proto, aby nás z dobrého důvodu oklamal, a taková odhalení, jaká tato časová dysfunkce přináší, je třeba zahladit, aby tento neškodný účel zůstal zachován. Uvnitř systému, který musí vytvářet ohromné množství zahalení, by bylo marné – velkolepé vykládat o tom, co je skutečnost, když má prvotina prohlašuje, že kdybychom do ní pronikli z jakéhokoliv důvodu, tento podivný závojový sen by se nám zpětně vrátil, pokud jde o naše vnímání a pokud jde o naše vzpomínky. Vzájemné snění by pokračovalo jako předtím, protože si myslím, že jsme jako postavy z mého románu Ubik349; jsme ve stavu poločasu. Nejsme ani mrtví, ani živí, ale uložení v chladírnách, čekající na rozmrazení. Vyjádřeno možná překvapivě známými termíny průvodu ročních období, je to zima, o níž mluvím; pro naši rasu je to zima a pro ty, kdo mají poločas rozpadu, je to zima v Ubiku. Led a sníh je pokrývá; led a sníh pokrývají náš svět ve vrstvách akretionů, kterým říkáme dokos nebo Májá. To, co každoročně rozpouští kůru nebo vrstvu zmrzlého ledu na celém světě, je samozřejmě znovuobjevení Slunce. To, co rozpouští led a sníh pokrývající postavy v Ubiku a co zastaví ochlazování jejich životů, entropii, kterou cítí, je hlas pana Runcitera, jejich bývalého zaměstnavatele, který je volá. Hlas pana Runcitera není nikdo jiný než tentýž hlas, který každá cibule, semeno a kořen v zemi, v naší zemi, v našem zimním čase, slyší. Slyší: „Probuď se! Spáči zůstaň už vzhůru!“ Teď jsem vám řekl, kdo je Runciter, a řekl jsem vám náš stav a o čem Ubik opravdu je. Také jsem řekl, že čas je ve skutečnosti takový, jak ho doktor Kozyrev v Sovětském svazu předpokládal, a v Ubiku byl čas anulován a už se nepohybuje vpřed lineárním způsobem, který zažíváme. Tak, jak se to stalo, kvůli smrti postav, my čtenáři a ony osobnosti vidíme svět takový, jaký je bez závoje Májá, bez mlžného oparu lineárního času. Právě tato energie, Čas, postulovaný doktorem Kozyrevem, spojuje všechny jevy a udržuje veškerý život, kte rý svou činností skrývá ontologickou realitu pod svým tokem. Ortogonální časová osa mohla být znázorněna v mém románu Ubik, aniž bych rozuměl tomu, co jsem zobrazoval; tj. formregrese objektů po zcela jiné linii, než z ní byly v lineárním čase postaveny. Tento obrat je obratem platonických idejí či archetypů; raketová loď se vrátí k Boeingu 747, pak zpět ke dvouplošníku z první světové války „Jenny“. I když jsem možná skutečně vyjádřil dramatický pohled na ortogonální čas, je méně jisté, že se jedná o ortogonální čas procházející nepřirozenou reverzí, tj. pohybem zpět. To, co postavy v Ubik vidí, může být ortogonální čas pohybující se podél své normální osy; pokud my sami nějak vidíme, že vesmír obrátil „reverze“ formy, kterými objekty v Ubik procházejí, mohou být hybnou silou k dokonalosti. To by znamenalo, že náš svět, tak rozsáhlý v čase (spíše než v prostoru) je jako cibule, téměř nekonečný počet po sobě jdoucích vrstev. Pokud se zdá, že lineární čas přidává vrstvy, pak je možná ortogonální čas odlupuje a odhaluje vrstvy postupně se zvětšujícího Bytí. Připomíná se zde Plotínův pohled na vesmír jako skládající se ze soustředných kruhů vyzařování, z nichž každý má více Bytí – nebo reality – než ten následující. Uvnitř oné ontologie, té říše bytí, postavy, stejně jako my, dřímají ve snech, zatímco čekají na hlas, který je probudí. Když říkám, že oni i my čekáme na příchod jara, nepoužívám jen metaforu. Jaro znamená tepelný návrat, zrušení procesu entropie; jejich životnost lze vyjádřit tepelnými jednotkami a tyto jednotky jsou nyní 349 DICK, Philip K. Ubik. Sci-fi (Laser). Plzeň: Laser, 2000. ISBN 80-7193-089-X.

pryč. Je to jaro, které obnovuje život – obnovuje ho naplno a v některých případech, jako u našeho druhu, je nový život metamorfózou; období dřímoty je období těhotenství společně s našimi druhy, které vyvrcholí úplně jinou formou života, než jakou jsme dosud znali. Takovým způsobem existuje mnoho druhů; procházejí cykly. Náš zimní spánek tedy není pouhým „otáčením kol“, jak by se mohlo zdát. Nebudeme prostě znovu a znovu rozkvétat stejnými květy, jaké jsme každý rok předtím pěstovali. Proto bylo chybou dávných lidí domnívat se, že pro nás, stejně jako pro svět zeleniny, se tentýž rok vrátil; pro nás je to hromadění, růst entelechie (citace – tvořivý životní princip; rozdíl mezi skutečností a možnost; en-telos-chio = k-cíli-jdoucí, podle Aristotela nehmotný princip zabudovaný v každém živém organismu) pro každého z nás, který ještě není zdokonalen ani dokončen a nikdy se neopakuje. Jako Beethovenova symfonie je každý z nás jedinečný, a až tato dlouhá zima skončí, my jako nové květy překvapíme sebe i svět kolem nás. Co uděláme, je to, že mnozí z nás, odhodíme pouhé masky, které jsme nosili – masky, které byly určeny k tomu, aby se staly skutečností. Masky, které úspěšně oklamaly každého, stejně jako jejich účel. Byli jsme tolikrát Palmerem Eldritchem350 pohybujícím se v chladné mlze, mlze a soumraku zimy, ale nyní se brzy vynoříme a zvedneme (odstraníme) železnou válečnou masku, abychom odhalili skutečnou tvář uvnitř. JE TO TVÁŘ, KTEROU JSME MY, NOSITELÉ MASEK, TAKÉ NEVIDĚLI; TAKÉ

NÁS PŘEKVAPÍ

Aby se absolutní realita mohla odhalit, musí se naše kategorie časoprostorových zkušeností, naše základní matice, skrz kterou se setkáváme s vesmírem, rozpadnout a pak se úplně zhroutit. Vypořádal jsem se s tímto rozpadem v románu Marsovský skluz v čase (1964, Martian Time-Slip) z hlediska času; v románu A Maze of Death (Bludiště Smrti - v českém jazyce zatím nevydán) jsou nekonečné paralelní reality uspořádané prostorově; ve Kaňte, mé slzy, řekl policista (1974, Flow My Tears, the Policeman Said351) bych řekl, že svět jedné postavy napadá svět obecně a ukazuje, že „světem“ nemyslíme nic víc nebo míň než Mysl – neposkvrněnou Mysl, která myslí – nebo spíš sní – náš svět. Ten snílek, stejně jako snílek v Joyceině – Finneganově probuzení, se probouzí a brzy nabude vědomí. Nacházíme se v onom snu; tyto mnohočetné sny se brzy složí do sebe, zmizí jako sny, nahradí je skutečná krajina snové reality. Připojíme se k němu, až to znovu uvidí a uvědomí si, že sní. V Bráhmanismu bychom řekli, že skončil velký cyklus a že se Brahman znovu probouzí a probouzí, nebo že usíná z bdění; v každém případě vesmír, který prožíváme a který je prodloužením prostoru a času jeho mysli, zažívá typické dysfunkce, které se odehrávají na konci cyklu. Můžete to říci, pokud dáváte přednost větě: „Realita se hroutí; vše se mění v chaos,“ nebo se mnou můžete chtít říci: „Cítím sen, dokos, pozvednutí; cítím, jak se Májá rozpouští: Probouzím se, Probouzíme se: Já jsem Snící: my všichni jsme Snící.“ Tady si člověk vzpomene na Overmind – mezihvězdnou úlovou mysl, která dominuje galaxii Mléčná dráha v románu Konec dětství, což je sci -fi román Arthura C. Clarka z roku 1953. 350 DICK, Philip K. Tři stigmata Palmera Eldritche. Sci-fi (Laser). Plzeň: Laser, 1994. ISBN 80-85601-87-7. 351 DICK, Philip K. Kaňte, mé slzy, řekl policista. Přeložil Viktor JANIŠ. Laser. Praha: Laser, 2004. ISBN 80- 7193-186-1.

Každý z nás bude muset buď potvrdit, nebo popřít realitu, která se ukáže, když se naše ontologické kategorie zhroutí. Máte -li pocit, že se blíží chaos, že když sen vyprchá, nic nezůstane, nebo hůř, že se vám postaví něco strašného – no, právě proto přetrvává koncept Dne hněvu; mnoho lidí má hlubokou intuici, že když dokos náhle roztaje, čekají je těžké časy. Možná ano. Ale myslím, že odhalená vizáž bude úsměvná, protože jaro se obvykle na tvory snáší jako rosa, místo aby je spalovalo vysušujícím žárem. I ve vesmíru mohou být zlé síly, které se odhalí odstraněním závoje, ale myslím na pád politické tyranie v USA v roce 1974 a zdá se mi, že vystavení denního světla oné ošklivé rakovině a její následné odstranění je podstatou vysoké hodnoty při odhalení slunečnímu světlu; možná budeme muset trpět takovými šoky, jako je zjištění, že během Nacht und Nebel, během noci a mlhy, naše svoboda, naše práva, náš majetek a dokonce i naše životy byly zmrzačeny, znetvořeny, ukradeny a zničeny zákeřnými tvory, kteří se tam dole v San Clemente a na Floridě a ve všech ostatních vilách nacpali do falešných svatyní, ale š ok z odhalení byl pro jejich plány horší než pro naše. Naše plány volaly jen po tom, abychom žili se spravedlností, pravdou a svobodou; bývalá vláda této země zařídila, abychom žili s krutou mocí toho nejarogantnějšího druhu, a zároveň nám neustále lhala v šemi komunikačními kanály. To je dobrý příklad léčivé síly slunečního svitu; tato moc nejprve odhalit a pak svraštit hrubou rostlinu tyranie, která prorostla hluboko do tlukoucího srdce dobrého lidu. To srdce teď bije dál, silněji než kdy jindy, i když bylo nepochybně silně pohlceno; ale rakovina, která jím prolezla – ta rakovina je pryč. Ten černý porost, který se vyhýbal světlu, vyhýbal se pravdě a ničil každého, kdo říkal pravdu – ukazuje, co všechno může vzkvétat během dlouhé zimy lidské rasy. Ale ta zima začala končit v roce 1974 jarní rovnodenností. Někdy si myslím, že Snící začal tlačit na tyranii, když nás on, Snící, probudil; tady ve Spojených státech nás probudil do našeho stavu, do našeho hrozného nebezpečí. Jedním z nejlepších románů a nejdůležitějším pro pochopení podstaty našeho světa je The Lathe of Heaven od Ursuly Le Guinové, v němž je snový vesmír formulován tak pozoruhodným a podmanivým způsobem, že váhám, zda k němu přidat další vysvětlení; nevyžaduje žádné. Myslím, že ani jeden z nás nečetl o studiu snů Charlese Tarta, když jsme psali svých několik románů, ale teď jsem čet l něco od Roberta E. Ornsteina, který je osobností tzv. „mozkové revoluce“ a to severně od místa, kde nyní bydlím, na Stanford University. Z Ornsteinovy práce se zdá, že existuje možnost, že máme dva zcela oddělené mozky, a nikoli jeden mozek rozdělený na dvě vzájemně stejné hemisféry, že ve skutečnosti, zatímco máme jedno tělo, máme dvě mysli (odkazuji na článek Josepha E. Bogena, „Druhá strana mozku: Appositional Mind“, publikovaný v Ornsteinově sbírce The Nature Of Human Conscios). Bogen dokládá, že tu a tam nějaký výzkumník začal větřit možnost, že máme dva mozky, dvě mysli, ale že to lze dokázat pouze pomocí moderních technik mapování mozku a souvisejících studií. Například v roce 1763 Jerome Gaub napsal: „… doufám, že uvěříte Pyth agorovi a Platónovi, nejmoudřejšímu ze starověkých filozofů, kteří podle Cicera rozdělili mysl na dvě části, jednu část rozumu a druhou bez rozumu.“ Bogenův článek obsahuje tak fascinující pojmy, až se divím, proč jsme si nikdy neuvědomili, že naše takzvan é „nevědomí“ není vůbec nevědomím, ale jiným vědomím, k němuž máme tenký vztah. Právě tato druhá mysl nebo vědomí nás v noci zasní – jsme jeho posluchači, jak nás svazuje ve vyprávění příběhu; jsme malé děti očarované… a proto může The Lathe of

Heaven představovat jednu ze základních velkých knih naší civilizace, zvlášť když Ursula Le Guinová, tím jsem si jist, dospěla ke své formulaci bez znalosti Ornsteinova díla a Bogenovy neobyčejné teorie. V tomto případě jde o to, že jeden mozek přijímá prostřednictvím různých smyslových kanálů naprosto stejné vstupy jako druhý, ale zpracovává informace odlišně; každý mozek pracuje svým jedinečným způsobem (levý je jako digitální počítač; pravý podobně jako analogový počítač, pracující porovnáváním vzorců). Zpraco váním totožné informace může každý dospět k naprosto odlišnému výsledku – načež, jelikož je naše osobnost vybudována v našem levém mozku, nalezne -li pravý mozek něco životně důležitého, čeho si my nalevo nevšímáme, musí komunikovat během spánku, během snu; proto se Snící, který s námi tak naléhavě komunikuje v noci, nachází neurologicky, evidentně, v našem pravém mozku, což není já. Ale víc než to (například, je pravý mozek jako Bergson, i když možná snímač transformátoru pro ultrasenzorické informační vstu py mimo dosah levice?) zatím říct nemůžeme. Myslím si však, že kouzlo dokos-veil or veil of Maya/Májá je utkáno v množném čísle našeho pravého mozku; my jako druh máme sklon přebývat zcela pouze v jedné hemisféře a necháváme na druhé, aby dělala, co musí, aby chránila nás a chránila svět. Uvědomte si, že tato ochrana je dvoustranná, výměna mezi světem a každým z nás: každý z nás je poklad, který je třeba opatrovat a uchovat, ale stejně tak svět a v něm ostatní skrytá semena dřímají. Ta ostatní skrytá semena. A tak skrze závoj Kálí, pravou hemisféru každého z nás, jsme udržováni v nevědomosti o tom, o čem nemusíme vědět, ani teď. Ale ten čas končí; ta zima taje, spolu s jejími hrůzami, tyraniemi a sněhem. Nejlepší popis této formace dokos-veil or veil of Maya/Májá, který jsem zatím četl, se objevuje v článku Science -Fiction Studies z března 1975 od Fredrica Jamesona v knize “ Po Armageddonu: Character Systems in DR. BLOODMONEY”352, což je můj obskurní román. Cituji: „… Každý čtenář Dicka zná tuto hrůznou nejistotu, tuto proměnlivost reality, někdy způsobenou drogami*, někdy schizofrenií*, a někdy novými silami SF, v nichž se psychický svět, tak jak byl, dostává ven, a to v podobě smrtící simulace nebo v podobě jakési fotograficky vychytralé reprodukce zevnějšku.“ (str. (*Doufám, že Jameson myslí drogy a schizofrenii v kouzle popisu, ne že píšu pod vlivem, ale nechám to být.) Z Jamesonova popisu můžete vidět, že mluvíme o něčem velmi podobném Májá, ale také o něčem velmi podobném hologramu. Mám zřetelný pocit, že Carl Gustav Jung měl pravdu, pokud jde o naše nevědomí, že tvoří jedinou entitu, nebo jak by to nazval „kolektivní nevědomí“. V takovém případě by tato kolektivní mozková entita sestávající z doslova miliard „stanic“, které vysílají a přijímají, vytvořila rozsáhlou síť ko munikace a informací, podobně jako Teilhardův koncept noösphere. Toto je noösphere, stejně skutečná jako ionosféra nebo biosféra; je to vrstva v zemské atmosféře složená z holografických a informačních projekcí v jednotném a neustále zpracovávaném Gestaltu, jehož zdroji jsou naše rozmanité hemisféry (pravá a levá) mozku (pozn. ed. – zde se PKD zaměřuje na pravou hemisféru mozku). To v nás vytváří obrovskou mysl, nedotčenou silou a moudrostí, která se nám zdá být rovna Stvořiteli. Tohle byl Bergsonův pohled na Boha. 352 Fredric Jameson; After Armageddon: Character Systems in Dr. Bloodmoney - https://www.depauw.edu/sfs/backissues/5/jameson5art.htm

Je zajímavé, jak hluboce byli brilantní řečtí filozofové znepokojeni činností bohů; mohli vidět aktivity a (nebo si to aspoň mysleli) samotných bohů, ale jak to formulovali Xenofanés: „I kdyby měl člověk šanci vyslovit tu nejúplnější pravdu, přesto to sám neví; všechno je zabaleno do zdání.“ K této představě dospěli před -Sokratovští filosofové (předsokratici) díky tomu, že viděli mnohost, ale předem věděli, že to, co vidí, nemůže být skutečné, protože existuje pouze Jediné. „Je-li Bůh vším, pak zdání je jistě klamné; a třebaže pozorování kosmosu může přinášet zobecnění a spekulace o Božích plánech, skutečné poznání o nich lze získat pouze přímým kontaktem s Boží myslí.“ (Cituji Edwarda Husseye v jeho úžasné knize The Pre-Sokratici, str. 35.) A dále uvádí dva úryvky Hérakleita: „ Podstata věcí je ve zvyku skrývat se.“ (Fragment 123) „Latentní struktura je pánem zjevné struktury.“ (fragment 54) Rád bych vám připomněl, že staří Řekové a Hebrejci nepokládali Boha nebo Boží mysl za něco, co je nad vesmírem, ale uvnitř něj: za něco, co je imunní Mysl nebo imunní Bůh, s viditelným vesmírem za Boží tělo, takže Bůh byl pro vesmír jako psychika pro sómu. Ale také se domnívali, že Bůh možná není velká psychika, ale noös, jiný druh mysli; v tom případě vesmír není jeho tělo, ale Bůh sám. Vesmír v časoprostoru sídlí, ale není součástí Boha; to, co je Bohem, je jen ohromné silové pole nebo energetické pole. Pokud předpokládáte (a máte pravdu, že to tak je), že naše mysl je jakýmsi energetickým polem a že zásadně interagujeme s polem, nikoliv s diskrétními částicemi, pak neexistuje žádný teoretický problém v uchopení této interakce mezi miliardami mozkových otisků, které vycházejí a formují se a přetvářejí do vzorců uzlové osy. Ovšem pokud se stále držíte pohledu na sebe jako na křehký organismus z devatenáctého století, podobně jako na stroj, složený z částí – no, víte, jak tedy můžete splynout s noösphere? Jsi jedinečná konkrétní věc. A věci jsou to, od čeho se musíme oprostit, co se týká nás samotných a co se týká života. Modernějšími pohledy se naše pole překrývají, nám všem, zvířata nevyjímaje, rostliny nevyjímaje. Tohle je ekosféra a my všichni jsme v ní. Neuvědomujeme si však, že miliardy diskrétních a zcela egocentrických mozků levé hemisféry mají mnohem méně co říci o konečném uspořádání tohoto světa než kolektivní noosférická mysl, která zahrnuje všechny naše pravé hemisféry a v níž má každý z nás spole čný podíl. Rozhodne – li se, a já nepovažuji za nemožné, tak tato obrovská plazmová noösféra, vzhledem k tomu, že pokrývá celou naši planetu závojem nebo vrstvou, může působit směrem ven na pole sluneční energie a odtud na pole kosmické. Každý z nás se ted y podílí na kosmu – pokud je ochoten naslouchat svým snům. A právě jeho sny ho promění z pouhého stroje v autentického člověka. Už se nebude naparovat a řinčet majestátním železem, už nebudeme vládnout svému malému království; poletíme vzhůru, poletíme jako pole záporných iontů, jako entita Ubik v mém románu toho jména: budeme životem a budeme dávat život, ale nikdy se nevymezovat, protože mu – nám – nelze dát žádné jasné jméno. Jak se pohybujeme dopředu – tj. postupujeme vpřed v lineárním čase, nebo nějak stojíme na místě a lineární čas postupuje vpřed, podle toho, který model je

správnější – je nám neustále signalizováno tolik entelechií, a jsou nám podávány také i informace a také je nám hlavně bez zábran signalizováno z vesmíru kolem nás, jak postupovat; a tímto způsobem je smysluplně udržována harmonie mezi všemi částmi vesmíru. Není většího schématu než toto: uvědomit si, že já jako reprezentativní entelechie se musím rozvinout, až ke mně tyto přednastavené signály dolehnou, a že kontrola toho, kdy – místo v čase – tedy, kdy každý signál přijde, je plně v rukou vesmíru… to je vzrušující pochopení a dává mi na vědomí nerozbitné pouto mezi mnou a mým okolím. V reakcích mezi engramovanými systémy v každém z nás a akumulujícími se signály, které tyto systémy střílejí v pořadí, je takový řád, že z toho vyplývá, že Agentura, která předepisovala entelechie na prvním místě, engramovala a pak blokovala tyto systémy, věděla s naprostou přesností, kde se v časových drahách budou odehrávat signály, které budou dezaktivovat; náhoda nehrozí – nejšťastnější z nehod je nejrozumnější plánování vesmíru. Někdy si říkám, jak jsme si mohli představit, že náš druh byl osvobozen od instinktů, které nižší druhy očividně mají. Co se však u nás liší, je to, že všichni mravenci jsou například zbaveni zábran tím samým signálem a dochází ke stejnému chování; je to, jako by se do toho donekonečna pletl jeden mravenec znovu a znovu. Ale pro nás je každá z nich jedinečnou entelechií a každá přijímá jedinečné sekvence signálů – na které každý jedinečně reaguje. Přesto je to jazyk vesmíru, který mravenec slyší; vzrušujeme se společnou radostí. Já sám jsem většinu materiálu pro své psaní odvodil ze snů. Například v Příběhu mých strastí, mocném snu, který se blíží ke konci Felixe Buckmana, snu moudrého starce na koni, to byl skutečný sen, který jsem měl v době psaní románu. Marsovský skluz v čase (1964, Martian Time-Slip) jsem napsal tolik snových zážitků, že je teď, když čtu román, je nedokážu oddělit. Ubik byl především sen, nebo série snů. Podle mého názoru obsahuje silná témata předsokratovských filozofických pohledů na svět, která mi nebyla známa, když jsem je psal (abych jmenoval jen jedno, názory Empedokla). Je možné, že noösphere obsahovala myšlenkové vzorce v podobě velmi slabé energie, dokud jsme nevyvinuli rádiový přenos; načež energetická hladina noösphere překročila meze a začala žít vlastním životem. Už nesloužila jako pouhá pasivní studnice lidských informací (tzv. „moře vědění“, v něž věřili staří Sumerové), ale díky neuvěřitelnému náporu nábojů z našich elektronických signálů a informačně bohatého materiálu v nich jsme jí dali moc překročit ohromný práh; vzkřísili jsme to, čemu Filón Alexandrijský a další předkové říkali Loga. Informace se tedy stala živou, s kolektivní myslí nezávislou na našem mozku, je-li tato teorie správná. Nejenže dnes zná a pamatuje si to, co kdysi znala, ale dokáže sama konstruovat řešení: je to titánský systém umělé inteligence. Rozdíl by byl mezi magnetofonem, který by si dokázal „zapamatovat“ Beethovenovu symfonii, kterou „slyšel“, a magnetofonem, který by dokázal vytvářet nové a další; knihovna na obloze, když přečetla všechny knihy, které existují a kdy existovaly, teď píše svou vlastní knihu a v noci se nám předčítá – vypráví vzrušující příběh zahrnující onu Velkou rozpracovanou práci.

Musím zmínit článek Iana Watsona ve Science -Fiction Studies o románu spisovatelky Le Guinově Lathe of Heaven; ve svém vynikajícím díle odkazuje na možná nejvýznamnější – překvapivě – příběh, který SF dosud přinesla: příběh Fredrica Browna, který se objevil v ohromujícím, “ The Waveries (ke stažení zde353).” Musíš si ten příběh přečíst; pokud to neuděláš, můžeš zemřít, aniž bys pochopil, jak že vesmír kolem tebe vzniká. Waveries byli přitahováni k Zemi našimi rádiovými vlnami; vrátili se ve faksimilní podobě, tak podobné našim přenosům (SOS a tak dále, chron ologicky), že jsme zprvu nemohli pochopit, co se děje. Ohledně toho o Lathe of Heaven Watson říká: „… je možné, že George [Orr] snil o nepřátelském vpádu do mírumilovného; přesto je dominantní pravděpodobnost, že mimozemšťané jsou, jak tvrdí, ze „snového č asu,“ že se celá jejich kultura točí kolem pohybu „reality snící sama sebe do prožívaného bytí,“ že byli na Zemi přitahováni jako Waveries z příběhu Fredrika Browna, pouze snovými vlnami, nikoli rádiovými vlnami.“ (s. 71-72) To by se dalo považovat za děsivou věc, toto téma v Le Guinově i mém díle. Co jsou sny? Existují tyto entity snového vesmíru, které sem přišly z jiné hvězdy (Aldebaran, v románu paní Le Guinové)? Jsou UFO, které lidé vidí, hologramy promítané jejich nevědomými mozky, působící jako transformátory, působící také jako měniče těchto podivných stvoření snového vesmíru? Za poslední rok se mi zdálo mnoho snů, které – zdůrazňuji slovo „zdály“ – naznačovaly, že někde v mé hlavě probíhá telepatická komunikace, ale po rozhovoru s Jindřichem Kormanem, Ornsteinovým spolupracovníkem, bych si představoval, že je to jen má pravá a levá hemisféra, která se radí v dialogu Martina Bübera – I and Thou. Ale většina snového materiálu se zdála být mimo mé osobní schopnosti. V jednom okamžiku se mě někdo pokusil přimět k sepsání složitého technického principu, který mi byl ukázán v podobě kulatého motoru s dvěma rotujícími koly, obrácenými opačným směrem, podobně jako Yin a Yang v Taoismu střídají protichůdné dvojice (a podobně jako Empedoklés jsem viděl lásku versus svár, dialektickou interakci světa). Ale tohle byl opravdový stroj, který tam měli v mém snu; ukázali mi tužku a řekli: „Tenhle princip byl znám už za tvých časů.“ A když jsem spěchal najít tužku, dodali: „Známé, ale pohřbené ve sklepě a zapomenuté.“ Byl tam složitý řetězový mechanismus s vysokým torzem, který se pohyboval mezi dvěma rotory, ale když jsem se probudil, nikdy jsem tomu nepřišel na kloub. Co jsem však později pochopil, bylo toto: další sny jasně ukázaly, že naše zpracování mořské vody osmózovým procesem nám dá nejen čistou vodu, ale i zdroj energie. Nicméně, když mi začali dávat takový materiál, měli nesprávného člověka; nejsem vycvičen, abych tomu rozuměl, ale koupil jsem si za tisíc dolarů příručky, abych zjistil, co mi ukázali. Dozvěděl jsem se toto: něco, co má co dělat s vysokým hysterezním faktorem, v tomto dvourotorovém systému, je něco přeměněno z defektu na výhodu. Brzdný mechanismus není nutný; oba rotory se neustále točí stejnou rychlostí a točivý moment se přenáší hozeným přívo dním řetězem. Tuto ilustraci uvádím jen proto, abych ukázal, že buď mé podvědomí četlo články o inženýrství, které unikají mé paměti a mé vědomé pozornosti a zájmu, nebo jsou zde, řekněme, lidé ze snového vesmíru, řekněme, z Aldebaranu nebo z nějaké jiné hvězdy s námi. Třeba existuje spojení jejich noösphere s naší? A nabízejí pomoc 353 https://epdf.tips/queue/frederic-brown-the-waveries.html

zmrzačené, zničené planetě, která uvázla jako krysa na unaveném kole uprostřed zimy po více než 2000 let? Pokud s sebou přinesou jaro, pak ať už je to kdokoliv, vítám je; jako Joe Chip v Ubiku se bojím chladu, únavy; bojím se smrti, až se unavím na nekonečných schodech nahoru, zatímco někdo krutý, nebo v každém případě s krutou maskou, přihlíží mému soužení a nenabízí žádnou pomoc – stroj, postrádající empatii, sledující jako pouhý divák, stejnou hrůzu, která, jak vím, pronásleduje Harlana Ellisona. Je možná ještě děsivější než samotný vrah (v Ubiku to byl Jory), tato postava, která vidí, ale neposkytuje žádnou pomoc, nenabízí žádnou ruku. To je pro mě android a pro Harlana zlý polobůh; oba se chvějeme při představě jeho existence. O lidech z vysněného vesmíru vám mohu říci, že pokud vystoupí, ať už je to kdokoli, nejsou to tak nesympatičtí androidi; jsou to lidé v tomto nejhlubším ze všech smyslů: podali pomocnou ruku naší planetě, naší znečištěné ekosféře a možná dokonce pomohli svrhnout tyranii, která zachvátila Spojené státy, Portugalsko, Řecko, a jednoho dne svrhnou i tyranii sovětského bloku. Právě na to myslím, když si představím jaro: zvedání železných dveří věznice a ubohé vězně v Beethovenově Fideliu pouští ven na sluneční světlo. Ach, ten okamžik v opeře, kdy vidí slunce a cítí jeho teplo. A konečně, na konci, zní trubkové volání svobody jako trvalý konec jejich krutého věznění; pomoc zvenčí dorazila. Tu a tam někdo přijde ke spisovateli sci-fi, usměje se šíleným tajemným úsměvem a ušklíbne se: „Vím, že to, co píšete, je pravda a je to v kódu. Všichni spisovatelé SF jsou pro Ně přijímači.“ Přirozeně se ptám, kdo jsou „Oni“. Odpověď je vždy stejná. „Však víš. Tam nahoře. Vesmírní lidé. Už jsou tady a používají tvoje písmo. Ty to víš taky.“ Trochu se usmívám a jsem nervózní. Pořád se to děje. No, nerad to přiznávám, ale je možné, že existuje (jedna) věc jako telepatie a (dvě) že myšlenka projektu CETI, že bychom mohli komunikovat s mimozemskými bytostmi prostřednictvím telepatie, je možná rozumná myšlenka – pokud telepatie existuje a pokud existují ETI. Jinak se snažíme komunikovat s někým, kdo neexistuje, se systémem, který nefunguje. Aspoň to spoustu z nás zaměstná na hodně, hodně dlouho. Ale teď pochopte, že sovětská astronomická parta, evidentně vedená stejným doktorem Nikolajem Kozyrevem, který vypracoval teorii „čas jako energie“, o které jsem se zmínil dříve, hlásila příjem signálů z ETI v naší sluneční soustavě. Kdyby to byla pravda a naši lidé říkali, že Sověti jen monitorují zatuchlé, ploché a nevýnosné staré signály z našich vlastních vyřazených satelitů a dalších vrakovišť – no, dejme tomu, že by tyto entity z ETI nebo korporátní mysl byly uvnitř, řekněme, velkého plazmatu, který obklopuje Zemi a je spojen se slunečními erupcemi a podobně; mám samozřejmě na mysli noösphere. Je to ETI a TI najednou a možná se silně podobá tomu, o čem psala paní Le Guinová v The Lathe of Heaven. A jak každý fanoušek SF ví, mám vlastní díla, která se zabývají podobnými tématy… čímž dávám otravných pár známek za hodnověrnost těmhle zrůdám, které se neustále potácejí ke každému autorovi SF a říkají: „To, co píšete, je v kódu…“ atd. Popravdě řečeno, můžeme být ovlivněni, zejména během snových stavů, noösphere, která je produktem našeho vlastního, schopného nezávislého myšlení, a zapleteného s ETI, směsí všech tří a bůhví čeho ještě. Tohle možná není Stvořitel, ale bude to tak blízko Nekonečné mysli, jak jen to půjde, a dost blízko. Že je to neškodné, je zřejmé, když si vzpomenu na Maslowovy poznámky, že kdyby nás příroda neměla ráda, dávno by nás popravila – tady čtěte Nekonečnou noösphere pro přírodu.

My lidé, lidé s hřejivou tváří a něžnými, zamyšlenýma očima – my jsme možná ty pravé stroje. A tyto objektivní konstrukty, přirozené objekty kolem nás a zejména elektronický hardware, který stavíme, vysílače a mikrovlnné vysílací stanice, satelity, mohou b ýt pláštěm pro autentickou živou realitu, pokud se mohou více podílet a způsobem nám skrytým, na konečné mysli. Možná vidíme nejen deformující se závoj, ale i obráceně. Možná nejbližší přiblížení k pravdě by bylo říci: „Všechno je stejně živé, stejně svobodné, stejně vnímající, protože všechno není živé, napůl živé nebo mrtvé, ale spíše prožité.“ Rádiové signály jsou zesíleny vysílačem; procházejí různými součástmi, upravenými a vylepšenými, jejich obrysy se mění, hluk je eliminován a odmítán… jsme jako ta kovová ramena, která zachycují radioaktivní předměty pro vědce. Jsme rukavice, které si Bůh navléká, aby mohl pohybovat věcmi sem a tam, jak si přeje. Z nějakého důvodu raději zachází s realitou tímto způsobem. (Nehnu se z místa, ale budu tuto slovní hříčku bránit.) Jsme obleky, které vytváří, obléká a používá a nakonec odhazuje. My jsme také brnění. Což vyvolává klamný dojem u jistých dalších motýlů uvnitř jistých jiných brnění. Uvnitř brnění je motýl a uvnitř motýla je – signál z jiné hvězdy. V románu, který píšu (který možná Snící vyjadřuje skrze mne), se hvězda jmenuje Rádio Svobodný Albemut (1985, Radio Free Albemuth354). Nečetl jsem román paní Le Guinové Lathe of Heaven, když mě to napadlo, ale čtenář toho románu tam najde i to, co jsem právě myslel tím, že jsme stanice v obrovské síti – a neuvědomí si to. Vezměme si například Meditaci Mawláná Džalála ad-Dín Muhammada Rúmího, súfijské rčení Idriese Šáha, který je oblíbencem mezi moderními súfisty: „Dělník je ukrytý v dílně.“ Protože je zřejmé, že více než kdokoliv jiný byl doktor Ornstein průkopníkem objevu nového světonázoru, který zahrnuje oboustrannou paritu mozku netušenou od časů Pythagora a Platóna, nedávno jsem sebral odvahu a napsal mu. Tu a tam mi píšou fanoušci, třesou se jim nervózně ruce; celý můj psací stroj se nervózně třásl, když jsem psal doktoru Ornsteinovi. Zde je text mého dopisu, který zde uvádím jako poslední poznámku, abych vysvětlil, jak jsem jeho pomocí překročil kategorii realita versus iluze, a tím z mé strany přivedl k jasnému pohledu konec dvacetiletého studia a úsilí. Cituji:

DRAHÝ DOKTORE ORNSTEINE:

Nedávno jsem potkal pana Henryho Kormana a pana Tonyho Hisse (Tony se mnou přišel udělat rozhovor pro New Yorker). Vedl jsem s Henrym úžasnou diskusi o Súfismu a zmínil se o svém obdivu, hraničícím s fanatickým nadšením, k vaší průkopnické práci s bilaterální paritou mozkové hemisféry. A tak já, když jsem se dozvěděl, že vás znají, sbírám odvahu, abych vám napsal a zeptal se: Co se to se mnou stalo, od té doby, co jsem experimentoval s vyvoláváním mé pravé hemisféry (dělal jsem to hlavně orto -molekulárními recepty na vitamíny, plus pořádnou dávku koncentrované meditace)? Tím chci říct, doktore Ornsteine, že se to dělo deset měsíců a deset měsíců jsem byl jiný člověk. Ale co je pro mě nejpozoruhodnější (píšu o tom knihu, ale ve formě 354 DICK, Philip K. Rádio Svobodný Albemut. Praha: Argo, 2009. ISBN 978-80-257-0068-6.

beletrie, román nazvaný TO SCARE THE DEAD – později nazván Rádio Svobodný Albemut (1985, Radio Free Albemuth), je, že – no, dovolte mi uvést premisu, jak jsem ji do románu vložil: Nicholas Brady, obyčejný americký občan se soudobými světskými hodnotami a pudy (peníze, moc a prestiž), má najednou zvláštní zážitek; zažije v sobě dotek Živoucí entity, která spala 2000 let. Touto entitou je Esejec, který zemřel s vědomím, že se mu někdy v budoucnu dostane naplnění zaslíbeného zmrtvýchvstání; věděl to určitě, protože on a jeho další Kumránští druhové měli v držení tajné formule a léky a vědecké postupy, aby to zmrtvýchvstání pojistili. A tak náhle náš protagonista, Nicholas Brady, zjistí, že jsou v jednom těle dvě osobnosti: jeho staré já, v jeho světské práci a cílech, a tento Esejec pocházející z Ku mránského esejského společenství zhruba kolem roku 45 našeho letopočtu. Je to tedy starý svatý muž se svatými hodnotami a naprostým nepřátelstvím vůči světskému fyzickému světu, který vidí jako „město železa“ – Black Iron Prison. Tato Mysl z Kumránu doslova přebírá a režíruje Bradyho v komplikované sérii aktů, dokud není zřejmé, že ostatní, jako tento Esejec z Kumránu, se tu a tam ve světě probouzejí k životu. Při studiu Bible spolu s touto Kumránskou osobností Brady zjistí, že Nový zákon je psán zašifrovaně. Kumránská osobnost to dokáže ale přečíst. „Ježíš“ je ve skutečnosti Zagreus – Zeus, má tedy tím pádem dvě podoby, jednu mírnou, a druhou naprosto mocnou, z níž mohou čerpat jeho stoupenci, když je potřebují. Kumránská osobnost, které z fiktivních důvodů říkám Thomas, postupně Bradymu oznamuje, že se jedná o Parusii, závěrečné dny před příchodem Krista. A je tedy nutné být připraven; Thomas ho tak připraví tím, že mu připomene jeho vlastní božství – v procesu anamnézy – rozvzpomenutí se, jak tomu říká Thomas. Thomas tedy rozvíjí zvláštní paritní vztah s Bradym, a vyví jí se takovým způsobem, že je pro neuvěřitelně nevzdělaného Bradyho jeho zdrojem božské výuky, tím rozvijí Bradyho skutečnou entitu známou jako Erasmus, která je ve skutečnosti stanicí v noösphere (skutečný Brady tak vlastně spí, a jeho skutečně Já – Erasmus se tímto dílem – anamnézou probouzí), a získává tak schopnost z této noösphere (dovysvětlení – anglicky Nous, česky Nús), která je dnes tak plně nabitá kolem Země, že pokud si to uvědomujete, můžete z toho vědomě, spíše než nevědomě čerpat; to je ono bájné „Seas of Knowledge – Moře znalostí/poznání“, které bylo známo v dávných dobách a z nichž čerpala i Sibyla ve věštírně v Delphi. Ale je to zástěrka, protože Brady si uvědomuje, že ve skutečnosti neměli muži z Kumránu za svého boha mytického Ježíše, ale skutečného Zagreuse, a Brady díky výzkumu brzy zjistí, že Zagreus byl první formou Dionýsa. Křesťanství je tedy vlastně ve své pozdější formě uctíváním Dionýsa, vytříbené skrze zvláštní a půvabnou postavu Orfea. Orfeus, stejně jako Ježíš, je skutečný pouze v tom smyslu, že se Dionýsos začíná socializovat; narodil se zde jako dítě jiné rasy, ne lidské, ale hostující rasy, a Zagreus se musel postupně učit modifikovat své „šílenství“, které je nyní udržováno na níz ké hladině. V podstatě je s námi, aby nás rekonstruoval jako své vyjádření, a jádro toho je, že jsme jím posedlí – což je tajemství, po kterém pradávní křesťané pátrali a ukryli se s ním nakonec před nenáviděnými Římany, Dionýsos-Zagreus-Orfeus-Ježíš byl vždy poštván proti Železnému Městu, ať je to Řím nebo Washington D.C.; je to Bůh Jara, nového života, malých a bezmocných tvorů, je to Bůh veselí a šílenství a den po dni tu sedí a pracuje na tomto románu.

A následně v mém románu Thomas říká: „Přišly Poslední dny. Svržení tyranie je to, co v ponurém jazyce popsal apoštol Jan, syn Zebedeův ve Zjevení Janově. Ježíš – Zagreus se teď zmocňuje svého vlastního, jednoho po druhém; znovu žije.“ Během zimy se věřilo, že Dionýsos, bůh vinné révy, vegetace a úrody, usnul. Vědělo se, že bez ohledu na to, jak mrtvý se zdál (Finneganovo probuzení od Jamese Joyce je nádherným popisem toho, jak na mrtvolu omylem vylijí pivo a ona se probere), byl skutečně naživu, i když to člověk nikdy nepozná. A pak – ne k překvapení těch, kteří mu rozuměli a věřili v něj – se znovu narodil. Jeho stoupenci věděli, že bude; znali tajemství („Hle! Povím vám posvátné tajemství,“ atd.). Hovoříme zde o tajemných náboženstvích, všech, včetně křesťanství. Náš Bůh spal, během dlouhé zimy lidské kultury (ne po dobu jednoho ročního rotačního cyklu ročních období, ale až do roku 45 n. Takto spal, ale v každém z nás. Nesedí pod sněhem nad povrchem země, ale v pravých hemisférách našich mozků. Doposud jsme čekali, ale nevěděli jsme na co. To je ono: pro naši planetu nastává to jaro, v hlubším a zásadnějším smyslu. Chladné železné řetězy (v Black Iron Prison) jsou odhazovány, a je to zázrak. Stejně jako v případě mé postavy, Nicholase Bradyho – Zagreus se probudil v jeho pravé hemisféře

a on pocítil příval obnoveného života, svůj elán, svoji osobnost a svoji božskou moudrost: nenáviděl nespravedlnost, kterou viděl kolem sebe, a lži, a vzpomněl si na „Drahé osamělé země, které lidé neruší, kde uprostřed žijí v stinné zeleni / Malí z lesa žijící neviděni.“ Doktore Ornsteine, děkuji vám, že jste pomohl ukončit zimu a uvedl do života – nejen jaro – ale skutečný Živoucí život jara, které doposud spalo živé uvnitř nás. Opravdu předpokládám, že jasná hranice mezi halucinací a realitou se sama stala jakousi halucinací a možná beru své snové zážitky příliš vážně. Velký zájem mám však nyní i například o kmen Senoi tribe of the Malay Peninsula (vide Kilton Stewart článek „Teorie snů v Malajštině“ v Altered States of Consciousness Charlese T. Ve snu mi bylo ukázáno, že slovo „Ježíš“ je kód, neologismus, a vůbec ne skutečné jméno; ti, kdo četli text v oněch dávných dobách, kteří byli asi esoterici – Esejci (možná muži z Kumránu), by viděli „Dia“ a „Zagreuse“ kombinované do jednoho celku „Ježíše“. Myslím, že se tomu říká substituční kód – šifra. Za normálních okolností bych se takovému snu, nebo spíše jakémukoliv podobnému snu, příliš nevěnoval, ale protože by to mohla být skutečná entita, například systém umělé inteligence, který nám poskytuje přesné informace, které bych už jinak neměl šanci mít k dispozici, tak ho musím zpracovat. Nedávno jsem šel do jedné učebnice zkontrolovat pravopis. Našel jsem však tyto pozoruhodně podobné textové pasáže, z nichž první všichni známe, protože uzavírá naše vlastní posvátné spisy, Nový zákon: „… jsem kořenem a potomkem Davida, jasné ranní hvězdy.“ (Zjevení 22:16, Ježíš se popisuje.) A: Ze všech stromů, které jsou, má své stádo a krmí kořen po kořenu, Bůh radosti Dionýsos, čistá hvězda, svítí uprostřed sbírání ovoce. Pindaros, oblíbené čtyřverší Plutracha, kolem roku 430 př. N.l. Co jsou jména? To je bůh toxikace, který si bere posvátnou houbu (srv. John Allegro) nebo víno, nebo mu připadne vtip tak strašně legrační, že ztratíte veškerý rozum smíchem a pláčem, jako když vidíte jednu z těch fackovacích tichých komedií. V jedné krátké sloce Pindarovy máme stádo, máme stromy, máme navíc tyto dva hlavní symboly Ježíše, termíny, podle kterých ho všichni esoteri – Esejci poznávají, další dva vnitřní termíny: kořen a hvězda. Odkaz na „kořen a hvězdu“ by se dal chápat jako prostorové prodloužení doby „Já jsem Alfa a Omega“, což znamená, že ty jsi první a poslední. Takže „kořen a hvězda“ značí: Směřuji z chtonického světa nahoru a hvězdného nebe dolů. Ale vidím něco jiného ve hvězdě, v jasné ranní hvězdě: myslím, že říkal toto: „Signál, že jaro pro člověka je tady, ten signál přichází z jiné hvězdy.“ Máme přátele a ti jsou ETI a je to, jak jsem Vám řekl, jasná a ranní hvězda: hvězda nebo láska.

DESÁTÝM PŘÍSPĚVKEM Z JINÉHO ZDROJE JE – ZÁZNAM VIDEA

KONFERENCE FRANCIE 1977 – PHILIP K. DICK; 2EME FESTIVAL INTERNATIONAL DE LA SF DE METZ (EDIT. PŘEKLAD – [COPYRIGHT ©]) (SANTA ANA, 1977; KALIFORNIE, USA) Mohu vám říct, jak moc oceňuji, že jste mě požádali, abych se s vámi podělil o své nápady. Spisovatel s sebou neustále nosí to, co většina žen nosí ve velkých kabelkách: mnohé, co je k ničemu, pár naprosto nezbytných věcí a pak, pro jistotu, velké množství věcí, které spadají mezi ně. Ale spisovatel je nepřepravuje fyzicky, protože jeho trocha majetku je duševní. Tu a tam přidá nový a zcela zbytečný nápad; tu a tam neochotně odklidí odpadky – očividně bezcenné nápady – a několika sentimentálními slzami je setře. Jednou za skvělou dobu se však náhodou dostane k naprosto ohromujícímu nápadu, který, jak doufá, bude nový také pro všechny ostatní. Je to právě tato poslední kategorie, která naplní jeho existenci. Ale takových skutečných neocenitelných myšlenek… možná během celého svého života získá v nejlepším případě jen poskrovnu. Ale to stačí; on jejich prostřednictvím ospravedlnil svou existenci sobě i svému Bohu. Podivným aspektem těchto vzácných, neobyčejných nápadů, který mě mate, je jejich mystifikační plášť – řekněme – samozřejmosti. Tím mám na mysli, že jakmile se myšlenka objeví nebo nápad objeví nebo se zrodí – ať už jako nové přejdou do bytí – tak si romano pisec řekne: „Ale samozřejmě. Proč jsem si to neuvědomil už před lety?“ Ale všimněte si slova „uvědomit si“. Je to klíčové slovo. Narazil na něco nového, co tu bylo zároveň, někde, pořád. Po pravdě řečeno se prostě vynořilo. Vždycky to tak bylo. Nevymyslel ji, ani ji nenašel; v pravém slova smyslu si myšlenka našla jeho. A–a to je trochu děsivé pomyšlení – on si to nevymyslel, ale naopak, ona (myšlenka) si to vymyslela. Jako by ho ta myšlenka stvořila pro své účely. Myslím, že právě proto objevujeme překvapivý fenomén s velkým věhlasem: že poměrně často v historii napadne velká nová myšlenka řadu badatelů nebo myslitelů ve stejnou dobu, přičemž všichni jsou ke svým komponistům lhostejní. „Její čas se naplnil,“ říkáme o té myšlence, a tak odmítáme, jako bychom jim vysvětlovali, něco, co považuji za docela důležité: naše poznání, že v určitém doslovném smyslu jsou myšlenky živé. Co to znamená, říct, že myšlenka nebo nápad jsou doslova živé? A že se tu a tam zmocní lidí a využijí je k tomu, aby se realizovaly v proudu lidské historie? Možná měli před sokratičtí filozofové pravdu; kosmos je jedna obrovská entita, která přemýšlí. Možná ve skutečnosti nedělá nic jiného, než že přemýšlí. V tom případě je buď to, co nazýváme vesmírem, pouhou formou převleku, který si bere na sebe, nebo je to nějakým způsobem vesmír – nějaká variace na tento panteistický pohled. Můj oblíbený je, že mazaně napodobuje svět, který denně prožíváme, a my nezůstáváme o nic moudřejší. To je pohled nejstarších indických náboženství a do jisté míry to byl pohled Barucha Spinozy a Alfreda North Whiteheada, koncept imanentního Boha (dopl. ed. – citace: v křesťanské teologii se rozlišuje mezi imanencí světa a transcendentním Bohem, který svět přesahuje a není s ním souměřitelný. Naopak pro panteistické systémy (Baruch Spinoza) je Bůh součástí světa, a tedy imanentní. U některých současných autorů – například Gilles Deleuze, znamená imanence odmítnutí jakékoli transcendence), Boha ve vesmíru, ne transcendentního nad ním, a tedy ani jeho součástí.

Zde platí súfijské rčení [od Džaláleddína Balchí Rúmího] „Dělník je v dílně neviditelný“ s dílnou jako vesmírem a dělníkem jako Bohem. To však stále vyjadřuje teistickou představu, že vesmír je něco, co stvořil Bůh; zatímco já říkám, že Bůh možná nevytvořil nic, ale pouze je. A my v onom (bytí), či v něm (v Bohu) trávíme život a neustále přemýšlíme, kde to (bytí) či onoho (Boha) najít. Několik let mě bavilo přemýšlet tímto směrem. Bůh je na dosah ruky stejně jako smetí ve škarpě – přesněji řečeno Bůh je smetí ve škarpě. Ale pak mi jednoho dne vstoupila do mysli zlá myšlenka – zlá proto, že podkopala můj úžasný panteistický monismus, na který jsem byl tak pyšný. Co když – a zde uvidíte, jak se alespoň tento konkrétní spisovatel SF dostává ke svým zápletkám – co když existuje pluralita vesmírů uspořádaných podél jakési boční osy, tedy v pravém úhlu k toku lineárního času? Musím přiznat, že když jsem se nad tím zamyslel, zjistil jsem, že jsem vykouzlil strašlivou absurditu: deset tisíc božích těl naaranžovaných jako toliko obleků pověšených v nějaké obrovské skříni, přičemž Bůh je buď všechny najednou nosí, nebo mezi nimi chodí selektivně sem a tam a říká si: „Myslím, že dnes si vezmu ten, ve kterém Německo a Japonsko vyhrály druhou světovou válku,“ a pak napůl pro sebe dodá: „A zítra si vezmu ten hezký, ve kterém Napoleon porazil Brity; to je jeden z mých nejlepších.“ Zdá se to být (na první pohled) absurdní a rozhodně tomu tak zdánlivě je, že to odhaluje základní myšlenku jako nesmyslnou. Předpokládejme však, že tuto „skříň plnou různých obleků“ jen trochu přepracujeme a řekneme si: „Co když si Bůh oblečení vyzkouší a pak, z důvodů jemu nejlépe známých, změní názor?“ Rozhodne se pomocí této metafory, že oblek, který má nebo nosí, není ten, který chce… a v tom případě je zmíněná skříň plná obleků jakousi postupnou sekvencí světů, sebraných, na čas použitých a pak vyhozených ve prospěch vylepšeného? Na tomto místě bycho m se mohli zeptat: „Jak by se cítil náhle odhozený oblek – tedy náhle opuštěný vesmír? Co by se v něm dělo?“ A co je pro nás ještě důležitější, jakou změnu, pokud vůbec nějakou, zažijí životní formy žijící v tomto vesmíru? Protože mám tajnou předtuchu, že přesně k tomu dochází, a mám bystrý dodatečný vhled (do věci), že nekonečné biliony zapojených životních forem by předpokládaly – nesprávně – že nic nezažily, že k žádné změně (reálně) nedošlo. Oni, jakožto součásti nového oděvu, by si nesprávně představovali, že byli odjakživa nošeni – odjakživa takoví, jací jsou teď, s úplnou pamětí, která by dokazovala správnost jejich subjektivních dojmů. Jsme zvyklí předpokládat, že všechny změny probíhají podél lineární časové osy: z minulosti do současnosti do budoucnosti. Současnost je výskytem minulosti a liší se od ní. Budoucnost bude vycházet ze současnosti a bude ještě jiná. To, že by mohla existovat ortogonální nebo pravoúhlá časová osa, boční oblast, v níž dochází ke změně – k procesům odehrávajícím se ve skutečnosti takříkajíc bokem –, je téměř nemožné si to představit. Jak bychom vnímali takové postranní změny? Co bychom zažili? Před jakými stopami – pokud se snažíme tuto bizarní teorii vyzkoušet – bychom se měli mít na pozoru? Jinými slovy, jak se vůbec mohou změny odehrávat mimo lineární čas, v jakémkoli smyslu, v jakémkoli stupni? Nuže, vezměme v úvahu oblíbené téma křesťanských myslitelů: téma věčnosti. Tento koncept, historicky vzato, byl jednou z velkých nových myšlenek, které křesťanství přineslo světu. Jsme si celkem jistí, že věčnost existuje – že slovo „věčnost“ odkazuje na něco skutečného, na rozdíl, řekněme, od slova „andělé“. Věčnost

je prostě stav, ve kterém jste oproštěni od času a nějak mimo něj a nad ním. Neexistuje minulost, přítomnost ani budoucnost; existuje jen čistě ontologická jistota. „Věčnost“ není slovo označující pouze velmi dlouhou dobu; je v podstatě nadčasová. Zeptám se tedy: Dochází tam k nějakým změnám, tj. mimo čas? Protože když řeknete: „Ano, věčnost není statická; věci se dějí,“ hned se vědoucně usměju a upozorním vás, že jste opět zavedl čas. Pojem ‚čas‘ jednoduše označuje – nebo spíše předpokládá – podmínku nebo stav či tok – to je jedno – ve kterém dochází ke změně. Žádný čas, žádná změna. Věčnost je statická. Je-li však statická, je ještě méně než dlouhotrvající; je spíše jako geometrický b od, jehož nekonečnost lze určit podél libovolné přímky. Nahlížím-li na svou teorii o pravoúhlé nebo postranní změně, bráním se slovy: „Přinejmenším je intelektuálně méně nesmyslná než představa věčnosti.“ A všichni mluví o věčnosti, ať už s tím mají v úmyslu něco udělat nebo ne. Dovolte, abych vám představil metaforu. Řekněme, že existuje jeden velmi bohatý mecenáš umění. Každý den na stěnu jeho obývacího pokoje nad krbem jeho sluhové zavěsí nový obraz – každý den jiný mistrovský kousek, den za dnem, měsíc za měsícem – každý den j e ten „použitý“ odstraněn a nahrazen jiným a novým. Nazvu tento proces změnou podél lineární osy. Ale teď předpokládejme, že služebnictvu dočasně dojdou nové, náhradní obrázky. Co budou mezitím dělat? Nemohou jen tak nechat viset ten současný, jejich zaměstnavatel nařídil, že se má konat věčná výměna, tj. změna obrázků. Takže ani nedovolí, aby ten současný zůstal, ani ho nenahradí novým; místo toho udělají velmi chytrou věc. Když se jejich zaměstnavatel nedívá, sluhové mazaně mění obrázek, který už je na zd i. Vymalují tady strom; namalují tam malou holčičku; přidají tohle; vymažou tamto; stejný obraz udělají jiný a v jistém smyslu nový, ale jak jistě vidíte, ne nový ve smyslu, že ho nahradí. Zaměstnavatel po večeři vstoupí do obývacího pokoje, usadí se čelem ke svému krbu a zamýšlí se nad tím, co by měl být – podle jeho očekávání – nový obraz. Co vidí? Rozhodně to není to, co viděl předtím. Ale také to tak nějak není… a tady musíme s tímto možná poněkud hloupým mužem velmi soucítit, protože prakticky vidíme, jak se jeho mozkové obvody snaží porozumět (tomu co nastalo). Jeho mozkové obvody říkají: „Ano, je to nový obraz, není to ten samý jako včera, ale také je to ten samý, myslím, cítím to na velmi hlubokém, intuitivním základě… cítím, že jsem to už nějak viděl. Ale zdá se mi, že si vzpomínám na strom a žádný strom tam přitom není.“ Teď, když extrapolujeme z vnímání tohoto muže, jeho mentálního zmatení, do teoretického bodu, o kterém jsem mluvil ohledně laterální změny, možná získáte lepší představu o tom, co mám na mysli; myslím, že možná alespoň do určité míry vidíte, že ačkoliv to, o čem mluvím, nemusí existovat – můj koncept může být fiktivní – může existovat. Intelektuálně si to neodporuje. Jako spisovatel sci -fi tíhnu k takovým myšlenkám, jako je tato; my v oboru samozřejmě známe tuto myšlenku jako téma „alternativního vesmíru“. Někteří z vás jistě vědí, že v mém románu Muž z Vysokého zámku355 jsem toto téma použil. Byl v něm alternativní svět, v němž Německo, Japonsko a Itálie vyhrály druhou světovou válku. V jednom bodě románu Pan Nobusuke Tagomi, protagonista, je nějak přenesen do našeho světa, v němž Osa ztratila moc. Zůstal v našem světě jen krátce a zděšeně pelášil zpátky do svého vlastního vesmíru, jakmile zahlédl nebo pochopil, co se stalo – a pak už na to nemyslel; byl to pro něj pořádně nepříjemný zážitek, protože vzhledem 355 DICK, Philip K. Muž z Vysokého zámku. Plzeň: Laser, 1992.

k tomu, že byl Japonec, byl to pro něj horší vesmír, než byl jeho obvyklý. Pro Žida by to však bylo nekonečně lepší – z pochopitelných důvodů. V knize Muž z Vysokého zámku (pozn. ed. 2023 – dnes existuje filmové zpracování v seriálové podobě THE MAN IN THE HIGH CASTLE356 nepodávám žádné skutečné vysvětlení, proč nebo jak pan Tagomi sklouzl do našeho vesmíru; prostě jen seděl v parku a zkoumal kousek moderního abstraktního ručně vyrobeného šperku – seděl a studoval ho dál a dál – a když vzhlédl, byl v jiném vesmíru. Nevysvětlil jsem, jak nebo proč se to stalo, protože to nevím, a vzepřel bych se komukoliv, spisovateli, čtenáři či kritikovi, abych poskytl takzvané „vysvětlení“. Nemůže existovat, protože, jak všichni víme, takový koncept je pouze fiktivní předpoklad; nikdo z nás se při svém zdravém rozumu ani na okamžik nezaobírá představou, že takové alternativní vesmíry v nějakém skutečném smyslu existují. Ale řekněme, jen tak pro zábavu, že ano. A pokud ano, jak jsou navzájem propojeny, pokud ve skutečnosti jsou (nebo by byly) propojeny? Kdybyste nakreslili jejich mapu, která by znázorňovala jejich umístění, jak by mapa vypadala? Například (a myslím, že je to velmi důležitá otázka) jsou naprosto oddělené jeden od druhého, nebo se překrývají? Protože pokud se překrývají, pak takové problémy jako „Kde jsou?“ a „Jak se dostanete od jednoho k druhému?“ připouštějí možné řešení. Jen říkám, že pokud skutečně existují a pokud se skutečně překrývají, můžeme jich v určitém doslovném, velmi reálném smyslu obývat v různé míře v každém okamžiku několik. A přestože se všichni vidíme jako živí lidé, kteří chodí, mluví a jednají, někteří z nás mohou obývat relativně větší množství, řekněme, Vesmírů, (například) o více než jeden, než ostatní lidé; a někteří z nás mohou obývat ještě více než jen ten jeden i dokonce relativně větší množství Vesmírů – dva, i více, i jejich další rozvětvení a tak dále. Nemusí jít jen o to, že se naše subjektivní dojmy o světě liší, ale může docházet k překrývání, dalšímu překrývání, ale vícevrstevnému překrývání řady světů, takže se naše světy mohou lišit objektivně, nikoli subjektivně. V důsledku toho se naše vnímání liší. A k tomu bych chtěl dodat ještě toto tvrzení, které považuji za fascinující koncept: může se stát, že některé z těchto překrytých světů zanikají, podél laterální časové linie, o níž jsem hovořil, a některé se pohybují směrem k větší než menší aktuálnosti. Tyto procesy by nastaly současně a vůbec ne v lineárním čase. Tento druh procesu, o kterém tu mluvíme, je transformace, druh metamorfózy, neviditelně dosažené. Ale velmi skutečné. A velmi důležité. Když se zamyslíme nad touto možností bočního uspořádání světů, nad pluralitou překrývajících se Zemí, podél jejichž spojovací osy se člověk může nějak pohybovat – a může cestovat záhadným způsobem od nejhoršího k spravedlivému až k dobrému k vynikajícímu – když se nad tím zamyslíme teologicky, možná bychom mohli říci, že zde náhle rozluštíme eliptické výroky, které Kristus vyjádřil ohledně Božího království, a konkrétně místa, kde se nachází. Zdá se, že dával protichůdné a záhadné odpovědi. Ale předpokládej me, předpokládejme jen na okamžik, že příčina zmatku nespočívá v jeho touze zmatkovat nebo se skrývat, ale v nedostatečnosti otázky. „Mé království není z tohoto světa,“ řekl. „Království je ve Vás.“ Nebo možná: „Je mezi Vámi.“ Předkládám vám nyní myšlenku, kterou osobně považuji za vzrušující, že mohl mít na mysli to, o čem mluvím jako o boční ose překrývajících se říší, které mezi sebou obsahují spektrum aspektů od nevýslovně zhoubných až po 356 viz. podrobnosti WELCOME TO THE MAN IN THE HIGH CASTLE WIKI) https://the-man-in-the-high- castle.fandom.com/wiki/The_Man_in_the_High_Castle_Wikia

krásné. A Kristus stále dokola opakoval, že skutečně existuje mnoho objektivních říší, nějak souvisejících a nějakým způsobem přemožitelných živými – ne mrtvými – lidmi, a že nejpodivuhodnější z těchto světů je spravedlivé království, v němž vládne buď On sám, nebo sám Bůh, nebo oba. A nemluvil jen o různých způsobech subjektivního nazírání na jeden svět; království bylo a je ve skutečnosti jiné místo, na opačném konci pokračování počínaje otroctvím a naprostou bolestí. Jeho úkolem bylo naučit učedníky tajemství křížení po této ortogonální stezce. Nehlásil jen to, co tam leželo; učil metodu, jak se tam dostat. Ale, tragicky, tajemství bylo ztraceno. Nepřítel, římská autorita, ji rozdrtil. A tak ji nemáme. Ale možná bychom ho mohli doplnit, když víme, že takové tajemství existuje. To by vysvětlovalo zjevné rozpory ohledně otázky, zda má být Spravedlivé království někdy zřízeno zde na Zemi, nebo zda je to místo či stát, kam se po smrti vydáme. Jsem si jist, že vám nemusím říkat, že tato otázka byla zásadní – a nevyřešenou – v celé historii křesťanství. Kristus a svatý Pavel, jak se zdá, důrazně říkají, že skutečný průlom do času, do našeho světa, se dostaví skrze boží zástupy, a že se objeví nečekaně. Poté, po nějakém vzrušujícím dramatu, bude ustaven tisíciletý ráj, právoplatné království – alespoň pro ty, kteří si udělali domácí úkoly a domácí práce a věnovali jim pozornost… nešli spát, jak se říká v jednom podobenství. V Novém zákoně jsme opakovaně nabádáni k ostražitosti, že pro křesťana je vždy den, vždy je světlo, kterým vidí tuto událost (druhý návrat Ježíše Krista), když má přijít (očekávána). Podívejte se na tuto událost. Znamená to, že mnoho lidí, kteří nějak spí, jsou slepí nebo nejsou bdělí – neuvidí to, i když se to stane? Zvažte význam, který lze těmto pojmům přiřadit. Království sem přijde nečekaně (to je vždy zdůrazňováno); právoplatní věřící to uvidí, protože pro ně je to vždy den, ale pro ostatní … je zde vyjádřena paradoxní, ale okouzlující myšlenka, že — a slyšte a uvažujte — Království, kdyby zde bylo ustaveno, by nebylo viditelné pro ty mimo něj. Nabízím myšlenku, že v modernějším pojetí to znamená, že někteří z nás budou cestovat do toho nejlepšího světa boční cestou a někteří ne; zůstanou trčet podél boční osy, což znamená, že pro ně Království nepřišlo, ne v jejich alternativním světě. A přesto to přišlo v našem. Takže to přichází a přesto nepřichází. Úžasné. Prosím, zeptejte se sami sebe, jaká událost signalizuje založení nebo znovuobnovení Království? Samozřejmě to není nic jiného než Druhý advent, návrat samotného krále. Podle mých úvah o existenci světů podél boční osy by se dalo uvažovat: „Rozhodně se Druhý příchod neuskutečnil – alespoň ne podél této Stopy, v tomto vesmíru.“ Pak by se však logicky dalo spekulovat: „Ale možná to přišlo přesně tak, jak to stanoví Nový zákon: během života těch, kteří tehdy žili, ještě v Apoštolském věku.“ Baví mě – připadá mi fascinující – tento koncept. Jaký to nápad pro román, alternativní Zemi, ve které se Parusie odehrávala, řekněme kolem roku n. l. 70. Nebo, řekněme, ve středověku – řekněme v době Kateřinských křížových výprav… jak pěkný nápad na román z alternativního světa! Protagonista je nějak přenesen z tohoto našeho vesmíru, v němž se Druhý příchod neodehrál nebo neuskutečnil – je přenesen do toho, v němž se odehrál před staletími. Ale pokud jste se řídili mými domněnkami o překrývání těchto alternativních světů a cítíte stejně jako já možnost, že jsou -li tři, může jich být třicet nebo tři tisíce – a že někteří z nás žijí v tomto, jiní v jiném, jiní v jiných, a že události v jedné st opě nemohou být vnímány osobami, které v té stopě nejsou – no, dovolte mi říci, co chci říci, a skoncovat s tím. Myslím, že jsem jednou zažil trať, ve které se Spasitel vrátil. Ale

zažil jsem to jen velmi krátce. Teď tam nejsem. Nejsem si jistý, jestli jsem někdy byl. Určitě už nikdy nebudu. Truchlím nad tou ztrátou, ale ztráta to je; nějak jsem se pohyboval příčně, ale pak jsem upadl a pak to zmizelo. Zmizelá hora a potok. Zvuky zvonů. Zvuky zvonů. Pro mě je všechno pryč, úplně pryč. Já ve svých povídkách a románech často píšu o padělaných světech, polo reálných světech, stejně jako o vyšinutých soukromých světech obývaných, často jen jednou osobou, zatímco ostatní postavy buď zůstávají ve svých světech po celou dobu, nebo jsou nějak vtaženy do jednoho z těch zvláštních. Toto téma se objevuje v korpusu mých sedmadvaceti let psaní. V žádném okamžiku jsem neměl teoretické nebo vědomé vysvětlení, proč se zaobírám těmito pluri – formními ( něčemu podobnými) pseudoslovy, ale až teď si myslím, že tomu rozumím. To, co jsem cítil, byla mnohočetnost částečně realizovaných realit ležících tečně k té, která je evidentně nejaktuálnější, k té, na které se většina z nás, na základě konsensu gentium [obecný souhlas], shodne. I když jsem původně předpokládal, že rozdíly mezi těmito světy jsou způsobeny výhradně subjektivitou různých lidských úhlů pohledu, netrvalo mi dlouho otevřít otázku, zda to nemůže být něco víc – že ve skutečnosti existují pluralitní reality, které se vzájemně překrývají jako tolik filmových transparencí. Co však stále nechápu, je, jak se jedna skutečnost z mnoha stává skutečností v kontradikci k ostatním. Možná to neví nikdo. Anebo zase závisí na názorové shodě dostatku lidí. Vidím spíš formu matrixového světa, který určuje ten, kdo má skutečný náhled na jádro bytí, tedy jeho pravidla určuje jako programátor. On nebo ono formuluje – takříkajíc vytiskne – volbu matrice a spojí ji se skutečnou podstatou. Jádro nebo podstata reality – to, co ji přijímá nebo dosahuje a v jaké míře – to je v kompetenci programátora; tento výběr a znovuzvolení jsou součástí obecné tvořivosti, budování světa, což se zdá být jeho úkolem. Možná problém, který on nebo ona řeší, je tedy v procesu řešení. Toto řešení problémů pomocí přeprogramování proměnných podél lineární časové osy našeho vesmíru a tím generování rozvětvených postranních světů – mám dojem, že metafora šachovnice je zvláště užitečná při hodnocení toho, jak to všechno může být – ve skutečn osti musí tak fungovat. Naproti Programátorovi - Reprogramátorovi sedí proti subjekt, jemuž Joseph Campbell říká temný protějšek. Bůh, Programátor – Reprogramátor, nedělá své kroky ke zlepšení proti netečné hmotě; jedná s prohnaným protivníkem. Řekněme, že na herní desce – našem vesmíru v časoprostoru – se temný protějšek pohne; nastaví realitu. Pro něj, jako temného hráče výsledek jeho tužeb představuje to, co prožíváme jako zlo: nerůst, moc lži, smrt a rozklad forem, vězení neměnné příčiny a následku. Ale Programátor – Reprogramátor už formuloval svou odpověď; už se to tak stalo, tyto tahy z jeho strany byly provedeny. Tisk, který podstupujeme jako historické události, prochází tedy fázemi dialektické357 interakce, tezí a protikladů, jak se síly obou aktérů prolínají. Některé syntézy evidentně padají spíše k temnému protějšku, a přesto tomu tak není, protože náš velký advokát předem vybral proměnné, jejichž změna mu přináší konečné vítězství. Při výhře v každé sekv enci si pak nárokuje některé z nás, nás, kteří se na sekvenci podílíme. Proto se lidé instinktivně modlí: „ Libera me domine“ („Osvoboď 357 dialektika – (z řec. dialektiké, od dialektos = rozhovor) – původně v řec. filozofii „umění rozmlouvat“ - https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Dialektika

mě“), což dekóduje význam: „Vyluč mě, programátore, když dosáhneš jednoho vítězství za druhým; zahrň mě do toho triumfu. Posuň mě podél boční osy, abych nebyl vynechán.“ To, co cítíme jako „být vynechán“, znamená zůstat pod jurisdikcí zhoubné moci nebo se jí stát dostupnou kořistí. Ale tato zhoubná síla, přes všechnu svou záludnost, už prohrála, i když naoko zvítězí, protože svým způsobem je protivník (ve své pýše) slepý, a tak má Programátor – Reprogramátor výhodu. Velký středověký arabský filozof Avicenna napsal, že Bůh nevidí čas tak jako my, tj. pro něj neexistuje minulost, přítomnost ani budoucnost. Předpokládejme, že má Avicenna pravdu, představme si situaci, kdy se Bůh z jakéhokoli výhodného místa rozhodne zasáhnout do našeho časoprostorového světa, tj. proniknout ze své nadčasové říše do lidských dějin. Ale pokud existuje jen všudypřítomná realita z jeho pohledu, pak může stejně snadno prorazit do toho, co je pro nás minulost, jako může prorazit do toho, co je pro nás přítomnost nebo budoucnost. Je to přesně jako šachista, který se dívá na šachovnici; mů že pohybovat libovolnými figurkami, které si zamane. Podle Avicennových úvah můžeme říci, že Bůh, když chce například přivodit Druhý advent, nemusí tuto událost omezovat na naši přítomnost či budoucnost; může narušit naši minulost – jinými slovy změnit naši minulost; může způsobit, že se to již stalo. A to bude platit pro každou změnu, kterou bude chtít udělat, velkou nebo malou. Například předpokládejme, že událost v roce 1970 našeho letopočtu se neshoduje s Boží představou o tom, jak by to všechno mělo probíhat. Může ho vymazat nebo si s ním pohrát, vylepšit ho, cokoliv si zamane, dokonce i v předstihu v lineárním čase. Tohle je jeho výhoda Předkládám vám, že k takovým úpravám, vytváření či výběru takzvaných „alternativních dárků“ neustále dochází. Samotný fakt, že se s touto představou můžeme koncepčně vypořádat, tedy pojmout ji jako myšlenku, je prvním krokem k tomu, abychom takové procesy sami poznali. Ale pochybuji, že budeme někdy schopni nějakým skutečným způsobem dokázat, vědecky dokázat, že k takovým bočním změnám dochází. Nejspíš by nám (skutečně zůstaly) jen zbytky paměti, prchavé dojmy, sny, mlhavé intuice, že všechno bylo nějakým způsobem jinak – a není to tak dávno, ale teď. Mohli bychom reflexivně sáhnout po vypínači v koupelně, jen abychom zjistili, že je – vždycky byl – na úplně jiném místě. Mohli bychom sáhnout po větracím otvoru v našem autě, kde žádný větrací otvor nebyl – reflex, který zbyl po předchozí přítomnosti, stále aktivní na subkortikální úrovni. Mohli bychom snít o lidech a místech, která jsme nikdy neviděli tak živě, jako bychom je vidě li, skutečně znali. Nevěděli bychom však, co si o tom máme myslet, za předpokladu, že bychom se nad tím vůbec zamysleli. Zřejmě by nás, mnohé z nás, znovu a znovu a vždy bez vysvětlení napadl jeden velmi výrazný dojem: ten palčivý, absolutní pocit, že jsme už jednou udělali to, co jsme se právě chystali udělat teď, že jsme tak říkajíc prožili určitý okamžik nebo situaci dříve – ale v jakém smyslu by se to dalo nazvat „dříve“, když se to evidentně týkalo jen přítomnosti, nikoli minulosti? Měli bychom drtivý dojem, že prožíváme současnost, možná úplně stejným způsobem, slyšíme stejná slova, říkáme stejná slova… tvrdím, že tyto dojmy jsou platné a významné, a dokonce řeknu toto: Takový dojem je vodítkem, že v nějakém minulém čase byla změněna proměnná – přeprogramována, jak tomu bylo – a že díky tomu se alternativní svět rozvětvený, stal realizovaným namísto toho

předchozího, a že ve skutečnosti, doslova, jsme ještě jednou dostali možnost prožít tento konkrétní úsek lineárního času. Narušení, proměnná, či změna byla učiněna, ale ne v naší přítomnosti – byla učiněna v naší minulosti. Taková změna by zjevně měla zvláštní dopad na zúčastněné osoby; byly by takříkajíc přesunuty o jeden čtverec nebo několik čtverců zpět do deskové hry, která představuje naši realitu. Je možné, že se to může stát mnohokrát, a ovlivnit tak jakýkoliv počet lidí, protože alternativní proměnné byly přeprogramovány. Museli bychom prožít každé přeprogramování v následující lineární časové ose, ale programátorovi, kterého nazýváme Bohem, by se výsledky přeprogramování okamžitě projevily. My jsme v čase a on ne. To by také mohlo vysvětlovat pocit, který lidé zažívají, když žijí minulé životy. Možná ano, ale ne v minulosti, spíš v předchozích životech v přítomnosti. V možná nekonečně se opakující a opakující přítomnosti, jako velký ciferník hodin, v němž velké ručičky hodin navěky zametají tentýž obvod, s námi všemi nesenými nevědomky, ale nejasně tušícími. Jelikož při řešení každého střetnutí teze a protikladu mezi temným protějškem a božským Programátorem je vyškrtnuta nová syntéza, a protože je možné, že pokaždé, když k tomu dojde, vznikne postranní svět, a protože si myslím, že každá syntéza nebo předsevz etí je do jisté míry vítězstvím Programátora, musí být každý vyškrtnutý svět v pořadí vylepšením nejen toho předchozího, ale pouze vylepšením všech potenciálních nebo pouze možných výsledků. Je lepší, ale v žádném smyslu dokonalé – tj. konečné. Je to pouze vylepšená etapa v rámci procesu. Zjevně si představuji, že programátor neustále využívá předporodní vesmír jako gigantickou zásobu pro každou novou syntézu, předporodní vesmír pak má aspekt chaosu nebo anomie ve vztahu ke vznikajícímu novému kosmu. Proto je nekonečný proces postupných odř íznutých alternativních světů, které se vynořují a jsou naplňovány aktualitami, nějakým způsobem negentropický358, což nevidíme. Ve svém románu Ubik uvádím pohyb po retrográdní entropické ose, ve smyslu platonických forem spíše než jakéhokoliv rozkladu nebo reverze, které si normálně představujeme. Možná, že normální pohyb vpřed podél této osy, směrem od entropie, nabývající spíše než klesající, je identický s osou, kterou charakterizuji jako boční, což znamená v ortogonálním než lineárním čase. Je -li tomu tak, román Ubik bezděčně obsahuje něco, co by se dalo nazvat spíše vědeckou než filozofickou myšlenkou. Ale tady jen hádám. Spisovatel beletrie však možná napsal víc, než vědomě věděl. To, co nás zaslepuje před touto hierarchií vyvíjející se formy v každé nové syntéze, je to, že si neuvědomujeme menší, neaktualizované světy. A tento proces interakce, ustavičně tvořící nové, vymaže v každé fázi to, co bylo předtím. Co v daném okamžiku mám e z minulosti, je dvojí, ale pochybné: máme vnější, objektivní stopy minulosti zasazené do přítomnosti a máme vnitřní vzpomínky. Ale obojí podléhá pravidlu nedokonalosti, protože obojí jsou jen útržky reality, a ne nedotčená forma. To, co si udržujeme exis tenčně i mentálně, jsou proto nedostateční průvodci. Vyplývá to 358 zákon Brillouinův – též negentropický princip informace - https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Z%C3%A1kon_Brillouin%C5%AFv

ze samotného vzniku skutečné novosti; pokud je skutečně nová, musí nějakým způsobem zabít to staré, to, co bylo. A zejména to, co se plně neuskutečnilo. V této chvíli potřebujeme najít, předložit jako důkaz někoho, komu se nějak podařilo – je úplně jedno, jak – uchovat si vzpomínky na jiný současný, boční, alternativní svět, který se od tohoto nějak významně liší, ten, který je v této fázi aktualizován. Po dle mého teoretického názoru by to téměř jistě byly vzpomínky na horší svět, než je tento. Není totiž rozumné, aby Bůh Programátor a Reprogramátor nahrazovali horší svět ve smyslu svobody, krásy, lásky, řádu nebo zdraví – jakýmkoliv standardem, který známe. Když mechanik pracuje na vašem porouchaném autě, nepoškodí ho ještě víc; když spisovatel vytvoří druhý koncept románu, nesnižuje jeho hodnotu ještě víc, ale snaží se ho naopak vylepšit. Předpokládám, že by se dalo čistě teoreticky tvrdit, že Bůh může být zlý nebo šílený a ve skutečnosti by nahradil lepší svět horším, ale upřímně řečeno, tuto myšlenku nemohu brát vážně. Přejděme tedy přes ni. Zeptejme se tedy, pamatuje si někdo z nás nějakým nejasným způsobem horší Zemi kolem roku 1977, než je tato? Viděli vaši mladí muži vize anebo naši starci snili

sny? (biblické přirovnání – citace Bible, Starý Zákon: Joel 3, 1–2 I stane se potom: „I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění.“ Konkrétně noční můry o světě zotročení a zla, o vězeních, žalářnících a všudypřítomné policii? Já ano. Tyto sny jsem sepisoval v románu za románem, příběh za příběhem; abych jmenoval dva, v nichž tento předchozí ošklivý dárek nejjasněji získal, cituji často z děje románu Muž z Vysokého zámku a také ze svého románu z roku 1974 o Spojených státech jako policejním státě, nazvaný Kaňte mé slzy, řekl policista. Budu k vám velmi upřímný: oba romány jsem napsal na základě útržkovitých zbytkových vzpomínek na tak příšerný svět otrokářského státu – nebo je možná lepší výraz nesprávný „svět“ a měl bych říci (hlavně alternativní) „Spojené státy“, protože v obou románech jsem psal o své vlastní zemi. V Muži z Vysokého zámku je romanopisec Hawthorne Abendsen, který napsal román z alternativního světa, v němž Německo, Itálie a Japonsko prohrály druhou světovou válku. Na závěr Muže z Vysokého zámku se u Abendsenových dveří objeví žena, aby mu řekla, co neví: že jeho román je pravdivý; Osa válku skutečně prohrál a. Ironie tohoto konce – Abendsen zjistil, že to, co považoval za čistou fikci vymyšlenou z jeho představivosti, byla ve skutečnosti pravda – ironie je následující: že moje vlastní domnělé imaginativní dílo Muž na Vysokém zámku není fikce – nebo spíš je fikce až teď, díky Bohu. Ale existoval alternativní svět, předchozí současnost, ve kterém se ta konkrétní časová stopa aktualizovala – aktualizovala a pak byla zrušena kvůli zásahu k nějakému předchozímu datu. Jsem si jistý, že když to říkám, tak mi ve skutečnosti nevěříte, nebo dokonce věříte, že tomu sám nevěřím. Ale přesto je to pravda. Pamatuji si vzpomínky na ten jiný svět. Proto jej najdete znovu popsaný v pozdějším románu Kaňte mé slzy, řekl policista. Svět románu Kaňte mé slzy, řekl policista je skutečný (nebo spíše kdysi skutečný) alternativní svět a já si ho pamatuji do detailu. Nevím, kdo ještě ano. Možná to neví nikdo jiný. Možná jste všichni byli vždycky – vždycky jste byli – tady. Ale nebyl jsem. V březnu 1974 jsem si začal uvědomovat, spíše než podvědomě, že ten státní svět vězeňské policie je Black Iron Prison. Při vědomém vzpomínání jsem o tom nemusel psát, protože jsem o tom vždy psal. Nicméně můj úžas byl veliký, když jsem si najednou vzpomněl, že tomu tak kdysi bylo – jak si jistě dokážete představit. Představ si sebe na mém místě. V románu za románem, příběh za příběhem, během pětadvacetiletého období, jsem opakovaně psal o konkrétní jiné krajině, o té strašlivé. V březnu 1974 jsem pochopil, proč se ve svém psaní neustále vracím k uvědomění si, k intimitě toho jediného světa. Měl jsem k tomu dobrý důvod. Mé romány a příběhy byly, aniž bych si to uvědomoval, autobiografické. Byl to – tento návrat vzpomínek – nejneobyčejnějším zážitkem mého života. Nebo spíš bych měl říct životy, protože jsem měl nejméně dva: jednoho tam a následně jednoho tady, kde jsme teď. Můžu vám dokonce říct, co mě přimělo si vzpomenout. Koncem února 1974 mi byl podán pentothal sodný k extrakci zubů moudrosti. Později toho dne, opět doma, ale stále hluboce pod vlivem pentothalu sodného, jsem měl krátký, akutní záblesk obnovené paměti. V jediném okamžiku jsem to všechno zachytil, ale okamžitě jsem to odmítl – odmítl jsem to však s vědo mím, že to, co jsem získal cestou těchto pohřbených vzpomínek, je autentické. V polovině března se pak začal vracet korpus vzpomínek, celý, neporušený. Můžete mi věřit, nebo nevěřit, ale prosím, věřte mi, že

nežertuji; je to velmi vážné, důležitá záležitost. Jsem si jist, že přinejmenším budete souhlasit s tím, že pro mě je dokonce tvrzení, že je to samo o sobě úžasné. Často lidé tvrdí, že si pamatují minulé životy; já tvrdím, že si pamatuji jiný, velmi odlišný, současný život. Nevím o nikom, kdo by to tvrdil dříve, ale mám spíše podezření, že moje zkušenost není ojedinělá; možná ojedinělá je skutečnost, že jsem ochoten o ní hovořit. (pozn. ed. – zážitek je zpracován v komiksovém zpracování – jak v českém, tak anglickém jazyce – Philip Kindred Dick: 2–3–74 (komiks). Pokud jste mě sledoval až sem, byl bych rád, kdybyste byl tak laskavi a šli se mnou ještě kousek dál. Rád bych se s vámi podělil o něco, co jsem věděl – získal – spolu se zablokovanými vzpomínkami. V březnu 1974 se začaly měnit přeprogramované proměnné, kt eré se začaly zpracovávat v dřívějším termínu, pravděpodobně koncem čtyřicátých let – v březnu 1974 se začal počítat zisk, výsledky alespoň jedné a možná i více přeprogramovaných proměnných, ležících podél lineární časové linie v naší minulosti. To, co se stalo mezi březnem a srpnem 1974, bylo výsledkem nejméně jedné přeprogramované proměnné, která byla položena snad před třiceti lety a uvedla do pohybu vlákno změn, které vyvrcholily něčím, co, jak jistě uznáte, bylo nesmírně důležitou a jedinečnou historic kou událostí: nuceným odvoláním prezidenta Spojených států Richarda Nixona (pozn. ed. – Aféra Watergate) a všech s ním spojených. V alternativním světě, který jsem si pamatoval, neuspělo hnutí za občanská práva, protiválečné hnutí šedesátých let. A v polovině sedmdesátých let zřejmě nebyl Nixon zbaven moci. To, co stálo proti němu (pokud vůbec existovalo něco, co existovalo nebo mohl o existovat), bylo nedostatečné. Tudíž jeden či více faktorů směřujících k onomu zničení zakořeněné tyranské moci se nám zpětně, až zpětně, začalo vnucovat. Váhy se o třicet let později, v roce 1977, naklonily. Prohlédněte si text knihy Kaňte mé slzy, řekl policista a s ohledem na to, že byl napsán v roce 1970 a vydán v únoru 1974, pokuste se sestavit předcházející události, které by se musely, nebo nemusely odehrát, aby se zohlednil svět zobrazený v románu jako mírně ležící v budoucnosti. Jedno malé, ale kritické téma je zmiňováno dvakrát (tuším) v knize Kaňte mé slzy, řekl policista. Má to co dělat s Nixonem. V budoucím světě, kde tečou mé slzy, v děsivém otrockém státě, který existuje a evidentně existuje už desítky let, se na Richarda Nixona vzpomíná jako na vznešeného, hrdinského vůdce – ve skutečnosti se o něm mluví jako o „Druhém jediném, který se stal Božím synem“. Z této a mnoha dalších indicií je zřejmé, že Kaňte mé slzy, řekl policista se nezabývá naší budoucností, ale budoucností současného světa, která se střídá s naším. Černoši se v době konání Kaňte mé slzy, řekl policista stali ekologickou raritou, chráněno u „stejně jako divocí jeřábi“. V románu člověk zřídka vidí černochy v ulicích Spojených států. Ale rok, ve kterém se Kaňte mé slzy, řekl policista odehrává, je až za jedenáct let: říjen 1988. Je zřejmé, že fašistická genocida proti černochům ve Spojených státech v mém románu začala dávno před rokem 1977; řada čtenářů mě na to upozornila. Jeden z nich dokonce poukázal na to, že pečlivé čtení Kaňte mé slzy, řekl policista nejen naznačuje, že zobrazená společnost, americký policejní stát z roku 1988, musí být románem z alternativního světa, ale tento čtenář poukázal na to, že záhadně, na samém konci románu, se zdá, že protagonista Felix Buckman jaksi sklouzl do jiného světa, do světa, ve kterém černoši nebyli vyhubeni. Na začátku románu je stanoveno, že černošský pár smí podle zákona porodit pouze jedno dítě; na konci románu však černoch na

celonoční benzínce hrdě vytáhne peněženku a ukáže policejnímu generálu Buckmanovi fotografie svých tří dětí. Otevřený způsob, jakým černoch ukazuje fotky naprosto cizímu člověku, naznačuje, že z nějakého podivného a nevysvětlitelného důvodu už není nezákonné, aby měl černošský pár několik dětí. Tak nějak, právě když pan Nobusuke Tagomi nakrátko vklouzl do naší alternativní přítomnosti, generál Buckman v Kaňte mé slzy, řekl policista udělal totéž. Je to dokonce patrné z textu Kaňte mé slzy, řekl policista, kdy a kde policejní generál uklouzl. Bylo to těsně předtím, než přistál se svým létajícím vozidlem na noční benzínce a setkal se – vlastně objal – s černochem; přešlap, což je okamžik, kdy naprosto represivní svět hlavní části románu vybledl, se odehrál v době, kdy generál Buckman zažil podivný sen o králi podobném starému muži s bílým vlněným vousem, oblečeném v rouchu a přilbě a vedoucím skupinu rytířů v podobných přilbicích – o tomto králi a těchto přilbách Rytířů se objevují ve venkovském světě statků a pastvin, kde jako chlapec žil generál Buckman. Ten sen, myslím, byl názorným vyobrazením v mysli generála Buckmana, jak se transformace odehrává objektivně; byla to jakási vnitřní analogie toho, co se děje mimo něj, s celým jeho světem. To vysvětluje toho změněného Buckmana, úplně jiného policejního generála, který přistane na celonoční benzínce a nakreslí srdce šípem, který ho probodne, a dá ten papír s kresbou černochovi jako vyjádření lásky. Buckman na čerpací stanici při setkání s černým cizincem není tím samým Buckmanem, který se objevil dříve v celé knize: Proměna je dokončena. Ale on si to neuvědomuje. Jen Jason Taverner, kdysi slavná televizní osobnost, která se jednoho dne probudila a ocitla se ve světě, který o něm nikdy neslyšel – jen Taverner, když se jeho záhadně odebraná popularita vrátí, chápe, že několik alternativních realit – dvě při zběžném čtení, ale nejméně tři, pokud je konec pečlivě studován – si pamatuje jen Jason Taverner. To je celá základní zápletka románu: Jednoh o rána se Jason Taverner, populární televizní a nahrávací hvězda, probudí v zablešeném zašlém hotelovém pokoji a zjistí, že všechny jeho identifikační doklady jsou pryč, a co je ještě horší, zjistí, že o něm nikdo nikdy neslyšel – základní zápletka spočívá v tom, že z nějakého záhadného důvodu celá populace Spojených států v jediném okamžiku lineárního času úplně a kolektivně zapomněla na muže, jehož tvář na obálce časopisu Time by měl prakticky každý čtenář identifikovat bez námahy. V tomto románu říkám: „Celá populace velké země, země velikosti kontinentu, se může jednoho rána probudit s tím, že úplně zapomněla na něco, co všichni předtím věděli, a nikdo z nich není moudřejší.“ V románu je to populární televizní a nahrávací hvězda, na kterou zapomněli, což má význam vlastně jen pro tu konkrétní hvězdu nebo bývalou hvězdu. Moje hypotéza je zde nicméně prezentována v maskované podobě, protože (říkám) pokud celá země dokáže přes noc zapomenout na jednu věc, kterou všichni znají, může zapomenout i na jiné věci, důležitější věci; ve skutečnosti jde o nesmírně důležité věci. Píšu o amnézii ze strany milionů lidí, o takříkajíc falešných uložených vzpomínkách. Toto téma falešných vzpomínek je stálou nití mého psaní v průběhu let. Byla také Van Vogtova. A přesto, lze o tom uvažovat jako o vážné možnosti, o něčem, co by se skutečně mohlo stát? Kdo z nás se na to ptal sám sebe? Na to jsem se sám sebe před březnem 1974 neptal; počítám do toho i sebe. Jistě si vzpomenete, že jsem poukázal na to, že poté, co policejní generál Buckman vklouzl do lepšího světa, prodělal vnitřní změnu odpovídající kvalitám lepšího světa, tím spravedlivějšího, láskyplnějšího, lidsky hřejivějšího světa, v němž se tyranie

policejního aparátu již začínala vytrácet jako sen po probuzení snílka. V březnu 1974, když jsem znovu získal své pohřbené vzpomínky (proces zvaný řecká anamnéza, což doslova znamená spíše ztrátu zapomnění než pouhou vzpomínku) – po těch vzpomínkách, které se vrátily do vědomí, jsem stejně jako generál Buckman prošel změnou osobnosti. Stejně jako jeho byla zásadní, ale zároveň jemná. Byl jsem to já, ale nebyl jsem to já. Všiml jsem si toho hlavně v drobnostech: věci, které jsem si měl pamatovat, ale nepamatoval; věci, které jsem si pamatoval (ach, jaké věci!), ale neměl jsem. Zřejmě to byla moje osobnost v tom, čemu říkám stopa A. Možná vás zaujme jeden aspekt mých obnovených vzpomínek, který mě zaráží nejvíce. V předchozí alternativní současnosti, v trase A, bylo křesťanství nelegální, stejně jako před dvěma tisíci lety při jeho vzniku. Bylo to považováno za podvratné a revoluční – a dovolte mi dodat, že toto hodnocení policejních orgánů bylo správné. Trvalo mi téměř dva týdny, než jsem se po návratu vzpomínek na svůj život ve skladbě A zbavil drtivého dojmu, že všechny zmínky o Kristu, všechny svatokrádežné činy, musí být zahaleny v absolutním utajení. Ale historicky to odpovídá vzoru převzetí moci fa šisty, zejména těmi podél nacistické linie. Tolik si nevážili křesťanství. A kdyby dosáhli vítězství ve válce, určitě by to byla jejich politika v té části Spojených států, kterou ovládali. Například Svědci Jehovovi byli za nacistů zplynováni v koncentračních táborech spolu s Židy a Cikány; byli umístěni hned na prvním místě seznamu. A v tom jiném moderním totalitním státě je ze stejného důvodu křesťanství zakázáno a členové církve perzekuováni; mám samozřejmě na mysli SSSR. Tři velké tyranské státy v dějinách, které vyvraždily své domácí křesťanské obyvatelstvo – Řím, Třetí říši a SSSR – jsou z objektivního hlediska třemi projevy jediné matrice. Vaše osobní přesvědčení o náboženství zde není předmětem sporu; to, co je tématem, jsou historická fakta, a proto vás žádám, abyste se objektivně zamysleli nad tím, co ten drtivý strach, který jsem pociťoval ohledně křesťanských obřadů a protestů proti víř e, znamená pro společnost stopu A, na niž si náhle vzpomínám. Je to rozhodující vodítko ke stopě A. Vypovídá o tom, jak radikálně odlišná byla. Byl bych rád, kdybyste, pokud jste zašli tak daleko, přijali má prohlášení o mých dalších vzpomínkách, které se mi pod pentothalem sodným vrátily; bylo to vězení. Bylo to strašné; svrhli jsme ho, stejně jako jsme svrhli Nixonovu tyranii, ale bylo to mnohem krutější, neuvěřitelně kruté a došlo k velké bitvě a ztrátám na životech. A prosím, dovolte mi přidat ještě jeden fakt, možná objektivně nedůležitý, ale pro mě přesto zajímavý. Právě v únoru 1974 se mi vrátily zablokované vzpomínky na stopu A, a právě v únoru 1974 vyšla po dvouletém odkladu kniha Kaňte mé slzy, řekl policista. Skoro to vypadalo, jako by vydání románu, které se tak dlouho odkládalo, znamenalo, že v určitém smyslu je v pořádku, když si vzpomenu. Ale do té doby bylo lepší, že jsem to neudělal. Proč by tomu tak mělo být, to nevím, ale mám dojem, že vzpomínky neměly vyplavat na povrch, dokud nebude materiál publikován z autorovy strany velmi upřímně jako něco, co považoval za fikci. Možná, kdybych to věděl, byl bych příliš vyděšený, než abych ten román napsal. Nebo bych si možná pustil pusu na špacír a nějak bych narušil účinnost těch několika knih – ať už by to byla malá nebo jakákoliv jiná účinnost. Dokonce ani netvrdím, že existovala zamýšlená efektivita; možná vůbec žádná. Ale pokud nějaký existoval – a důrazně opakuji slovo „pokud“ – bylo to téměř jistě proto, aby se ve čtenářích probudily podprahové vzpomínky zpět do mdlého života – ne vědomého života, ne vstup do

vědomí jako v mém případě, ale aby se jim na hluboké a hlubší, byť nevědomé úrovni vybavilo, jaká je policejní tyranie a jak je životně důležité ji, ať už teď, nebo potom, kdykoliv, na kterékoli trati, porazit. V březnu 1974 začaly skutečně zásadní kroky k sesazení Nixona. V srpnu, o pět měsíců později, se ukázaly jako úspěšné, i když tyto přeprogramovány, tento zásah do naší současnosti, mohl být navržen spíše tak, aby ovlivnil budoucí kontinuum jako celek než jen to naše. Jak jsem řekl na začátku, myšlenky mají zřejmě svůj vlastní život; a platí to jako by se zmocňovaly lidí a využívaly je (jako nástroj). Myšlenka, která mě uchvátila před sedmadvaceti lety a nikdy jsem se jí nezbavil, zní takto: Každá společnost, v níž se lidé pletou do záležitostí jiných lidí, není dobrou společností a stát, v němž vláda „o vás ví víc, než vy víte o sobě“, jak se vyjadřuje v knize Kaňte mé slzy, řekl policista, je státem, který musí být svržen. Může to být teokracie, fašistický korporátní stát, nebo zpátečnický monopolistický kapitalismus nebo centralistický socialismus – na tomto aspektu nezáleží. A neříkám pouze: „Může se to stát tady,“ čímž myslím Spojené státy, ale spíše: „Stalo se to tady. Vzpomínám si. Byl jsem jedním z tajných křesťanů, kteří s ním bojovali a do jisté míry ho pomohli svrhnout.“ A jsem na to velmi hrdý: jsem na sebe hrdý v čase, stopy A. Ale bohužel je tu pochmurná intimita, která doprovází mou hrdost na mou práci. Myslím, že v tom předchozím světě jsem nežil po březnu 1974. Stal jsem se obětí policejní pasti, sítě nebo pletiva. Nicméně v této, kterou nazvu stopě B, jsem měl větší štěstí. Ale bojovali jsme zde v této dráze mnohem lehčí tyranii, daleko hloupější. Anebo se nám dostalo pomoci: na pomoc nám přišlo přední přeprogramování jedné či více historických proměnných. Někdy si myslím (a to je samozřejmě čirá spekulace, šťastná fantazie mé duše), že díky tomu, co jsme tam dokázali – nebo se o to každopádně pokusili a velmi statečně – nám, kteří jsme se na tom přímo podíleli, bylo dovoleno žít dál, až za konečný bod, který nás v tom druhém, horším světě svedl ke dnu. Je to druh zázračné laskavosti. Tento půvabný dar slouží k tomu, aby nám – alespoň mně – vymezil některé aspekty Programátora. Způsobuje to, že ho svým způsobem chápu. Myslím, že nemůžeme vědět, co je zač, ale můžeme zažít toto fungování, a tak se můžeme ptát: „Čemu se podobá?“ Ne „Co je zač?“ ale spíš „Jaký je?“ V první řadě ovládá objekty, procesy a události v našem časoprostorovém světě. To je pro nás primární aspekt, i když vnitřně může mít aspekty většího rozsahu, ale pro nás méně použitelné. Mluvil jsem o sobě jako o přeprogramované proměnné a mluvil jsem o něm jako o Programátorovi a Reprogramátorovi. Během krátké doby v březnu 1974, v okamžiku, kdy jsem byl resyntetizován, jsem vnímavě vnímal – tedy vnímal navenek – jeho přítomnost. Tehdy jsem neměl tušení, co vidím? [sic; tento otazník se v kontextu jeví jako překlep]. Připomínal plasmickou energii. Mělo to barvy. Pohybovala se rychle, sbírala a rozptylovala. Ale co to bylo, co byl – nejsem si jistý ani teď, až na to, že vám mohu říci, že simuloval normální objekty a jejich procesy tak, aby je kopíroval, a tak umně, že se v nich stal neviditelným. Jak pravili Vedantisté, on byl oheň uvnitř pazourku, břitva uvnitř břitvy. Pozdější výzkum mi ukázal, že pokud jde o skupinovou kulturní zkušenost, jméno Brahman bylo dáno této všudypřítomné imunní entitě. Cituji úryvek americké básně [,Brahma‘] od Walda Emersona; vyjadřuje to, co jsem zažil: Ti, kdo mě vynechají, si myslí, že je zle; Když já letím, já jsem křídly;

Já jsem pochybovač a pochybnost, Já jsem hymnus, který zpívá Brahmin.359 Tím mám na mysli, že během tohoto krátkého období – hodiny nebo snad během dne – jsem si nebyl vědom ničeho, co by nebylo programátorem. Všechny věci v našem pluriformním světě byly jeho segmenty nebo podsekcemi. Některé odpočívaly, ale mnohé se hýbaly a činily tak jako části dýchajícího organismu, který vdechoval, vydechoval, rostl, měnil se, vyvíjel se k nějakému konečnému stavu, který si svou absolutní moudrostí zvolil sám. Chci říct, že jsem to prožíval jako sebevytváření, nezávisle na ničem mimo něj, protože prostě mimo něj, nic nebylo. Když jsem to uviděl, měl jsem pronikavý pocit, že jsem byl po všechna ta léta svého života doslova slepý; pamatuji si, jak jsem znovu a znovu opakoval své ženě: „Znovu jsem získal zrak! Už zase vidím!“ Zdálo se mi, že až do té chvíle jsem jen hádal, jaká je realita kolem mě. Pochopil jsem, že jsem nezískal novou schopnost vnímání, ale spíše jsem získal (doposud neprojevenou) starou. Zhruba den jsem viděl to, co kdysi všichni, před tisíci lety. Ale jak jsme přišli o zrak, o toto nadřazené oko? Morfologie v nás musí být stále přítomna, nejen v boční podobě; jinak bych ji nedokázal znovu získat ani nakrátko. To mě ještě mate. Jak je možné, že jsem šestačtyřicet let skutečně neviděl, ale jen tušil podstatu světa, a pak jsem krátce viděl, ale brzy nato jsem ztratil zrak a znovu jsem napůl oslepl? Interval, ve kterém jsem to skutečně viděl, byl zřejmě interval, ve kterém mě programátor přepracovával. Pohyboval se vpřed jako 359 (odkaz na originál básně – Brahma BY RALPH WALDO EMERSON) https://www.poetryfoundation.org/poems/45868/brahma-56d225936127b

hmatatelně vnímající a živý, jako by se chystal k zemi; prozradil se. Tak se říká, že Křesťanství, Judaismus a Islám jsou zjevená náboženství. Náš Bůh je v latině: Deus absconditus – skrytý Bůh (The hidden God). Ale proč? Proč je nutné, abychom byli klamáni, pokud jde o podstatu naší reality? Proč se maskuje jako množina nesouvisejících objektů a jeho pohyby jako množina náhodných procesů? Všechny změny, všechny proměny reality, které vidíme, jsou výrazem cílevěd omého růstu a rozvíjení této jediné entelechie360; je to rostlina, květina, otevírající se růže. Je to bzučící včelí úl. Je to hudba, druh zpěvu. Zřejmě jsem viděl programátora takového, jaký skutečně je, jak se skutečně chová, jen proto, že se mě chopil, aby mě přetvořil, a tak říkám: „Vím, proč jsem ho viděl,“ ale nemohu říci: „Vím, proč ho teď nevidím, ani proč ho nevidí nikdo jiný.“ Žijeme kolektivně v jakémsi laserovém hologramu, skutečných tvorech v uměle vytvořeném kvazisvětě, jevišti, v němž se pohybují artefakty a tvorové, jejichž mysl je rozhodnuta zůstat neznámá? Novinový článek o této řeči by se mohl klidně jmenovat: „Autor tvrdí, že spatřil Boha, ale nemůže podat zprávu o tom, co vlastně viděl.“ („AUTHOR CLAIMS TO HAVE SEEN GOD BUT CAN’T GIVE ACCOUNT OF WHAT HE SAW.“) Pokud zvážím termín, kterým ho označuji – Programátor a Reprogramátor – možná z toho mohu vyvodit částečnou odpověď. Říkám mu tak, jak mu říkám já, protože jsem byl svědkem toho, jak to dělal: předtím naprogramoval zdejší životy, ale teď měnil jeden nebo v íce zásadních faktorů – a to ve službě dokončení stavby nebo plánu. Vycházím z těchto úvah: Lidský vědec, který ovládá počítač, nepredikuje ani nepředjímá výsledek svých výpočtů. Lidský etnolog si nedovolí kontaminovat vlastní nálezy účastí na kultuře, kte rou studuje. Což znamená, že při jistém druhu úsilí je nezbytné, aby pozorovatel zůstal stranou od toho, co pozoruje. Není v tom nic zlého, žádný zlověstný podvod. Je to jen nezbytné. Pokud jsme skutečně kolektivně vedeni žádoucími cestami k žádoucímu výsledku, entita, která nás uvádí do pohybu po těchto liniích, entita, která nejen touží po konkrétním výsledku, ale také si takový výsledek přeje – nesmí do něj vstoupit hmatatelně, jinak bude výsledek zrušen. Na co tedy musíme obrátit svou pozornost, není Programátor, ale naprogramované události. I když je to první skryto, to druhé nás bude konfrontovat; jsme do toho zapojeni – ve skutečnosti jsme nástroji, jimiž se toho dosahuje. Nepochybuji o větším, historickém účelu přeprogramování, které se tak velkolepě a velkolepě vyplatilo v roce 1974. V současné době o tom píšu román; román se jmenuje V.A.L.I.S., písmena znamenají „VAST ACTIVE LIVING INTELLIGENCE SYSTEM“. V románu vládní výzkumník, který je velmi nadaný, ale trochu bláznivý, formuluje hypotézu, která prohlašuje, že někde v našem světě existuje napodobující organismus s vysokou inteligencí; tak úspěšně napodobuje přirozené objekty a procesy, že si to lidé běžně neuvědomují. Když ho člověk díky náhodě nebo výjimečným okolnostem skutečně vnímá, jednoduše ho nazve „Bohem“ a nechá to být. V mém románu je však vládní výzkumník odhodlán zacházet s touto obrovskou, inteligentní, napodobující entitou tak, jako by vědec zacházel se vším, co je předmětem zkoumání. 360 Entelechie je filosofický pojem, kterým Aristoteles označuje vývoj a pohyb živých organismů i člověka k nějakému vnitřně danému cíli, k druhově specifické dokonalosti. Entelechií housenky je kukla a motýl, entelechií člověka je duše; ZDROJ - https://cs.wikipedia.org/wiki/Entelechie

Jeho problémem však je, že podle své vlastní hypotézy nedokáže entitu odhalit – což je pro něj jistě frustrující zkušenost. Ale také ve svém románu píšu o jiné osobě, kterou tento vládní výzkumník nezná; ta osoba má neobvyklé zkušenosti, pro které nemá žádnou teorii. Ve skutečnosti se setkal s Valisem, který ho právě přeprogramovává. Obě postavy mají mezi sebou celou pravdu: správnou, ale neudržitelnou hypotézu jednoho, nevysvětlené zážitky druhého. A je to ten druhý muž, ta nevědecká osoba, se kterou se ztotožňuji, protože on, stejně jako já, začíná získávat zablokované vzpomínky na jiný svět, vzpomínky, které nedokáže vysvětlit. Ale nemá žádnou teorii. Vůbec žádné. V románu sám vystupuji jako postava, pod svým vlastním jménem. Jsem spisovatel sci-fi, který přijal vysokou zálohu za dosud nenapsaný román a který nyní musí s tímto románem přijít před uzávěrkou. Já, v té knize – znám oba tyto muže, Houstona Paige, vládní ho výzkumníka s teorií, a Nicholase Bradyho, který prochází nepochopitelnými zážitky. Začnu používat materiál z obou. Mým cílem je pouze dodržet smluvní lhůtu. Jak ale dál píšu o teorii Houstona Paige a o zkušenostech Nicholase Bradyho, začínám chápat, že všechno do sebe zapadá. Já v románu držím klíč i zámek a nikdo jiný to nedělá. Jistě vidíte, že v mém románu Valis je nevyhnutelné, aby se nakonec potkali Houston Paige a Nicholas Brady. Ale tahle schůzka má zvláštní vliv na Houstona Paige, on s tou teorií. Paige prodělává totální psychotický kolaps, jako výsledek potvrzení jeho teorie. Uměl by si to představit, ale nemohl by tomu uvěřit. V jeho hlavě je jeho důmyslná teorie oddělena od reality. A tohle je intuice, kterou cítím: že mnozí z nás věří ve Valise, v Boha, v Brahmana nebo v Programátora, ale kdybychom se s tím někdy skutečně setkali, prostě bychom to nezvládli. Bylo by to jako dítě, které se zbláznilo do Vánoc. Dokázal bych si udržet naději v očekávání, uměl bych se modlit, uměl bych si přát, uměl bych si představovat, a dokonce i přímo věřit; ale skutečné zjevení – to je pro naše malé okruhy příliš. A přesto dítě vyroste a je tu muž. A ty obvody – ty také rostou. Ale pamatovat si jiný, zavržený svět? A vnímat velkou plánovací mysl, která dosáhla onoho zrušení, onoho vymýcení zla? Jednu věc chci, abyste věděli: jsem si vědom toho, že tvrzení, která vznáším – tvrzení, že jsem získal pohřbené vzpomínky na alternativní současnost a že jsem vnímal agenturu odpovědnou za uspořádání této změny – tato tvrzení nemohou být prokázána a ani nemohou znít racionálně v obvyklém slova smyslu. Trvalo mi přes tři roky, než jsem dospěl do bodu, kdy jsem ochoten vyprávět komukoliv kromě svých nejbližších přátel o svých zkušenostech, které jsem získal v době jarní rovnodennosti v roce 1974. Jedním z důvodů, proč jsem o tom konečně veřejně promluvil, abych toto tvrzení otevřeně vyslovil, je nedávné setkání, které jsem podstoupil a které se mimochodem podobá zkušenosti Hawthorna Abendsena z knihy Muž z Vysokého zámku se ženou Julianou Crainovou. Juliana si přečetla Abendsenovu knihu o světě, v němž Německo, Japonsko a Itálie prohrály druhou světovou válku, a měla pocit, že by mu měla říct, co o knize chápe.

Tato závěrečná scéna z Muže z Vysokého zámku byla, myslím, zdrojem podobné scény v mém pozdějším příběhu „Faith of Our Fathers – Víra našich otců - 1967“ (tam kde se objeví dívka Tanya Lee a seznámí protagonistu se skutečnou realitou – což znamená, že velká část jeho světa je klamná, a to záměrně. Několik let jsem měl pocit, stále silnější pocit, že jednoho dne se se mnou spojí žena, která pro mě bude naprostým cizincem, řekne mi, že má nějaké informace, které mi může sdělit, a pak se objeví u mých dveří, stejně jako se Juliana objevila u Abendsenových dveří, a okamžitě mi co nejvážnějším způsobem řekne, co přesně Abendsenovi řekla – že moje kniha, stejně jako ta jeho, je v jistém skutečném, doslovném a fyzickém smyslu nikoli fikce, ale pravda. Přesně to se mi nedávno stalo. Mluvím o ženě, která systematicky četla každý můj román, více než třicet, stejně jako mnoho mých povídek. A objevila se; a byla to naprostá cizinka; a o této skutečnosti mě informovala. Nejdřív byla zvědavá, jestli já sám vím, nebo jestli ne, jestli to tuším. Zkoumání mezi námi, opatrný výslech, trval tři týdny. Neinformovala mě náhle ani okamžitě, ale spíše postupně, pečlivě sledovala každý krok na cestě, každý krok na cestě komunikace a porozumění, aby viděla mou reakci. Bylo pro ni skutečně slavnostní jet čtyři sta mil, aby navštívila autora, jehož mnoho knih přečetla, beletristických knih, autorovy fantazie, aby mu řekla, že existují n addimenzované světy, v nichž žijeme, nejen jeden svět, a že se ujistila, že autor je nějakým způsobem zapleten alespoň s jedním z těchto světů, jeden zrušený v nějakém minulém čase, přepsaný a nahrazený, a – ze všeho nejvíc chtěla vědět – jestli to ví autor vědomě? Byl to napjatý, ale radostný okamžik, když dosáhla bodu, kdy mohla mluvit upřímně; tento bod se v našem setkání neobjevil, dokud si nebyla jistá, že to zvládnu. Ale před třemi lety jsem teoreticky předpokládal, že pokud jsou mé získané vzpomínky autentické, je jen otázkou času, kdy dojde ke kontaktu, k opatrnému, střeženému sondování někým, iniciovanému osobou, která četla mé knihy a z toho či onoho důvodu vydedukovala skutečnou situaci – chci říct, věděla, jaké podstatné informace nesou knihy a příběhy. Z mých románů a povídek věděla, který svět jsem zažil, který z mnoha; co nedokázala určit, dokud jsem jí to neřekl, bylo, že jsem v únoru 1975 přešel do třetí alternativní současnosti – nazveme ji stopa C –a tato byla zahradou či parkem míru a krásy tzv. Palm Tree Garden), světem

nadřazeným tomu našemu, který začal existovat. Mohl bych s ní pak mluvit o třech světech spíše než o dvou: o černém železném vězeňském světě (tzv. The Black Iron Prison), který býval; o našem prostředním světě, v němž existuje útlak a válka, ale do značné míry byly svrženy; a pak o třetím alternativním světě, který se jednoho dne, až budou přeprogramovány správné proměnné naší minulosti, zhmotní jako nadpřirozeno na tento svět… a v němž, jak se k němu probudíme, budeme předpokládat, že jsme tam žili odjakživa, vzpomínka na tento prostřední, jako je vzpomínka na ten prostřední The Black Iron Prison, bude milosrdně vymazaný z našich vzpomínek. The Palm Tree Garden – viděl hvězdy a shluky hvězd; viděl mlhoviny a velká oblaka plynů, které temně zářily, ale přesto stále bílým světlem, ne rudým světlem. Cítil, jak se kolem něj zvedá vítr, a uslyšel, jak něco zašustilo. Listí nebo větve, pomyslel si; slyším rostliny. Vzduch byl teplý. To ho udivilo. Zdálo se, že je to čerstvý vzduch, nikoli zatuchlý, recirkulovaný vzduch kosmické lodi. Zvuk ptáků, a když vzhlédl, modrá obloha. Viděl bambus a šustivý zvuk přicházel od větru, který se proháněl bambusovými holemi. Viděl plo t a byly tam děti. A přesto zároveň stále držel slabou ruku své ženy. Zvláštní, pomyslel si. Vzduch je tak suchý, jako by přicházel z pouště. (zdroj – The Palm Tree Garden361) The Black Iron Prison – jaká je to tragická říše, pomyslel si. Ti dole jsou vězni a největší tragédií je, že to nevědí; myslí si, že jsou svobodní, protože nikdy svobodní nebyli, a nechápou, co to znamená. Tohle je vězení a málokdo to uhodl. (Zdroj – The Black Iron Prison362). Mohou existovat další osoby, jako je tato žena, které z důkazů vnitřních pro mé psaní, stejně jako z její vlastní zakrnělé paměti vyvodily, že krajina, kterou vykresluji jako fiktivní, je nebo byla jaksi doslova skutečná, a že kdyby chmurnější realita mohl a kdysi zabírat prostor, který náš svět zabírá, je logické, že proces přetváření zde nemusí skončit; to není nejlepší ze všech možných světů, právě tak jako to není nejhorší. Tato žena mi neřekla nic, co bych už nevěděl, až na to, že nezávisle na mně došla ke stejnému závěru a dodala mi odvahu promluvit, říci to, ale zároveň jsem věděl, že v žádném případě – tedy alespoň pokud vím – nelze tuto prezentaci ověřit. To nejlepší, co mohu udělat, je spíše hrát roli proroka, starověkých proroků a takových věštců, jako byl Sibyly v Delfách, a mluvit o nádherném zahradním světě, podobném tomu, který prý kdysi obývali naši předkové – vlastně si někdy představuji, že je to přesně ten samý svět obnovený, jako by falešná trajektorie našeho světa byla nakonec plně napravena a jednou budeme tam, kde jsme kdysi, před mnoha tisíci lety, žili a byli šťastní. Během té krátké doby, kdy jsem se v něm procházel, jsem měl silný dojem, že je to náš legitimní domov, který jsme jaksi ztratili. Čas, který jsem tam strávil, byl krátký – asi šest hodin reálného času. Ale pamatuji si to dobře. V románu, který jsem napsal s Rogerem Zelaznym, Deus Irae, jej popisuji ke konci, v okamžiku, kdy je kletba odstraněna ze světa smrtí a přeměnou v Boha hněvu. Na tomto zatím odloženém světě, na této stopě V.A.L.I.S C, mě nejvíc udivovaly 361 https://www.alphane.com/moon/index.html?pkd24.htm 362 https://www.alphane.com/moon/index.html?pkd24.htm

nekřesťanské prvky, které tvořily její základ; na to mě můj křesťanský výcvik vůbec nepřipravil. I když se to začalo pomalu vytrácet, stále jsem viděl oblohu; viděl jsem zemi a tmavě modrou hladkou vodu a u vody stála krásná nahá žena, kterou jsem poznal jako Afroditu. V té chvíli se tento jiný lepší svět zmenšil na pouhou krajinu za dveřmi do Zlatého obdélníku; obrys dveří pulsoval laserovým světlem a vše se zmenšovalo, a nakonec se z dohledu vytratilo, dveře 3:5 se pohltily do nicoty a uzavřely to, co leželo za nimi. Od té doby jsem ten svět neviděl, ale měl jsem pevný dojem, že to je onen svět – nikoli křesťanský – ale arcivévodský řecko -římského pohanského světa, něco staršího a krásnějšího, než co může mé vlastní náboženství vykouzlit jako vábničku, která nás udrží ve stavu poslušné morálky a víry. To, co jsem viděl, bylo velmi staré a velmi krásné. Nebe, moře, pevnina a krásná žena, a pak už nic, protože dveře se zavřely a já byl vzadu zavřený. S trpkým pocitem ztráty jsem to viděl odcházet – viděl jsem ji odcházet, protože to všechno kolem ní bylo konstelační. Afrodita, jak jsem zjistil, když jsem se podíval do své Britanniky, abych zjistil, co se o ní mohu dozvědět, nebyla jen bohyní erotické lásky a estetické krásy, ale také ztělesněním generující síly samotného života; ani nebyla původně Řekyní: na počátku byla semitským božstvem, později ji převzali Řekové, kteří poznali dobrý směr, když ji spatřili. Během oněch drahocenných hodin jsem v ní spatřil půvab, který naše náboženství, Křesťanství, alespoň ve srovnání s ním, postrádá: neuvěřitelnou symetrii, harmonii palintonos, o němž psal Hérakleitos: dokonalé napětí a rovnováhu sil v napnuté lyře, která se sklání pod napjatými strunami, ale která se zdá být dokonale v klidu, dokonale v míru. Přesto je natažená lyra vyváženou dynamikou, nehybnou jen proto, že napětí uvnitř ní je v absolutním poměru. To je vlastnost řecké formulace krásy: dokonalost, která je uvnitř dynamická, ale bez zdánlivého odpočinku. Proti tomuto palintonosu harmonie vesmír rozehrává jiný estetický princip začleněný do řecké lyry: palintropos harmonie, což je oscilace strun, při jejich hraní tam a zpět. Neviděl jsem ji takhle, a možná toto, neustálá oscilace tam a zpět, je hlubší a větší rytmus vesmírných věcí, které vznikají a pak zanikají; změna spíše než statická odolnost. Ale na malou chvíli jsem viděl dokonalý klid, dokonalý odpočinek, minulost, kterou jsme ztratili, ale minulost, která se k nám vrací jakoby pomocí dlouhodobého kmitání, aby byla k dispozici jako naše budoucnost, v níž budou všechny ztracené věci obnoveny. Ve Starém zákoně je fascinující pasáž, v níž Bůh říká: „Vytvářím totiž nové nebe a novou zemi a vzpomínka na dřívější věci nevstoupí do mysli ani nevstoupí do srdce.“ Když to čtu, říkám si: věřím, že znám velké tajemství. Až bude práce na obnově dokončena, nebudeme si pamatovat ani tyranie, kruté barbarství Země, kterou jsme obývali; „nevstoupit do mysli“ znamená, že milosrdně zapomeneme, a „nevstoupí do srdce“ znamená, že obrovské tělo bolesti, žalu, ztráty a zklamání v nás bude vymazáno, jako by nikdy nebylo. Domnívám se, že tento proces probíhá již nyní, vždy probíhal již nyní. A milosrdně je nám již dovoleno zapomenout na to, co bylo dříve. A možná jsem ve svých románech a příbězích udělal chybu, když jsem vás nabádal, abyste si vzpomněli.

JEDENÁCTÝM PŘÍSPĚVKEM Z JINÉHO ZDROJE JE – PKD: JAK STVOŘIT

SVĚT, KTERÝ SE NEROZPADNE DO DVOU DNŮ

Spisovatel Philip K. Dick (1928-1982) byl jednou z nejtalentovanějších a nejtragičtějších postav science fiction. Je autorem knih Tři stigmata Palmera Eldritche, Blade Runner, Muž na vysokém zámku aj. (Blíže o jeho životě viz článek Philip K. Dick: Feťák navštívený Bohem v časopisu Ikarie, 1996, č. 7.) Jako málokterý jiný umělec se zoufale a dlouhá léta snažil proniknout ke skutečné povaze věcí, které nejsou tím, čím se zdají být. Agent Cooper jistě četl Dicka. Následující text je přednáškou připravenou na sci-fi konferenci v roce 1978. Nikdy však nebyl přednesen, takže se zcela po dickovském způsobu autor celou dobu obrací k neexistujícímu publiku… Tiskem vyšel až v roce 1985 a poskytuje jeden z důležitých klíčů k dílu tohoto spisovatele.363

∎

PHILIP K. DICK – JAK STVOŘIT SVĚT, KTERÝ SE NEROZPADNE DO DVOU

DNŮ

Než vás začnu obtěžovat takovými těmi obvyklými věcmi, které autoři sci -fi v úvodu říkají, mi dovolte, abych vám předal oficiální pozdrav z Disneylandu. Považuji se totiž za mluvčího Disneylandu, protože bydlím jen několik mil od něj a – jako kdyby to samo o sobě nestačilo – jednou jsem měl tu čest být tam interviewován pařížskou televizí. Po interview jsem byl několik týdnů nemocen a upoután na lůžko. Myslím, že to bylo z těch točících se šálků. Elizabeth Antebiová, která pořad režírovala, chtěla, abych při diskusi o původu fašismu s Normanem Spinradem – mým dobrým známým, který píše skvělou sci-fi – rotoval v jednom z těch obřích čajových šálků. Také jsme mluvili o Watergate, ale to bylo na palubě pirátské lodi kapitána Hooka. Zatímco běžely kamery a Elizabeth nám kladla nečekané otázky, neustále tam pobíhaly malé děti s mikimauzími čepicemi – těmi černými čapkami s ušima – a vrážely do nás. Byli jsme s Normanem natolik zaměs tnáni odstrkováním dětí, že jsme tehdy řekli některé neuvěřitelné stupidnosti. Dnes však ponesu plnou zodpovědnost za to, co vám řeknu, protože nikdo z vás nemá na hlavě mikimauzí čepici a nepokouší se po mně lézt v domnění, že jsem součástí výstroje pirátské lodi. Autoři vědeckofantastické literatury, je mi líto, že to říkám, ve skutečnosti nevědí vůbec nic. O vědeckosti nemůže být řeči, protože naše znalosti jsou omezené a s oficiální vědou nemají nic společného, a naše fantazie jsou obvykle strašné. Před pár lety by na žádné universitě nebo vysoké škole nikoho ani nenapadlo někoho z nás pozvat, abychom tam promluvili. Byli jsme milosrdně odkázáni na brakové časopisy, které na nikoho žádný dobrý dojem nedělaly. V těch dobách se mě přátelé ptali: Ale píšeš také něco doopravdy?“ Čímž mysleli: Píšeš něco jiného než science fiction?“ Toužili jsme po uznání. Chtěli jsme, aby nás někdo vzal na vědomí. A pak si nás náhle akademický svět povšiml, byli jsme zváni, abychom přednášeli a diskutovali – a okamžitě jsme ze sebe udě lali idioty. Otázkou tedy bude: O čem vlastně autor science fiction ví? V jakém oboru je autoritou? To mi připomíná titulek, který se objevil v kalifornských novinách právě v době, než jsem sem přiletěl. Vědci tvrdí, že myši nemohou být přeměněny tak, aby vypadaly 363 Jak stvořit svět, který se nerozpadne do dvou dnů. Souborné publikace: Živel 12/1999 (přel. Jan Kristek) – zdroj citace: JAK STVOŘIT SVĚT, KTERÝ SE NEROZPADNE DO DVOU DNŮ – článek již není umístěn na webu v původním umístění.

jako lidé. Myslím, že to byl výzkumný program financovaný z federálních zdrojů. Jenom pomyslete: Někdo na tomto světě je autoritou na to, jestli si myši mohou nebo nemohou obout dvoubarevné boty, dát si na hlavu klobouk, obléci proužkovanou košili a tesilk y, a být považovány za lidi. Tedy, řeknu vám, co mě zajímá, co považuji za důležité. Nemohu prohlašovat, že bych byl v něčem autoritou, ale mohu upřímně říci, že některé věci mě naprosto fascinují, a o těch píšu pořád dokola. Dvě hlavní témata, která mě fascinují, jsou: Co je skutečnost?“ a Co je podstatou skutečné lidské bytosti?“ Během těch dvaceti sedmi let, po které jsem publikoval romány a povídky, jsem se stále znovu a znovu zabýval těmito dvěma vzájemně souvisejícími otázkami. Považuji je za velmi důležité. Co jsme? Co je to, co nás obklopuje a co nazýváme ne-já nebo empirickým či jevovým světem? Při psaní děl, které si kladly otázku: Co je skutečnost?“ jsem vždycky doufal, že jednoho dne najdu odpověď. Doufala v to i většina mých čtenářů. Roky plynuly. Napsal jsem přes třicet románů a stovky povídek, a pořád jsem nemohl přijít na to, co je vlastně skutečné. V Kanadě mě jednou jedna studentka požádala, abych jí definoval realitu. Chtěla, abych odpověděl jednou větou. Zapřemýšlel jsem a nakonec řekl: „Skutečnost je to, co nezmizí, když v to přestanete věřit.“ To bylo vše, na co jsem se zmohl. To bylo roku 1972. Od té doby jsem nebyl schopen definovat realitu jasněji. Jde však o skutečný problém, ne o pouhou intelektuální hříčku. A to proto, že dnes žijeme ve společnosti plné podvržených skutečností, vyráběných sdělovacími prostředky, vládami, velkými korporacemi, náboženskými organizacemi, politickými spolky – a existuje elektronický hardware, kterým je možné tyto pseudosvěty dopravit přímo do hlavy čtenáře, diváka, posluchače. Někdy, když vidím, jak se moje jedenáctiletá dcera dívá na televizi, říkám si, čemu se vlastně učí. Vezměte si jenom možný chybný výklad. Na televizní programy určené dospělým se dívají malé děti. Polovinu z toho, co se říká a odehrává v televizní hře, si děti pravděpodobně chybně vykládají. Možná si chybně vykládají vše. Další otázkou je, dokonce i kdyby je děti pochopily správně, nakolik jsou dané informace spolehlivé. A jaký je vztah mezi průměrnou televizní situační komedií a skutečností? Co takhle hon ičky s policajty? Řidiči neustále ztrácejí kontrolu nad auty, ta havarují a hoří. Policie je vždycky dobrá a vyhrává. Tohoto bodu si povšimněte. Policie vždycky vyhrává. Jaké ponaučení z toho plyne? Nemáte se bouřit proti autoritě. Pokud budete, prohrajete. Poselství je jasné: Buďte pasivní. A – spolupracujte. Jestliže po vás strážmistr Barreta chce nějaké informace, sdělte mu je, protože strážmistr Barreta je dobrý člověk a je třeba mu věřit. Má vás rád, a vy máte mít rádi jeho. A tak se ve svých pracích ptám: Co je skutečnost?“ Bez přestání jsme bombardováni pseudoskutečnostmi vyráběnými prohnanými lidmi, používajícími velmi důmyslná elektronická zařízení. Nepochybuji o jejich motivech. Pochybuji o jejich moci. I když jí mají mnoho. A je to udivující moc: moc, která tvoří celé světy, myšlenkové světy. To mi nemohlo uniknout. Dělám přece totéž. Mou prací je vytvářet světy, tvořící základ mých románů. A musím je vytvořit takovým způsobem, aby se mi za dva dny nerozpadly. Alespoň v to musejí doufat moji vydavatelé. Prozradím vám totiž jedno tajemství: Já rád vytvářím světy, které se rozpadají. Rád pozoruji, jak se rozkližují, a jak se románoví hrdinové s tímto problémem vypořádávají. Mojí tajnou láskou je chaos. Mělo by ho být víc. Nevěřte tomu – a když to říkám, myslím to smrtelně vážně -, nenechte si namluvit, že pořádek a stabilita jsou vždycky dobré, ať už ve společnosti, nebo ve

vesmíru. Staré, zkostnatělé, musí vždy ustoupit novému životu a vzniku nových věcí. Než se může zrodit něco nového, to staré musí zaniknout. Je to nepříjemné poznání, neboť nám říká, že se musíme nakonec rozloučit se vším, co je nám důvěrně známé. A to bolí. Ale to je součástí scénáře života. Pokud se nedokážeme psychologicky přizpůsobit změně, sami začneme odumírat, vnitřně. Tím chci říci, že předměty, zvyky, obyčeje a životní styly musí zmizet, aby se mohla k životu probudit skutečná lidská bytost. Samozřejmě, mohu to říkat proto, že bydlím blízko Disneylandu, kde stále přidávají nové atrakce a likvidují staré. Disneyland je vyvíjející se organismus. Po léta tam měli Lincolna, a když se začal rozpadat, museli ho s lítostí odstranit. Ta atrakce, podobně jako Lincoln sám, byla jen dočasnou formou, kterou hmota a energie zaujala, a pak opustila. Totéž se stane s každým z nás, ať se nám to líbí nebo ne. Předsokratovský řecký filosof Parmenidés učil, že jedinými skutečnými věcmi jsou ty, které se nikdy nemění … a předsokratovský řecký filosof Hérakleitos učil, že se mění všechno. Pokud tyto dva názory spojíte, výsledkem je: Nic není skutečné. Tento směr uvažování má navíc další fascinující pokračování: Parmenidés nemohl nikdy existovat, protože zestárl, zemřel a zmizel, takže, podle své vlastní filosofie, neexistoval. I Hérakleitos mohl mít pravdu – na to nezapomínejme. Takže jestliže měl Hérakleitos pravdu, pak Parmenidés existoval, a proto, podle Hérakleitovy filosofie, měl možná pravdu Parmenidés, neboť Parmenidés splňoval podmínky, kritéria, podle kterých Hérakleitos považoval věci za skutečné. To jsem uvedl jenom proto, abych ukázal, že jakmile se začnete dotazovat, co je tou nejzazší skutečností, začínáte říkat nesmysly. V dobách Zénónových věděli, že říkají nesmysly. Zénón dokázal, že pohyb je nemožný. (Ve skutečnosti si jenom představoval, že to dokázal. Neznal to, čemu se odborně říká teorie limit“). David Hume, největší ze všech skeptiků, jednou poznamenal, že když se sešli skeptici, aby obhajovali pravdivost skepticismu jakožto filosofie, všichni účastníci pak nicméně odešli dveřmi místo oknem. Chápu jeho stanovisko. Všechno byly jen plané řeči. Vážení filosofové jen dokázali, že neberou, co říkali, vážně. Myslím si však, že otázka definice, co je skutečné – to je vážné, dokonce životně důležité téma. A podobně je tomu s dalším tématem, s definicí skutečného člověka. Protože bombardování pseudorealitami začíná velmi rychle vytvářet lidi neskutečné, lidi podvržené – tak falešné jako informace, které na ně tlačí ze všech stran. Má dvě témata jsou ve skutečnosti tématem jediným. V tomto bodě se spojují. Falešné skutečnosti vytvoří falešné lidi. Nebo, falešní lidé vytvoří falešné skutečnosti a ty pak budou nutit jiným lidem, aby je nakonec také změnili v padělky sebe samých. Takže jsme skončili u falešných lidí vytvářejících falešné skutečnosti a podstrkujících je dalším falešným lidem. Je to jen o něco větší provedení Disneylandu. Tam můžete také jít na atrakci s piráty, prohlédnout si Lincolna nebo pana Žabáka – můžete jít na všechno, ale nic z toho není pravdivé. Při svém psaní jsem se začal tak zajímat o padělky, že jsem nakonec přišel na myšlenku falešných padělků. V Disneylandu například mají falešné ptáky, poháněné elektrickými motory, kteří krákají a křičí, jak procházíte kolem. Představme si, že bychom se jednu noc vplížili do parku se skutečnými ptáky a nahradili jimi ony umělé.

Představte si tu hrůzu, jakou by disneylandští úředníci prožili, až by na ten krutý vtip přišli. Skuteční ptáci! A jednoho dne snad skuteční hroši a lvi! Zavládlo by zděšení. Park je levicovými silami podvratně přeměňován z neskutečného ve skutečný! Představte si třeba, že by se z tamního Matterhornu stala skutečná, sněhem pokrytá hora. A co kdyby se celý park jakoby zázrakem Boží síly a moudrosti, ve chvíli, v okamžiku, změnil v něco pravého? Museli by zavřít. V Platónově Timaiovi Bůh netvoří svět tak, jako jej tvoří křesťanský Bůh. Prostě jej jednoho dne nalezne, ve stavu naprostého chaosu. A Bůh se dává do práce, aby přeměnil chaos v řád. Tato myšlenka se mi zalíbila, a tak jsem si ji trochu upravil, aby vyhovovala mým vlastním intelektuálním potřebám: Co když náš vesmír začal jako ne zcela skutečný, jako jakýsi druh iluze, jak učí indické náboženství, a Bůh, z lásky a laskavosti k nám, jej pomalu přeměňuje, pomalu a tajně, v něco skutečného? Této transformace bychom si nebyli vědomi, podobně jako si nejsme vědomi ani toho, že náš svět je v první řadě iluzí. V podstatě jde o gnostickou představu. Gnosticismus je náboženství, které po několik století spojovalo Židy, křesťany a pohany. I mě obviň ovali, že zastávám gnostické názory. Nejspíš zastávám. V jiných dobách by mě upálili. Některé z gnostických myšlenek se mi však moc líbí. Když jsem zkoumal heslo Gnosticismus v Britannice, narazil jsem na zmínku o gnostickém spisu s názvem Neskutečný Bůh a aspekty jeho neexistujícího světa, což ve mně vyvolalo záchvat smíchu. Co to může být za člověka, který píše o něčem, o čem ví, že to neexistuje, a jak může mít něco, co neexistuje, nějaké aspekty? Ale pak mi došlo, že přesně o tom samém jsem již psal víc než pětadvacet let. Myslím, že pokud píšete o něčem, co neexistuje, máte značný vyjadřovací prostor. Jeden můj přítel kdysi vydal knihu Havajští hadi. Napsali mu z řady knihoven, objednávali výtisky. Na Havaji však žádní hadi nejsou. Všechny stránky jeho knihy byly prázdné. Samozřejmě, že v případě science fiction nikdo nepředstírá, že popisované světy jsou skutečné. Už proto je v názvu slovo fiction. Čtenář je předem varován, aby nevěřil tomu, co bude číst. Podobně návštěvníci Disneylandu chápou, že pan Žabák ve skutečnosti neexistuje, a že piráti se pohybují pomocí motorů, servomechanismů, relé a elektronických obvodů. Takže nejde o žádný podvod. Přesto však zvláštní věcí je, že jistým způsobem, jistým reálným způsobem, je mnohé z toho, co se objeví pod označením science fiction“, pravdivé. Nemusí to být pravdou doslovně, upřesněme. Ve skutečnosti jsme nebyli navštíveni bytostmi z jiného hvězdného systému tak, jak je to vylíčeno ve filmu Blízká setkání třetího druhu. Režiséři filmu po nás ani nechtěli, abychom tomu věřili. Nebo snad ano? A, co je důležitější, i pokud by měli v úmyslu něco takového tvrdit, je to ve skutečnosti pravda? Neboť otázkou není, jestli tomu autor či režisér věří, ale jestli to je pravda. Protože, při hledání zajímavé zápletky může autor science fiction, režisér nebo scénárista zcela náhodou narazit na pravdu … a teprve později si to uvědomit. Základním nástrojem manipulace se skutečností je manipulace se slovy. Pokud dokážete ovládat význam slov, můžete ovládat lidi, kteří ta slova musí používat. Jasně to popsal George Orwell ve svém románu 1984. Dalším způsobem, jak ovládat mysl lidí, je ovládat jejich vnímání. Dokážete-li je přinutit vidět svět tak, jak jej vidíte vy, budou i myslet stejně jako vy. Chápání následuje vnímání. Ale jak je přinutíte vidět stejnou

skutečnost, jako vidíte vy? Vždyť je to přece jenom jedna z mnoha skutečností. Základem všeho jsou představy: obrazy. Proto má televize tak úžasně obrovskou moc ovlivňovat mysl mladých lidí. Slova a obrazy jsou synchronizovány. Tím existuje možnost úplného ovládnutí diváka, obzvláště mladého diváka. Dívání se na televizi je podobné učení se ve spánku. EEG osoby dívající se na televizi ukazuje, že po půl hodině mozek usoudí, že se nic neděje, přechází do polovědomého stavu podobného hypnóze a produkuje alfa vlny. Je tomu tak proto, že oči se tak málo pohybují. Navíc většina informací je grafických, a proto přichází do pravé mozkové hemisféry, místo aby byla zpracována levou, kde sídlí vědomá osobnost. Nedávné výzkumy ukazují, že většina z toho, co vidíme na televizní obrazovce, je přijímáno na podprahové úrovni. My si jenom představujeme, že vědomě vidíme, co tam je. Množství informací uniká naší pozornosti. Ve skutečnost po několika hodinách dívání se na televizi ani nevíme, co jsme vlastně viděli. Naše paměť je v tomto případě stejně nepřesná, jako v případě upamatovávání si snu. Prázdná místa jsou dodatečně doplněna. A zfalšována. Nevědomě se tak účastníme na vytváření podvržené reality a ochotně se jí sami krmíme. Sami tak přispíváme ke své vlastní zkáze. Navíc – a to říkám jako profesionální spisovatel sci -fi – režiséři, scénáristé a produkční, kteří tyto video/audio světy vytvářejí, sami nevědí, kolik z jejich obsahu je pravdivého. Jinými slovy, jsou obětmi své vlastní tvorby, stejně jako my. Sám za sebe mohu říci, že nevím, kolik z toho, co jsem napsal, je pravda, nebo které části (pokud nějaké) jsou pravdivé. To je ale potencionálně velmi nebezpečná situace. Máme tu fikci, která napodobuje pravdu, a pravdu napodobující fikci. Obojí se nebezpečně překrývá, hranice jsou nebezpečně rozmazané. A s největší pravděpodobností to ani není úmyslné. To je totiž další problém. Nemůžete přece právně nařídit, aby autor správně označoval svou tvorbu, podobně jako bývá označován pudink v kelímku, kde je složení uvedeno na obalu … nemůžete ho donutit, aby prohlásil, které části jsou pravda a které ne, když to ani on sám neví. Je to děsivá zkušenost, napsat něco do románu, věřit, že je to čirý výmysl, a později zjistit – třeba i po letech – že je to pravda. Rád bych vám uvedl jeden příklad. Je to něco, čemu nerozumím. Třeba dokážete přijít na nějakou teorii. Já ne. Roku 1970 jsem napsal román Kaňte, mé slzy, řekl policista. Jednou z postav je devatenáctiletá dívka jménem Kathy. Její manžel se jmenuje Jack. Zdá se, že Kathy pracuje pro zločinecké podsvětí, ale později zjistíme, že ve skutečnosti pracuje pro policii. Udržuje vztah s policejním inspektorem. Postava je zcela sm yšlená. Přinejmenším jsem si to myslel. Avšak o vánocích roku 1970 jsem se seznámil s dívkou jménem Kathy. Bylo to až potom, co jsem dokončil román. Bylo jí devatenáct. Její chlapec se jmenoval Jack. Brzy jsem se dozvěděl, že Kathy kšeftuje s drogami. Měsíce jsem se ji snažil přemluvit, aby toho nechala. Pořád dokola jsem ji varoval, že ji nakonec chytnou. Pak, jednou večer, když jsme šli spolu do restaurace, se Kathy zastavila a řekla: Tam já nemůžu.“ V restauraci seděl policejní inspektor, kterého jsem znal. Musím ti říct pravdu,“ řekla Kathy. Já s ním mám poměr.“ To byly jistě zvláštní shody okolností. Ale třeba jsem měl předtuchu. Někdy však jsou věci ještě záhadnější. Z následující události jsem totiž úplně zmaten. A to již po čtyři roky.

Roku 1974 vydalo ten román Kaňte, mé slzy, řekl policista nakladatelství Doubleday. Jednoho odpoledne jsem mluvil se svým farářem a náhodou jsem se mu zmínil o důležité scéně ke konci románu, ve které hrdina Felix Buckman potkává benzínové pumpy černého ci zince a začínají spolu rozmlouvat. Jak jsem popisoval scénu do větších a větších detailů, farář byl stále neklidnější. Nakonec řekl: To je scéna ze Skutků apoštolů, z Bible! Ve Skutcích se člověk, který potkává černého muže na silnici, jmenuje Filip – to je tvoje jméno.“ Otec Rasch byl onou podobností natolik vyveden z míry, že nebyl ani schopen najít to místo ve své Bibli. Přečti si Skutky,“ radil mi. A budeš se mnou souhlasit. Podobá se to do nejmenších detailů.“ Šel jsem domů a přečetl si ono místo ve Skutcích. Ano, otec Rasch měl pravdu. Scéna v mém románu byla zjevným opakováním scény popisované ve Skutcích … a musím se přiznat, že jsem Skutky nikdy nečetl. O něco později se mi ta scéna s černým mužem u benzínové pumpy dokonce přihodila ve skutečnosti, do nejmenších detailů.

ČÍM SE TO DÁ VYSVĚTLIT?

Vysvětlení, na které jsem přišel, nemusí být správné, ale je to jediné vysvětlení, které mám k dispozici. Týká se času. Moje teorie zní: v nějakém určitém, důležitém smyslu, čas není skutečný. Nebo snad je skutečný, ale ne v tom smyslu, jak jej zakoušíme, nebo jak si jej představujeme. Pociťoval jsem neochvějnou jistotu (a stále pociťuji), že navzdory všem změnám, které pozorujeme, je základem světa změny určitý svět trvalý, a že tímto neviditelným základním světem je onen svět Bible. Přesněji, jde o období bezprostředně následující po smrti Krista, jinými slovy, časové období Knihy skutků. Parmenidés by na mě mohl být hrdý. Podíval jsem se na neustále se měnící svět a prohlásil, že za ním leží věčná, neměnná, absolutní skutečnost. Ale jak je to možné? Jestliže skutečný čas je zhruba 50 n. l., tak proč máme za to, že je rok 1978? A pokud ve skutečnosti žijeme v Římském impériu, někde v Sýrii, proč máme za to, že jsme ve Spojených státech? Ve středověku se objevila podivná teorie, kterou vám teď předložím k posouzení. Je to teorie, že Zlý – Satan – je Opicí boží“. Že vytváří nepravé imitace stvoření a ty pak vydává za skutečné stvoření. Pomůže mi tato podivná teorie vysvětlit mé zkušenosti? Máme věřit, že jsme pohlceni iluzí, že jsme byli oklamáni, že není rok 1978 ale rok 50 … a Satan upředl falešnou realitu, aby oslabil naši víru v návrat Krista? Už si představuji, jak mě vyšetřuje psychiatr. Ptá se: Jaký rok máme?“ Já odpovídám: Rok 50.“ Psychiatr zbystří a ptá se dál: V které zemi jste?“ V Judeji,“ odpovídám. Kde to proboha je?“ ptá se psychiatr. To je součást Římské říše,“ musel bych odpovědět. Víte, kdo je presidentem?“ zeptal by se psychiatr a já bych odpověděl, Prokurátor Felix.“ Jste si tím jist?“ zeptal by se psychiatr, zatímco by potají přivolával dva statné zřízence. Ano,“ odpověděl bych. Pokud ovšem neodstoupil a nenahradil jej prokurátor Festus. Jak víte, sv. Pavel byl Felixem vězněn kvůli…“ Kdo vám to všechno řekl?“ vpadl by podrážděně psychiatr a já bych odpověděl: Duch svatý.“ A pak už bych byl ve vypolstrované místnosti, pohroužený do sebe, a bylo by mi naprosto jasné, proč tam jsem. Všechno v té konverzaci by mohla být v jistém smyslu pravda, ačkoli zjevně ne v jiném. Vím zcela dobře, že je rok 1978, že presidentem je Jimmy Carter a že bydlím

v Santa Ana, v Kalifornii, ve Spojených státech. Dokonce vím, jak se dostat ze svého bytu do Disneylandu, což myslím ani nemohu zapomenout. A Disneyland zcela jistě neexistoval v době sv. Pavla. Takže pokud se přinutím být velmi racionální a rozumný a tak podobně, musím připustit, že existence Disneylandu (který, jak vím, existuje) dokazuje, že nežijeme v Judeji roku 50. Představa sv. Pavla točícího se v obřích čajových šálcích, jak ho při psaní První Korintským, pařížská televize natáčí teleobjektivy – to prostě nejde. Sv. Pavel by do Disneylandu nikdy nešel. Do Disneylandu chodí jenom děti, turisté a vysocí sovětští činitelé, když jsou na návštěvě. Svatí nikoli. To biblické téma se však nějak zmocnilo mého nevědomí a vplížilo se do mého románu, a podobně jsem pak z nějakého důvodu tuto scénu, kterou jsem popsal roku 1970, prožil roku 1978 na vlastní kůži. Chci tím říci toto: Přinejmenším v jednom z mých románů je obsažen důkaz, že základem viditelného jevového světa změn je jiná skutečnost, ona neměnná, přesně tak jako to předpokládali Parmenidés a Platón, a my se k ní nějak, nějakým způsobem, možná k našemu překvapení, můžeme dostat. Nebo spíše, tajemný Duch nás může přivést do kontaktu s ní, pokud si přeje, abychom zahlédli tento jiný, trvalý svět. Čas plyne, míjejí tisíce let, ale ve stejném okamžiku, kdy pozorujeme tento dočasný svět, skrývá se za ním onen starobylý svět, svět Bible, stále přítomný a stále skutečný. Navěky. Můj román obsahoval témata i z jiných částí Bible, nejen ze Skutků. Po dešifrování román vypráví zcela jiný příběh než ten, který je zřejmý na první pohled (a kterým se zde nemusíme zabývat). Skutečný příběh je totiž tento: návrat Krista, nyní spíše krále než trpícího služebníka. Spíše soudce než oběti nespravedlivého soudu. Všechno je obráceně. Jádrem poselství mého románu, aniž bych to věděl, bylo varování někomu mocnému: Brzy budeš souzen a odsouzen. Koho jmenovitě se to týkalo? No, to opravdu nemohu říc i, nebo, raději to nechci říkat. Nevím ohledně toho nic konkrétního, mám pouze intuici. A to nestačí, abych věc dále rozváděl, takže si vše ponechám pro sebe. Ale mohli byste se zeptat sami sebe, k jakým politickým událostem v této zemi došlo mezi únorem a srpnem 1974. (pozn. editora.: aféra Watergate vedoucí k odstoupení prezidenta Nixona) Položte si otázku, kdo byl souzen a odsouzen, čí hvězda se zřítila, kdo upadl do nemilosti. Byl to nejmocnější muž světa. A je mi ho i teď stejně líto, jako mi ho bylo líto tehdy. Ten ubohý muž,“ říkal jsem jednou své ženě, se slzami v očích. Sedí tam pot mě, v noci si hraje sám pro sebe na piano, osamělý a vyděšený, protože ví, co ho čeká.“ Zrovna v době, kdy Nejvyšší soud rozhodl, že Nixonovy pásky budou předány zvláštnímu prokurátorovi, jsem jedl v čínské restauraci v Yorba Linda, kalifornském městě, kde Nixon chodil do školy – kde vyrostl, pracoval v hokynářství, kde mají po něm pojmenovaný park, a samozřejmě Nixonův dům, takový obyčejný prkenný.

VE SVÉM KOLÁČKU PRO ŠTĚSTÍ JSEM NAŠEL NÁSLEDUJÍCÍ VĚŠTBU:

Skutky vykonané potají si najdou cestu, jak vyjít na světlo. Poslal jsem ten proužek papíru do Bílého domu, zmínil se o tom, že ona čínská restaurace byla necelou míli od původního Nixonova domu, a připsal: „Myslím, že došlo k omylu. Nedopatřením jsem dostal věštbu určenou pro pana Nixona. Nemá náhodou on mou?“ Z Bílého domu mi neodpověděli.

Tedy, jak jsem říkal dříve, autor práce, o které se předpokládá, že je fikcí, může psát pravdu a nevědět o tom. Můžeme ocitovat Xenofana, dalšího předsokratika: I když člověk může náhodou říkat nejúplnější pravdu, aniž by o tom věděl, všechny věci jsou zahaleny ve svém zevnějšku.“ (Zlomek 34.) A Hérakleitos k tomu dodal: Povaha věcí spočívá v tom, že sama sebe skrývá.“ (Zlomek 54.) W. S. Gilbert, z Gilberta a Sullivana, říká: Věci jsou zřídka takové, jakými se zdají být, sbírané mléko se vydává za smetanu.“ Smyslem toho všeho je, že nemůžeme důvěřovat vlastním smyslům a pravděpodobně ani svým apriorním soudům. Pokud jde o naše smysly, chápu, že lidé, kteří byli od narození slepí a najednou začali vidět, jsou udiveni, když objeví, že předměty se zmenšují, když se vzdalují. Logicky pro to není žádný důvod. My jsme to samozřejmě akceptovali, protože jsme na to zvyklí. Vidíme, jak se předměty zmenšují, a přitom víme, že jejich skutečná velikost se nemění. Takže i ten nejobyčejnější pragmatický člověk si do jisté míry přebírá, co mu oči a uši sdělují. Málo z toho, co Hérakleitos napsal, se dochovalo, a to co ano, je nejasné. Ale Zlomek 54 je jasný a důležitý: „Neprojevená struktura je pánem struktury projevené.“ To znamená, že Hérakleitos věřil, že přes pravý svět leží jakýsi závoj. Mohl mít možná i podezření, že čas také nějak není tím, čím se zdá být, protože ve Zlomku 52 říká: Čas je jako dítě hrající dámu, království patří dítěti.“ To je opravdový kryptogram. Ale také říká, ve Zlomku 18: Pokud někdo neočekává neočekávané, neočekávané nenalezne. Není to něco, co by bylo možné vysledovat, žádná cesta nás k tomu nepřivede.“ EDWARD HUSSEY, VE SVÉ ODBORNÉ PUBLIKACI PŘEDSOKRATICI ŘÍKÁ: Kdyby měl Hérakleitos na mysli nedostatek pochopení, který vidíme u většiny lidí, logicky by nám měl poskytnout nějaké další instrukce potřebné k proniknutí k pravdě. Tato záhadná mluva naznačuje, že je zapotřebí jakéhosi druhu zjevení, které se vymyká lidské kontrole…. Opravdová moudrost, jak je známo, bývá úzce spojována s Bohem, z čehož dále vyplývá, že s rostoucí moudrostí se člověk stává podobným Bohu, nebo jeho součástí. Tento citát není z nějaké náboženské knihy nebo knihy o teologii. Je to analýza nejrannějších filosofů od profesora starověké filosofie na oxfordské universitě. Hussey říká jasně, že pro tyto rané filosofy neexistoval rozdíl mezi filosofii a náboženstvím. První velký kvantový skok v řecké teologii učinil Xenofanés z Kolofonu, narozený uprostřed šestého století před naším letopočtem. Xenofanés, aniž by se uchyloval k jakékoliv jiné autoritě kromě vlastní mysli, říká: Existuje jeden Bůh, ale ne jako smrtelné bytosti v tělesné formě nebo v myšlence své mysli. On celý vidí, on celý myslí, on celý slyší. Spočívá stále bez pohybu na stejném místě. Není pravdou, že by se mohl pohybovat tu sem, tu onam. To je jemné a pokročilé pojetí Boha, zjevně bez jakéhokoli precedentu u řeckých filosofů. Parmenidovy argumenty, zdá se, poukazovaly na to, že veškerá realita musí být ve skutečnosti myslí,“ píše Hussey, nebo myšlenkovým předmětem v mysli.“ Pokud jde konkrétně o Hérakleita, říká: U Hérakleita je těžko říci, nakolik jsou záměry Boží mysli rozlišeny od jeho konání ve světě, nebo dokonce nakolik je Boží mysl rozlišena od světa.“ Další Anaxagorův skok mne vždy fascinoval. Anaxagoras byl přiveden k teorii

mikrostruktury hmoty, která ji učinila do jisté míry pro lidský rozum záhadnou.“ Anaxagoras věřil, že všechno je určeno Myslí. To nebyli žádní dětinští myslitelé nebo primitivové. Debatovali o vážných tématech a s velkou pronikavostí studovali názory svých kolegů. Až teprve v dobách Aristotelových byly jejich názory zredukovány na to, co můžeme pohodlně – ale nesprávně – označit za primitivní. Většina předsokratovské teologie a filosofie by se dala shrnout a vyjádřit asi takto: Vesmír není takový, jakým se zdá být, a čím pravděpodobně je, na své nejhlubší úrovni, je přesně to, čím je na své nejhlubší úrovni lidská bytost – říkejme tomu mysl nebo duše, je to něco jednotného, co žije a myslí, a jenom se zdá být mnohonásobným a hmotným. Mnohé z tohoto pohledu se k nám dostává skrze nauku o Logosu z Nového zákona. Logos byl jak to, co myslelo, tak to, co bylo myšleno: Myslící i myšlenka společně. Vesmír, potom, je myslícím a myšlenkou, a jelikož jsme jeho součástí, my lidé jsme nakonec také myšlenkami a těmi, kdo tyto myšlenky myslí. Takže, pokud Bůh přemýšlí o Římu zhruba roku 50, pak Řím zhruba roku 50 existuje. Vesmír není hodinami na péro a Bůh není rukou, která je natahuje. Vesmír není hodinkami na baterky, a Bůh není baterkou. Baruch Spinoza věřil, že vesmír je tělem Božím rozšířeným v prostoru. Ale dlouho před Spinozou – dva tisíce let před ním – řekl Xenofanés: On vládne všem věcem bez námahy myšlenkou své mysli.“ (Zlomek 25.) Pokud někdo z vás četl můj román Ubik, pamatujete si, jak se záhadná bytost, mysl či síla jménem Ubik náhle objevuje jako série laciných a vulgárních reklamních sloganů, a zakončuje řečí: Jsem Ubik. „Jsem tu déle než vesmír. Stvořil jsem slunce. Stvořil jsem světy. Stvořil jsem živé bytosti a místa která obývají. Pohybuji jimi sem a tam. Chodí, kam jim poručím, dělají, co jim poručím. Jsem slovo, mé jméno nikdy nikdo nevyslovuje, mé jméno nikdo nezná. Říká se mi Ubik, ale to není mé jméno. Jsem. Vždy budu.“ Z tady toho je zřejmé, kdo a co Ubik je. Konkrétně říká, že je slovo, což znamená Logos. V německém překladu je jedno z nejúžasnějších nepochopení pravého smyslu,

na jaké jsem kdy přišel. Bůh nám pomáhej, kdyby měl člověk, který román překládal do němčiny, překládat ze starořečtiny do novozákonní němčiny. Vedl si dobře, dokud nenarazil na větu: Jsem slovo.“ To jej zmátlo. Co tím může autor myslet?“ musel se ptát sám sebe, neboť se zřejmě nikdy nesetkal s naukou o Logu. V německém vydání o sobě Absolutní Bytost, která stvořila slunce, světy, živé bytosti a místa která obývají, říká: Jsem firemní značka. Kdyby překládal Evangelium podle sv. Jana, myslím, že by muselo dopadnout takto: Na počátku byla firemní značka, ta značka byla u Boha, a ta značka byla Bůh. Takový už je osud autora, který chce do svého psaní zahrnout teologická témata. Firemní značka byla na počátku u Boha, všechno povstalo skrze ni a bez ní nepovstalo nic, co jest.“ Tak to končí, když má člověk vznešené úmysly. Doufejme, že má Bůh smysl pro humor. Možná bych měl říci: Doufejme, že má firma smysl pro humor.“ Jak jsem již říkal, ve svém psaní se zabývám hlavně dvěma tématy: Co je skutečnost?“ a Co je podstatou skutečné lidské bytosti?“ Je mi jasné, že už chápete, že na první otázku nejsem schopen odpovědět. Neustále tak nějak intuitivně cítím, že svět z období Bible je v pravém smyslu skutečný, třebaže zahalený závojem, neměnný, skryt našemu pohledu, ale dostupný skrze zjevení. To je všechno, na co se zmůžu – směs mystických zkušeností, dohadů, a víry. Avšak rád bych řekl něco o podstatě skutečné lidské bytosti. V tomto směru mohu poskytnout přijatelnější odpovědi. Skutečná lidská bytost je jedním z nás, kdo instinktivně ví, co nemá dělat, a navíc, má zábrany to dělat. Bude odmítat to dělat, i když to přinese strašné důsledky jemu a těm, které miluje. To je podle mě nekonečně hrdinský rys obyčejného člověka. Klidně řekne ne tyranovi a klidně ponese důsledky tohoto odporu. Jeho činy mohou být malého dosahu a téměř vždy nepovšimnuty, nezaznamenány historií. Jeho jméno si nikdo nezapamatuje, takový skutečný člověk ani nečeká, že by si jeho jméno někdo zapamatoval. Jeho skutečnost spatřuji v poněkud zvláštním úhlu: ne v jeho ochotě vykonávat veliké hrdinské činy, ale v jeho tichém odmítání. V krátkosti: nemůže být donucen být něčím, čím není. Síla podvržených skutečností, které na nás dnes ze všech stran dorážejí – těch záměrně vytvářených padělků – nikdy neproniknou k srdci skutečné lidské bytosti. Když vidím děti, jak se dívají na televizi, napřed mám strach, čemu se to vlastně učí. Ale pak si uvědomím, že je to nemůže zkazit nebo zničit. Dívají se, poslouchají, rozumějí, a pak, když je toho zapotřebí, odmítnou. Dětská schopnost odolávat klamům je úžasně obrovská. Dítě má nejbystřejší oko a nejpevnější ruku. Podomní obchodníci a reklamní agenti usilují o přízeň těchto malých lidí zbytečně. Skutečně, potravinářské společnosti mohou prodávat obrovská množství podřadných snídaní, hamburgerové a hot-dogové společnosti mohou dětem prodávat nekonečné počty neskutečných fast -foodových položek, ale děti budou v hloubi svého srdce nezasažené a neovli vněné, neochvějné. Dnešní dítě dokáže odhalit lež rychleji než nejmoudřejší dospělý z doby před dvaceti lety. Když chci vědět, co je pravda, zeptám se svých dětí. Neptají se ony mě. Já se obracím k nim. Jednou když si můj syn Kryštof, kterému jsou čtyři, hrál přede mnou a

svou matkou, my dospělí jsme začali diskutovat o postavě Ježíše v synoptických evangeliích. Kryštof se k nám na okamžik obrátil a řekl, Já jsem rybář. Rybařím ryby.“ Hrál si se železnou lucernou, kterou mi kdysi někdo dal a kterou jsem nikdy nepoužíval … a já jsem si náhle uvědomil, že lucerna má podobu ryby. Nevím, jaké myšlenky musely v ten okamžik procházet mému synkovi hlavou – rozhodně nepocházely od obchodníků s přesnídávkami a cukrovím. Já jsem rybář. Rybařím ryby.“ Kryštof, ve čtyřech letech, objevil v lucerně podobu ryby, na kterou jsem nepřišel až do svých pětačtyřiceti. Čas zrychluje. A k jakému konci? Možná nám to bylo řečeno před dvěma tisíci lety. Nebo to možná ve skutečnosti nebylo před tak dlouhou dobou. Možná je to iluze, že uplynulo tolik času. Možná to bylo před týdnem, nebo dokonce dnes před chvílí. Možná že čas nejen zrychluje. Možná navíc spěje ke svému konci. A pokud ano, atrakce v Disneylandu už nikdy nebudou takové, jako dřív. Protože, když skončí čas, disneylandští ptáci, hroši, lvi a jeleni už nebudou nadále napodobeninami, a poprvé zazpívá skutečný pták. Děkuji vám. (A já děkuji Tobě Phile, a prosím LOGOS – Ježíše Krista, aby Ti vyřídil mé poděkování) DVANÁCTÝM PŘÍSPĚVKEM Z JINÉHO ZDROJE JE – PHILIP K. DICK

(PŘEDMLUVA KE SBÍRCE POVÍDEK ZLATÝ MUŽ) ANEB NÁHLED DO

SKUTEČNÉHO ŽIVOTA364

PKD

Když se tak dívám na tyto povídky, které jsem napsal v průběhu tří desítek let, vzpomínám si na obchod U šťastného psa. Mám k tomu skutečně dobrý důvod. Souvisí totiž s jednou stránkou mého života, ale vlastně životů většiny spisovatelů na volné noze. Říká se jí chudoba. Teď se tomu směji, a dokonce cítím lehkou nostalgii, protože ty zatracené dny byly nejšťastnější v mém životě, zvláště ty v raných padesátých letech, kdy moje spisovatelská dráha začala. Ale byli jsme chudí. Vlastně jsme – moje žena Kleo a já – byli chudí chudáci. Vůbec se nám to nelíbilo. Chudoba neformuje charakter. To je pověra. Ale udělá z vás dobrého účetního. Znovu a znovu přepočítáváte peníze, hrstku peněz. Než odejdete z domu na nákupy, víte přesně, kolik smíte utratit a víte přesně, co koupíte, protože jestli to přepísknete, nebudete pravděpodobně jíst druhý den a možná ani ten následující. Takže, teď se nacházím v obchodě U šťastného psa v San Bablo Avenue, v Berkeley, v Kalifornii v padesátých letech a kupuji si libru odřezků koňského masa. Důvod, proč jsem se stal spisovatelem na volné noze a zvolil život v chudobě, je ten (a přiznávám to poprvé v životě), že mám hrůzu z autoritativních osob, jako jsou šéfové, poldové a učitelé. Chci být spisovatelem na volné noze, abych mohl být svým vlastním pánem. Dává to smysl. Odešel jsem ze svého místa vedoucího hudebního oddělení v jednom obchodním domě. Každou noc jsem od večera do rána psal krátké povídky, jak SF, tak i hlavní proud a prodával SF. Musím říct, že chuť koňského masa 364 citováno z knihy – DICK, Philip K. Zlatý muž. Plzeň: Laser, 1995. Edice SF. ISBN 80-7193-008-3.

se mi vůbec nezamlouvá, je příliš sladké, ale na druhou stranu se mi velmi zamlouvá, že nemusím přesně v devět hodin ráno stát za pultem v obleku a kravatě a říkat „Prosím, madam, čím mohu sloužit?“ a tak dál. Byl jsem rád, když mě vyhodili z Kalifornské univerzity v Berkeley, protože jsem odmítl absolvovat povinné kursy vojenské katedry – páni, vždyť Autorita v uniformě je ta nejvyšší Autorita! – a náhle, když jsem podával svých pětatřicet centů tomu prodavači v obchodu U šťastného psa, uvědomil jsem si, že zase jednou stojím tváří v tvář svému vlastnímu osudu. Zčistajasna jsem se opět ocitl před Autoritou. Svému osudu neunikneš. Ten muž říká: „Vy si to maso kupujete k jídlu.“ A najednou je devět stop vysoký a váží tři sta liber. Káravě mě propichuje očima. Mám pocit, že je mi zase pět let, a právě jsem rozlil lepidlo na podlaze v mateřské školce. „Ano, pane,“ přiznávám se. Chci mu říci, podívej, celou noc píšu povídky a jsem opravdu chudý, ale vím, že se to zlepší. Mám ženu, kterou miluju, a kocoura jménem Magnificat a malý, starý dům, který splácím po pětadvaceti dolarech měsíčně, což je všechno, co si můžu do volit – ale tohoto muže zajímá jen jedna stránka mého zoufalého (avšak nadějného) života. Vím, co mi chce říct. Vždycky jsem to věděl. Koňské maso, které prodávají v obchodě U šťastného psa, je jen pro zvířata. Ale Kleo a já je jíme sami a musíme se ze své ho zločinu zodpovídat. Nadešel Poslední Soud. Jsem přistižen při dalším Hříchu. Skoro jsem čekal, že ten muž řekne: „Máte špatný postoj.“ To je odjakživa můj problém: mám špatný postoj. Stručně a jasně, bojím se autority, ale zároveň mě to štve – autorita a můj strach – a tak se bouřím. A psaní SF je způsob vzpoury. Vzepřel jsem se proti vojenské katedře na univerzitě v Berkeley a byl jsem vyloučen. Vlastně, bylo mi řečeno, abych se už nevracel. Jednoho dne jsem odešel ze svého místa v hudebním oddělení a už se nevrátil. Později jsem se měl postavit proti válce ve Vietnamu a zažít další spoustu nepříjemných věcí, které z toho plynuly. Všechno, co dělám, vychází z mého špatného postoje, od řízení a utobusu až po bojování za svou zemi. Dokonce mám špatný postoj i k nakladatelům: nikdy nedodržím konečný termín (jako tenhle, například). A přece – SF je rebelantská umělecká forma a potřebuje spisovatele a čtenáře a špatné postoje – postoje jako „Proč?“ nebo „Jak to?“ nebo „Kdo říkal?“ Tyhle otázky pak vysublimují do takových témat jako „Je vesmír skutečný?“ nebo „Jsme skutečně lidé, nebo jen nějaké reflexy řízené stroje?“ Je ve mně plno vzteku. Vždycky tam byl. Minulý týden mi doktor řekl, že se mi zase zvýšil krevní tlak a že to tentokrát vypadá na srdeční komplikaci. Zešílel jsem. Smrt mne dohání k šílenství. Trpící člověk nebo zvíře mne dohání k šílenství. Kdykoliv pojde některá z mých koček, proklínám Boha a myslím to vážně. Mám na něj hrozný vztek. Chtěl bych ho dostat sem, abych mu mohl položit pár otázek, abych mu mohl říct, že ten svět pěkně zvoral, že člověk nezhřešil a spadl, ale že do něj někdo strčil – což je samo o sobě dost zlé – a pak mu ještě prodal tu lež, že je v jádru hříšný, což, jak dobře vím, není.

Poznal jsem celou řadu lidí (nedávno mi bylo padesát a pořádně mě to naštvalo – žiju už nějak moc dlouho) a byli to, celkem vzato, dobří lidé. Vytvářím podle nich postavy ve svých románech a povídkách. Čas od času některý z těch lidí zemře, a to mě rozzuří – opravdu rozzuří, na nejvyšší míru. „Vzal jsi mi moji kočku,“ chci říci Bohu, „a pak jsi mi vzal moji holku. Co to děláš? Poslouchej mě. Poslouchej! To, co děláš, je špatný.“ Nejsem vůbec vyrovnaný člověk. Vyrostl jsem v Berkeley a zdědil po něm sociální vědomí, které se v této zemi rozšířilo v šedesátých letech, zbavilo se Nixona a ukončilo válku ve Vietnamu plus udělalo spoustu dalších dobrých věcí. Zažil jsem celé to hnutí z a občanská práva. Každý v Berkeley se při nejmenší příležitosti rozzuřil. Já jsem zuřil kvůli agentům FBI, kteří ke mně týden, co týden vpadali na návštěvu. (Pari George Smith a pan George Scruggs z protikomunistického). Zuřil jsem kvůli svým přátelům, kteří byli členy komunistické strany. Z jediné schůze komunistické strany USA, které jsem se zúčastnil, mě vyhodili, protože jsem vyskočil a důrazné (tj. zuřivě) protestoval proti tomu, co říkali. To bylo na počátku padesátých let. Teď máme konec let sedmdesátých a já pořád zuřím. Právě teď kvůli mé nejlepší přítelkyni, dívce jménem Doris, které je dvacet čtyři let. Má rakovinu. Miluji někoho, kdo může každou chvíli zemřít, a to mě naplňuje vztekem na Boha a na celý svět, zvyšuje mi krevní tlak a zrychluje srdeční frekvenci. A tak píšu. Chci psát o lidech, které miluji, a vložit je tak do fiktivního světa, upředeného podle svých představ, ne do skutečného světa, ve kterém žijeme, protože svět, ve kterém žijeme, nesplňuje moje požadavky. Okay, tak bych měl asi pozměnit své požadavky. Jsem to já, kdo nedrží krok. Já bych měl ustoupit před realitou. Nikdy jsem před realitou neustoupil. O tom celá SF je. Jestli chcete ustupovat před realitou, čtěte Philipa Rotha, čtěte newyorské autory bestse lerů hlavního proudu. Vy ale čtete SF a já ji pro vás píšu. Chci vám ve svém díle ukázat, co miluji (své přátele), a co k smrti nesnáším (co se jim děje). Díval jsem se, jak Doris nevýslovně trpí a prodělává při boji s rakovinou muka takového stupně, že tomu nemohu uvěřit. Jednou jsem utekl z bytu ke svému příteli. Doslova utekl. Doktor mi řekl, že Doris už nebude žít dlouho a já jí měl dát sbohem a říci jí, že je to proto, že umírá. Pokusil jsem se, ale nedokázal jsem to. A tehdy jsem zpanikařil a utekl. U mého přítele jsme pak jen tak seděli a poslouchali magické nahrávky (jsem blázen do magické hudby jako takové, jak klasické, tak i rockové, je to uklidňující). Je to také spisovatel, mladý spisovatel SF jménem K. W. Jeter – a je dobrý. Jen jsme tam tak seděli a já najednou promluvil nahlas, jen jsem si tak nahlas zauvažoval: „Nejhorší na tom všem je, že začínám, pokud se týká rakoviny, ztrácet smysl pro humor.“ Pak jsem si uvědomil, co jsem řekl, on si to také uvědomil a oba jsme vybuchli smíchy. A tak se často směju. Naše situace, lidská situace, není ani neradostná ani smysluplná, ale legrační. Jak jinak byste to chtěli nazvat? Nejmoudřejší lidé jsou klauni. Jako Harpo Marx, který nemluvil. Kdybych si mohl něco přát, chtěl bych, aby Bůh poslouchal to, co Harpo neříkal, a abych pochopil, proč Harpo nemluvil. Rozumějte,

Harpo uměl mluvit. Jen to prostě nedělal. Možná nebylo co, všechno už bylo řečeno. Nebo možná, kdyby promluvil, řekl by něco příliš strašného, něco, co bychom neměli vědět. Nevím. Možná byste mi to mohli říci vy. Psaní je samotářský způsob života. Zavřete se v pracovně a píšete a píšete. Například už dvacet sedm let mám stejného agenta a nikdy jsem se s ním nesetkal, protože on je v New Yorku a já v Kalifornii. (Jednou jsem ho viděl v televizi v Show na zítřek Toma Snydera a zjistil jsem, že můj agent je obyčejnej hloupej frajer. On dokonce opravdu hraje baseball, jak se na správnýho agenta sluší.) Setkal jsem se spoustou dalších spisovatelů SF a s řadou z nich jsem se úzce spřátelil. Například – od roku 1954 znám Harlana Ellisona. Harlan mě má plný zuby. Když jsme byli minulý rok ve Francii na Druhém výročním festivalu SF, Harlan se do mě obul. Byli jsme v hotelovém baru a kolem stála spousta lidí, převážně Francouzů, a Harlam mě cupoval na kousky. Bylo to fajn. Moc se mi to líbilo. Jako když vám někdo schválně podtrhne nohu. Musíte ho na oplátku kopnout a mít z toho legraci. Jiná možnost není. Ale mám toho malýho bastarda rád. Je to člověk, který opravdu existuje. Právě tak jako Van Vogt, Ted Sturgeon, Roger Zelazny, a především Norman Spinrad a Tom Disch, moji dva hlavní lidé na celém světě. Osamělost při psaní je vyvážena spřízněností spisovatelů. Minulý rok se mi splnil sen, který jsem měl čtyřicet let. Setkal jsem se s Robertem Heinleinem. Byla to jeho díla i díla A. E. Van Voghtova, která ve mně vzbudila zájem o SF, a já Heinleina považuji za svého duchovního otce, ačkoliv naše politické ideologie jsou naprosto odlišné. Před několika lety mi, když jsem byl nemocný, Heinlein nabídl pomoc. Cokoliv, co může udělat. A to jsme se předtím nikdy nesetkali. Telefonoval mí, aby mě povzbudil a zjistil, jak se mi vede. Chtěl mi koupit elektrický psací stroj, Bůh mu žehnej – je to jeden z hrstky skutečných gentlemanů na tomto světě. Nesouhlasím s žádnými myšlenkami, které vkládá do svých prací, ale to není podstatné. Jednou, když jsem dlužil IRS spoustu peněz a nemohl je sehnat, Heinlein mi je půjčil. Hodně na něj a na jeho ženu myslívám. Z vděčnosti jsem jim věnoval knihu. Robert Heinlein je pohledný muž s velmi impozantním a velmi vojenským vzezřením. Řekli byste, že má nějaké vojenské předky, už podle toho sestřihu. Ví, že jsem ujetej feťák, a přece mně a mé ženě pomáhal, kdykoliv jsme měli problémy. A v tom je ta největší lidskost. Moje přítelkyně Doris, která má rakovinu, kdysi chodila s Normanem Spinradem. Norman a já jsme byli mnoho let blízcí přátelé. Nadělali jsme spolu spoustu ztřeštěných věcí. Oba máme často záchvaty hysterie a šílenství. Norman je nejvýbušnější člověk na světě. Ví to o sobě. Beethoven byl také takový. Já už teď vůbec nejsem výbušný, a proto mám zřejmě tak vysoký krevní tlak. Už nemůžu dostat žádný vztek z těla ven. Nakonec vždycky zjistím, že nevím, kvůli komu šílím. Skutečně Normanovi závidím jeho schopnost vystoupit ze svého těla. Je to vynikající spisovatel a vynikající přítel. To je to, co jako spisovatel SF získávám: ani slávu ani bohatství, ale dobré přátele. To jediné je pro mě cenné. Manželky přicházejí a odcházejí, dívky přicházejí a odcházejí, ale my, spisovatelé SF, stojíme při sobě doslova až do smrti, která se mi může přihodit každou chvíli (pravděpodobně k mé velké úlevě). Zatímco píšu tuto předmluvu ke ZLATÉMU MUŽI, pročítám znovu povídky, které představují

období třiceti let mé práce, přemýšlím o minulosti, vzpomínám na obchod U šťastného psa, na své dny v Berkeley, na své politické pletky a jak se mi kvůli nim ten Člověk vozil po zádech, dosud mám trochu strach, ale věřím ze všech sil, že vláda policejních intrik a teroru už skončila (alespoň na čas). Teď už spím dobře. Ale byly doby, kdy jsem celou noc probděl strachy, že někdo zaklepe na dveře. Nakonec mě opravdu jednou požádali, abych se „s nimi šel projít“, jak tomu říkali, a policie mě čtyři hodiny vyslýchala. Navštívili mě dokonce i z OSI a kladli mi spoustu otázek. Bylo to kvůli teroristickým akcím v marinském okrese – tentokrát nebyly teroristy vládní orgány, ale bývalí černí trestanci ze San Quentinu. Ukázalo se, že dům hned za mým vlastní skupina těchto lidí. Policie si myslela, že jsem s nimi ve spojení. Neustále mi ukazovali fotky černých chlápků a ptali se mě, jestli je znám. Pro malého Phila to byl opravdu děsivý den. Takže, jestli si myslíte, že spisovatelé vedou knihomolský a uzavřený život, tak jste vedle. Alespoň v mém případě. Několik let jsem dokonce strávil na ulici: drogové představení. Některé části tohoto období byly zábavné a nádherné, jiné byly vysloveně hnusné. Psal jsem o tom v A SCANNER DARKLY365, takže o tom nebudu psát tady. Jedna z dobrých věcí v mém životě na ulici byla, že lidé, se kterými jsem se stýkal, nevěděli, že jsem známý spisovatel SF, a pokud to věděli, tak jim to bylo jedno. Jediné, co je zajímalo, bylo, jestli mám něco, čeho by se mohli zmocnit a prodat to. Na konci těch dvou let bylo všechno, co jsem měl, pryč – doslova, včetně mého domu. Odletěl jsem do Kanady jako čestný host na konferenci SF ve Vancouveru, přednášel jsem na univerzitě v Britské Kolumbii a rozhodl se tam zůstat. Pryč s tím drogovým představením. Na čas jsem přestal psát, a to pro mě byla hrozná doba. Zamiloval jsem se do několika drsných holek z ulice. Řídil jsem starý kabriolet Pontiac, poněkud vylepšený čtyřválcovým karburátorem a širokými pneumatikami, a pořád jsme byli v průšvihu, pořád jsme měli problémy, které jsme nebyli schopni zvládnout. Teprve když jsem opustil Kanadu a odletěl jsem dolů do oranžského okresu, všechno jsem si v hlavě srovnal a začal zase psát. Poznal jsem velice slušnou dívku a oženil se s ní a měli jsme spolu dítě, kterému jsme říkali Christopher. Teď je mu pět. Odešli ode mě před několika lety. Jak říká Vonnegut, tak to chodí. Co jiného na to můžeš říci. Je to jako podstata existence: buď se směj – nebo to zabal a umři. Objevil jsem jednu věc, která mě opravdu baví. Čtení mých dřívějších povídek a hlavně románů. Vyvolává ta jakousi duševní cestu časem. Jako když v rádiu slyšíte určité písničky. (Například když slyším Dona McLeana zpívat píseň „Vincent“, okamžitě si vybavím dívku jménem Linda v minisukni, jak řídí své žluté Camaro. Jsme na cestě do drahé restaurace a já si dělám starosti, jestli budu schopen zaplatit účet, a Linda vykládá o tom, jak se zamilovala do staršího spisovatele SF, a já si představuji – ty naivní blázne – že myslí mě, ale pak se ukáže, že myslí Normana Spinrada, se kterým jsem ji seznámil.) Celá ta věc se vrací zpátky, záhadný pocit, který jste jistě už zažili. Lidé mi říkají, že všechno, co se mě týká, každá stránka mého života, má psychika, zážitky, sny a obavy 365 DICK, Philip K. Temný obraz. Přeložil Robert TSCHORN. Praha: Talpress, 1998. ISBN 80-7197-136-7.

se zřetelně odráží v mém díle, že z celého souboru mých prací lze úplně a přesně vyčíst mé já. Je to pravda. Takže když si pročítám své práce, jako povídky v této sbírce, podnikáni cestu svou hlavou a životem, jen o něco mladší hlavou a mladším životem. Odreagovávám se, jak říkají psychiatři. Je zde drogové téma. Je zde filozofické téma, především všechny ty rozsáhlé gnozeologické úvahy, se kterými jsem začal, když jsem na čas navštěvoval univerzitu v Berkeley. Přátelé, kteří zemřeli, i ti jsou v mých povídkách a románech. Jména ulic! Do jedné povídky jsem dal dokonce adresu svého agenta jako adresu jedné postavy (Harlan dal jednou do povídky své telefonní číslo, čehož posléze velice litoval). A samozřejmě je v mých dílech i stálé téma hudby, lásky k hudbě, zaujetí hudbou. Hudba je ta jediná nit, která dává mému životu souvislost. Víte, kdybych se nestal spisovatelem, pracoval bych teď někde v hudebním průmyslu. Vzpomínám si na šedesátá léta, kdy jsem poprvé slyšel Lindu Ronstadtovou. Byla hostem v televizní show Glena Campbella a nikdo o ní předtím neslyšel. Úplně jsem se zcvoknul, když jsem ji slyšel a viděl. Pracoval jsem jako agent pro jedno malé nahrávací studio a vyhledávání talentů patřilo k mé práci. Když jsem viděl a slyšel Ronstadtovou, okamžitě jsem věděl, že je to velká ryba. Viděl jsem spirálou času do budoucnosti. Později, když nahrála několik písní, žá dné hity, všechny jsem si svědomitě koupil a odhadl jsem přesně na měsíc, kdy prorazí. Dokonce jsem napsal do Capitol Records, abych jim dal vědět. Sdělil jsem jim, že příští píseň, kterou Ronstadtová nahraje, bude začátek kariéry v gramofonovém průmyslu dosud nevídané. Její další píseň byla „Heart Like a Wheal“. Capitol neodpověděl na můj dopis, ale čert ho vem. Měl jsem pravdu a byl jsem šťastný, že jsem ji měl. Takže vidíte, právě tímhle bych se zabýval, kdybych se nedal na psaní SF. V hlavě si pěstuji představu, že jsem objevil Lindu Ronstadtovou, a že jsem uchováván v paměti jako hledač talentů pro Capitol, který na ni upozornil. Na svém náhrobku bych chtěl mít jednou napsáno: OBJEVIL LINDU RONSTADTOVOU A

UPOZORNIL NA NI!

Moji přátelé se jízlivě a pohrdavě smějí mé utkvělé představě, že jsem objevil Ronstadtovou, Graceho Slicka, Streisandovou a tak dál. Mám slušný stereo -systém (přinejmenším přenoska a reprobedny jsou slušné) a vlastním skutečně ohromnou sbírku desek, a když každou noc od jedenácti hodin večer do pěti hodin ráno píšu, mám na uších neustále svá špičková elektrostatická sluchátka STAX. A tak jsou moje práce a můj zlozvyk smíchané dohromady. Nemůžete si přát nic lepšího, než když je vaše práce a váš hřích v harmonii. Takže já sedím, píšu ostošest a do uší mi proudí Bonnie Koloc, kterého neslyší nikdo, jen já sám. Vtip je v tom, že tam stejně kromě mě nikdo není, protože všechny manželky a dívky už dávno odešly. To je další neštěstí spisovatelství. Protože je to tak samotářské zaměstnání a vyžaduje tak dlouhodobou a koncentrovanou pozornost, velmi často odradí vaši manželku nebo dívku nebo kohokoliv, s kým žijete. Je to pravděpodobně ta nejbolestivější cena, kterou spisovatel platí. Jediné, co mám, aby mi dělalo společnost, jsou dvě kočky. Stejně jako moji přátelé feťáci (vlastně expřátelé feťáci, protože většina z nich už zemřela), mé kočky nevědí, že jsem známý spisovatel a, stejně jako u mých přátel feťáků, mi to tak vyhovuje. Když jsem byl ve Francii, zažil jsem zajímavou zkušenost s tím, jaké to je být slavný.

Jsem tam nejoblíbenějším autorem SF, nejoblíbenějším z celého, veškerého, kompletního světa. (Řeknu vám, proč je to tak cenné). Byl jsem jako čestný host na festivalu v Metz, o kterém jsem se již zmiňoval, a měl jsem tam proslov, který, typicky, nedával vůbec žádný smysl. Dokonce ani Francouzi mu, navzdory překladu, nerozuměli. Vždycky, když píšu nějaký proslov, něco se mi v hlavě zašmodrchá. Myslím, že si představuji, že jsem převtělený Zoroaster, přinášející zprávy od boha. Zavolejte mi a nabídněte spoustu peněz za nějaký proslov a já si vymyslím lacinou výmluvu, abych se z toho vykroutil. Řeknu cokoliv, pravděpodobně lež. Ale bylo to fantastické (ve smyslu neskutečné) být ve Francii a vidět své knihy vydané v krásných a drahých vazbách namísto laciných paperbacků s deskami, kterým Spinrad říká „vyvalená bulva“. Majitelé knihkupectví si se mnou přicházeli potřást rukou. Městská rada města Metz uspořádala pro nás autory večeři a recepci. Byl tam Harlan, jak jsem se již zmínil, a také Roger Zelazny, John Bruner, Harry Harrison a Robert Sheckley. Nikdy předtím jsem se se Sheckleym nesetkal. Je to laskavý člověk. Brunner, stejně jako já, ztloustnul. Všichni jsme společně chodili na nekonečné večeře. Brunner zajistil, aby se všichni dozvěděli, že umí francouzsky. Harry Harrison zpíval národní hymnu italsky a nahlas, Čímž dal najevo, co si myslí o důstojnosti (Harry je velký ikonoklast poznaného vesmíru). Všude se plížili vydavatelé a nakladatelé a především novináři. Dělali se mnou interview od osmi hodin od rána do půl čtvrté následujícího rána a já jsem, jako vždycky, řekl věci, které se mi později vymstily. Byl to nejlepší týden mého života. Myslím, že tam v Metz jsem byl poprvé opravdu šťastný – ne proto, že jsem byl slavný, ale proto, že v těch lidech tam bylo ohromné vzrušení. Francouzi se vždycky divoce rozvášnili při pouhém objednávání menu. Bylo to jako ty staré politické diskuse, které jsme vedli v Berkeley, jenže tentokrát se týkaly jídla. Rozhodování – kterou cestou se dát – znamená deset gestikulujících a křičících Francouzů, kteří se nakonec rozběhnou různými směry. Francouzi, stejně jako já a Spinrad, zkoumají v každé situaci i tu ne nepravděpodobnější možnost, a zřejmě proto jsem tam tak populární. Vezměte určitý počet možností a Francouzi a já si vybereme tu nejdivočejší. Takže jsem konečně našel domov. Mohl jsem být hysterický mezi lidmi s kulturou hysterie, lidmi neschopnými učinit rozhodnutí nebo uskutečnit nějaký čin jen kvůli dramatičnosti samotného procesu vybírání. To jsem celý já: paralyzovaný představivostí. Pro mne je široká pneumatika na mém autě za a) konec světa, za b) znamení ďábla (ačkoliv jsem už zapomněl proč). A teď proč miluji SF. Velmi rád ji čtu a velmi rád ji píšu. Autor SF nevidí jen možnosti, vidí šílené možnosti. Není to jen „Co když -„, je to „Bože můj, co když -„. Posedle a hystericky. Marťané stále přicházejí. Mr. Spock je jediný klidný. Proto se Spock stal naším kultovním bohem. Uklidňuje naši obvyklou hysterii. Vyrovnává sklon SF-lidí představovat si nemožné.

KIRK (zoufale): Spocku, Enterprise každým okamžikem vybuchne! SPOCK (klidně): Omyl, veliteli. To je pouze vadná pojistka. Spock má vždycky pravdu, dokonce, i když se mýlí. Ten tón hlasu, ta nadpozemská moudrost – není to člověk jako my, je to bůh. Takhle mluví bůh, každý z nás to instinktivně cítí. Proto pseudovědecké televizní programy komentuje Leonard Nimoy. Od Nimoye zní všechno naprosto věrohodně. Ať už hledají ztracený knoflík nebo sloní hřbitov, Nimoy vždycky uklidní naše pochybnosti nebo obavy. Líbil by se mi jako psychoterapeut. Zoufale bych vtrhl dovnitř, naplněný svými obvyklými hysterickými představami a on by je rozptýlil. PHIL (hystericky): Leonarde, padá obloha! NIMOY (klidně): Omyl, Phile, to je pouze vadná pojistka. A já bych se cítil skvěle, klesl by mi krevní tlak a vrátil bych se k práci na románu, se kterým mám už tři roky zpoždění za konečným termínem. Až budete číst povídky zařazené do této knihy, měli byste mít na paměti, že většina z nich byla napsána v době, kdy se na SF shlíželo tak svrchu, že, bráno očima celé Ameriky, prakticky žádná SF neexistovala. Nebyla to legrace, všechno to opovržení k autorům SF. Byl to zoufalý život. Dokonce i v Berkeley – nebo speciálně v Berkeley – lidé říkali „Ale píšete také něco vážného?“ Nevydělávali jsme žádné peníze. SF vydávala jen hrstka vydavatelů (Ace Books byl jediný pravidelný vydavatel SF). Byli jsme častováni hrubými urážkami. Vybrat si psaní SF jako povolání byl akt sebedestrukce. Dokonce většina ne-SF spisovatelů, pomineme-li ostatní lidi, si nedokázala ani představit, že by o tom mohl někdo vůbec uvažovat. Jediný ne -SF spisovatel, který se ke mně kdy choval zdvořile, byl Herbert Gold, se kterým jsem se setkal na literárním večírku v San Francisku. Na jakýsi kartotékový lístek mi napsal autogram tohoto znění: „Pro mého kolegu Philipa K. Dicka.“ Schovával jsem si ten lístek, dokud se inkoust nevyšisoval a nezmizel a jsem mu dosud vděčný za jeho dobročinnost. (Ano, chovat se k autorovi SF zdvořile nebylo tehdy nic jiného než dobročinnost.) Abych vůbec získal výtisk svého prvního románu SOLAR LOTERY, musel jsem si ho speciálně objednat v knihkupectví City Lights v San Francisku, které se specializovalo na výstřednosti. A tak si musím v hlavě pořád porovnávat svůj zážitek z roku 1977, kdy si se mnou starosta města Metz potřásl rukou na oficiální městské slavnosti, a utrpení padesátých let, kdy jsme Kleo a já žili z devíti dolarů na měsíc. Nemohli jsme tehdy dokonce ani za platit pokutu za pozdě vrácenou knihu, a když jsem si chtěl přečíst nějaký časopis, musel jsem jít do knihovny, protože jsem si ho nemohl dovolit koupit. Živili jsme se doslova žrádlem pro psy. Ale myslím, že byste měli vědět tohle – zvlášť v případě, že j e vám, řekněme, dvacet let, jste poněkud chudí a možná vás začíná naplňovat zoufalství, ať už jste autor SF nebo ne, ať už se svým životem míníte naložit jakkoliv. Asi máte často strach a většinou je to omluvitelný strach. V Americe skutečně

lidé hladoví. Mé finanční trable neskončily v padesátých letech. Až do poloviny let sedmdesátých jsem si stále nemohl dovolit platit nájem, vzít Christophera k doktorovi, koupit si auto nebo pořídit si telefon. V tom měsíci, kdy mě Christopher a jeho matka opustili, jsem vydělal devět dolarů, a to bylo před pouhými třemi roky. Jen díky dobrotě mého agenta Scotta Mereditha, který mi půjčil peníze, když jsem byl na dně, jsem se tím vším protloukl. V roce 1971 jsem musel doslova žebrat u přátel o jídlo. Podívejte, nechci vás dojmout. Co se vám pokouším říci je, že vaše krize, vaše utrpení – za předpokladu, že nějaké máte – není nic, co by bylo bez konce. Chci, abyste věděli, že to všechno pravděpodobně přežijete díky své odvaze, zdravému rozumu a pouhé chuti žít. Viděl jsem nevzdělané pouliční holky přežít hrůzy, které se nedají ani popsat. Viděl jsem obličeje lidí, jejichž mozky byly vymyté drogami, lidí, kteří byli ještě schopni natolik myslet, aby si uvědomili, co se s nimi děje. Sledoval jsem jejich nemotorné pokusy zvládnout něco, co zvládnout nemohli. Jako v Heinesově básni „Atlas“ tento verš: „Já nesu to, co nelze unésti.“ A další verš je „A v mém těle mé srdce puknout touží!“ Ale tohle není výhradní součást života a není to an i výhradní téma SF, ať už mé nebo kohokoliv jiného. Snad jen kromě nihilistických francouzských existencionalistů. Kabir, súfijský básník šestnáctého století, napsal: „Pokud jste něco osobně neprožili, tak to není pravda.“ Takže si to prožijte. Myslím tím – projděte celou cestou až na konec. Jedině tam můžete všechno pochopit, nikoliv během cesty. Kdybych se měl pokusit o analýzu vzteku, který ve mně leží a který se projevuje v tolika možných obměnách, hádal bych, že to, co vyvolává mé rozhořčení, je moje vidina bezvýslednosti. Mé psaní jako takové je jakýsi pokus z mé strany vzít všechno, co jsem viděl a udělal, a vložit to do práce, která dává smysl. Nejsem si jistý, zda se mi to podařilo. Zaprvé, nemohu zkreslovat to, co jsem viděl. Vidím nepořádek a utrpení, a tak o něm musím psát. Ale viděl jsem i odvahu a smysl pro humor, takže na ně nesmím zapomenout. Ale jaký to dá nakonec všechno smysl? Co je ten široký nadhled, který všechno stmelí v jediný celek? Co mi pomáhá – pokud vůbec něco pomáhá – je hledat nepatrné zrnko humoru v jádřinci hrůzy a marnosti. Už pět let zkoumám, kvůli zdokonalování sebe i svých knih, těžké a vážné teologické otázky. Mnoho Moudrosti světa už za tu dobu přešlo z potištěné stránky do mého mozku, kde byla zpracována a uložena ve formě několika slov. Slova dovnitř, slova ven a uprostřed unavený mozek, snažící se najít smysl toho všeho. Nicméně, jednou večer jsem začal s článkem o indické filozofii v Encyclopedia of Philosophy, osmisv azkovém naučném souboru, kterého si velmi vážím. Byly čtyři hodiny ráno. Byl jsem vyčerpaný – pracoval jsem bez odpočinku na svém výzkumu jako teď na této knize. A tam, uprostřed toho vážného článku, bylo: „Buddhističtí idealisté se snažili pomocí mnoha argumentů ukázat, že percepce – vnímání jako takové neposkytuje příjemci žádné znalosti o vnějších předmětech. Vnější svět je teoreticky tvořen množstvím rozdílných předmětů, ale ty mohou být

poznány jako rozdílné pouze na základě rozdílných zkušeností s nimi. A proto, pokud jsou tyto zkušenosti takto rozeznatelné, není třeba trvat na nadbytečné hypotéze o vnějších předmětech.“ Jinými slovy, aplikací žiletky na základní gnozeologickou otázku „Co je skutečnost?“ dospěli buddhističtí idealisté k závěru, že jakákoliv víra v okolní svět je jen „nadbytečná hypotéza“, tj. narušuje Princip ekonomie myšlení – základní princip veškeré západní vědy. Čili, okolní svět je zrušen a my se můžeme věnovat důležitějším věcem – ať už je to cokoliv. Když jsem si šel tu noc lehnout, musel jsem se smát. Smál jsem se celou hodinu. A pořád se ještě směji. Proderte se filozofií a teologií až k jejímu vrcholu (a buddhistická ideologie je pravděpodobně vrchol obou dvou) a na co přijdete? Na nic. Nic totiž neexistuje. (Dokázali dokonce, že neexistuje ani vlastní já.) Jak už jsem řekl dříve, existuje jen jeden únikový východ: dívat se na všechno jako na maximálně legrační. Kabir, kterého jsem již citoval, viděl únik také v tanci, štěstí a lásce, a navíc psal o zvuku „přísavek na nohách kráčejícího hmyzu“. Rád bych ten zvuk slyšel, kdybych mohl. Možná by zmizel můj vztek, strach a vysoký krevní tlak.

TŘINÁCTÝM PŘÍSPĚVKEM Z JINÉHO ZDROJE JE – ARCHIVNÍ ČLÁNEK:

PHILIP K. DICK VE FILOSOFII: KRÁTKÝ ROZHOVOR (VZTAH I ŘECKÉ FILOSOFII)366 Úvod: Následující rozhovor byl veden poštou v lednu 1980. Úmyslem bylo vytvoření dlouhé, hluboké diskuse a průzkumu zájmu P.K. Dicka o filosofii a vyjádření tohoto zaujetí v jeho povídkách. Rozhovor byl zkrácen pro neshody nad tím, jakým 366 Zdroj – archivní článek: Phillip Kindred Dick © 1999 by Frank C. Bertrand; překlad k © Filip D. Štěpánek, 10.3.2003, Scifi World; původní zdroj – online Philip K. Dick on philosophy: a brief interview

způsobem by měl být rozhovor veden, zda poštou nebo po telefonu. Nicméně, to, co Dick řekl je, i přestože krátkým, výstižným pohledem na jeho zájem o filosofii. Frank C. Bertrand (dále FCB): Rád bych začal jednou klišé otázkou, podanou však trochu jinak, než je obvyklé: Jak Vy definujete SF? Touto otázkou však nehledám slovníkovou odpověď, ale to, co na SF je, že když jí čtete řeknete si „Tohle je SF“? PKD: SF představuje ve fiktivní formě výstřední pohled na „normálno“ nebo normální pohled na svět, který však není naším světem. Ne všechny povídky odehrávající se v budoucnosti nebo na jiných planetách jsou SF (některé jsou Space adventures) a některé SF se odehrávají v minulosti nebo i v přítomnosti (cestování časem nebo příběhy z alternativních světů). SF není napodobování reálného světa. Hlavní myšlenkou SF je dynamičnost. Události se vyvíjí myšlenkou, potlačující živá stvoření a jejich společnost. Myšlenka musí být vždy novinkou. To je jádro SF, i špatné SF. Tyto výsledky společně se známými vědeckými poznatky (pravdami) odlišují SF od fantasy. Dobrá SF říká čtenáři něco, co čtenář neví o možném světě. Čili obojí, novinky (nové nápady) a možný svět, jsou autorovy objevy, ne popis. A ještě, SF vytváří to, co by jinak byla jen abstraktní intelektuální hmota. Myšlenka se zasadí do specifického času a prostoru, k čemuž je potřeba objevení toho času i místa. Postavy se nemusí lišit od obvyklých postav jiných stylů literatury, rozdíl je v tom, s čím se tyto postavy setkávají a čím se zabývají. FCB: Proč je tu SF? Tedy proč je psána a proč je čtena? Byla by literatura lepší nebo horší, kdyby SF neexistovala? Tedy, jakou funkci zastává SF v literatuře a pro ty kdo se rozhodnou ji číst nebo ji psát? PKD: SF je tu proto, že lidský mozek potřebuje smysly a intelektuální podněty před vším ostatním a ten neskutečný pohled, který umožňuje SF přináší neomezené podněty, neskutečný pohled a objevený svět. Je psána, protože lidská mysl je přirozeně tvořivá a tvoření světa SF nutí použít lidskou představivost ve velké míře. Čili SF je produkt lidské mysli a zároveň produkt pro lidskou mysl. Z psychologického hlediska je funkce SF taková, že doslova odřízne čtenáře od opravdového světa, na který je zvyklý, změní čas, místo a celkovou realitu. Ti, kteří SF čtou mají pravděpodobně obtíže se zařazením do světa, a to z jakéhokoli důvodu. Mohou být napřed v otázkách vnímání a pojetí světa anebo mohou být jednoduše neurotičtí. Mohou mít nadbytek představivosti nebo si jednoduše užívat abstraktní myšlení. K tomu mají smysl pro kouzlo vědy: vědy nechápané jako vědu prospěšnou, ale bádavou. Autor SF má své nápady v mysli, ještě nikomu nesvěřené. Jeho mysl rozšiřuje základ již napsané SF. On je vyslanec SF do budoucnosti. Není obrovský rozdíl mezi čtením a psaním SF. V obou případech musí být přítomno nadšení z novinek, tj. z nových nápadů. FCB: Vzpomněl byste si prosím, kdy jste se poprvé začal zajímat o filosofii? Byl to nějaký kurs nebo kniha nebo snad nápad, který ve vás vzbudil zájem o filosofii? Nebo to snad byl nějaký učitel? Na střední škole, před ní nebo až po ní? PKD: Poprvé jsem se začal zajímat o filosofii na střední škole, když jsem se dozvěděl, že všechen prostor je stejné velikosti, a že je to pouze materiální hranice, která ho rozděluje. Potom přišlo poznání, že příčinnou je vnímání a poznávání, a ne

externí realita. Na vyšší škole mi byl dán k přečtení Platón a tehdy jsem se dozvěděl o možné existenci metafyzického království za, nebo nad smysluplným světem. Dospěl jsem k názoru, že lidská mysl si může představit – představy jsou epifenomenální (průvodní) povahy (jsou vedlejším produktem nebo symptomem) empirického světa, který je epifenomenální. Nakonec jsem začal věřit, že v určitém smyslu empirický svět není opravdový, přinejmenším ne tak opravdový jako ten původní. V tu dobu jsem byl zoufalý z věrohodnosti smysluplných dat. Proto se v novele za novelou ptám po podstatě světa. Nakonec jsem se stal vyznavačem mnohobožství. K tomuto přesvědčení jsem došel dekádami skepticismu. FCB: Jednou váš zájem o filosofii doslova „jiskřil“, jak jste tehdy realizoval tento zájem? Které knihy jste četl jako první? Jaké kursy, jestli nějaké, jste o filosofii navštěvoval? PKD: Nechal jsem školy velmi brzy a začal jsem psát. Tedy zajímat se o filosofii po svém. Moje hlavní zdroje byly básnické, ne filosofické. Yeats a Wordsworth a angličtí metafyzičtí básníci sedmnáctého století, Goethe a poté zjevní filosofové jako Spinosa, Leibnitz a Plotínus – ten poslední mě výrazně ovlivnil. Brzy nato jsem četl Alfreda Northa Whiteheada a Bergsona a navždy jsem se tak stal ztroskotancem ve filosofii. Navštěvoval jsem kurs přehledu filosofie na univerzitě v Kalifornii v Berkeley, ale bylo mi doporučeno odejít, když jsem se dotazoval na účel a hodnotu Platonismu. Před - Sokratisté mě vždy okouzlovali, zvláště Pythagoras, Parmenides, Herakleitos a Empedocles. Stále si představuji boha, jak si ho představoval i Xenophanes. Postupně můj zájem o filosofii přešel v zájem o teologii.

INSPIRACE PRO PHILIPA KINDREDA DICKA: XENOFANÉS Z

KOLOFONU – KRITIKA BOHŮ ZLOMKY:

To všechno přiřkli Homér a Hésiodos (Bohům), co u lidí je potupou a hanbou, že kradou, cizoloží a že se navzájem podvádějí. Kdyby však voli, koně, lvi měli ruce kdyby mohli rukama kreslit a dovršovat díla jako lidé; pak koně koním a voli zase volům podobné tak kreslili by podoby bohů a tvořili těla taková, jako (každý) právě sami mají postavu. Xenofanés jako první kritizuje řecké náboženství. Vadí mu nejen nemorální chování bohů, ale i jejich antropomorfizace. Jestliže jiné národy zpodobňují své bohy podobni sobě, proč by to neměla dělat zvířata? Oba dva úryvky jsou velice provokativní, kritizovat Homéra a tvrdit, že i zvířata mají své bohy, znamenalo porušit tabu. Na rozdíl od milétské školy se Xenofanés nepokoušel vytvořit ucelenou koncepci světa, myšlenky z ní čerpal nesystematicky, a jeho hlavn ím cílem bylo především zajistit pořádek v řecké obci: řecká polis dle jeho mínění potřebuje boha, který není podoben člověku, ale je živou silou, která ovládá kosmos – aplikuje tedy milétskou fyziku na

náboženství a rozšiřuje jí o politický rozměr. Xenofanés tedy nebyl ani tak metafyzikem, či přírodovědcem, ale politizujícím teologem.

V DALŠÍCH ZLOMCÍCH SE MŮŽEME DOČÍST O JEHO KONCEPCI BOHA:

Jeden Bůh, největší před bohy a lidmi, není smrtelníkům podobný představou ani myšlenkou. Celý vidí, celý myslí, celý slyší. Podle Xenofana to, co je nejvyšší a nejlepší, může být jen jedno – toto jedno je pak všudypřítomné a jeho podobu ani myšlení nelze srovnávat s podobou a myšlením lidským: Xenofanův Bůh je netělesný a nepoznatelný (má být myšlen, nikoliv zobrazován), je nehybnou silou bez pohybu v prostoru, avšak s vnitřním děním, je vlastně Nús (mysl) a je identický s jednotou celku světa – Xenofanova filozofie se tak dá nazvat filosofií panteistickou. Tímto ztotožněním boha s jednotou celku světa se pak Xenofanés stává zároveň zakladatelem nauky o věčném, neproměnlivém bytí, jež je ukryto za rozmanitým světem jevů a tato jeho nauka je posléze důsledně rozpracována jeho následníky, Parmenidem a Zénónem z Eleje. Náboženství tedy má být mravné, je to jediná věc, z které si Xenofanés nedělá legraci. Jeho Bůh ale neměl kult, proto je jakákoli podobnost mezi ním a Bohem Židů pouze formální. Tuto formálnost třeba vyzdvihuje Klement Alexandrijský. PKD: Jako Staří Řekové věřím v panpsychismus367 Ze všech metafyzických systémů ve filosofii cítím největší náklonnost k Spinosovu citátu: „Deus sive substancia sive natura“; Pro mě tohle shrnuje všechno. (viz „Bůh, tj. skutečnost, tj. přirozenost). Po letech koketování s vyznáváním Biteismu (Forma dualismu, která uznává dvě božstva, která nejsou v konfliktu nebo opozici (jako dobro se zlem), ale jsou spíše ve dvou exkluzivních formách nebo stavech (jako muž a žena)368. jsem se uchýlil k monoteismu, vážím si i křesťanství a později jsem si začal vážit i víry židovské, jako víry těžce dvojsmyslné a proto neakceptované. Pro mě je dokonalé (v tom co zatím víme) když Xenophanes z Colophon pronesl: „Je jen jeden bůh…….v žádném případě nemá smrtelnou podobu ať už v hmotné podobě nebo v myšlenkách. Všechno v něm vidí, všechno v něm myslí a všechno v něm slyší. Zůstává vždy nepohyblivý, vždy na 367 Panpsychismus, (z řeckého pan, "vše"; psychē, "duše"), filozofická teorie, která tvrdí, že realitu tvoří množství oddělených a odlišných psychických bytostí nebo myslí. Panpsychismus se odlišuje od hylozoismu (veškerá hmota je živá) a panteismu (vše je Bůh). Pro Gottfrieda Wilhelma Leibnize, německého filozofa 17. století a typického panpsychistu, se svět skládá z atomů energie, které jsou psychické. Tyto monády mají různé úrovně vědomí: v anorganické realitě spí, u zvířat sní, u lidí bdí; Bůh je plně vědomá monáda. Arthur Schopenhauer v Německu 19. století tvrdil, že vnitřní podstatou všech věcí je vůle – panpsychistická teze. A Gustav Theodor Fechner, zakladatel experimentální psychologie a horlivý obhájce panpsychismu, tvrdil, že i stromy jsou cítící a vědomé. Ve Spojených státech Josiah Royce, absolutní idealista, nejenže následoval Fechnera a tvrdil, že nebeská tělesa mají duši, ale také přijal jedinečnou teorii, podle níž je každý živočišný druh jediným vědomým jedincem, který v sobě zahrnuje individuální duše všech svých členů. panteismus: Blízko k monismu a panpsychismu dalších filozofů 20. století lze Alfreda Northa Whiteheada vhodně označit za panpsychistu, neboť v jeho filozofii je každá skutečná entita schopna pretenzí, které zahrnují pocity, emoce, vědomí atd. ZDROJ: Britannica, The Editors of Encyclopaedia. "panpsychism" . Encyclopedia Britannica, 20 Aug. 2020, https://www.britannica.com/topic/panpsychism Accessed 6 December 2023. 368 https://en.wiktionary.org/wiki/bitheism

stejném místě. Nebylo by vhodné, aby se pohyboval, jednou sem, podruhé tam. Ale přirozeně ovládá všechno jen pouhou myslí.“ Můj zájem o Pythagora vyplynul ze čtení Wordsworthovy „Ódy“ a odtud jsem se dostal k Neo-platonismu a k Před-sokratismu. Německý Aufkl & rung mě dost ovlivnil, hlavně Schiller a jeho představa svobody. Četl jsem jeho Wallensteinskou trilogii. Spinozův názor týkající se hodnoty demokracie mě také ovlivnil. Hlavně jsem studoval Třicetiletou válku a s ní spojené události a soucítím s protestantskou stranou, zvláště s neohroženým Holandskem. Když mi bylo jedenadvacet napsal jsem práci o vznešeném Americkém vládním systému, jeho vlivu a rovnováze. Chválil jsem ho nad všechny vládní systémy, ať už v moderní době nebo ve starověku. Poslal jsem kopii tehdejšímu guvernérovi Kalifornie Earlu Warrenovi, na což mi odpověděl: „Je to příjemný pocit dostat takové vyjádření ocenění naší vlády, pro kterou všichni pracujeme a které sloužíme. A i když tu může být mnoho dalších, kteří se cítí stejně, jen málokdo se takto vyjádří na papír. Váš dopis je určitě unikátní, a to jsem dostal, za dobu svého působení v úřadě, dopisů nespočetně.“ To bylo v roce 1952, když byly zároveň publikovány moje první příběhy. Překrývalo se to tedy s mým působením jako autora ve světě SF.

ČTRNÁCTÝM PŘÍSPĚVKEM Z JINÉHO ZDROJE JE – ANTHONY WHITE –

NÁDOBY V DICKOVY: KERAMICKÉ OBJEKTY VE FIKCI369

Keramické objekty (džbány a nádoby) hrají překvapivě důležitou roli ve scifi fikci spisovatele a (Novo) Gnostika Philipa Kindreda Dicka. Ano, překvapivě, protože Dick jako jeden z předních spisovatelů sci-fi pozdního 20. století, tedy žánru převážně často spojovaného spíše s futuristickými scénáři obsahujícími hyper -pokročilou technologii zvláštním způsobem pracuje i s něčím zdánlivě obyčejným a zastaralým jako jsou keramické objekty, kterou jsou spíše produktem dob minulých, tedy jedné z nejranějších technologií známých lidstvu. První důkaz nálezu keramiky se datuje až k roku 20 000 př. n. l.370

HISTORIE A POUŽITÍ KERAMICKÝCH NÁDOB SE Z HLEDISKA

ARCHEOLOGIE371

Hrnčířské výrobky jsou sice křehké, ale neobyčejně trvanlivé. Proto patří k nejběžnějším archeologickým nálezům, z nichž lze určovat příslušnost k určité kultuře. Tvary, technologie i výzdoba hrnčířských výrobků jsou do té míry charakteristické, že se podle nich někdy nazývají různé kultury (např. kultura zvoncových pohárů) a období (např. v dějinách antické řecké keramiky). Nejstarší zachované předměty z pálené hlíny 369 (Z anglického originálu Pots in Dick: Ceramic objects in Philip K. Dick’s fiction z antologie Making Worlds: Art and Science Fiction – Amelia Barikin and Helen Hughes (eds.), Surpllus 2013 přeložil Jan Černý (2017), editor – J.Š. – Uroboros; zdroj článku „Pots in Dick: Ceramic Objects in Philip K. Dick’s Fiction“ 370 Xiaohong Wu, et al., „Early pottery at 20,000 Years; Ago in Xianrendong Cave, China; Science, Vol. 336, No. 6089 (2012), 1696–1700. 371 https://cs.wikipedia.org/wiki/Hrn%C4%8D%C3%AD%C5%99stv%C3%AD

jsou patrně drobné kultovní sošky (např. známá Věstonická Venuše), jež mohou být až 25-30 tisíc let staré. V jednoduchých starých i současných kulturách si prosté nádoby vyrábějí často ženy, a to pro vlastní potřebu, a vypalují je v otevřeném ohništi. Skutečný rozvoj hrnčířství souvisí s přechodem do neolitu (mladší doby kamenné) s usedlým zemědělským hospodaře ním, kdy se hrnčíři začínají specializovat a kdy se také objevují pece. Hrnčířský kruh vznikl v Mezopotámii v 4.-6. tisíciletí př. n. l., od 10. století př. n. l. vznikají ve Středomoří střediska vyspělého hrnčířství, která vyrábějí luxusní nádoby i na exp ort (zejména na ostrově Samos). Vznikají zřetelně typizované tvary pohárů, misek, džbánů, měsidel na víno a velikých zásobnic, které spolu s výzdobou dovolují určit původ i stáří jednotlivých nálezů. Světské objekty jako nádoby a džbány také moc nezapadají do běžné percepce – vnímání Dickovy práce, známé pro své bizarní, paranoidní a často strašidelné příběhy obsahující psychické poruchy, telepatii, užívání drog, manipulaci paměti, androidy a cestování v čase, zasazené v blízké či vzdálené budoucnosti, dobře známé a zároveň mimozemské našemu prožívání každodennosti. Navíc, ve filmových verzích jeho příběhů není věnována plná pozornost některým více excentrickým i anachronistickým aspektům jeho fikce, jako je náboženský směr Mercerismus v románu Sní androidi o elektrických ovcích?, který se nedostal (a je to dle subjektivního pohledu editora docela obrovský chyba) do finální podoby filmového Blade Runnera, díky čemuž se jeho fikce na plátně zdá více homogenní, než na papíře (role keramiků a jejich práce si zatím získala trochu pozornosti v dosavadní odborné literatuře, např. ve studii Alana Barlowa,,How Much Does Chaos Scare You?: Politics, Religion, And Philosophy in the Fiction of Philip K. Dick.“372 Na rozdíl od Barlowa se zde soustředím méně na otázku, jak tvůrci keramiky vyjadřují etický charakter Dickovy myšlenky, a více na to jak objekty samy fungují ve fikčních světech vytvářených autorem. K doplnění – přímá osobní doplňující poznámka editora: Mercerismus je v postapokalyptickém světě (Blade Runner: Sní androidi o elektrických ovečkách?) po třetí světové válce náboženstvím, které v sobě spojuje několik náboženských a filosofických prvků. Za prvé osud trpícího proroka Wilbura Mercera (podobající se svým těžkým utrpením křesťanskému proroku Ježíši Kristu) a také vzhledem k opakujícímu se cyklu utrpení za druhé je ztotožňován s postavou řeckého Sysifa, trpícího za svoji vzpouru. Zajímavostí je, že v pojetí románu se zmiňuje i vliv zen budhismu, a to s odkazem na opakující se trpělivost proroka). Prorok Wilbur Mercer v mýtu Mercerismu stoupá po skalnaté hoře vzhůru, aby dosáhl nakonec vrcholu hory a tím i odpovědi na otázku utrpení. Prorok Wilbur Mercer tak v nekonečném cyklu stoupá po skalnaté hoře strmým svahem nahoru a po celou dobu své svaté pouti je kamenován neznámými a okem neviděnými nepřáteli, kteří se ho stále snaží shodit pomocí zásahů kameny z hory dolů. Nakonec je ukamenován v dešti smrtících kamenů a poté se nachází v „jámě mrtvol a mrtvých kostí.“ Poté opětovně jako Kristus vstane a začne svoji pouť znovu. 372 https://academicworks.cuny.edu/ny_pubs/25/

Jeho osud se tak částečně podobá osudu řeckého Sysifa, kterému soudci mrtvých přikázali (jako trest za předchozí jednání), aby tlačil obrovský kámen na kopec a na druhé straně ho skutálel dolů. Jenže to se Sisyfovi nepodařilo, kámen mu vždy těsně pod vrcho lem vyklouzl a valil se zpátky dolů. Sisyfos tak musel začínat stále znovu. A tak je navěky k smrti unaven, trpí marností svého počínání a bezvýchodností situace, na niž je i jeho příslovečná chytrost krátká. (Symbolem nesmyslné, otupující a bezvýchodné činnosti, ze které nikdy nemůže být užitek, se stal pojem „sisyfovská práce“. Rčení „sisyfovská práce“ znamená marnou práci, marnou snahu). A tak stejně jako Sysifos prorok Wilbur Mercer koná dílo, které nikdy nemůže skončit. V původní písemné podobě románu je praktikující Mercerista nejlépe popsán na příkladu postavy J. R. Isadora, zde je J. R. Isadore je muž – tzv. speciál, což v kontextu příběhu znamená, že jeho inteligence nedosahuje požadovanou úroveň (a nachází se tak za hranicí povolené osobnostní úrovně) k tomu, aby mohl ze zničené planety Země emigrovat pryč do nových kolonií. J. R. Isadore se tak, v osamělosti zoufalství, které se ho snaží pohltit, jako mnoho ostatních lidí kolem něj, stejně postižených, vnořuje pomocí Empathy Box do utrpení proroka. Empathy Box je technické zařízení, které umožňuje skupině lidí se fyzicky vcítit do jedné osoby (například televize umožňuje mnoha lidem prohlížet stejné vysílání), v kontextu příběhu postavy J. R. Isadora, přímo do utrpení proroka Wilbura Mercera. Mercerista se tak stává přímo fyzicky prorokem stoupajícím na horu utrpení v dešti kamenů létajících od neviděného a neznámého nepřítele. Empatie je v pojetí Mercerismu velmi vysoce úžasná vlastnost skutečně Živoucích, a tím přeneseně do (Novo) Gnosticismu v podobě chápání (novo) gnostika patřícího k řádu PNEUMATIKŮ, vysvětleno v pasáži Úvod do PhilDickian Gnosticismu, nejosobnější vlastnictví, jaké člověk v těžké době má. Je to způsob rozšíření vašeho těla; je to způsob, jakým se dotýkáte jiných lidí, je to způsob, jakým přestáváte být sami. Keramické objekty figurující v mnoha Dickových příbězích jsou jen jedna z mnoha různých kulturních forem, které hrají významnou roli v jeho příbězích. Od hudby, přes psaní až po výtvarné umění a artefakty, Dick dal múzickým uměním ve své fikci prominentní roli a rezervoval speciální místo dvěma druhům objektů. První jsou takové, které vyžadují manuální práci ke svému zhotovení. Dick často našel způsob, jak oslavit ctnosti ruční výroby ve svých příbězích. Jak se jednou přiznal, ,,Vždy jsem si vážil lidí, kteří pracovali rukama. Řemeslníků v pravém slova smyslu373“ Ostatní objekty, které Dick zapáleně prozkoumával ve své fikci, byly artefakty, které kolem sebe měly určitou minulost. Například, šperky a starožitnosti v centru příběhu Muže z vysokého zámku (1962) jsou cítit jak vůní historickou, tak dotykem autentické ruční výroby. 373 Zdroj: Gregg Rickman, Philip K. Dick; In His Own Worlds (Long Beach, CA; Fragments West, 1984), 146–

7

Jsou to objekty plné určité přítomnosti, autenticity a materiality, kterou německý teoretik Walter Benjamin popsal jako zásadní pro kvalitu,,aury374“ Funkce, kterou tyto objekty plní v Dickových příbězích, je na jedné úrovni kontrapunktem k nereálnosti, nemateriálnosti a nehistoričnosti v jeho novelách, světu, ve kterém může být jakýkoli druh objektu nebo zkušenosti masově produkován stisknutím spínače, lidé mohou být okamžitě transportováni z jedné části světa do druhé, do jiného času, nebo dokonce mohou ovlivňovat tok času samotného, takže sama realita se jeví zpochybnitelná. Muž z vysokého zámku navrhuje (v děsivé vizi) alternativní historii, ve které byli Spojenci ve druhé světové válce poraženi nacisty, kteří následně kolonizovali východní polovinu Spojených Států (východ USA okupují nacisté, západ okupuje Japonské císařství, a střed bývalých USA tvoří neutrální nárazníková zóna mezi oběma spřátelenými velmocemi – dílo je i zfilmováno, velice kvalitně v seriálu Muž z vysokého zámku375), i přišli poté i s myšlenkou přeletět Atlantik za čtyřicet pět minut v raketové lodi a dopravit lidi na Mars a dál. Mezi Japonskými okupanty západní části země jsou sběratelé s mánií pro předválečné americké artefakty, objekty jako je Colt.44, signovaný obrázek Hollywoodské herečky Jean Harlowové, náborový plakát z civilní éry. Takové objekty jsou v příběhu kupovány a prodávány jako autentické artefakty se silným smyslem pro historicitu, ale, jak zjišťujeme, mnoho z nich jsou masově vyráběné padělky tvářící se jako skutečné věci. Ve vyprávění se také setkáváme s kouskem ručně vyráběné současné bižuterie, která, podle japonského sběratele, ve svém nepravidelném tvaru ztělesňuje princip wu, čínský termín odkazující na krásu objevující se v nedokonalosti. Jak stvrdí sběratel: ,,Síly v tomto předmětu jsou ustálené. V klidu. Dá se říci, že tento předmět je smířen s vesmírem. Oddělil se od něj, ale dokázal najít rovnováhu. … wu můžeme najít nejčastěji v nejnepatrnějších věcech a místech, jako například v křesťanském aforismu o kamenech, odvržených stavitelem. Přítomnost wu na nás zapůsobí v tak bezcenných věcech, jako je stará hůl nebo zrezivělá plechovka od piva pohozená v příkopě. V takových případech je ale wu v srdci toho, kdo vidí. Je to náboženský zážitek. Ale tady zaklel wu ve věci a nenalezl je v předmětu hotovém.“ Ve světě novely jsou americké historické objekty nakloněné padělání, protože jsou natolik žádané ve vládnoucí Japonské kultuře, která na estetické úrovni oslavuje dřívější období Americké politické nezávislosti. Jako dílo současného umění, které neobsahuje žádnou historicitu, ale spíše ztělesňuje kvalitu wu, bižuterie a šperky obecně v novele představuje pevný bod oproti nekontrolovatelné ne -autenticitě trhu s historickými objekty. Tato potencionálně opoziční kvalita objektu se objevuje i jinde v Dickově fikci ve vztahu ke keramice. V novele Simulakra376 (1964) jsou hlavními postavami dva hráči na džbánky. Džbánek, velká nádoba, většinou vyrobená z kameniny, s úzkým krkem, 374 Zdroj: Walter Benjamin, „The Work of Art on the Age of its Technological Reproducibility, “ in „The Work of Art on the Age of its Technological Reproducibility, and Other Writings on Media (Cambridge, MA? Harvard University Press, 2008), 19–42 375 https://www.csfd.cz/film/403167-the-man-in-the-high-castle/prehled/ 376 DICK, Philip K. Simulakra. Přeložil Robert TSCHORN. Praha: Argo, 2017. ISBN 978-80-257-2096-7.

určená k uchování tekutiny, byl nástroj používaný kapelami hrajícími americkou folkovou hudbu ve 20. letech. Na džbánek se hrálo foukáním v pravidelných intervalech, což tvořilo rytmický basový zvuk. Jak tvrdí Francis Davis, džbánkové kapely byly poctou vynalézavosti projevené zchudlými černošskými venkovany, kteří se hudebně vyjadřovali na cokoli, co měli v rukou377 (str. 92). V tomto smyslu tvoří Dickovo začlenění džbánku jako hudebního nástroje v příběhu část jeho širšího zájmu v,,nejnezajímavějších“ artefaktech, objektech, kterým většina lidí nevěnuje žádnou pozornost, v souladu s pohledem vyjádřeným jedním z Dickových postav v souvisejícím příběhu, že,,umění se dá najít v nejsvětštějších objektech v každodenních cestách životem.378“ Když jsou v Simulakře379 umělci pozváni do vnitřní pracovny vlády jakožto najatí baviči, dopad je jaksi neočekávaný: v průběhu je přední postava vlády pokousána mimozemským stvořením, které s sebou vystupující přivedli. Vládní představitel po incidentu říká: „Celá tahle záležitost se džbánky… byla to jen zástěrka pro útočnou akci proti nám, že? Zločin proti státu. Budeme muset přehodnotit celou filosofii zvaní vystupujících sem … asi to byla chyba. Dává to příliš přístupu komukoli, kdo má vůči nám agresivní úmysly.“ I když hráči na džbánky v Dickově příběhu nezamýšleli pád vlády, a pouze se nezamyšleně zapletli do povstání ve společnosti, keramické objekty, na které hrají, jsou zapletené do hrozby vůči statutu quo. Zvaním nepředvídatelných a excentrických umělců poskytujících zábavu vysílanou masám, chtěla vláda ovládat populaci s pomocí zábavných rozptýlení, ale místo toho byla fyzicky ohrožena. Incident, který ve vyprávění hraje podobnou roli jako divadelní hra v Shakespearově Hamletovi, naznačuje hrozivou dimenzi umění a jeho sílu promlouvat k moci. V jiné knize Tři stigmata Palmera Eldritche380 (1964), jedna z předních postav, Richard Hnatt, zažije zjevení, zatímco podstupuje radikální lékařskou proceduru, která má účinky podobné rapidnímu urychlení v lidské evoluci. Přemítá nad svým postojem ke keramice své ženy, a pochopí, že jeden z klíčových faktorů, vedoucích k dosažení vyšších úrovní vědomí je empatie: „ Vzal jiný, ne z venku, ale zevnitř. Například, viděl někdy v Emiliných vázách něco víc než jen zboží, pro které existuje tržní poptávka? Ne. Co jsem v nich měl vidět, uvědomil si, je umělecký záměr, duch, kterého skutečně odhaluje.„

VYJÁDŘENÍ NEJEN V KNIZE TŘI STIGMATA PALMERA ELDRITCHE:

Zde je keramický objekt pro postavu příležitostí rozjímat nad hlubokým spojením nejen se svojí ženou, ale zároveň s uměleckým procesem a významem 377 https://www.goodreads.com/book/show/235069.The_History_Of_The_Blues 378 Zdroj: Minority Report (2002); v ČR vydáno v roce 2002 jako Minority Report a jiné povídky (DICK, Philip K. Minority report a jiné povídky. 1. vyd. Přeložil Mirek VALINA, přeložil Helena HEROLDOVÁ, přeložil Petra ANDĚLOVÁ. Praha: Mladá fronta, 2002. Ikaros. ISBN 80-204-0986-6. 379 Zdroj: DICK, Philip K. Simulakra. Přeložil Robert TSCHORN. Praha: Argo, 2017. ISBN 978-80-257-2096-7 380 Zdroj: The Three Stigmata of Palmer Eldritch (1965); v ČR vydáno v roce 1994 (2011 druhé vydání) jako Tři stigmata Palmera Eldritche (DICK, Philip K. Tři stigmata Palmera Eldritche. Vyd. 2., V Argu 1., rev. Přeložil Emil LABAJ. Praha: Argo, 2011. ISBN 978-80-257-0468-4).

umění. Naopak, nádoby zároveň fungují jako způsob zaregistrování toho, když se něco nezdaří, jako když Emily podstupuje stejnou evoluční terapii jako její manžel, ale ta selže a u Emily začne regrese na evoluční stupnici, tedy namísto toho, aby se pohybovala vpřed, se začne vracet zpět. Výsledná regrese vede k nadbytku jejích keramických výrobků, jak začíná opakovat práce, které vytvářela předtím, aniž by si to uvědomovala. Nádoby v tomto příběhu, které jsou silně anachronistické ve světě, kde jsou zdarma dostupné daleko vyspělejší technologie, znamenají smysl pro autenticitu a přítomnost, která kontrastuje s úžasným futuristickým světem, ve kterém je meziplanetární cestování rutinou, a reklamy jsou šířeny chytře trénovaným hmyzem. Současně, redundance v Emiliině keramice vypovídá o regresivní kvalitě spojené s tragickými následky podstoupení radikálních terapií (podobnost myšlence Transhumanismu?), které se snaží uměle zrychlit lidský vývoj, což je sám o sobě jeden ze škodlivějších aspektů supramodernity vyskytující se v Dickově fikci. V románu Kaňte mé slzy, řekl policista (1974) se slavný televizní moderátor a bavič Jason Taverner ocitá zbaven své slávy v alternativní realitě. Uprostřed své nouze se setkává s hrnčířkou, jejíž práce je vypravěčem popsána v posledních řádcích knihy jako něco,,otevřeně a skutečně milované.“ Tento sentiment nese signifikantní kontrast vůči mělkým, ctižádostivým osobnostem několika hlavních postav, včetně protagonisty. Vskutku, když se Taverner setká s keramičkou, vyznává svůj obdiv a okamžitě jí nabídne předvedení její práce ve své televizní show. Absurdně, představuje si, jak vyskočí z jedné z jejích nádob, nebo přesvědčuje diváky, za použití falešného odborníka, že její práce je nadřazená starobylé čínské keramice, návrh, proti kterému keramička Marry Anne pokorně protestuje. Jako odpověď na jeho opakované naléhání, aby poskytla svojí práci pro jeho show, si stěžuje: Vím, že jsem dobrou hrnčířkou, vím, že obchody, ty dobré, mají rády moji práci. Musí se všechno dělat ve velkém, po tisících? Nemůžu vést svůj malý život, tak jak chci? Podívala se na něj a řekla téměř neslyšně. Nevím, co ti všechna ta tvá sláva dala – tam v kavárně jsi mi řekl „Vážně je moje skladba v tom jukeboxu“? Bál jsi se, že tam není, byl jsi mnohem víc nejistý než já, kdy budu. Život Mary Anne je s její pokorou, prostotou a respektem k vlastně dobré práci světelné roky vzdálený od umělé a nereálné existence žité celebritami, které jsou hlavními postavami knihy. Opět, keramický objekt stojí v opozici k lehkosti, nepodstatnosti a lživosti světa kolem něj. Nicméně, existují zde složitosti v Dickových úvahách o těchto objektech, které narušují snadné dichotomie. Ačkoli se Mary Anne vyhýbá dát svolení k tomu, aby se její práce stala součástí širší komerční podívané, tak vlastně měří hodnotu své práce ne vlastn ím vnitřním pocitem – jak by se mělo, podle doporučení zjevení Richarda Hnatta – ale podle toho, že určití obchodníci jsou ochotni ji koupit. Navíc, na každou Mary Anne, která se vyhýbá širší slávě a angažovanosti v elektronických formách zábavy, je zde nepočet dalších, kdo se aktivně angažují

v dodávání takových objektů na trh včetně postupů, který je součástí ďábelské spektáklové381 kultury, užívající zábavu ke kontrole populace. Například, ve Třech Stigmatech Palmera Eldritche, Richard Hnatt je zapojen do pokusu získat povolení k použití keramiky své ženy Emily v drogově asistované masové halucinaci, navržené k rozptýlení populace od jejích katastrofálních životních podmínek – jak na přehřáté Zemi, tak na Marsu, kde prostředí d okáže sotva uchovat život. Takže pro veškerou autenticitu keramických objektů, konečný cíl řemeslné produkce v Dickově universu je stát se součástí estetické formy ovládání mysli. Navíc, zatímco historicita je v Dickově zahrnutí řemeslných výrobků vnímána jako hodnota, často je jejich funkcí inovovat, nechat minulost za sebou a vytvořit něco zcela bezprecedentního, čehož si autor cení v bižuterii, špercích nebo keramice. Zamyslete se, například nad způsobem, jakým má bižuterie v Muži z vysokého zámku precizní hodnotu, díky své současnosti, díky svému úniku z tlaku trhu, spojeného s nekontrolovatelnou touhou po starožitnostech, nebo jak je Emiliina regrese ve Třech Stigmatech Palmera Eldritche odhalena její neschopností vytvářet nové návrhy. V obou případech je jasné, že historicita nikdy nemůže být hodnotou sama o sobě a Dick neusiluje o oslavení historické kvality objektů jako jednoduché opozice k futuristickému světu, který popisuje. Vskutku, jedna z výrazných kvalit jeho fikce je jeho stří dání (a jejich vzájemné tření) pozic mezi novým a starým, historicitou a současností. Stačí se jen podívat na hudbu, kterou hrají hráči na džbánky v Simulakře. Jejich bizarní adaptace chudých nástrojů folkové hudby, používaných Afroameričany ve 20. letech 20. století za účelem hraní skladeb vrcholné klasické hudby od Schuberta a Mozarta je zmatená forma anachronismu. Nejen, že vzdoruje představivosti v rámci technických dovedností vyžadovaných k odehrání, ale je to zcela nečekané křížení vysokého a nízkého, rozdílných národních kultur, a samozřejmě, historických období. Ačkoli obojí, džbánková hudba i Mozart vypadají zastarale v rámci futuristické kultury novely, smysl pro anachronismus je stejně velký, jako ten mezi dvěma tradicemi, které hráči na džbánky kolidují ve svých vystoupeních. Věk ani novota zde není hodnotou sama o sobě. Což nás přivádí k novele Galactic Pot-Healer382 (1969), (tato kniha není doposud v ČR vydána, je k dispozici pouze v angličtině) Dickově jediné, ve které je řemeslník pracující s keramickými nádobami hlavní postavou. Pro zajímavost, je to také jediný příběh, ve kterém není pracovník s keramikou žena, ale muž. Joe Fernwright, který žije v budoucím světě, je vyškolený opravář keramik y jako před ním jeho otec, čímž pokračuje ve ctihodné tradici. Nicméně, poptávka po jeho práci prakticky vyschla a on žije z veteránské penze. Když už přemýšlí o tom, že zanechá své profese, tak je kontaktován náladovým mimozemským stvořením jménem Glimmun g a je mu nabídnuta veliká suma peněz za opravu nádob na vzdálené planetě. Tato opravářská práce je součástí enormního projektu s cílem pozvednout kolosální starobylou 381 Spektákl (z lat. spectaculum, jeviště, divadlo) znamená původně podívaná. Užívá se dnes většinou pejorativně pro něco, co se vystavuje na odiv, co je nápadné, efektní a přitažlivé, a přitom předstírané, nepravdivé + Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Spekt%C3%A1kl 382 https://en.wikipedia.org/wiki/Galactic_Pot-Healer

katedrálu z procesu entropického rozpadu v oceánské bažině, který pokud nebude zastaven, bude mít katastrofické následky na kosmické úrovni. Ve spíše volném, často komickém vyprávění se Philip Kindred Dick na keramické objekty často odvolává, a uvádí i mnoho technických nebo odborných znalostí o rozdílných keramických tradicích z celého světa a jejich materiálů, glazování a vypalovacích technik, co je tak předváděno před čtenářem, pro jeho seznámení s tématem. Na konci příběhu Galactic Pot-Healer, kdy je katedrála konečně vztyčena a Joeova práce je hotová, se rozhodne tvořit novou keramiku, než aby se soustředil na opravu starých kusů. V tomto bodě příběhu zahlédneme záblesk toho opakujícího se tématu v Dickových myšlenkách: vztahu mezi historicitou a současnem, starým a novým (aplikovat se to dá na jeho vztahu ke gnózi (gnosticismu), ctil (staro) i zároveň vytvářel (novo) gnózi). Ve svém prvním pokusu vytvořit nádobu z náčrtku, což je oznámeno na konci novely s pořádnou rétorickou fanfárou jako nový začátek pro sklíčený život hlavní postavy, Joe vyndá svůj první výtvor z pece. Kniha končí těmito slovy: ,,Nádoba byla hrozná.“ Dick byl skeptický ohledně konceptu historičnosti stejně tak, jako byl z ideje opuštění minulosti a nástupu něčeho zcela nového. Nicméně, v hlavní části jsou keramické objekty v jeho dílech potrubím pro usměrnění autentické zkušenosti, kulturní komplexnosti a spirituální hloubky. Smysl hlubších významů, vycházejících z takových objektů má své zbožštění v Dickově pozdější fikci, jako je Valis (1981) ve kterém hlavní postava, Horselover Fat, vysvětluje svoji náboženskou konverzi skrze mladou drogovou dealerku jménem Stephanie, kterou miluje. „Stephanie přivedla Horselovera Fata k Bohu prostřednictvím hliněného hrnku, který vyrobila na hrnčířském kruhu. Fat jí na ten kruh přidal jako dárek k osmnáctinám. Když utekl do Kanady, vzal si hrnek s sebou, zabalený v jediném kufru do trenýrek, ponožek a košil. Vypadal jako obyčejný hrnek: byl nízký, hnědý, na kraji trochu modře glazovaný. Stephanie nebyla zkušená hrnčířka. Hrnek pro Fata udělala mezi prvními, když nepočítáme školní práce v dílnách. Bylo jasné, že Fatovi dá jeden z prvních. Jeden pro druhého hodně znamenali. Když se Fat rozčílil, uklidňovala ho Stephanie šoty z hašišové faječky. Hrnek se vymykal jen jedním: dřímal v něm Bůh. Dřímal v něm dlouho, skoro příliš dlouho. Podle některých náboženství Bůh zasahuje až za pět minut dvanáct.383“ Jinde v příběhu, stejná nádoba, kterou Dick nazývá,Oh Ho,“ a hliněný džbán na vodu jsou popsány jako nesoucí vzory, které přislibují odhalení tajemství vesmíru anachronistickým sloučením starobylé Křesťanské myšlenky s pokročilými mimozemskými technologiemi. V jeho pozdější fikci se Dickova myšlenka stává stále více smyšlenou, a zatím, alespoň ve vztahu ke keramickým objektům, podobná znepokojení zůstávají, jako je vztah mezi pokorou vyrobeného objektu a hloubkou významu, který je v něm obsažen a divokými ana chronismy, na kterých jsou tyto objekty založeny. Abych uskutečnil skok, který se může zdát kontra -intuitivní, ale je zcela v souladu se závratnými, neslučitelnými časovými registry a nezvyklým splýváním 383 Zdroj citace: Valis (1981); v ČR vydáno v roce 2006 jako Valis (DICK, Philip K. Valis. Vyd. 1. Praha: Argo, 2006. ISBN 80-7203-731-5

nízké fikce a vysoké filosofie v Dickově tvorbě, rád bych zakončil citováním některých Německých kritických teoretiků na téma keramických objektů. V poetickém textu Ernsta Blocha „Stará nádoba 384“ z roku 1918 autor spekuluje o povaze nevýznamné keramické nádoby. Když uvažuje nad jejím vnitřkem, tvrdí že,,Je obtížné pochopit, jak vypadají věci ve tmavém, prostorném břiše těchto džbánů. „Navzdory této obtížnosti, Bloch tvrdí: ,,Jistě se mohu stát stejně tvarovaným jako džbán, a podívat se na sebe jako na hnědou podivně formovanou věc připomínající Nordickou amforu, nebo něco takového… takovým způsobem, jehož použitím se obohatím na své straně, více současně, více vzdělaně k tomu, čeho chci touto prací dosáhnout.“ Ve svém komentáři k tomuto enigmatickému textu, Theodor Adorno385 poznamenává, jak oslavuje kvality hrubosti, archaismu a nedokonalosti v keramické nádobě, a demonstruje něco důležitého o vědění: To, co Blocha zajímá je toto: Pokud by někdo opravdu věděl, co nádoba ve svém věcném jazyce říká a zároveň skrývá, tak by mohl vědět, co by mělo být věděno a na co disciplína civilizovaného myšlení … zakázala vědomí se ptát. Toto tajemství by bylo opakem něčeho, co vždy bylo a vždy bude, opak neměnnosti: něco, co by konečně bylo jiné386. Nádoba, se svým záhadným vnitřkem, doslovně nepřístupným, ale v rámci představ bohatý na asociace, slibuje pro Blocha a Adorna další formu porozumění a alternativní druh zkušenosti vycházející z filosofické tradice, kulminující v Kantovi, primárně konsternovanou uvažováním jak o objektech, tak o lidech jakoby zvnějšku a tím pádem redukující je na abstrakci. Kde Dickova myšlenka nese srovnání s tím, že Německá kritická teorie je ve své hodnotě kladena na pokorný, bezvýznamný objekt a jeho schopnost stát stra nou dominantních proudů myšlení a praxe ve světech, které líčí. Se závratnou kapacitou pro zaměnitelnost, kterou vystavují na úrovni jak času, tak prostoru, Dickovy světy jsou jen přeháněním současné kapacity komoditní kultury pro abstrakci materiálních kv alit, s jejich mimořádným globálním dosahem obohaceným vždycky pokročilými informačními technologiemi. Tato kapacita byla v plenkách v éře Německé kritické teorie a jen v našem vlastním čase může mít výzkumník zkušenost, jako je tato: nedlouho po zadání výrazů „Philip K. Dick“ a „bižuterie“ do vyhledávače jsem začal dostávat denní, nevyžádané zprávy do mé univerzitní e -mailové schránky od společnosti prodávající bižuterii, jejichž marketingový slogan byl „Nabídky bižuterie pro skutečně chytré lidi.“ Nicméně, na co se Dick odvolává svými vyrobenými objekty ztělesňující jak „wu“ nebo „ducha,“ nebo, v jeho pozdější fikci, „Boha,“ je stejná kvalita zkušenosti evokované Blochem nebo Adornem, ta, která je nedostupná bezkrvým abstrakcím idealistické filosofie jako i současnému a budoucímu světu nekonečné zaměnitelnosti. Tato kvalita, která rezonuje s Blochovými komentáři o povaze subj ektivity (Co se tu skutečně stalo, tehdy, co jsme tu skutečně byli, se odmítá shodovat s tím, co můžeme 384 https://cs.wikipedia.org/wiki/Ernest_Bloch 385 https://www.degruyter.com/document/doi/10.7312/ador17964-036/html 386 Zdroj citace: The Handle, the Pot, and Early Experience: Ui, haww’ ich gesacht https://www.degruyter.com/document/doi/10.7312/ador17964-036/html

skutečně zažít), není jen nějaký statický a identifikovatelný stav bytí, ale bytí permanentně, a nenávratně desynchronizovaného387.

PATNÁCTÝM PŘÍSPĚVKEM Z WEBU PHILDICKIAN GNOSTICISM JE –

PŘÍSPĚVEK OD SIMONA CRITCHLEYHO (TŘI ČÁSTI388)

∎

Když věřím, jsem blázen. Když nevěřím, trpím psychotickou depresí. — Philip K. Dick

∎

When I believe, I am crazy. When I don’t believe, I suffer psychotic depression. — Philip K. Dick

SIMON CRITCHLEY – ROZJÍMÁNÍ O ZÁŘIVÉ RYBĚ (ČÁST PRVNÍ)

PKD je pravděpodobně nejvlivnější autor sci -fi druhé poloviny minulého století. Ve své krátké a raketové kariéře napsal minimálně (stále se upravuje) 121 povídek a 45 románů. Jeho práce byla během jeho života úspěšná, ale její úspěch exponenciálně roste až od jeho smrti v roce 1982. Dickovo dílo bude pravděpodobně nejznámější díky závratně úspěšným hollywoodským adaptacím jeho prací ve filmech jako „Blade Runner“ (podle knihy „Sní androidi elektrických ovečkách?“), „Total Recall“, „Minority Report“, „A Scanner Darkly (Temný obraz)“ a nejnovějšího filmu „The Adjustment Bureau (Správci osudu).“ Ale jen málo lidí by mohlo považovat Dicka za (náboženského a filosofického) myslitele. Což by (a je) byla (extrémní) chyba. Dickův životopis již dlouho přechází do legendy, okořeněné rozkvetlými příběhy o šílenství a intoxikaci – pro skutečného badatele je nejdůležitější opravdu ověřit každou maličkost, a všechny (většina z nich – lépe řečeno) životopisy jsou nakonec snůškou umělých a neověřených nesmyslů. Existují lidé, kteří považují takovou legendu za jakýsi odklon od Dickovy charakteristické literární brilance. Jonathan Lethem389 píše – podle mého názoru právem – „Dick nebyl legendou a nebyl šílený. Žil mezi námi a byl génius.“ Ale Dickův život i nadále vnucuje myšlenku posuzovat ho tak podle jeho spisovatelské práce, a jeho dopadu na okolí. 387 https://www.sup.org/books/title/?id=320 388 Informace k zdrojovému článku – autor Simon Critchley, název Philip K. Dick, Sci-fi Philosopher, část první Rozjímání o Zářivé Rybě, článek byl uveřejněn v roce 2012 (v The New York Times); překlad článku: Jan Blacker@ Černý (2016), první překlad v ČR, úprava textu (2021) v českém jazyce J.Š – Uroboros@. Účel překladu – překlad do českého jazyka a úprava textu je realizována z důvodu pochopení díla spisovatele a (novo) gnostika Philipa Kindreda Dicka a jeho přínosu pro náboženskou stránku a osobní spiritualitu na základě události 2–3–74 (únor–březen 1974); veškeré poznámky k překladu či pochopení článku směřujte na kontakt, uvedený v menu webu. Dodatky ke článku budou zvýrazněny kurzívou – editorem článku. Za jakékoli upozornění na kvalitu překladu a pochopení termínů, či upozornění na jazykové chyby upozorněte prosím editora, děkuji. 389 https://cs.wikipedia.org/wiki/Jonathan_Lethem

Vše se obrací v dobré, a to v odkazu na událost (která se stává důležitou zjevení součástí 2–3–74), kterou „Dickheads“ (Ti, co Dicka „následují“) pojmenovali jako „Zlatá rybka.“ Toho dne, tedy 20. února 1974, byl Dick zasažen mimořádné silným zjevením po návštěvě zubaře pro retenci stoličky, kde dostal v rámci léčby dávku thiopenthalu sodného. Bolest ale (ukrutně) nepolevovala, a tak musel přes lékaře objednat další léky, a nechat si je donést donáškovou službou z místní lékárny. Mladá žena následně donesla balení tablet Darvonu (což je narkotikum obsahující Propoxyphen, pozn. překl.) do jeho bytu ve Fullertonu v Kalifornii. Měla na sobě náhrdelník s přívěskem zlaté rybky, starověký křesťanský symbol, který přijalo za své hnutí Jesus counterculture390 a také odkaz391 na konci 60. let.

PŘÍBĚH „ZLATÁ RYBKA“ JE DŮLEŽITOU SOUČÁSTÍ ZJEVENÍ 2–3–74

Přívěsek začal, podle Dicka, když se podrobně na přívěšek podíval, následně vydávat zlatý paprsek světla, a Dick najednou zažil to, co nazval, s odkazem na Platona, jako anamnézu: tedy vzpomínku či totální připomenutí (Total Recall) celé sumy znalostí. PKD tvrdil, že najednou měl přístup k tomu, čemu filozofové říkají schopnost „intelektuální intuice“: přímé vnímání myslí metafyzické reality za monitory zjevení (v moderním mythu se jedná o závoj v síti Matrixu). Mnoho filozofů počínaje Kantem trvalo ale dál na tom, že taková duševní intuice je k přístupná pouze pro lidské bytosti pod maskou podvodného tmářství (neschopnost pochopit prožití přímého poznání – gnózi je stálý problém), obvykle jako náboženská nebo mystická zkušenost, stejně jako vize andělských zástupů Emmanuela Swedenborga392. Toto Kant (ve svém vlastním „omezeném“ pochopení) nazýval krásným německým výrazem „ die Schwärmerei393,“ což je druh nadšení, kde se vědomí doslova rozplývá v Bohu, Božství – O Theos. Jenže zatímco Dick příkře a cíleně zametá stranou pečlivá omezení a poučky (svazující chápání reality), která Kant umísťuje na různé domény čistého a praktického rozumu a zůstává tak fenomenální a noumenální (věcný, racionální), tam naopak PKD hlásal přímou intuici o konečné povaze toho, co nazýval „skutečná realita.“ Přesto byla příhoda se zlatou rybkou jen začátek. V následujících dnech a týdnech Dick zažil, a opravdu si užil, pár celonočních psychedelických vizí s fantasmagorickými vizuálními světelnými show. Tyto hypnagogické epizody pokračovaly, spolu s hlasy v hlavě a prorockými sny, až do Dickovy smrti o osm let později ve věku 53 let. Dick zažil spoustu zvláštních a podivných věcí – příliš mnoho na seznam zde – včetně hliněné nádobky, kterou Dick nazýval „Ho On“ nebo „Oh ho“, která s ním rozprávěla o různých hlubokých duchovních záležitostech svým neomaleným a podrážděným hlasem. Takže, byl to jen špatný trip, nebo důsledek dobrého pentothalu sodného? Byl Dick vážně cvok? Byl psychotický? Byl schizofrenik? (Píše: „schizofrenie je skok vpřed, který se nepovedl.“) Byly jeho vize jednoduše efekt série mozkových záchvatů označovaných jako T. L. E. – Temporální epilepsie? Můžeme teď dokola vysvětlovat jeho příhody nějakou lepší neurovědeckou metodou? Možná. Problém je, že každé z 390 https://en.wikipedia.org/wiki/Jesus_movement 391 https://en.wikipedia.org/wiki/Jesus_freak 392 https://cs.wikipedia.org/wiki/Emanuel_Swedenborg 393 https://de.wikipedia.org/wiki/Schw%C3%A4rmerei

těchto kauzálních vysvětlení postrádá bohatost fenoménu, který se Dick pokoušel popsat a také přehlíží jeho jedinečné významy pro jejich popis. Je pravdou, že poté, co Dick zažil události, které pak nazýval „2-3-74“ (události února a března roku 74 – dle výzkumu další zkušenosti přicházely až do konce života PKD), věnoval zbytek života snaze porozumět tomu, co se mu stalo. Pro Dicka porozumění znamenalo psaní. Zatímco trpěl,,chronickou hypergrafií,“ jak ji sám nazval, mezi událostí 2-3-74 a jeho smrtí napsal přes 8000 stran textu o své mystické zkušenosti – Exegeze Philipa Kindreda Dicka394. Často psal tak celou noc, klidně i 20 ručně zcela popsaných stránek posetých výjimečnými diagramy a kryptickými náčrty. Nedokončená hra papíru, posmrtně sestavená do přibližně 91 složek, byla nazvána,,Exegesis“ (výklad). Fragmenty byly sestaveny Dickovým přítelem Paulem Williamsem a poté uloženy po mnoho let jeho garáži v Glen Ellen v Califu. Krásná sbírka těchto textů, se zlatou rybkou na obalu, byla konečně vydána koncem roku 2011, s obsahem 950 stránek. Ale to je stále jen zlomek celku. Tuto knihu Dickových Exegezí připodobňuji ke knize Carla Gustava Junga – Červená kniha395. Dick píše: ,,Má exegeze je tedy pokus o porozumění mému vlastnímu porozumění (přímému poznání – gnózi).“ Kniha je nejneobyčejnějším a nejrozšířenějším aktem sebe-interpretace, zdánlivě nekonečným přemýšlením o 2-3- 74, které vždy zdánlivě začíná nanovo. Často fádní, repetitivní, a vzhledem k záchvatům masivní paranoie obsahuje,,Exegesis“ množství skutečně brilantních pasáží a vyznačuje se naprostou a zcela odzbrojující upřímností. V některých případech, jako když upadá Dick do melancholické sklíčenosti a zoufalství. Ale v jiných okamžicích jakoby v pozdních dnech Šimona Mága, je obdařen maniakálním vzrůstem ega sjednocujícího se s božským. ,,Byl jsem v mysli Boha.“ Aby pochopil, co se mu stalo v 2-3-74, používal Dick zdroje, které měl po ruce a které měl nejradši, což byla zejména kompletní sada 15 vydání Encyklopedie Britannica396, které si Dick koupil koncem roku 1974, a nepřekonatelná,,Encyklopedie filosofie“ Paula Edwardse397, vydaná v osmi objemných dílech z roku 1967, jeden z nejbohatších a nejobjemnějších filosofických dokumentů, které kdy byly vydány. Dickův způsob čtení byl nahodilý a eklektický. Encyklopedie mu dovolovaly neučený přístup a rapidní rychlost asociací, které mu zapůjčily formální a systematickou soudržnost jeho širokosáhlých obsesí (v moderním výkladu by se dalo toto přirovnat k ponořeno GPT chatu). Listujíc napříč různými encyklopedickými články, nacházel Dick odkazy a korespondence úplně všude. Narazil také na základní texty mnoha filosofů a teologů – zejména pre-Sokratické teze, dále na práce lidí jako Platón, Mistr Eckhart, Spinoza, Hegel, Schopenhauer, Marx, Whitehead, Heideger a Hans Jonas. Jeho výklady jsou občas dost bizarní, ale často přesvědčivé. 394 The Exegesis of Philip K. Dick Table of Contents; Zdroj: https://dickiangnosticism.wordpress.com/2018/02/27/the-exegesis-of-philip-k-dick-table-of-contents/ 395 https://www.cervenakniha.cz/ 396 https://www.britannica.com/ 397 https://en.wikipedia.org/wiki/Paul_Edwards_(philosopher)

To mě přivádí k důležitému bodu. Dick byl naprostý samouk. Nepřežil ani jeden semestr vysokoškolské filosofie na University of California v Berkeley398, kde v roce 1949 několik týdnů navštěvoval a ukončil kurz Filozofie 10A. Dick s nechutí opustil posluchárnu kvůli ignoranci a intoleranci jednoho instruktora, když se zeptal profesora na věrohodnost Platónovy metafyzické teorie forem399 – která se mu později potvrdila během zážitků z 2-3-74. Dick evidentně nebyl vyškolen jako filosof nebo teolog – i když se děsím výrazu,,vyškolen,“ které podává akademiky jako domácí mazlíčky. Dick byl amatérský filosof, nebo, podle vypůjčené fráze jednoho z editor,,Exegeze,“ Erika Davise, byl tím nejkrásnějším: filosofem z garáže. Poznámka editora: Ano, mnozí filozofové z garáže dokáží vyškolit ty, kdo si zakládají své filozofie a filozofování jen na papíru z univerzity, ale nemusí mít vůbec žádný vhled skutečného filozofa, aneb papír myslitele nečiní králem. Co u Dicka chybí v akademické a vědecké přísnosti, je, že se více než vyrovná silám představivosti a bohaté vedlejší, kumulativní asociaci. Kdyby býval věděl více, mohlo jej to zavést ke tvorbě méně zajímavých řetězců nápadů. V pozdějších poznámkách k exegezi píše: ,,Jsem beletrizující filosof, ne spisovatel.“ Zajímavě také dodává: ,,Jádrem mého psaní není umění, ale pravda.“ Zdá se, že čelíme zdánlivému paradoxu, kdy zájem o pravdu, klasický cíl filosofa, není posuzován jako opozice k fikci, ale samo jako dílo fikce. Dick viděl své psaní beletrie jako tvůrčí pokus popsat, co rozpoznal jako pravou realitu. Sám dodává: ,,Jsem v podstatě analytický, ne kreativní; mé psaní je prostě tvůrčím způsobem zacházení s analýzou.“ Alternativně – co u Dicka chybí v akademické a vědecké přísnosti, se více než vyrovná v pravomoci představivosti a bohaté boční, kumulativní schopnosti sdružovat – umění synkreze. Kdyby Philip Kindred Dick věděl víc, mohlo by ho to vést k výrobě méně zajímavého řetězce nápadů, což by ve své podstatě byla docela svým způsobem paradoxně chyba.

SIMON CRITCHLEY – BUDOUCÍ GNOSTIK (ČÁST DRUHÁ)

V předchozím článku jsme se zaměřili na důsledky a možný filozofický přínos (import) událostí z února a března 1974 (také známé jako 2-3-74) v životě a díle PKD, období, ve kterém dávka pentothalu sodného, světlo vyzařující přívěsek rybky a desetiletí psaní (scifi) beletrie a kvazi-filosofické činnosti sešli v zjevení, která vedla k Dickově 8000 stránkové „Exegezi“. Takže, jaká je podstata pravé skutečnosti, o které Dick tvrdí, že ji intuitivně vycítil během psychedelických vizí 2 -3-74? Vyvinula se v pouhé bezstrukturní vykřikování a blouznění, nebo naznačuje určitou tradici myšlení či víry? Já tvrdím, že to druhé. Zde už se mohou věci stávat trochu podivnější v již už tak podivném vesmíru, tak se pevně držte. Dick předpokládal, že ortogonální čas obsahuje „Všechno, co bylo, tak jako drážky na LP desce obsahují tu část skladby, která již hrála.“ 398 https://www.berkeley.edu/ 399 https://cs.wikipedia.org/wiki/Plat%C3%B3nova_nauka

V prvních řádcích „Exegeze“ Dick píše: „Vidíme Logos, oslovující mnoho živých bytostí.“ Logos (doplněné editora – má v Dickianském (Novo) Gnosticismu význam určený – Logos Jediný Pravý Dobrý Bůh stojící mocí nad stvořitelem hmotného světa – Demiurgem) je důležitý pojem, který víří stránkami „Exegeze“. Je to slovo s širokou paletou významů, ve starověké Řečtině znamení „Logos – Slovo“. Může ale také znamenat řeč, příčinu (v latině ratio) nebo jen na něco odkazovat. Pro Hérakleita, na nějž Dick často odkazuje, je Logos univerzální zákon, kterým se řídí vesmír, k němuž je ale většina lidských bytostí ospale ignorantní. Dick má na mysli jistě tento druhý význam, ale – hlavně – Logos odkazuje na úvod Janova evangelia: „Na počátku bylo Slovo“ (Logos), kde slovo stává tělem v osobě Krista. Ale jádro Dickovy vize není úplně Křesťanské v tradičním slova smyslu; je (Novo) Gnostické: je to mystické porozumění, ve svém nejvyšším okamžiku fúze s transmundním400 (mimosvětským, pozn. překl.) nebo mimozemským Bohem (doplněné editora – má v Dickianském (Novo) Gnosticismu význam určený – Logos Jediný Pravý Dobrý Bůh stojící mocí nad stvořitelem hmotného světa – Demiurgem), který je identifikován s Logosem a může komunikovat s lidmi v podobě paprsku světla nebo v Dickově případě, halucinogenními vizemi. Naskrz celou „Exegezí“ je skrz naskrz přítomné napětí mezi monistickým401 pohledem na vesmír (kde je jen jedna substance v celém vesmíru, která může být viděna v Dickových odkazech na Spinozovu myšlenku Boha jakožto přírody, Whiteheadovu ideu reality jako procesu a Hegelovu dialektiku, kde „pravda je celá“) a dualistické nebo (Staro) a (Novo) Gnostické pojetí vesmíru, se dvěma kosmickými silami v konfliktu, jedné zlomyslné a druhé benevolentní. Jak jsem četl Dicka, druhý pohled vítězí. To znamená, že viditelný, fenomenální svět je padlý a vskutku jakýmsi druhem vězeňské cely, klece či jeskyně. Křesťanství, ať není zapomenuto, je metafyzický monismus, ve kterém je povinností každého křesťana milovat každý aspekt stvoření – dokonce i nejodpornější a nejsmradlavější – protože je to dílo Boží (velmi těžká vize k pochopení, ale bohužel je to tak, učí se to). Zlo je nepodstatné, protože kdyby bylo, muselo by být způsobeno Bohem, který je ze své podstaty definicí dobra. Naproti tomu, jak (Staro) tak (Novo) Gnosticismus prohlašuje radikální dualismus mezi falešným Bohem, který stvořil tento svět – který se obvykle nazývá „Demiurgem“ – a Jediného Pravého Dobrého Boha (Logos), který je neznámý a cizí tomuto světu. Ale pro gnostiky je zlo podstatné a jeho důkazem je svět. Existuje příběh radikálního gnostika, který se myl jen svými vlastními slinami, aby měl co nejmenší kontakt se stvořením, jak je to jen možné. Jak (Staro) tak (Novo) Gnosticismus je uctívání mimosvětského boha cizího těmi, kdo se sami odcizili ze světa. Novinkou Dickova Gnosticismu (od jiných staro či novo gnostických škol) je, že božstvo s námi má údajně komunikovat prostřednictvím informací. Jedná se o Dickovo trvalé téma, a on sám odkazuje na vesmír jako na informaci, a dokonce Krista jako informaci. Taková informace má určitý druh elektrostatického života připojeného k teorii toho, co nazývá ortogonální čas. Je to bohatá a podivná představa o čase, která 400 https://www.merriam-webster.com/dictionary/transmundane 401 https://cs.wikipedia.org/wiki/Monismus

je zcela v rozporu s normou, lineární koncepci, která sahá až k Aristotelovi, jako sekvence nynějších bodů vyčnívajících z budoucnosti, přes současnost i do minulosti. Dick vysvětluje ortogonální čas jako kruh, který obsahuje všechno, spíše než linii, její ž konce mizí v nekonečnu. V zachycujícím obraze Dick tvrdí, že ortogonální čas obsahuje: „Všechno, co bylo, stejně jako drážky na LP desce obsahující tu část hudby, která již byla přehrána; nezmizí poté, co je jehla přestane sledovat. „ Je to jako ten zdánlivě nekonečný finální akord v „A Day in the Life“ od Beatles, který hromadí stále více a více síly a hudební složitosti, zatímco se rozkládá. Jinými slovy, ortogonální čas dovolí Total Recall. Ve svých divočejších momentech – a, upřímně, docházelo k nim poměrně často – Dick prohlašuje, že ortogonální čas umožní návrat zlatého věku, a to dobu před pádem a prvotním hříchem. Také tvrdí, že v kolmém čase budoucnost padá zpět do současnosti a naplňuje se v současnosti. To je nepochybně důvod, proč Dick věřil, že jeho fikce se stává pravdou, že budoucnost se rozprostírá v jeho knihách. Například, pokud se na vteřinu zamyslíte o tom, jak se bezpečnostní technologie v současném světě již začíná každý den více a více podobat té z roku 2055 v „Minority Report“, možná má Dick pravdu. Možná, že psal budoucnost. Ke konci „Exegeze,“ si začíná Dick liberálně vypůjčovat a citovat z „The Gnostic Religion (The Gnostic Religion: The Message of the Alien God & the Beginnings of Christianity (Boston: Beacon Press, 1958) ISBN 0-8070-5801-7)„ od Hanse Jonase, nádherné knihy, která se poprvé objevila v angličtině v roce 1958. Není těžké pochopit, proč Jonasova kniha nějak Dicka oslovila jako dříve zmíněná hliněná nádoba. Jonas ukazuje sílu a vytrvalost – a to jak historickou, tak i konceptuální – myšlenky na osvícení paprskem božského světla, mystickou gnosi Theou (poznání Boha, Gnostické doktríny), přímé spatřování božské skutečnosti. Jádrem Gnosticismu je tento přímý kontakt s božským, jenž samotný zbožšťuje duši a umožňuje ji vidět odporný svět takový, jaký je: nic. U jádra Gnosticismu, je pro Jonase zkušenost s nihilismem, a sice, že svět jevů není nic a pravý svět není nic úžasného k vidění, ale vyžaduje božské osvícení, která je vyhrazena jen pro některé, pro tajně vyvolené. Dickova „Exegeze“ je neobvykle silným a dráždivým přehodnocením Gnostického pohledu na svět. Správné nebo špatné – a aby bylo jasno, nejsem Gnostik – Gnosticismus stále představuje, podle mého názoru, silné pokušení, kterou musí být nejdříve pochopeno, než může být kritizováno. Dick píše, a pasáže, jako tato, je možné najít v celé Exegezi: „Takže je zde tajemství uvnitř tajemství. Říše je tajemstvím (její existence a síla, která jí vládne), a za druhé tajní, ilegální Křesťané, kteří se proti ní postavili. Takže objev tajných nelegálních Křesťanů okamžitě způsobí, že člověk pochopí, že pokud existují nelegálně, něco zlého a silnějšího je u moci, právě tady!“ Jedná se o stručné a odhalující prohlášení o politice Dickova Gnosticismu. Logika je zde blízko formám mystického kacířství z různých gnostických sekt raně křesťanského období, jako jsou Valentiniáni a Manichejci, až po Katary a tolik obávané „Kacířství Svobodného Ducha“, o kterém někteří historici tvrdí, že bylo jako neviditelná říše po celé Evropě ve 13. a 14. století.

Jádro kacířství spočívá v popření dědičného hříchu: hřích neleží uvnitř nás, ale ve světě, který není stvořením pravého Boha, ale zlomyslným tvůrcem, kterého sv. Pavel nazývá v jednom kvazi-gnostickém momentě „Bohem tohoto světa.“ Proto musíme vidět skrz zlé iluze tohoto světa do skutečného světa cizího boha (gnostického Jediného Pravého Dobrého Boha). Svět jevů je stvořením špatného Boha (Demiurga) a je ovládán jeho agenty, těmi, které gnostici nazývají „Archonti,“ vládci či místodržící, ty, které Dick zlověstně nazývá „Říše“. Dnes bychom jim mohli říkat velké korporace. Když se naučíme rozpoznat pravý světský zdroj hříchu, jak učí Gnostici, pak můžeme začít proces sjednocení s božským rozvedením se s fenomenálním světem. Na konci tohoto procesu se sami stáváme božskými a můžeme svrhnout vládu říše zla, které řídí svět. Ta to vazba mezi mystickou zkušeností a politickou vzpourou je neustále navrhován napříč celou „Exegezí“. Je to myšlenka, že jsme otroky Říše, a svět je vězení, z něhož se musíme osvobodit, které gnostici nazývají „maličkou celou Boha Stvořitele „. Dick to nazývá BIP – The Black Iron Prison, Vězení z Černého Železa, které je protikladem duchovního vykoupení PTG, Zahrady Palem (Palm Tree Garden – Zahrada Palmových Stromů). Všimněte si důrazu na utajení. První tajemství je, že svět je řízen zlovolnými imperiálními nebo vládními elitami, které společně tvoří jakýsi skrytý klan. Svět sám je vysoká škola korporací, společně propojených penězi a sloužících pouze zájmům svých vedoucích a akcionářů. Druhé tajemství – „tajemství uvnitř tajemství“ – patří těm několika, kteří spolkli červenou pilulku, protrhli závoj Mayi. Jinými slovy, viděli „matrix“ – pop kulturní narážka, která nás může zavést k některým překvapivým, dokonce alarmujícím současným důsledkům gnostického světonázoru, pokud nás budete následovat k další části.

SIMON CRITCHLEY – DOBRODRUŽSTVÍ V TOVÁRNĚ NA SNY (ČÁST TŘETÍ)

V předchozím příspěvku jsme se zaměřili na Dickovy intelektuální a filozofické vazby na rané gnostiky. Nyní je čas, alespoň kulturně a politicky, podívat se na gnostika v zrcadle. Prosím, čtěte (v úplném gnostickém klidu) dále, myšlenky Vás nemohou tolik znepokojovat? Dickův sice zvláštní, ale vášnivě udržovaný pohled na svět zpodobňující (Staro) i (Novo) Gnosticismus dělá víc, než že jenom vysvětluje, což někteří můžou nazvat jen (náhodnou) dystopickou odbočkou ve sci -fi od 60. let dále. Zároveň nám dává totiž i to, co se pravděpodobně stalo dominantním způsobem chápání science fiction v naší době (článek byl psán v roce 2012, 13 let od uvedení filmu Matrix), ať už v literární, umělecké nebo filmové podobě. To je velice závažná myšlenka, že realita je ve skutečnosti zhoubnou iluzí, že se jedná o represivní a autoritářskou síť (Matrix) generovanou (technicky) v továrně na sny, kterou, abychom procitli, musíme zbourat. Jenom poté bychom skutečně uviděli věci správně a našli přímý přístup k pravdě – gnózi, jenž nás probudí. Ve vizi Matrixu jsme tak jen otroci – baterky z kterých je vysávána energie, než padnou,

A buďme upřímní: je to prostě nesmírně příjemné, odevzdat se sami myšlence, že člověk roztrhl závoj iluze a uviděl sám za sebe, jako Neo, vyvolený (přímo zřící – novo gnostik) pravdu – „Jsem jedním z vyvolených, jako jeden z mála v obraze, v gnózi.“ Dickův Gnosticismus nám také umožňuje vidět v novém světle to, co je existenčně nejtvrdší nauka tradičního křesťanství: že hřích spočívá v nás ve formě dědičného hříchu. Jakmile jsme přijali Gnosticismus, pak můžeme prohlásit, že špatnost nemá svůj zdroj v lidském srdci, ale tam venku, např. u zkažených Archontů korporátního kapitalismu nebo kohokoli jiného. Nejsme zkažení. Je to svět, který je zkažený. To je pohled, který jako první najde svého moderního hlasatele v Rousseauovi, než ovlivní celou řadu Heinzových romantiků, které se obracejí k myšlence přirozené lidské dobroty a dětské nevinnosti. My dospělí idealizujeme dětství, protože dospělý život se zdá být neštěstím. Zapomínáme, že být dítě – ve své bezmoci – je často katastrofa samo o sobě. Z gnostického pohledu, jakmile vidíme zlý svět tak, jak je, můžeme ustoupit zpět a znovuobjevit naší základní dobrotu, božskou jiskru v nás, naši čistotu, naši autenticitu. Je to právě tato touha po čistotě a autenticitě, která pohání celý ubohý průmysl New Age tmářství a jejích různých technik duchovního a materiálního „Detoxu“, jeho kvazi-kultismus, multimilionové výdělky na lpění na Tajemství (fenomén Tajemství – autorka Lorna Byrne by si zasluhoval větší pozornost, už jenom proto, že učí systematizovat si v životě skutečné cíle, jednoduché odsouzení celého učení Tajemství není dobrá cesta – pozn. editora). Proti tomuto toxického pohledu na svět, myslím, že musíme zdůraznit to, jak výtečně nečistá a nepravá jsme stvoření. Ať už je v nás jakákoli jiskra, není božská, ale až příliš lidská (proč? – poznámka editora – toto je dle mého úsudku opačný způsob chápání než u Philipa Kindreda Dicka). Kromě trilogie „The Matrix“ a přímých filmových adaptací Dickovy fikce, existují silná gnostická témata v posledních dvou filmech dánského filmového spisovatele a režiséra Larse von Triera. Pro naše účely zde mohou být ztělesněny v několika krátkých řádcích. V „Antikristovi“ (2009), postava hraná Charlotte Gainsbourgovou říká: „Příroda je Satanův chrám „; zatímco v „Melancholii“ (2011), postava Kirsten Dunst říká Charlotte Gainsbourgové, „Jediné, co vím, je, že život na zemi je zlo.“ Co není gnostické ve von Trierovi je doplňkové trvání na tom, že pokud život je zlo, pak není život nikde jinde. To je důvod, proč bychom měli přivítat kolizi toulavé planety Melancholie se Zemí. Čistší verze gnostické ideologie pravosti lze nalézt v nejvýdělečnějším filmu všech dob v Americe, epického „Avatara“ Jamese Camerona z roku 2009–v roce 2154 byly zemské zdroje spotřebovány a příroda snížena na špinavou, otrávenou slupku. Zkorumpovaná a všemocná RDA Corporation těží vhodně pojmenované Unobtainium na planetě Pandora. Ta je domovem Na’vi – krásných bytostí modré pleti vysokých 10 stop, kteří mají intimní spojení s přírodou a uctívají přírodní bohyni matku, Eywu. Jake, zlomený, invalidní ex -Mariňák se stává pomocí biologického stroje pro člověka – mimozemským Na’vi avatarem, a následně se prolíná se svou pravou láskou Naytiri a sjednocuje se s přírodou poté, co porazil satanské lidské síly korporátního zla. Ztrácí

svou lidskou identitu a stane se mimozemšťanem, a zanechává za sebou strašlivou vlast Zemi, ve prospěch požehnaného cizího světa. Jde o to, že autentické harmonie s přírodou může být dosaženo pouze odhozením oděvu pozemské podstaty a stáním se cizím. Taková je základní fantasie Gnosticismu. Dickův Gnosticismus nám také umožňuje pochopit něco z paranoidní stylu americké politiky – a možná nejen americké politiky. Například, Dick se neustále vrací k tématu Watergate a poněkud zvláštní myšlence, že odstranění prezidenta Nixona je znovu-prosazením pravého boha přes falešné idoly jeskyně. A to, že svět jevů je vězení řízené zkorumpovanými, tajuplnými a zlovolnými elitami. Existuje příliš mnoho politických analogií k tomuto pohledu na tento seznam. Pomysleme, například, na neúnavné vznikání konspiračních teorií, které jde ruku v ruce s obrovským rhizomatickým402 rozmachem internetu. Zamyslete se nad rozšířenou myšlenkou – na pravé a levé straně – že Spojené státy jsou řízené utajenými, všemocnými elitami. Ty bývaly identifikovány jako WASPS ( White Anglo-Saxon Protestants403), absolventi jedné ze škol Ivy League (Břečťanová liga, skupina nejprestižnějších univerzit v USA, pozn. překl.) nebo Svobodní Zednáři či Židé a nyní jsou obvykle identifikovány jako bývalí vedoucí zaměstnanci firmy Goldman Sachs. Je faktem – pozn. editora, že tyto falešné konspirace si najdou vždy své posedlé nositele, šíří se tak systémem lidského společenství jako nebezpečné vize, nebo spíše jako děsivé viry, dnes by se dalo použít, jako parazitický Covid – 19, který ničí lidské zdraví i psychiku už druhým rokem od roku 2020, až do současnosti. Jako vzteklí psi vždy hledají nějakého nepřítele, vždy hledají nějaké spiknutí a z mého pohledu tak ostře stojí v protikladu vůči myšlenkovému světu Philipa Kindreda Dicka. Pokud si myslíte, že existuje tajemství, o kterém může být známo, že jej před námi skrývají a že vyžaduje zformování malé, tajné sekty pro boj proti nim, pak jste v podstatě vstoupili do gnostického způsobu myšlení (ve skutečnosti je toto jen 402 https://cs.wikipedia.org/wiki/Gilles_Deleuze 403 https://cs.wikipedia.org/wiki/WASP

subjektivní domněnka autora, jak (Staro) tak (Novo) skutečný Gnostik se drží dost daleko od politikaření). Politika se zde stává obranou čistoty proti nečistým, nepravým silám a skutečný vůdce musí být autentický hrdina, který může bojovat proti silám zla s téměř nadlidským odhodláním: Mitte Romney, tudy. Morálka Gnosticismu je také zvláštně relevantní k naší současné situaci. Hans Jonas poukazuje na to, že držitelé gnóze se odlišují od veliké, znečištěné masy lidstva. Nenávist k světu byla také pohrdáním světskou morálkou, a to vede ke dvěma rovnocenným, ale rozdílným etickým odpovědím: askezi a volnomyšlenkářství. Askezi proto, že gnostický přístup říká, že svět je toxický, kontaminující stroj, se kterým by měl člověk mít co nejmenší kontakt, jak je to jen možné. To je pravděpodobně v souladu s celou současnou kulturou a kultem „detoxu“, který trvá na čištění těla a duše od environmentálního, výživového a sexuálního kontaktu s cílem nalézt a zajistit božskou jiskru uvnitř. Strašlivá pravda současného asketismu se silně odehrává v jiném filmu, brilantním „Safe“ (1995) Todda Haynese, ve kterém si hlavní hrdinka v podání Julianne Moore vytvoří naprostou alergii na život. To, co se nazývá “nemoc životního prostředí“ či “environmentální porucha“ ji nakonec dovede do svépomocného kultu v kalifornské poušti, kde nakonec, žijící sama v hypoalergenním kokonu, mumlá svému obrazu v zrcadle „Mám se ráda,“ a další mantry. Odvrácenou stranou asketismu je zhýralost: to znamená, že osoba, jejíž přístup ke gnózi zahrnuje jak absolutní svobodu, tak absolutní ochranu. Jeden by pomyslel na přístup „Dělej si, co chceš!“ hermetického šarlatanismu Aleistera Crowleyho. Ale také může pomyslet na – slyšel jsem tento příběh při nesčetných příležitostech, často pozdě v noci – New Yorský městský mýtus velmi bohatého finančníka, který úmyslně putuje opilý nebo zfetovaný do protijedoucí dopravy. Ví, že bude v bezpečí před zraněním. Vzhledem k tomu, že osud je na jeho straně, on si prozatím může dělat, co se mu zlíbí. Jakmile máte přístup k Tajemství, síly vesmíru sladí se vašimi touhami. Tváří v tvář k odcizenému a jedovatému světu, je možné se buď stáhnout do bezpečné, alergické vzdálenosti, nebo se ponořit po hlavě do virového víru lidstva. Ať tak či onak, vím, že budu O.K. Šílené, jak to bezpochyby musí znít, já si myslím, že Dickův Gnosticismus reaguje na hluboké a zásadní úzkosti naší pozdně moderní doby. Nezkrotný vzestup deterministické vědeckého světonázoru hrozí, že napadne a převezme všechny oblasti lidské činnosti, které si spojujeme s literaturou, kulturou, historií, náboženstvím a zbytek. Zeptejte se sami sebe: Co se dá dělat tváří v tvář monistickému všepohlcujícímu naturalismu? Můžeme jej přijmout v naději, že vyrveme jakékoliv střepy úžasu a významů dotazů k mozku či kosmu, prodávané jako pestrobarevné knihy v tvrdé vazbě, napsané renomovanými, často oceněnými vědci. Nebo můžeme odmítnout vědecký determinismus pádem zpět do něja kého verze dualismu. To by mohlo znamenat objevit sladkost všeobjímající duchovní nebo náboženské metafyziky nebo jinak – v

případě oživit ještě nostalgický vztah ke zklamanému modernismu, řekněme, Franze Kafky či Becketta – stáhnutí sebe sama na osamělé, odcizené místo v bezcitném světa anomie. Ale možná je otevřená jiná cesta, ta, která není ani zcela naturalistická, ani náboženská, ani nějaký redux, znovuoživení modernistického miserabilismu. Pokud tomu tak je, abych citoval Jonase, pak „filozofie na ní musí přijít.“ Ale to je jiný příběh, pro jinou příležitost. A je to hlavně i Váš osobní příběh. – pozn. editora.