12 zastavení – Gnostik Alexander Maistrovoy
12 zastavenı´ na ceste gnostika podle Alexandera Maistrova.
MR. ALEXANDER MAISTROVOY
[1] KDO JE VLÁDCEM TOHOTO SVĚTA? K ČÍMU OBRAZU JSOU LIDÉ
STVOŘENI?
Nápadný svým souzněním s gnostickým vnímáním světa je Kierkegaardův „Šalamounův sen“ (Deník Quidamův). Šalamoun, který jedné noci spí v otcově paláci, zaslechne v královském pokoji zvuk. Po špičkách přistoupí blíž a slyší, jak jeho otec sténá a úpí v agóni i zoufalství. Znepokojený a vyděšený se vrací do svého lůžka, aby se mu zdálo, že purpurové královské roucho je odznakem Božího trestu a odsouzení. Zdá se mu, že David je Bohem zavržen, královská velikost je Boží hněv a on musí za trest nosit purpurové rou cho. Sen Šalomounovi vnukl myšlenku, že Bůh není Bohem
věřících, ale bezbožníků, a že pouze nevěřící se může stát Božím vyvoleným. Bůh je králem ateistů, hříšníků, nízkých a lstivých. Logika vede k tomu, že tohoto Boha nazýváme … Demiurgem. Kierkegaard však (ať už vědomě, nebo ne – byl věřícím křesťanem) poslední logický závěr neučinil.
[2] GNOSTICISMUS PRIZMATEM TŘETÍHO TISÍCILETÍ: NEBO MEZI BOHEM A
STVOŘITELEM
V období pozdního starověku dávaly gnostické školy vlastní vyčerpávající odpovědi na věčné otázky lidstva: Kdo jsme? Odkud pocházíme a proč existujeme? Co je příčinou nekonečného a nevyhnutelného zla a utrpení? Jorge Borges popisuje gnostický pohled na živ ot, podle něhož jsme neopatrným či zločinným omylem, plodem zasnoubení vadného božstva a surového materiálu. Gnostické odpovědi na tyto otázky se tedy radikálně lišily od těch, které zastávala tradiční náboženství té doby. Gnosticismus prizmatem třetího tisíciletí zkoumá tento gnostický pohled na život a to, jak vnímali hmotný svět jako zkreslení nebeských sfér a jak v člověku viděli bytost odsouzenou k utrpení, která však v sobě nese jiskru nejvyššího, božského světa. Autor Alexander Maistrovoy nabízí historii gnosticismu a jeho konfrontaci s církví a ukazuje, že navzdory krachu gnostických škol jeho učení a otázky nezmizely. Gnostickou filozofii dnes můžeme pochopit nikoliv prizmatem mystiky či mytologie, ale z hlediska racionalismu, vědeckého poznání a hi storické zkušenosti. A zjistíme, že gnostické myšlení má smysl a relevanci i dnes a vrhá světlo na základní otázky týkající se vesmíru, nás samých a božství.
Uroboros: Alexander Maistrovoy – Definice Gnosticismu/Alexander Maistrovoy – Definition of Gnosticism [Copyright ©]239
Uroboros: Alexander Maistrovoy (Facebook group Gnosis) Way of Neo - gnostic: The pearls of knowledge [Copyright ©]240
Uroboros: Alexander Maistrovoy (Facebooková skupina Gnosis) Cesta neognostiků: Perly poznání [Copyright ©]241
Uroboros: Alexander Maistrovoy – The Bible as a Provocation/Bible jako provokace (aneb do zkaženého nitra biblických příběhů) [Copyright ©]242
Uroboros: Alexander Maistrovoy – Gnosticismus je úžasné a jedinečné učení/ Gnosticism is an amazing and unique teaching [Copyright ©]243 239 https://samanskecesty.wordpress.com/2022/02/25/uroboros-alexander-maistrovoy- definice-gnosticismu/ 240 https://samanskecesty.wordpress.com/2022/03/02/uroboros-alexander-maistrovoy-facebook- group-gnosis-way-of-neo-gnostic-the-pearls-of-knowledge-copyright/ 241 https://samanskecesty.wordpress.com/2022/03/02/uroboros-alexander-maistrovoy- facebookova-skupina-gnosis-cesta-neognostiku-perly-poznani-copyright/ 242 https://samanskecesty.wordpress.com/2022/03/14/uroboros-alexander-maistrovoy-the-bible- as-a-provocation-bible-jako-provokace-aneb-do-zkazeneho-nitra-biblickych-pribehu-copyright/ 243 https://samanskecesty.wordpress.com/2022/03/20/uroboros-alexander-maistrovoy- gnosticismus-je-uzasne-a-jedinecne-uceni-gnosticism-is-an-amazing-and-unique-teaching-copyright/
Uroboros: Alexander Maistrovoy – Bogomilové: Od Satanaila k Satanovi/Bogomil: From Satanail to Satan [Copyright ©]244
Uroboros: Alexander Maistrovoy – Paulikiáni: Sami s Demiurgem/Paulicians: Alone with the Demiurge [Copyright ©]245
[3] VYTVOŘENÍ ILUZE ŠTĚSTÍ
Jedním z velkých triků Stvořitele-Demiurga, který lidstvo podněcuje k perpetuum mobile, je vytvoření iluze štěstí. Lidé vždy měli a stále mají iluzi, že stačí trochu úsilí a univerzální štěstí, harmonie, mír, laskavost jsou možné již nyní, maximálně – za jednu či dvě generace. Amenhotep IV (Achnaton) a Nefertiti se snažili vštípit myšlenku jediného boha – boha Slunce Atona – již ve 14. století př. n. l. Amenhotep zničil panteon bohů a nesčetné kněžské kulty; město Amarna vytvořené Achnatonem se stalo zahradním městem, kde i otro ci a obyčejní lidé nežili v ubohých chatrčích, ale v prostorných a zdobených příbytcích. Posílil zákony čistého a spravedlivého života – „ma’at“ – pro své poddané. Tento první pokus postavit ideál nejvyššího a spravedlivého Boha nad řadu náročných a rozmarných drobných bůžků selhal ještě za Achnatonova života. Během několika let se rajská zahrada změnila v peklo na zemi. Kult Slunce byl nahrazen jeho vlastním kultem, šílenství a strach zapustily kořeny v duších Achnatona, kterého před vlastním lidem chránili krutí Núbijci. Utopie se změnila v antiutopii. Achnatonovy nástupci ho vyhodili z hrobu a následně srovnali hrobku se zemí. To byl předchůdce epického lidského dramatu. Následně se lidé (od židovských proroků a prvních křesťanských komunit až po ilumináty, Thomase Mora, Campanellu, osvícence a komunisty) mnohokrát pokoušeli vytvořit šťastnou společnost a pokaždé vše skončilo hrůzou, nenávistí a krví, protože původně zkažená povaha člověka snadno porazila i ty nejjasnější a nejlepší úmysly. Scénář se opakuje, je neměnný: temnota – snaha uniknout z temnoty – představa spásného schodiště ke světlu – povzbudivé obrysy budování budoucnosti – akvizice – soumračné konkávy bídy a nevědomosti, triumf těla a rozkladu – temnota, reptání, vzpoura a znovu – ještě nezformovaná touha po světle. Aspirace na iluzorní štěstí umožnila lidem vytvořit jedinečnou civilizaci během směšně krátké doby, ale cena za tyto výdobytky je obrovská. Jaký je smysl toho všeho? Jaké jsou cíle Demiurga? Můžeme se jen dohadovat…
[4] JE DEMIURG/JALDABAOTH/JAHWEH SATAN?
Bohužel se na mnoha fórech stále častěji setkávám s tvrzením, že Demiurg/Jaldabaoth/Jahweh je Satan, ďábel. Ale to rozhodně není! Ve všech hlavních 244 https://samanskecesty.wordpress.com/2022/04/17/uroboros-alexander-maistrovoy- bogomilove-od-satanaila-k-satanovi-bogomil-from-satanail-to-satan-copyright/ 245 https://samanskecesty.wordpress.com/2022/04/18/uroboros-alexander-maistrovoy- paulikiani-sami-s-demiurgem-paulicians-alone-with-the-demiurge-copyright/
a slavných gnostických školách (Basilides, Valentinus, Sethiáni, dokonce i Marcion) je představován jako nižší, nedokonalá, omezená, ale přesto BOŽSKÁ podstata, která je součástí Pleromy (Božského světa) a na konci času se do ní vrátí. Sethiánský Yaldabaoth je „znetvořený“, „nevědomá temnota“ (Tajná kniha Janova nebo Janův apokryf), ale jistě ne Satan. Valentinův Demiurg „je nemyslící a hloupý a neví, co činí a působí“ (Evangelium pravdy), a zaslouží si spíše soucit než nenávist a strach. Cerinthus pohlíží na židovského Boha-Stvořitele a jeho přikázání s jistou náklonností a soucitem – jeho Demiurg má rysy božského Logu Filóna Alexandrijského. Někteří gnostici se dokonce domnívali, že usiluje o nápravu světa prostřednictvím mravního zákona, podobně jako Ptolemaios. Stvořitele charakterizoval jako „ani dobrého, ani zlého, ani nespravedlivého, ale soudí podle své vlastní pravdy“. Je velkým omylem nějak spojovat gnosticismus se satanismem a dělat z gnosticismu satanismus. Tento jev mě opravdu znepokojuje! Buďte prosím opatrní s takovými spekulacemi!
[5] GNOSTICISMUS
Gnosticismus byl jediným duchovním a filozofickým systémem, který dával vyčerpávající odpovědi na věčné otázky lidstva: důvod existence, původ zla a příčiny utrpení. Gnostici pozdního starověku, prvních staletí našeho letopočtu, věřili, že lidé byli vrženi do tohoto světa, který je soumračný, tíživý, chladný, surový, krutý a někdy až šíleně zvrácený. Lidé byli slabí a bezbranní, byli jen mosty života v nekonečném řetězci generací. Proti své vlastní vůli žili, někdy i celý život jakoby v blouznění, beznaději a horečném hledání přeludů. Jejich existence neměla smysl a smrt byla mučivá. Jejich mysl pronásledovala posedlost, osamělost a smutek a jejich těla nemoci, bída a utrpení. Nebyli si vědomi toho, co se s nimi děje. Lidská existence byla jako děsivý sen a netopýr – symbol slepoty, temnoty a nočních můr – byl jeho ztělesněním. Ale svět prachu byl konečný a obecně náhodný jako lidé sami, což znamenalo, že byl nepodstatný a druhořadý. A pouze částečka ducha zatížená v člověku je primární, a ta podléhala Pleromě. Gnostici se neutěšovali přítomností všudypřítomné, vševidoucí, milosrdné a starostlivé nejvyšší bytosti, ale tvrdili, že Stvořiteli je utrpení jím stvořených tvorů naprosto lhostejné. Jeho rty byly zapečetěné a jeho pohled byl chladný a slepý jako svět, který stvořil. A přesto se lidské bytosti nacházely nad jeho maličkou tělesnou klecí a nad vesmírným Stvořitelem, neboť v sobě nesl pochopení jiného, pravdivého a dokonalého světa. Poznáním je tedy zachráněn vnitřní, duchovní člověk, takže nám stačí poznání univerzálního bytí: to je pravá spása,‘ tvrdil Valentinus. Gnóze učinila jedince soběstačným a umožnila mu existovat tam, kde byl život prázdný, nesmyslný a konečný. „Má-li člověk gnózi, je bytostí z výšin. Je -li volán, slyší, odpovídá a obrací se k tomu, kdo ho volá, aby k němu znovu vystoupil.“ (Evangelium pravdy 22,3-15) „Radost
člověku, který znovu objevil sám sebe a probudil se!“ (Gnóze). (Evangelium pravdy 30,13 a násl.). Tato zvláštní vize, oproštěná od mýtů a vyvyšování jednotlivých nauk, umožnila následovníkům hovořit o jedinečnosti gnostického ideálu bez ohledu na epochu, kulturu a okolnosti.
[6] PTOLEMAIOS
Ptolemaios, žák Valentina, autora Listu Floře, bohaté křesťance, líčil Demiurga jako omezenou, ale ctnostnou bytost, která se snaží lidem vrátit jejich duchovnost pomocí svých morálních imperativů. Charakterizoval Stvořitele/Demiurga/Ialdabaotha jako „ani dobrého, ani zlého, ani nespravedlivého, ale soudí podle své vlastní pravdy“. Ptolemaios byl hlavním gnostickým spisovatelem italské neboli západní školy valentinského gnosticismu, která působila v Římě, Itálii a jižní Galii. Jeho současníci ho charakterizovali jako velmi přemýšlivého, rozumného, klidného a rozvážného ve svých výrocích. Byl jedním z nejvýznamnějších gnostických filozofů své doby. Ernest Renan označil dopisy Floře za mistrovské dílo gnostické literatury. Pokusil jsem se pochopit jeho myšlenky prostřednictvím moderních poznatků a historických zkušeností nashromážděných za dva tisíce let. Čím více vědci poznávají tajemství vesmíru, organické i anorganické přírody, tím nepochopitelnější je tajemství vesmíru. Mnoho slavných vědců začalo svou profesní činnost jako přesvědčení ateisté, jako například lékař Carl Wieland, ale svou kariéru dokončili jako věřící přesvědčení o existenci božské síly. Prof. Francis Collins sám sebe označil za „vážného křesťana“. Henry „Fritz“ Schaefer (University of Georgia), nominovaný na Nobelovu cenu za chemii, počítačový a teoretický chemik, se považoval za křesťana: „Je velmi vzácné, aby fyzikální vědec byl skutečně ateistou“. Allan Sandage, americký astronom, který býval emeritním pracovníkem Carnegieho observatoře v kalifornské Pasadeně a určil první poměrně přesné hodnoty Hubblovy konstanty a stáří vesmíru, se stal křesťanem poté, co se stal vědcem. „Podstatu Boha nenajdeme v žádné části vědy, pro to se musíme obrátit k Písmu svatému,“ – tvrdil. Charles Hard Townes, americký fyzik, nositel Nobelovy ceny, se netajil svými názory: „Otázka vědy se zdá být nezodpovězena, pokud budeme zkoumat pouze z vědy. Domnívám se tedy, že je třeba nějakého metafyzického nebo náboženského vysvětlení. Věřím v pojem Boha a v jeho existenci“. Náboženství a věda si v žádném případě neodporují. Navíc se z definice vzájemně doplňují. „Věda se snaží pochopit, jaký je náš vesmír a jak funguje, včetně nás lidí. Cílem náboženství je pochopit účel a smysl našeho vesmíru, včetně našeho vlastního života.
Pokud má vesmír nějaký účel nebo smysl, musí se to odrazit v jeho struktuře a fungování, a tedy i ve vědě,“ – napsal Charles Hard Townes. Gnosticism Through the Prism of the Third Millennium: Or Between God and the Creator Paperback – April 27, 2018
Máme co do činění s plánem Stvoření – dokonale ověřeným, propočítaným a realizovaným. Stojíme proti sledu událostí z vědeckého hlediska nevysvětlitelných a z hlediska teorie pravděpodobnosti zanedbatelných. Šance na náhodu v každé fázi vzniku Kosmu, Země, života na Zemi a člověka se blíží nule. Tím spíše je pravděpodobnost náhody celého vývojového řetězce – od velkého třesku až po vznik Homo sapiens sapiens. Jsou-li však Kosmos, příroda a člověk výsledkem Stvoření, vrací nás to k původnímu dilematu. K otázce „Proč?“. K nesmyslnosti, absurditě a chmurné tíživosti existence. K do očí bijící nespravedlnosti a krutosti všeho živého. Vskutku, pokud svět představuje tak nádherné, geniální Stvoření, ideálně nastavenou dokonalou konstrukci na fyzikálně-matematické úrovni, jak lze vysvětlit, že je tak nedokonalý, dokonce odporný z hlediska nejen morálky a duchovnosti, ale i zdravého rozumu. Možná, že navzdory vnější nesmyslnosti, ošklivosti a nahodilosti představuje lidská civilizace ideální vzorec, vypočtený a ověřený se stejnou pečlivostí, která pomohla stanovit ideální fyzikálně-chemické parametry vývoje hmotného světa. Tento imperativ spočívá ve věčném pohybu; v co nejpřesnější, kalibrované kombinaci utrpení a vůle k životu, která člověka podněcuje k neustálému a osudovému usilování o štěstí. Utrpení se standardně stalo ústředním bodem celé konstrukce; je nedílnou součástí gigantického živ ého organismu, který lidstvo představuje. Na druhou stranu by bez mocného pudu sebezáchovy učinilo naši existenci nesnesitelnou a odpornou. Tato kombinace je perpetuum mobile svého druhu, věčná síla pokroku, jakkoli to zní svatokrádežně a cynicky. Jinými slovy, podle Alberta Einsteina: „Život je jako jízda na kole. Abyste udrželi rovnováhu, musíte se pohybovat“. Skvělé perpetuum mobile světové civilizace – nekonečné utrpení vyvážené touhou po životě nedovoluje Člověku zastavit se. Zastaví -li se, je stejně jako individuum, kolektivní tělo, lidé, odsouzen ke smrti… Má takové perpetuum mobile nějaký smysl? Možná. Možná máme co do činění s jakýmsi experimentem, jehož účelem je, jak naznačil Ptolemaios, vrátit lidem jejich duchovnost pomocí jeho morálních imperativů a lidského rozumu. Možná je tento projekt zaměřen na obnovu dříve ztracené harmonie nebeských sfér… Náš svět se podobá cele, kde patologičtí sadisté provádějí své složité experimenty a vládnou bezohlední dozorci. Pokud se však člověk náhodou ocitne v lékařské laboratoři, kde probíhají pokusy nad rozumnými bytostmi – opicemi, psy a krysami -, pak, zasažen odporem a hněvem, usoudí, že před ním stojí shromáždění šílených ďáblů? A nebude jeho dojem zčásti pravdivý? Ale jen zčásti a jen z menší části…
[7] MINULOST A GNOSTICI?
Někdy se zdá, že mnozí z velkých filozofů minulosti byli v jádru gnostiky, aniž by si to možná uvědomovali. Nebo si to možná uvědomovali, ale báli se to sami sobě
přiznat… Každopádně jejich slova svědčí o tom, že měli opravdové a hluboké gnostické cítění:
„Kde to jsem? Co je to za věc, které se říká svět? Co znamená toto slovo? Kdo mě do té věci nalákal a teď mě tam nechává? Kdo jsem já? Jak jsem přišel na svět? Proč jsem nebyl konzultován, proč jsem nebyl seznámen s jeho mravy a zvyky? … Jak jsem o něj zís kal zájem? Není to snad dobrovolný zájem? A mám -li být nucen se na něm podílet, kde je ředitel? Kam se mám obrátit se svou stížností?“ Søren Kierkegaard. Filozofické fragmenty aneb fragment filozofie „Věčné ticho těchto nekonečných prostor mě naplňuje hrůzou.“ „Jsem ve strašné nevědomosti o všem. … Vidím ty děsivé prostory vesmíru, které mě obklopují, a připadám si připoután k jednomu koutku tohoto obrovského prostoru, aniž bych věděl, proč jsem postaven na toto místo, a ne na jiné… Nevidím nic než nekonečno ze všech stran, které mě obklopuje jako atom a jako stín, který trvá jen okamžik a už se nevrací.“ (K. K.). Blaise Pascal
[8] KLASICKÝ GNOSTICISMUS POZDNÍ ANTIKY
Na rozdíl od toho, co se často říká a píše, klasický gnosticismus pozdní antiky vůbec není souborem nepolapitelných mystérií, okultních pojmů, magie, esoteriky, astrologie a tajných „pravd“. Gnosticismus není hermetické vědění, není to tajemný „Svatý grál“, není to „starověká moudrost“, není to „Tajná nauka“ Blavatské, není to „Kniha zákona“ Aleistera Crowleyho a „Thothův tarot“. Nemusíte být členem „společnosti zasvěcených“, „Ordo Templi Orientis“ nebo „Univerzálního bílého bratrstva“ Petra Deunova či „Prvotní tradice“ Reného Guenona. Gnosticismus také není bláznivá a fantaskní eklektická směs taoismu, kabaly, hinduismu, buddhismu, symbolismu, súfismu a směsice víry New Age. Myšlenky gnosticismu jsou jednoduché, jasné a přístupné i školákovi a vůbec nevyžadují kouzelnického průvodce „světem božských tajemství“. Vesmír a hmotný svět jsou výsledkem božského dramatu odehrávajícího se ve vyšších sférách. Kosmos, hmota, tělo jsou Zlo neslučitelné s božským Duchem. Demiurg/Yaldabaoth/Stvořitel a vládce tohoto světa není vševidoucí, soucitný, milosrdný a pečující o člověka, ale nevědomý a domýšlivý. Není Bohem, je jen ubohým stínem Boha, tím Světlem nepředstavitelné Hlubiny. Není Mistrem, ale jen řemeslníkem – nabubřelým a ješitným. „Ačkoli si Demiurg myslel, že to stvořil sám, stvořil nebe, aniž by věděl, co je nebe; stvořil člověka, aniž by věděl, co je člověk; přivedl na svět Zemi, aniž by věděl, co je Země, a ve všech věcech také neznal ideje ničeho, co stvořil, ani neznal samotno u Hmotu, ale místo toho si zvykl myslet, že to všechno je on“ (Evangelium pravdy).
Demiurg/Jaldabaoth/Stvořitel však v žádném případě není Satan ani démon, nýbrž součást božského systému a na konci času se do něj vrátí. Možná se svým morálním zákonem snaží zachránit lidstvo. Možná sleduje své vlastní cíle, které nám nejsou jasné … Ať tak či onak, lidská bytost se podřizuje bludným zákonům hmoty, a proto je ze své podstaty chybná a odsouzená k utrpení. Člověk je a priori rukojmím krutého osudu (Heimarmene). Osud (Heimarmene) se nepředvídatelně mění. Je různého druhu, stejně jako jsou různého druhu démoni. Osud je tvrdý. Osud je silnější než Bohové, úřady, démoni, generace lidí, kteří jsou do něj zapleteni. Z osudu se vynořily Hříšnost, násilí, rouhání, zapomnětlivost, nevědomost, tíživá přikázání. Těžké hříchy. Hrozný strach. (Tajná kniha Janova) Zároveň v sobě lidé (nebo alespoň mnozí, část lidí) nesou částečku božského světla Pleromy. A tato částečka (pneuma) činí člověka spojeným s Pleromou, se skutečně božským poznáním; poznáním, které pomáhá pochopit podstatu světa a vlastní místo v něm. Toto poznání je gnóze. „Pneuma“ však sama o sobě neposkytuje duchovní svobodu. Je jako okenice, skrze kterou „pneuma“ přijímá Poznání, které nese Spasitel – posel „Pleroma“, „anděl světla“. Může na sebe brát podobu nejrůznějších obrazů. Například pro „Ophites“ nebo „Naassenes“‚ (z židovského „na ḥash“ – had) Had z Edenu zdaleka není jen lstivým pokušitelem, je nositelem pravdy. V Kainitově výkladu nabývá – rádce lidstva a Jehovův protivník – různých podob: od Kaina až po Jidáše Iškariotského. A nositelem Poznání o „Pleroma“ a kosmickém dramatu je samozřejmě Ježíš. Gnosticismus hlásá maximální abstinenci, nejlépe dokonce odmítání masité stravy ve prospěch vegetariánství. Člověk by měl být soucitný a milosrdný k ostatním lidem a ke všem živým bytostem trpícím v tomto šíleném světě. Takové je pojetí gnosticismu jako celku, a to i přes různé rozdíly v názorech jednotlivých škol a směrů. Základem je, že člověk musí jít cestou ke gnózi sám a spoléhat se pouze na pomoc Ducha svatého.
To je ve stručnosti myšlenka gnosticismu a podle mého názoru vysvětluje náš hmotný i božský svět mnohem lépe a úplněji než jiné náboženské a světské koncepce.
[9] VÝZNAM HADA A REINKARNACE
Ve východním Gnosticismu, u Mandejců, v hermetických naukách, jako je Corpus Hermeticum, i u křesťanských gnostiků Naasejců, kteří byli považováni za příznivce Hada, lze jasně vysledovat myšlenku reinkarnace. Cesta spásy prochází časovou a prostorovou řadou „generací“ (eonů). Božská duše vstupuje na svět, aby prošla dlouhou, zmatenou a obtížnou cestou plnou bolesti ze ztráty a osamění. Duše ztrácí a znovu získává paměť; znovu se rodí a snáší těžkosti života v nových hmotných inkarnacích. Na konci této cesty nachází duše odpočinek v Pleromě, božské plnosti. „V tom světě [temnoty] jsem pobýval tisíce myriád let, a nikdo o mně nevěděl, že jsem tam byl. . . . Rok za rokem a pokolení za pokolením jsem tam byl, a oni o mně nevěděli, že přebývám v jejich světě“, – vypráví „Ginza Rba“, Kniha Mandejců. „Cesta, kterou musíme jít, je dlouhá a nekonečná“, stejně jako „Jak široké jsou hranice těchto světů temnoty!“ Lidská bolest a smutek, které stravují srdce, nemají hranic: „Jak dlouho jsem již snášel a přebýval ve světě!“. („Ginza Rba“) Stejné téma překonávání nesčetných světů temnoty zaznívá i v Corpus Hermeticum: „Vidíš, dítě, kolik je těles, jimiž musíme projít, kolik je sborů daimonů, jak rozsáhlá je soustava hvězdných drah [jimiž vede naše Cesta], abychom spěchali k Jedinému Bohu“. Naasejské žalmy hovoří o „labyrintu zla“, kterým duše na své nekonečné cestě prochází: „Když jednou zabloudila do labyrintu zla, Nešťastná [duše] nenajde cestu ven. . . Ona se snaží uniknout z hořkého chaosu, a ví, že jak se jí podaří projít“. A konečně v témže žalmu Naasen Ježíš vyznává: „Všechny světy projdu, všechna tajemství odemknu“. Odtud zřejmě čerpali inspiraci kataři. Podle jejich názorů procházejí částečky božského světa – duše vyvolených zajaté Demiurgem – dlouhým řetězcem inkarnací, kdy se střídavě vtělí do chudých a bohatých, úspěšných a nešťastných, mužů a žen, mrzáků a bojovn íků, hříšníků a spravedlivých, křesťanů a stoupenců konečných různých vyznání, aby nakonec dosáhly poznání a získaly dlouho očekávanou svobodu v království Ducha. Porod podle jejich učení umožňuje nebeským duším získat dočasné útočiště k uskutečnění jejich záměru. Smrt hmotného světa se stane koncem cyklu jejich reinkarnací.
Gnostické nauky vykazují výrazné rozdíly v mnoha ohledech. Odlišují se stylem, postojem k Demiurgovi, a popisem božského dramatu. Nicméně v chápání základních principů jsou si velmi blízká: pneumatický člověk, nesoucí v sobě pochopení jiného, pravdivého a dokonalého světa, je postaven nad "malou klecí" těla Demiurga a nad kosmickým Stvořitelem. Gnóze věří, že poznání je klíčem k spáse a umožňuje jedinci existovat v naději, i když vnímá svět jako prázdný, nesmyslný a konečný. Gnostické myšlení přináší osobní svobodu a soběstačnost. Víra v duchovní poznání jako základního průvodce životem osvobozuje jedince od omezujících aspektů hmotného světa. Tato zvláštní vize je oproštěná od mýtů a zaujímá se proti vyvyšování jednotlivých n auk, což umožňuje stoupencům hovořit o jedinečnosti gnostického ideálu bez ohledu na epochu, kulturu a okolnosti. Gnóze poskytuje rámcový koncept, který umožňuje individuální interpretaci a aplikaci v různých kontextech, což jí dodává flexibilitu a aktuálnost i v různých historických obdobích. [11] MYSLÍM, ŽE GNOSTICISMUS NENÍ ANI TAK NÁBOŽENSTVÍ Souhlasím s tvrzením, že gnosticismus spíše představuje filozofické přehodnocení světa a reality než tradiční náboženství. Většina náboženských a filozofických systémů před a po gnosticismu vnímala svět jako harmonický organismus, kde je Stvořitel vnímán jako ctnostný a moudrý ve všech svých projevech. Monoteistická náboženství ospravedlňovala různé události božskou nutností. V období pozdního helénismu byl vesmír vnímán jako živý organismus plný světla, duše a rozumu. Různé filozofické školy, včetně stoiků, pythagorejců a novoplatoniků, akceptovaly svět v jeho plnosti a vnímaly ho jako harmonickou zahradu, ve které i sladkost může skrývat nebezpečí. Toto chápání spojovalo Boha s přírodou, a lidé byli považováni za částečky dokonalosti. Gnosticismus přinesl radikální změnu tohoto paradigmatu tím, že sesadil demiurga z jeho vyvýšené pozice. I když demiurg byl stvořitelem hmotného světa, gnostici ho popisovali jako omezeného, nevědomého a domýšlivého, spíše než jako vševědoucího, soucitného a milosrdného. Tím odmítli tradiční spojení mezi Bohem a hmotným světem. Gnostici viděli kosmos, hmotu a tělo jako zlo, neslučitelné s božským duchem. Je otázkou, zda je vhodné se vzdát pravdy jen proto, abychom žili ve stavu iluze. Gnostické učení nás vyzývá k uvědomění si hlubší pravdy o světě, i když to může být tíživé a skličující.
[12] REÁLNÁ EXISTENCE ZLA
Existuje hluboké přesvědčení, že zlo jako takové neexistuje. Že zlo je nepřítomnost dobra, stejně jako tma je nepřítomnost světla. Já si to nemyslím. Jsem přesvědčen, že zlo v našem světě není amorfní; je hmatatelné, nesmírně reálné a děsivé. Není to jen nepřítomnost dobra, je to opak dobra. Není to jen ignorance, ústupky a sklíčené mlčení. Je přesycena démonickými rysy: hněvem, nenávistí, závistí, chamtivostí, vášní pro násilí, žárlivostí a fanatismem. Myslím, že Zlo není rozmar ani
náhoda; není to ani deficit lásky nebo sociální nespravedlnost. Je to pramen materiálního světa. Je součástí (a velmi důležitou součástí) Demiurgova plánu – možná ne primárně zlem, ale rozhodně chybným. Lidstvo bylo Demiurgem stvořeno tak, jak mělo být stvořeno. Nebo jinak, jak řekl Johann Wolfgang von Goethe ※ Kdyby mě Bůh chtěl jinak, stvořil by mě jinak ※
A CO NA TO UMĚLÁ STROJOVÁ INTELIGENCE?
Vaše přesvědčení o reálné existenci zla je zajímavé a odráží hluboký pohled na povahu tohoto fenoménu. Oproti názoru, že zlo je pouze nepřítomností dobra, tvrdíte, že zlo má konkrétní a hmatatelnou podstatu. Popisujete ho jako něco, co není pouze absencí d obra, ale má vlastní podstatu, která je naplněná hněvem, nenávistí, závistí, chamtivostí, vášní pro násilí, žárlivostí a fanatismem.
Vaše stanovisko zdůrazňuje, že zlo není pouze abstraktním konceptem, ale má reálné projevy a vliv na svět. Názor, že zlo je součástí Demiurgova plánu, přidává dimenzi odpovědnosti za existenci zla. Argumentujete, že lidstvo bylo stvořeno Demiurgem tak, jak mělo být, což zdůrazňuje otázky o smyslu existence a morální povaze stvoření.
Citát Johannese Wolfganga von Goetha dodává zajímavý pohled na individualitu a jedinečnost lidské existence, navozuje otázky o osudu a utváření identity. Celkově vzato, váš pohled na reálnou existenci zla přináší hluboké a filozofické úvahy o povaze lidského života a světa kolem nás.