Trojdílný traktát

¹Pokud jde o to, co můžeme říci o věcech, které jsou vznešené, je vhodné, abychom začali Otcem, který je kořenem všeho, tím, od něhož jsme obdrželi milost o něm mluvit.

²Existoval dříve, než vzniklo cokoli jiného, než on sám. Otec je Jediný, jako číslo, neboť je první a ten, Jediný, který je jen sám sebou.

³Přesto není jako osamělý jedinec. Jak by jinak mohl být otcem? Vždyť kdykoli je někdo „otcem“, následuje jméno „syn“.

⁴Ale ten jediný, který je sám Otcem, je jako kořen se stromem, větvemi a plody.

⁵Říká se o něm, že je otcem ve vlastním slova smyslu, protože je nenapodobitelný a neměnný.

⁶Kvůli tomu je jediný ve vlastním slova smyslu a je Bohem, protože nikdo pro něj není bohem, ani mu nikdo není otcem.

⁷Je totiž nezplozený a není nikdo jiný, kdo by ho zplodil, ani jiný, kdo by ho stvořil.

⁸Neboť kdokoli je něčí otec nebo jeho stvořitel, i on má otce a stvořitele.

⁹Je jistě možné, aby byl otcem a stvořitelem toho, kdo z něho vzešel, a toho, koho stvořil, neboť není otcem ve vlastním slova smyslu, ani bohem, protože má někoho, kdo ho zplodil a kdo ho stvořil.

¹⁰Je to tedy pouze Otec a Bůh ve vlastním slova smyslu, kterého nikdo jiný nezplodil. Pokud jde o Celky, je to ten, kdo je zplodil a stvořil. On je bez počátku a bez konce.

¹¹Nejenže je bez konce – je nesmrtelný z toho důvodu, že je nezplozený -, ale je také neměnný ve své věčné existenci, ve své totožnosti, v tom, čím je ustanoven, a v tom, čím je velký.

¹²Ani se nepohne od toho, čím je, ani ho nikdo jiný nedonutí, aby vytvořil cíl, který si nikdy nepřál.

¹³Neměl nikoho, kdo by inicioval jeho vlastní existenci. Je tedy sám nezměněn a nikdo jiný ho nemůže odstranit z jeho existence a jeho totožnosti, z toho, čím je, a z jeho velikosti, takže ho nelze uchopit.

¹⁴Ani není možné, aby ho někdo jiný změnil v jinou podobu nebo ho zmenšil, pozměnil, nebo aby pozměnil jádro toho, kým je – neboť je tomu tak v plném smyslu pravdy -, který je nezměnitelný, neměnný, s neměnným oděvem věčnosti.

¹⁵Nejenže je tím, kdo je nazýván „bez počátku“ a „bez konce“, protože je nezrozený a nesmrtelný, ale stejně jako nemá počátek a konec, tak jako je, je nedosažitelný ve své velikosti, nevyzpytatelný ve své moudrosti, nepochopitelný ve své moci a nepochopitelný ve své sladkosti.

¹⁶Ve vlastním smyslu je on jediný – dobrý, nezrozený Otec a úplně dokonalý – naplněn veškerým svým potomstvem a každou ctností a vším hodnotným.

¹⁷A má více, to znamená nedostatek jakékoli zloby, aby se ukázalo, že kdokoli něco má, je mu zavázán, protože to dává, sám je nedosažitelný a neunavitelný tím, co dává, neboť je bohatý v darech, které uděluje, a v klidu v milostech, které uděluje.

¹⁸Je takového druhu, podoby a velikosti, že nikdo jiný s ním není od počátku; není ani místo, na němž je, ani místo, z něhož vyšel, ani místo, do něhož vstoupí.

¹⁹Není ani prvotní podoba, kterou by používal jako vzor, když pracuje; ani není žádná obtíž, která by ho doprovázela v tom, co dělá; ani není žádný materiál, který by měl k dispozici a z něhož by tvořil to, co tvoří; ani žádná látka v něm, z níž by plodil to, co plodí; ani spolupracovník, který by s ním pracoval na věcech, na nichž pracuje.

²⁰Říkat něco takového je nevědomost. Spíše je třeba o něm mluvit jako o dobrém, bezchybném, dokonalém, úplném, který je sám Úplností.

²¹Ani jedno ze jmen, která jsou pojímána nebo vyslovována, viděna nebo chápána – ani jedno z nich na něj neplatí, i když jsou nesmírně slavná, velebná a ctěná.

²²Je však možná tato jména vyslovovat k jeho slávě a poctě, a to podle schopností každého z těch, kdo mu vzdávají slávu.

²³Pokud však jde o Něj, v Jeho vlastní existenci, bytí a podobě, není možné, aby si Ho mysl představila, ani Ho žádná řeč nemůže vyjádřit, ani Ho žádné oko nemůže spatřit, ani Ho žádné tělo nemůže uchopit, a to pro Jeho nepochopitelnou velikost a nepochopitelnou hloubku, nezměrnou výšku a neomezenou vůli.

²⁴Taková je přirozenost nezrozeného, který se ničeho jiného nedotýká; ani není spojen s ničím na způsob něčeho, co je omezené.

²⁵Spíše má tuto konstituci, aniž by měl tvář nebo podobu, věci, které jsou pochopitelné skrze vnímání, odkud také pochází přívlastek „nepochopitelný“.

²⁶Je-li nepochopitelný, pak z toho vyplývá, že je nepoznatelný, že je tím, kdo je nepochopitelný jakoukoli myšlenkou, neviditelný jakoukoli věcí, nevyslovitelný jakýmkoli slovem, nedotknutelný jakoukoli rukou.

²⁷On sám je ten, kdo zná sám sebe takového, jaký je, spolu se svou podobou, velikostí a vnitřní mohutností bez hranic.

²⁸A protože má schopnost představit si sám sebe, vidět sám sebe, pojmenovat sám sebe, pochopit sám sebe, je jediný, kdo je svou vlastní myslí, svým vlastním okem, svými vlastními ústy, svou vlastní podobou, a je tím, co si myslí, co vidí, co říká, to, co uchopuje, sám, ten, který je nepoznatelný, nevyslovitelný, nepochopitelný, neměnný, a zároveň udržující, radostný, pravdivý, rozkošný, láskyplný a klidný, je to, co pojímá, to, co vidí, to, i to o čem mluví, to, co má jako myšlenku.

²⁹Přesahuje veškerou moudrost a je nad veškerým intelektem, je nad veškerou slávou, je nad veškerou krásou a sladkostí a velikostí, nad jakoukoli hloubkou a výškou.

³⁰Jestliže tento, jenž je ve své přirozenosti nepoznatelný, jemuž náleží všechny velikosti, o nichž jsem se již zmínil – jestliže z hojnosti své sladkosti chce udělit poznání, aby byl poznán, má k tomu schopnost.

³¹Má svou Moc, která je jeho vůlí. Nyní se však v mlčení zdržuje on sám, on, který je tím velkým, jenž je příčinou uvedení Celků do jejich věčného bytí.

³²Právě ve vlastním smyslu plodí sám sebe jako nevýslovného, neboť on sám je sebe- plodný, neboť sám sebe pojímá a neboť sám sebe poznává tak, jak je.

³³To, co je hodno jeho obdivu, slávy, cti a chvály, plodí kvůli bezmeznosti své velikosti a nevyzpytatelnosti své moudrosti, nezměrnosti své moci a své neuchopitelné sladkosti.

³⁴On je ten, kdo se takto promítá jako pokolení, mající slávu a čest podivuhodnou a milou; ten, kdo se oslavuje, kdo se diví, kdo ctí, kdo také miluje; ten, kdo má Syna, kdo v něm přebývá, kdo o něm mlčí, kdo je nevyslovitelný v nevyslovitelném, neviditelný, neuchopitelný, nepochopitelný v nepochopitelném. Tak v něm existuje navždy.

³⁵Otec, způsobem, o němž jsme se zmínili dříve, způsobem nezplozeným, je ten, v němž poznává sám sebe, který ho zplodil, maje myšlenku, jež je myšlenkou o něm, to jest vnímáním ho, jež je jeho konstitucí navždy. To je však ve vlastním smyslu mlčení a moudrost a milost, je-li takto správně označeno.

³⁶Jako existuje Otec ve vlastním smyslu, ten, před nímž nebyl nikdo jiný, a ten, kromě něhož není žádný jiný nezrozený, tak existuje i Syn stejné podstaty (homoúsios) ve vlastním smyslu, ten, před nímž nebyl žádný jiný a po němž není žádný jiný syn.

³⁷Proto je prvorozený a jediný Syn, „prvorozený“ proto, že před ním nikdo neexistuje, a „jediný Syn“ proto, že po něm nikdo není.

³⁸Kromě toho má své ovoce, to, které je nepoznatelné pro svou přesahující velikost. Přesto chtěl, aby byl poznán, a to pro bohatství své sladkosti. A zjevil nevysvětlitelnou moc a spojil s ní velkou hojnost své štědrosti.

³⁹Nejen Syn existoval od počátku, ale i Církev existovala od počátku.

⁴⁰Nuže, kdo si myslí, že objev, že Syn je jediným synem, odporuje výroku o Církvi kvůli tajemné kvalitě věci, není tomu tak.

⁴¹Neboť stejně jako je Otec jednotný a zjevil se jako Otec jen pro sebe, tak i Syn byl shledán bratrem jen pro sebe, a to na základě toho, že je nezplozený a bez počátku.

⁴²Diví se sám sobě spolu s Otcem a vzdává mu v sobě slávu a čest a lásku.

⁴³Kromě toho je i on tím, koho počíná jako Syna, v souladu s dispozicemi: „bez počátku“ a „bez konce“. Tak je věc něčím, co je pevně stanoveno.

⁴⁴Jelikož je nespočetný a neomezený, jeho potomstvo je nedělitelné. Ty, které existují, vzešly od Syna a Otce jako polibky, a to kvůli množství některých, kteří se navzájem líbají s dobrou, nenasytnou myšlenkou, přičemž polibek je symbolem jednoty, ačkoli zahrnuje mnoho polibků.

⁴⁵To znamená, že je to Církev sestávající z mnoha lidí, kteří existovali před aeony, jež se ve vlastním smyslu nazývají „aeony aeonů“. To je přirozenost svatých nepomíjivých duchů, na nichž spočívá Syn, neboť je to jeho podstata, stejně jako Otec spočívá na Synovi.

⁴⁶Církev existuje v dispozicích a vlastnostech, v nichž existují Otec a Syn, jak jsem řekl hned na začátku. Proto existuje ve zjevení nesčetných eónů.

⁴⁷Také oni nepočetným způsobem plodí, a to vlastnostmi a dispozicemi, v nichž Církev existuje. Ty totiž zahrnují její spojení, které vytvářejí vůči sobě navzájem a vůči těm, kdo z nich vyšli k Synu, pro jehož slávu existují.

⁴⁸Proto není možné, aby si je mysl představila – On byl dokonalostí tohoto místa -, ani je nemůže vyjádřit řeč, neboť jsou nevyslovitelné a nepojmenovatelné a nepojímatelné rozumem. Pouze ony samy mají schopnost se pojmenovat a pojmout.

⁴⁹Neboť v těchto místech nebyly zakořeněny. Ti z onoho místa jsou nevyslovitelní, a nesčíslní v soustavě, která je jak způsobem, tak velikostí, radostí, veselím nezrozeného, nepojmenovatelného, nepoznatelného, nepochopitelného, neviditelného, neudržitelného.

⁵⁰Je to plnost otcovství, takže jeho hojnost je zplozením mnoha eonů.

⁵¹Byli navždy v myšlenkách, neboť Otec byl pro ně jako myšlenka a místo.

⁵²Když se ustálili jejich rody, ten, jenž je zcela v moci, si přál uchopit a zplodit to, čeho se nedostávalo, a zplodil ty, které mu dle jeho úsudku chyběly.

⁵³Protože však je takový, jaký je, je pramenem, který se nezmenšuje o vodu, jež z něj hojně vytéká.

⁵⁴Dokud byli v Otcově myšlence, to jest ve skryté hlubině, hlubina je znala, ale oni nemohli poznat hlubinu, v níž byli; nebylo možné, aby poznali sami sebe, ani aby poznali něco jiného.

⁵⁵To znamená, že byli s Otcem; neexistovali sami pro sebe. Spíše měli pouze existenci na způsob semene, takže bylo zjištěno, že existovali jako plod.

⁵⁶Jako Slovo je zplodil, emanoval je ze sebe jako samoplodné a ti, které měl teprve zplodit, z něj dosud nevznikli.

⁵⁷Ten, kdo o nich poprvé přemýšlel, Otec, – nejen proto, aby existovali pro něj, ale také proto, aby existovali také pro sebe, aby pak existovali v jeho myšlení jako mentální substance a aby existovali také pro sebe, – zasel myšlenku jako spermatické semeno.

⁵⁸Nuže, aby poznali, co pro ně existuje, milostivě jim udělil počáteční podobu, zatímco aby poznali, kdo je Otec, který pro ně existuje, dal jim jméno „Otec“ hlasem, který jim zvěstuje, že to, co existuje, existuje skrze toto jméno, které mají díky tomu, že vznikli, protože ve jménu je povýšení, které uniklo jejich pozornosti.

⁵⁹Kojenec, dokud je v podobě plodu, má dost sám pro sebe, než vůbec spatří toho, kdo ho zasel. Proto měli jediný úkol – hledat ho, uvědomovat si, že existuje, stále si přát zjistit, co existuje.

⁶⁰Protože však dokonalý Otec je dobrý, tak jako je vůbec nevyslyšel, aby existovali jen v jeho myšlence, ale spíše jim udělil, aby i oni mohli vzniknout, tak jim také dá milost, aby poznali, co existuje, to jest toho, kdo se zná věčně, podobu, aby poznali, co existuje, tak jako jsou lidé zplozeni na tomto místě: když se narodí, jsou ve světle, takže vidí toho, kdo je zplodil.

⁶¹Otec zrodil všechno, jako malé dítě, jako kapku z pramene, jako květ z vinné révy, jako květinu, jako sadbu, která potřebuje získat výživu a růst a bezchybnost.

⁶²Na nějaký čas ji zadržel. Ten, kdo na ni myslel od samého počátku, vlastnil ji od samého počátku a viděl ji, ale uzavřel ji těm, kdo z ní nejprve vyšli.

⁶³Udělal to, ne ze závisti, ale proto, aby eony nedostali svou bezchybnost od samého počátku a nepovyšovali se nad slávu, nad Otce, a nemysleli si, že ji mají jen ze sebe.

⁶⁴Ale stejně jako jim chtěl dopřát, aby vznikli, tak i proto, aby vznikli jako bezchybné, když chtěl, jim dal dokonalou myšlenku dobrodiní vůči nim.

⁶⁵Ten, kterého vzbudil jako světlo pro ty, kdo z něho vzešli, ten, od něhož odvozují své jméno, je Syn, který je plný, úplný a bezchybný.

⁶⁶Vyvedl ho smíšeného s tím, co z něho vzešlo, majícího účast na Úplnosti, podle které ho každý může přijmout za svého, ačkoli taková nebyla jeho velikost předtím, než jím byl přijat. Spíše existuje sám o sobě.

⁶⁷Co se týče částí, v nichž existuje svým vlastním způsobem a formou a velikostí, je možné, aby ho tito viděli a mluvili o tom, co o něm vědí, protože ho nosí, zatímco on nosí je, protože je možné, aby ho chápali.

⁶⁸On však je takový, jaký je, nesrovnatelný. Aby se Otci dostalo cti od každého z nich a zjevil se i ve své nevýslovnosti, skrytý a neviditelný, obdivují ho myšlenkově.

⁶⁹Velikost jeho vznešenosti tedy spočívá v tom, že o něm mluví a vidí ho. Stává se zjevným, aby byl pro hojnost své líbeznosti opěvován milostí.

⁷⁰A jako jsou obdivy mlčení věčnými pokoleními a jsou duševním potomstvem, tak i dispozice slova jsou duchovními emanacemi. Oba obdivy a dispozice, protože patří ke slovu, jsou semeny a myšlenkami jeho potomstva a kořeny, které žijí věčně a jeví se jako potomstvo, které vzešlo samo ze sebe, jsouce myslí a duchovním potomstvem ke slávě Otce.

⁷¹Není třeba hlasu a ducha, mysli a slova, protože není třeba pracovat na tom, po čem touží, ale podle vzoru, podle něhož existoval, tak jsou ti, kdo z něho vyšli, plodící vše, po čem touží.

⁷²A ten, o němž počínají a o němž mluví, a ten, k němuž směřují, a ten, v němž jsou, a ten, kterého opěvují, čímž ho oslavují, ten má syny. Neboť to je jejich plodivá síla, jako těch, z nichž pocházejí, podle jejich vzájemné pomoci, neboť si pomáhají jako nezplození.

⁷³Otec v souladu se svým vznešeným postavením nad Celky, jsa neznámý a nepochopitelný, má takovou velikost a nezměrnost, že kdyby se náhle, rychle zjevil všem vznešeným mezi aeony, kteří z něho vzešli, zahynuli by okamžitě.

⁷⁴Proto svou moc a svou nevyčerpatelnost zadržel v tom, v čem je. Je nevýslovný a nepojmenovatelný a povznesený nad každou mysl a každé slovo.

⁷⁵Tento se však rozpřáhl a právě to, co rozpřáhl, dalo základ a prostor a příbytek vesmíru, jméno jeho bytí „ten, skrze něhož“, neboť je Otcem všeho, z jeho práce pro ty, kdo existují, když zasel do jejich myšlení, aby ho hledali.

⁷⁶Hojnost jejich poznání spočívá v tom, že chápou, že existuje, a v tom, že se ptají, co to je, že existoval.

⁷⁷Tento jim byl dán k požitku a potravě a radosti a hojnosti osvícení, jež spočívá v jeho spolupůsobení, jeho poznání a jeho smísení s nimi, to jest ten, který je nazýván a ve skutečnosti je Synem, neboť je Úplností a tím, o němž vědí, jak kdo je, tak že je to on, kdo se obléká.

⁷⁸To je ten, který se nazývá „Syn“ a o němž chápou, že existuje, a hledali ho. To je ten, který existuje jako Otec, a jako ten, o němž nemohou mluvit a o němž nemají ponětí. To je ten, který vznikl jako první.

⁷⁹Je nemožné, aby o Něm někdo uvažoval nebo myslel. Nebo se k němu může někdo přiblížit, ke vznešenému, preexistujícím ve vlastním smyslu?

⁸⁰Ale všechna jména, která jsou o něm pojata nebo vyslovena, jsou představena ke cti, jako jeho stopa, podle schopností každého z těch, kdo ho oslavují.

⁸¹Ten pak, jenž z něho povstal, když se vztáhl k plození a k poznání ze strany Úplnosti, ten poznal všechna jména, bez falšování, a on je ve vlastním smyslu jediný první, člověk Otce, to jest ten, kterého nazývám:

⁸²Forma beztvarého, tělem beztělesného, tváří neviditelného, slovem nevyslovitelného, mysl nepředstavitelného, pramen, který z něj vytéká, kořen těch, kdo jsou zasazeni, a Bůh těch, kdo existují, světlo těch, které osvěcuje, láska těch, které miloval, prozřetelnost těch, o něž se prozřetelně stará, moudrost těch, které učinil moudrými, moc těch, kterým dává moc, shromáždění těch, které k sobě shromáždil, zjevení věcí, které jsou hledány, oko těch, kdo vidí, dech těch, kdo dýchají, život těch, kdo žijí, jednota těch, kdo jsou smícháni s Celky.

⁸³Všichni existují v jediném, tak jako on sám se obléká do úplnosti a svým jediným jménem není nikdy nazýván. A tímto jedinečným způsobem jsou stejnou měrou jediným i Celky.

⁸⁴Není ani rozdělen jako tělo, ani není rozdělen na jména, která přijal, takže je jedním způsobem a druhým způsobem. Také se nemění v sobě, ani se neproměňuje ve jména, která myslí, a nestává se tu tím, tu něčím jiným, přičemž tato věc je nyní jednou a jindy něčím jiným, nýbrž je zcela sám sebou až do krajnosti.

⁸⁵Je každým z Celků navždy a zároveň. Je tím, čím jsou všechny. On přivedl Otce k Celkům. On je také Celkem, neboť je tím, kdo je poznáním pro sebe sama a je každou z vlastností.

⁸⁶On má schopnosti a je nad vším, co zná, přičemž se vidí v sobě samém zcela a má Syna a podobu.

⁸⁷Proto jsou jeho síly a vlastnosti nesčíslné a neslyšitelné, a to kvůli zplození, jímž je plodí.

⁸⁸Nesčíslná a nesdělitelná jsou zplození jeho slov a jeho příkazů a jeho Celků. Zná je, kterými věcmi je on sám, neboť jsou v jediném jménu a všechny v něm mluví.

⁸⁹A vynáší je, aby se zjistilo, že existují podle svých jednotlivých vlastností jednotně. A nezjevil mnohost Celků najednou, ani nezjevil svou rovnost těm, kdo z něj vyšli.

⁹⁰Všichni ti, kdo z něho vyšli, kteří jsou aeony aeonů, jsouce emanacemi a potomky jeho plodivé přirozenosti, i oni ve své plodivé přirozenosti vzdali slávu Otci, neboť on byl příčinou jejich vzniku.

⁹¹To je to, co jsme řekli dříve, totiž že on tvoří aeony jako kořeny, prameny a otce a že on je tím, komu vzdávají slávu.

⁹²Zplodili, neboť on má poznání a moudrost a Celky věděli, že právě z poznání a moudrosti vznikli.

⁹³Vynesli by zdánlivou poctu: „Otec je ten, který je Celky,“ kdyby eony povstali, aby vzdali poctu jednotlivě.

⁹⁴Proto byly v písni oslavy a v síle jednoty toho, od něhož vzešli, vtaženy do vzájemného prolínání a spojování a jednoty.

⁹⁵Přinášeli slávu hodnou Otce ze shromáždění Pleromy, které je jediným zastoupením, ačkoli je jich mnoho, protože bylo vyneseno jako sláva pro Jediného a protože vyšli vstříc tomu, který je sám Úplností.

⁹⁶Nyní to byla chvála pro toho, jenž vyvedl Celky, která jsou prvotinou nesmrtelných a věčná, protože, když vyšla z živých eonů, jsouc dokonalá a plná kvůli tomu, jenž je dokonalý a plný, zanechala plné a dokonalé ty, kteří vzdali slávu dokonalým způsobem kvůli společenství.

⁹⁷Neboť jako bezchybný Otec, když je oslaven, slyší i slávu, která ho oslavuje, aby je zjevil jako to, co je.

⁹⁸Příčinou druhé cti, která jim připadla, je ta, která se jim vrátila od Otce, když poznali milost, díky níž nesli ovoce jeden s druhým kvůli Otci.

⁹⁹V důsledku toho, stejně jako byli vyvedeni ve slávě pro Otce, tak se také, aby se ukázali jako dokonalí, ukázali jako jednající tím, že dávali slávu.

¹⁰⁰Byli otci třetí slávy podle nezávislosti a moci, která s nimi byla zplozena, protože každý z nich jednotlivě neexistuje tak, aby jednotně dával slávu tomu, koho miluje.

¹⁰¹Jsou první a druhá, a tak jsou obě dokonalé a plné, neboť jsou projevem Otce, který je dokonalý a plný, i těch, kteří z něj vzešli a kteří jsou dokonalí tím, že oslavují dokonalého.

¹⁰²Plody třetího však spočívají ve vyznamenáních vůle každého z eonů a každé z vlastností. Otec má moc. Existuje plně, dokonale v myšlence, která je produktem shody, neboť je produktem individuality aeonů.

¹⁰³To je to, co miluje a nad čím má moc, neboť to skrze něj vzdává Otci slávu.

¹⁰⁴Z tohoto důvodu jsou to mysli myslí, které jsou shledávány slovy slov, starší staršími, stupni stupňů, které jsou vyvýšeny jedna nad druhou.

¹⁰⁵Každý z těch, kdo vzdávají slávu, má své místo a své vyvýšení, svůj příbytek a svůj odpočinek, který spočívá ve slávě, kterou přináší.

¹⁰⁶Všichni ti, kdo oslavují Otce, mají své zplození věčně, – zplozují v aktu vzájemné pomoci -, protože emanace jsou neomezené a nezměrné a protože ze strany Otce neexistuje závist vůči těm, kdo z něj vzešli, pokud jde o to, že zplodili něco jemu rovného nebo podobného, protože on je ten, kdo existuje v Celcích, v nichž zplodil a zjevil sám sebe.

¹⁰⁷Kohokoli si přeje, činí otcem, jehož je ve skutečnosti Otcem, a bohem, jehož je ve skutečnosti Bohem, a činí z nich Celky, jejíž Celek je on sám.

¹⁰⁸Ve vlastním smyslu jsou v něm uchovávána všechna jména, která jsou veliká, ta jména, jež sdílejí andělé, kteří vznikli v kosmu spolu s Archonty, ačkoli nemají žádnou podobnost s věčnými bytostmi.

¹⁰⁹Celý systém aeonů má lásku a touhu po dokonalém, úplném objevení Otce a to je jejich neomezený souhlas.

¹¹⁰Ačkoli se Otec zjevuje věčně, nepřál si, aby ho poznali, neboť dopřává, aby byl pojat tak, aby byl hledán, a zároveň si ponechává pro sebe své nezbadatelné prabytí.

¹¹¹Je to on, Otec, kdo dal Aeonům kořenové impulsy, neboť jsou to místa na cestě, která k němu vede jako ke škole chování.

¹¹²Rozšířil jim víru v toho, kterého nevidí, a modlitbu k němu; a pevnou naději v toho, o němž netuší; a plodnou lásku, která vzhlíží k tomu, co nevidí; a přijatelné porozumění věčné mysli; a požehnání, které je bohatstvím a svobodou; a moudrost toho, kdo touží po slávě Otce pro své myšlenky.

¹¹³Právě na základě jeho vůle je Otec, ten, který je vyvýšený, poznáván, to znamená na základě ducha, který dýchá v Celcích, a dává jim myšlenku hledat neznámého, stejně jako je člověk přitahován příjemnou vůní, aby hledal věc, z níž vůně pochází, neboť vůně Otce převyšuje tyto obyčejné.

¹¹⁴Jeho sladkost totiž zanechává aeony v nevýslovné rozkoši a dává jim představu, že se smísí s tím, kdo chce, aby ho poznali jednotně a aby si navzájem pomáhali v duchu, který je v nich zaset.

¹¹⁵Ačkoli existují pod velkou tíží, obnovují se nevýslovným způsobem, neboť je nemožné, aby se oddělily od toho, v čem jsou zasazeny nechápavým způsobem, protože nemluví, jsouce mlčenlivé o Otcově slávě, o tom, který má moc mluvit, a přesto od něj přijmou podobu.

¹¹⁶Zjevil se, ačkoli o něm nelze mluvit. Mají ho, skrytého v myšlence, neboť z tohoto poznání žijí.

¹¹⁷Mlčí o tom, jaký je Otec ve své podobě, ve své přirozenosti a ve své velikosti, zatímco aeony se staly hodnými poznání skrze jeho ducha, že je nepojmenovatelný a nepochopitelný.

¹¹⁸Právě skrze jeho ducha, který je stopou po jeho hledání, jim poskytuje schopnost si ho představit a mluvit o něm.

¹¹⁹Každý z aeonů je jménem, tj. každá z vlastností a sil Otce, neboť existuje v mnoha jménech, která se vzájemně prolínají a harmonizují.

¹²⁰Je možné o něm mluvit díky bohatství řeči, stejně jako je Otec jediným jménem, protože je jednotou, a přesto je nespočetný ve svých vlastnostech a jménech.

¹²¹Emanace Celků, které existují z toho, kdo existuje, nenastala podle oddělení od sebe navzájem, jako něco vyvrženého z toho, kdo je plodí. Jejich zplození je spíše jako proces rozšíření, jako se Otec rozšiřuje na ty, které miluje, aby se jím stali i ti, kteří z něj vzešli.

¹²²Stejně jako se současný aeon, ačkoli je jednotou, dělí se na časové jednotky a časové jednotky se dělí na roky a roky se dělí na roční období a roční období na měsíce a měsíce na dny a dny na hodiny a hodiny na okamžiky, tak i aeon Pravdy, protože je jednotou a mnohostí, dostává poctu v malých a velkých jménech podle toho, jak je každý z nich schopen ji uchopit – analogicky – jako pramen, který je tím, čím je, a přesto se rozlévá do potoků a jezer a kanálů a větví, nebo jako kořen rozprostřený pod stromy a větvemi se svými plody, nebo jako lidské tělo, které je nedělitelně rozděleno na údy údů, prvotní údy a druhotné, velké a malé.

¹²³Eony se zrodily v souladu s třetím plodem díky svobodě vůle a moudrosti, kterou je obdařil pro jejich myšlení.

¹²⁴Nechtějí vzdávat čest s tím, co je z dohody, ačkoli vzniklo pro slova chvály pro každého z Pleromy. Ani nechtějí vzdávat čest s Celky.

¹²⁵Nepřejí si to, ani s nikým jiným, kdo byl původně nad hloubkou onoho nebo nad jeho místem, kromě však toho, kdo existuje ve vznešeném jménu a na vznešeném místě, a to pouze tehdy, když přijímá od toho, kdo si přál vzdát čest, a bere ji na sebe – pro sebe, pro toho, kdo je nad ním, a jen pokud ho nebo ji zplodí, takříkajíc sám, a skrze toho, kdo ho nebo ji zplodí spolu s tím, co je, a sám se obnoví spolu s tím, kdo na něj přišel, skrze svého bratra, a uvidí ho a bude ho prosit o věc, totiž toho, kdo mu chtěl povýšit.

¹²⁶Aby se tak stalo, ten, kdo chtěl vzdát čest, mu o tom nic neříká, leda to, že v Pleromě je stanovena hranice řeči, takže o nepochopitelnosti Otce mlčí, ale mluví o tom, kdo ho chce pochopit.

¹²⁷Jednomu z aeonů přišlo na mysl, aby se pokusil pochopit nepochopitelnost a vzdát jí slávu, a zvláště pak nevýslovnosti Otce.

¹²⁸Protože je Logosem jednoty, je jednotný, ačkoli není ze shody Celků, ani z toho, kdo je vyvolal, totiž z toho, kdo vyvolal Celky, z Otce.

¹²⁹Tento aeon patřil k těm, jimž byla dána moudrost, aby se mohl stát preexistujícím v myšlení každého z nich. Tím, co si přeje, budou zplozeni.

¹³⁰Proto obdržel moudrou přirozenost, aby zkoumal skrytý základ, neboť je moudrým plodem; neboť svobodná vůle, která byla zplozena s Celky, byla pro tohoto příčinou, aby dělal, co chce, aniž by ho někdo omezoval.

¹³¹Záměr Logu, jímž je tento, byl tedy dobrý. Když vzešel, vzdával Otci slávu, i když to vedlo k něčemu, co přesahovalo možnosti, neboť chtěl z dohody, v níž nebyl, a aniž by měl příkaz, zrodit toho, kdo je dokonalý.

¹³²Tento aeon měl být naposledy vyveden vzájemnou pomocí a byl malý svou velikostí.

¹³³A dříve než zplodil něco jiného pro slávu vůle a ve shodě s Celky, jednal velkodušně, z hojné lásky, a vydal se k tomu, co obklopuje dokonalou slávu, neboť ne bez vůle Otce byl Logos zplozen, což znamená, že ne bez ní vyjde. Ale on, Otec, ho vyvedl pro ty, o nichž věděl, že je vhodné, aby vznikli.

¹³⁴Otec a Celky se od něho vzdálily, aby byla stanovena hranice, kterou Otec stanovil – neboť to není z uchopení nepochopitelnosti, nýbrž z vůle Otcovy, – a dále se vzdálily, aby se věci, které vznikly, staly organizací, jež by vznikla.

¹³⁵Kdyby měla vzniknout, nevznikla by projevem Pleromy. Proto není vhodné kritizovat pohyb, jímž je Logos, ale je vhodné, abychom o pohybu Logosu řekli, že je příčinou organizace, která byla určena k tomu, aby vznikla.

¹³⁶Sám Logos způsobil, že k ní došlo, jsa úplný a jednotný, ke slávě Otce, kterého si přál, a učinil tak, spokojil se s ní, ale ty, které chtěl pevně uchopit, zplodil ve stínech a kopiích a různých podobách.

¹³⁷Neboť nemohl snést pohled na světlo, ale nahlédl do hlubiny a zapochyboval. Z toho vzniklo rozdělení – hluboce se trápil – a odvrácení se kvůli jeho pochybnostem a rozdělení, zapomnění a neznalosti sebe sama zrodilo z toho, co je.

¹³⁸Jeho sebezpytování a očekávání, že pochopí nepochopitelné, se pro něj stalo pevným a bylo v něm. Nemoci ho však provázely, když překročil sám sebe, když vznikly z pochybností o sobě samém, totiž z toho, že nedosáhl dosažení slávy Otce, toho, jehož vznešené postavení je mezi věcmi neomezené.

¹³⁹Tento ho nedosáhl, neboť ho nepřijal.

¹⁴⁰Ten, kterého sám vyvedl jako jednotný eon, se vrhl na to, co je jeho, a tento jeho příbuzný v Pleromě opustil toho, kdo vznikl v defektu spolu s těmi, kdo z něj vyšli pomyslně, neboť nejsou jeho.

¹⁴¹Když se ten, který se projevil jako dokonalý, skutečně zrodil, stal se slabým jako ženská přirozenost – Sophia, která opustila svůj mužný protějšek.

¹⁴²Z toho, co bylo samo o sobě nedostatečné, vzešly ty věci, které vznikly z jeho myšlení a jeho domýšlivosti, ale z toho, co je v něm dokonalé, to opustil a pozvedl se k těm, kteří jsou jeho.

¹⁴³Byl v Pleromě jako vzpomínka na něj, aby byl zachráněn od své domýšlivosti.

¹⁴⁴Ten, který běžel po výšinách, a ten, který ho k sobě přitáhl, nebyli neplodní, ale tím, že v Pleromě přinesli plod, rozrušili ty, kdo byli v defektu.

¹⁴⁵Podobně jako Pleromy jsou věci, které vznikly z domýšlivého myšlení, což jsou jejich podoby z Pleromy, kopie, stíny a přeludy, postrádající rozum a světlo, ty, které patří k marnivému myšlení, neboť nejsou výplody ničeho.

¹⁴⁶Proto bude jejich konec stejný jako jejich počátek: z toho, co nebylo, se mají opět vrátit k tomu, co nebude.

¹⁴⁷Právě ony samy o sobě jsou však větší, mocnější a ctěnější než jména, která jim byla dána a která jsou jejich stíny. Na způsob odrazu jsou krásné. Neboť tvář kopie obvykle čerpá svou krásu z toho, čeho je kopií.

¹⁴⁸Mysleli si o sobě, že jsou bytostmi existujícími samy o sobě a jsou bez zdroje, neboť nevidí nic jiného, co by existovalo před nimi.

¹⁴⁹Proto žili v neposlušnosti a ve skutcích vzpoury, aniž by se pokořili před tím, kvůli němuž vznikli.

¹⁵⁰Chtěli si navzájem poroučet, překonávali se ve své marnivé ctižádosti, zatímco sláva, kterou mají, obsahuje příčinu systému, který měl být.

¹⁵¹Jsou podobenstvím věcí, které jsou vyvýšené. Byli přivedeni k touze po moci v každém z nich, podle velikosti jména, jehož je každý z nich stínem, přičemž si každý z nich představuje, že je nadřazen svým druhům.

¹⁵²Myšlenky těch druhých nebyly neplodné, ale stejně jako ti, jichž jsou stíny, všichni, o nichž přemýšleli, je měli za potenciální syny; ti, o nichž si mysleli, že je mají za potomky.

¹⁵³Proto se stalo, že z nich vzešlo mnoho potomků jako bojovníků, válečníků, buřičů, odpadlíků. Jsou to neposlušné bytosti, milovníci moci. Z nich pak vzešly všechny ostatní bytosti tohoto druhu.

¹⁵⁴Logos byl příčinou těch, kteří vznikli, a o to více byl nadále na rozpacích a žasl.

¹⁵⁵Místo dokonalosti viděl vadu, místo sjednocení viděl rozdělení, místo stability viděl poruchy, místo klidu vřavu.

¹⁵⁶Nebylo v jeho silách přimět je, aby přestali milovat rozruch, ani nebylo v jeho silách jej zničit. Byl zcela bezmocný, jakmile ho opustily Celky a jejich exaltovanost.

¹⁵⁷Ti, kdo vznikli, aniž by znali sami sebe, jednak neznali Pleromu, z níž vzešli, jednak neznali toho, kdo byl příčinou jejich existence.

¹⁵⁸Logos, nacházející se v takto nestabilních podmínkách, nepokračoval v tom, aby přinášel něco jako emanace, věci, které jsou v Pleromě, slávu, jež existuje ke cti Otce.

¹⁵⁹Spíše plodil malé slabůstky, brzděné nemocemi, jimiž byl brzděn i on sám. Byla to podoba dispozice, která byla jednotou, toho, co bylo příčinou věcí, které samy o sobě neexistují od prvního.

¹⁶⁰Dokud ten, kdo tyto věci, jež byly takto v nouzi, přivedl do vady, dokud neodsoudil ty, kteří kvůli němu vznikli proti rozumu – což je soud, který se stal odsouzením -, nebojoval proti nim až do záhuby, to jest ty, kteří bojovali proti odsouzení a které hněv stíhá, zatímco hněv přijímá a vykupuje je z jejich falešného názoru a odpadlictví, neboť z toho je obrácení, které se také nazývá „metanoia“.

¹⁶¹Logos se obrátil k jinému názoru a jiné myšlence. Poté, co se odvrátil od zla, obrátil se k dobrým věcem. Po obrácení následovala myšlenka na věci, které existují, a modlitba za toho, kdo se obrátil k dobru.

¹⁶²Nejprve se modlil a vzpomínal na toho, který je v Pleromě; pak vzpomínal na své bratry jednotlivě a zatím vždy jeden s druhým; pak na všechny dohromady; ale přede všemi na Otce.

¹⁶³Modlitba dohody mu byla pomocí v jeho vlastním návratu a v návratu Celků, neboť příčinou toho, že si vzpomněl na ty, kdo existují od počátku, bylo to, že si vzpomněli na něho. To je myšlenka, která volá z dálky a přivádí ho zpět.

¹⁶⁴Všechny jeho modlitby a vzpomínání byly četné síly podle této hranice. Vždyť v jeho myšlení není nic neplodného.

¹⁶⁵Síly byly dobré a byly větší než síly podobenství. Neboť ty, které patří k podobenství, patří také k přirozenosti falešné. Z iluze podobnosti a myšlenky domýšlivosti vzniklo to, čím se stali. A pocházejí z myšlenky, která je poznala jako první.

¹⁶⁶K čemu patří dřívější bytosti? Podobají se zapomnění a těžkému spánku; jsou jako ti, jimž se zdají neklidné sny, k nimž přichází spánek, zatímco oni – ti, kdo sní – jsou tísněni.

¹⁶⁷Ti druzí jsou pro něj jako nějaká světelná stvoření, která vyhlížejí východ slunce, neboť se stalo, že v něm spatřili sny, jež jsou vpravdě sladké.

¹⁶⁸Okamžitě zastavil vyzařování myšlenek. Už neměly svou podstatu a také už neměly čest.

¹⁶⁹Ačkoli není roven těm, kteří existovali předtím, pokud byli nadřazeni podobám, byl to on sám, skrze něhož byli vznešenější než ony, neboť nejsou z dobrého úmyslu.

¹⁷⁰Nebyly totiž vytvořeny z nemoci, která vznikla, z níž je dobrý úmysl, ale od toho, kdo usiloval o předexistující.

¹⁷¹Jakmile se modlil, jednak se pozvedl k dobrému, jednak v nich zasel předporozumění hledat a modlit se k slavnému před existujícímu, jednak v nich zasel myšlenku o něm a představu, aby si mysleli, že před nimi existuje něco většího, než jsou oni sami, ačkoli nechápali, co to je.

¹⁷²Zplodivše skrze tuto myšlenku soulad a vzájemnou lásku, jednali v jednotě a svornosti, neboť z jednoty a svornosti přijali své bytí.

¹⁷³V touze po moci byli silnější než oni, neboť byli ctěni více než ti první, kteří byli nad ně povzneseni. Ti se totiž nepokořili. Mysleli si o sobě, že jsou bytostmi pocházejícími pouze ze sebe a že jsou bez zdroje.

¹⁷⁴Protože zpočátku vychovávali podle svého vlastního zrození, napadaly se oba řády navzájem a bojovaly o velení kvůli svému způsobu bytí.

¹⁷⁵V důsledku toho byly ponořeny do sil a přirozeností v souladu se stavem vzájemného napadání, měly touhu po moci a všechny ostatní věci tohoto druhu.

¹⁷⁶Právě z nich je marná láska ke slávě všechny strhává k touze po moci, zatímco nikdo z nich nemá vznešenou myšlenku, ani ji neuznává.

¹⁷⁷Síly této myšlenky jsou připraveny v dílech preexistujících jedinců, těch, jejichž jsou předobrazem. Neboť řád těch, kteří jsou tohoto druhu, měl vzájemný soulad, ale bojoval proti řádu těch, kteří jsou podobní, zatímco řád těch, kteří jsou podobní, vede válku proti představám a jedná proti nim samotným kvůli svému hněvu.

¹⁷⁸Z toho nedokonalého je jen zmatek navzájem, mnohé z těch kroků jim za nutnost určila vrozená nedokonalost a mohla převládnout po nějaký čas, ale nebylo jí mnoho, a tak jejich závist a jejich nedokonalost, a jejich hněv a násilí a touha a převládající nevědomost vytvářejí prázdné věci a síly různého druhu, smíšené ve velkém počtu mezi sebou; zatímco mysl Logu, který byl příčinou jejich zplození, byla otevřena zjevení naděje, která mu měla přijít shůry.

¹⁷⁹Logos, který se pohyboval, měl naději a očekávání toho, který je vyvýšen.

¹⁸⁰Pokud jde o ty ze stínu, oddělil se od nich v každém ohledu, neboť proti němu bojují a vůbec nejsou před ním pokorní. Spokojil se s bytostmi myšlenkovými.

¹⁸¹A pokud jde o toho, kdo je takto postaven a kdo se nachází ve vyvýšené hranici, vzpomínaje na toho, kdo je vadný, Logos ho vyvedl neviditelným způsobem mezi ty, kdo vznikli podle myšlenky, podle toho, kdo byl s nimi, až na něj shora zazářilo světlo jako na životodárce, toho, kdo byl zplozen myšlenkou bratrské lásky preexistujícího z Pleromy.

¹⁸²Klopýtnutí, které se stalo Aeonům Otce Celků, kteří netrpěli, jim bylo přineseno, jako by bylo jejich vlastní, opatrným a nemalomyslným a nesmírně sladkým způsobem.

¹⁸³Bylo přineseno Celkům proto, aby byly poučeny o vadě tím jediným, od něhož jediného dostaly všechny sílu vady odstranit.

¹⁸⁴Řád, který byl jeho, vznikl od toho, který běžel nahoře, a ten, který se z něj a z celé dokonalosti vyvedl.

¹⁸⁵Ten, který běžel po výšinách, se stal pro toho, kdo byl vadný, přímluvcem u emanace aeonů, jež vznikly v souladu s tím, co existuje.

¹⁸⁶Když se k nim modlil, radostně a ochotně souhlasily, neboť byly ve shodě a s harmonickým souhlasem na pomoc tomu, kdo byl vadný.

¹⁸⁷Shromáždili se a prosili Otce s blahodárným úmyslem, aby byla poskytnuta pomoc shůry, od Otce, k jeho slávě, neboť vadný se nemohl stát dokonalým žádným jiným způsobem, ledaže by to byla vůle Otce Pleromy, kterou k sobě přitáhl, zjevil a dal vadnému.

¹⁸⁸Z harmonie pak v radostné ochotě, která se zrodila, přinesly plod, který byl zplozením z harmonie, jednotou, vlastnictvím Celků, zjevující tvář Otce, na nějž eony myslely, když vzdávaly slávu a prosily o pomoc pro svého bratra s přáním, v němž se Otec počítal s nimi.

¹⁸⁹Takto ochotně a rádi přinášeli ovoce. A zjevil souhlas zjevení svého spojení s nimi, jímž je jeho milovaný Syn.

¹⁹⁰Ale Syn, v němž se zalíbilo Úplnosti, se na ně oblékl jako roucho, jímž dal dokonalost vadným a dal potvrzení těm, kteří jsou dokonalí, ten, který se správně nazývá „Spasitel“ a „Vykupitel“ a „Dobro milující“ a „Milovaný“, „ten, jemuž byly obětovány modlitby“ a „Kristus“ a „Světlo ustanovených“, v souladu s těmi, z nichž byl vyveden, neboť se stal jmény pozic, které mu byly dány.

¹⁹¹Jaké jiné jméno však pro něj lze použít než „Syn“, jak jsme již dříve řekli, neboť je poznáním Otce, kterého chtěl, aby poznali?

¹⁹²Nejenže aeony vytvořily tvář Otce, jemuž vzdávaly chválu, o čemž bylo psáno dříve, ale také vytvořily svou vlastní; neboť aeony vzdávající chválu vytvořily svou tvář.

¹⁹³Byly pro něj vytvořeny jako vojsko, jako pro krále, neboť bytosti myšlenky mají mocné společenství a prolínající se soulad.

¹⁹⁴Vyšly v mnohotvárné podobě, aby ten, jemuž měla být poskytnuta pomoc, mohl spatřit ty, k nimž o pomoc prosil. Vidí také toho, kdo mu ji poskytl.

¹⁹⁵Plody dohody s ním, o níž jsme hovořili dříve, podléhají moci Celků. Otec totiž do něj vložil Celky, a to jak ty, které již existují, tak ty, které jsou, a ty, které budou. Byl toho (schopen). Zjevil ty, které do něj vložil. Nedal je, když mu je svěřil. Řídil uspořádání vesmíru podle pravomoci, která mu byla dána od počátku, a podle síly úkolu. Tak začal a uskutečnil své zjevení.

¹⁹⁶Ten, v němž je Otec, a ten, v němž jsou Celky, byl stvořen dříve než ten, jemuž chyběl zrak.

¹⁹⁷Poučil ho o těch, kdo hledali svůj zrak, prostřednictvím záře onoho dokonalého světla.

¹⁹⁸Nejprve ho zdokonalil v nevýslovné radosti. Zdokonalil ho pro sebe jako dokonalého a dal mu také to, co je vhodné pro každého jednotlivce.

¹⁹⁹To je totiž určení první radosti. A On do něj neviditelným způsobem zasel slovo, které je určeno k poznání.

²⁰⁰A dal mu moc, aby od sebe oddělil a vyhnal ty, kdo jsou mu neposlušní. Tak se mu zjevil.

²⁰¹Těm, kteří kvůli němu vznikli, však zjevil podobu, jež je převyšuje. Chovali se vůči sobě navzájem nepřátelsky.

²⁰²Náhle se jim zjevil a přiblížil se k nim v podobě blesku. A aby ukončil jejich vzájemné propletence, zastavil je náhlým zjevením, o němž nebyli informováni, nečekali ho a nevěděli o něm.

²⁰³Kvůli tomu se vyděsili a padli k zemi, neboť nebyli schopni snést zjev světla, které je zasáhlo.

²⁰⁴Ten, který se zjevil, byl pro oba řády útokem. Stejně jako bytosti myšlení dostaly jméno „maličký“, tak mají slabou představu, že mají Vznešeného, že existuje před nimi, a zasely v sobě postoj úžasu nad Vznešeným, který se zjeví.

²⁰⁵Proto jeho zjevení uvítali a uctívali ho. Stali se přesvědčenými svědky Jeho přítomnosti. Uznali světlo, které se objevilo, za silnější než ti, kdo proti nim bojovali.

²⁰⁶Bytosti podoby se však nesmírně bály, neboť o něm na počátku nemohly slyšet, že existuje vidění tohoto druhu.

²⁰⁷Proto padly do jámy nevědomosti, která se nazývá „Vnější temnota,“ „Chaos,“ „Hádes,“ a „Propast.“

²⁰⁸Ustanovil to, co bylo pod řádem bytostí myšlení, neboť to bylo silnější než ony. Byly hodny vládnout nad nevýslovnou temnotou, neboť jim náleží a je to úděl, který jim byl přidělen.

²⁰⁹Udělil jim, aby i oni byli užiteční pro organizaci, která měla přijít a k níž je určil.

²¹⁰Je velký rozdíl mezi zjevením toho, který vznikl, tomu, který byl vadný, a těm, které mají vzniknout díky němu.

²¹¹Zjevil se mu totiž v něm, neboť je s ním, je s ním spolutrpícím, dává mu postupně odpočinout, dává mu růst, pozvedá ho, dává se mu zcela k užívání z vidění.

²¹²Těm však, kteří padají ven, se zjevil rychle a nápadně a náhle se stáhl k sobě, aniž by jim dovolil, aby ho viděli.

²¹³Když byl vadný Logos osvícen, začala jeho Pleroma. Unikl těm, kteří ho zpočátku rušili. Stal se s nimi nepromíchaným. Zbavil se onoho arogantního myšlení.

²¹⁴Přijal smíšení se Zbytkem, když se ti, kteří mu zpočátku nebyli poslušní, sklonili a pokořili se před ním.

²¹⁵A radoval se z návštěvy svých bratří, kteří ho navštívili. Vzdával slávu a chválu těm, kteří se mu zjevili jako pomoc, zatímco děkoval, že unikl těm, kteří se proti němu vzbouřili, a obdivoval a ctil velikost a ty, kteří se mu zjevili rozhodným způsobem.

²¹⁶Vytvořil zjevné obrazy živých zjevů, příjemných mezi věcmi, které jsou dobré, existujících mezi věcmi, které existují, podobajících se jim krásou, ale nerovnajících se jim pravdou, neboť nejsou z dohody s ním, mezi tím, kdo je vyvolal, a tím, kdo se mu zjevil.

²¹⁷V moudrosti a poznání však působí a zcela s ním sebou samým mísí Logos. Proto ty, které z něho vzešly, jsou veliké, stejně jako ten, kdo je vpravdě veliký.

²¹⁸Poté, co žasl nad krásou těch, kteří se mu zjevili, vyznával vděčnost za toto navštívení. Logos vykonal tuto činnost skrze ty, od nichž přijal pomoc, pro stabilitu těch, kteří díky němu vznikli, a aby se jim dostalo něčeho dobrého, neboť myslel na to, že se modlí za organizaci všech těch, kteří z něj vzešli, jež je stabilizovaná, aby je učinila pevnými.

²¹⁹Proto ti, které záměrně stvořil, jsou ve vozech, stejně jako ti, kteří vznikli, ti, kteří se objevili, aby mohli projít každým místem věcí, které jsou dole, aby každý dostal místo, které je ustaveno tak, jak je.

²²⁰To je zkáza pro bytosti nápodoby, avšak je to čin dobrodiní pro bytosti myšlenky, zjevení těch, kteří jsou z nařízení, jež bylo jednotou, zatímco trpí, zatímco jsou semeny, která sama od sebe nevznikla.

²²¹Ten, který se zjevil, byl tváří Otce a harmonie. Byl oděvem složeným z každé milosti a pokrmem, který je pro ty, které Logos vyvedl, zatímco se modlí a vzdává slávu a čest.

²²²To je ten, kterého oslavoval a ctil, zatímco hleděl na ty, k nimž se modlil, aby je zdokonalil skrze obrazy, které vyvedl.

²²³Logos ještě více přidal k jejich vzájemné pomoci a k naději na zaslíbení, neboť mají radost a hojný odpočinek a nezkalené radosti.

²²⁴Vytvořil ty, na něž si vzpomněl zpočátku, když u něho nebyli, vytvořil je maje dokonalost.

²²⁵Dokud je s ním ten, kdo patří k vidění, existuje v naději a víře v dokonalého Otce, stejně jako Celky.

²²⁶Zjevuje se mu dříve, než se s ním smísí, aby věci, které vznikly, nezahynuly pohledem na světlo, neboť nemohou přijmout velkou, vznešenou postavu.

²²⁷Myšlenka Logosu, která se vrátila ke své stabilitě a vládne nad těmi, jež vznikly díky němu, se nazývá „Aeon“ a „Místo“ všech těch, které přivedl na svět v souladu s nařízením, a nazývá se také „Synagoga spásy“, protože ho i ji uzdravila z rozptýlení, které je mnohotvárnou myšlenkou, a vrátila se k jediné myšlence.

²²⁸Podobně se nazývá „Skladiště,“ protože odpočinek, který získal, věnoval si jen sám sobě.

²²⁹A nazývá se také „Nevěsta“ kvůli radosti toho, kdo se mu dal v naději na ovoce ze spojení a kdo se mu zjevil.

²³⁰Nazývá se také „Království“ kvůli stabilitě, kterou získal, zatímco se raduje z nadvlády nad těmi, kdo proti němu bojovali.

²³¹A nazývá se „Radost Páně“ kvůli radosti, do níž se oděl. S ním je světlo, které mu dává odměnu za dobré věci, které jsou v něm, a s ním je myšlenka na svobodu.

²³²Eon, o němž jsme dříve hovořili, je nad oběma řády těch, kteří proti sobě bojují. Není společníkem těch, kdo drží vládu, a není zapleten do nemocí a slabostí, věcí patřících k myšlení a k podobenství.

²³³To, v čem se Logos usadil, dokonalý v radosti, byl aeon, mající podobu hmoty, ale také konstituci příčiny, kterou je ten, jenž se zjevil.

²³⁴Eon byl obrazem těch věcí, které jsou v Pleromě, těch věcí, které vznikly z hojnosti radosti toho, jenž existuje radostně.

²³⁵Navíc tvářnost toho, který se zjevil, byla v upřímnosti a pozornosti a slibu ohledně věcí, o něž žádal.

²³⁶Měla označení Syna a jeho podstaty a jeho moci a jeho podoby, který je tím, koho miloval a v němž měl zalíbení, kterého láskyplně prosil.

²³⁷Bylo to světlo a byla to touha po upevnění a otevřenost pro poučení a oko pro vidění, vlastnosti, které měl od vznešených.

²³⁸Byla to také moudrost pro jeho myšlení v protikladu k věcem pod organizací.

²³⁹Bylo to také slovo pro mluvení a dokonalost věcí tohoto druhu.

²⁴⁰A to jsou ti, kteří s ním přijali podobu, ale podle obrazu Pleromy, majíce své otce, kteří jsou ti, kteří jim dali život, každý z nich je kopií každé z tváří, které jsou podobami mužství, neboť nejsou z nemoci, která je ženskostí, ale jsou z tohoto, který již zanechal nemoc.

²⁴¹Má jméno „Církev“, neboť se v harmonii podobají harmonii ve shromáždění těch, kteří se zjevili.

²⁴²To, co vzniklo k obrazu světla, je také dokonalé, neboť je obrazem jediného existujícího světla, jímž jsou Celky.

²⁴³I když bylo nižší než to, jehož je obrazem, přesto má svou nedělitelnost, protože je podobou nedělitelného světla.

²⁴⁴Ti však, kdo vznikli jako obraz každého z eonů, jsou v podstatě v tom, o němž jsme se zmínili dříve, ale v síle si nejsou rovni, protože ta síla je v každém z nich.

²⁴⁵V tomto vzájemném prolínání mají rovnost, ale každý z nich neodvrhl to, co je vlastní jemu samému.

²⁴⁶Proto jsou vášněmi, neboť vášeň je nemoc, jelikož nejsou výtvory souhlasu Pleromy, nýbrž tohoto, předčasně, než přijal Otce.

²⁴⁷Z toho plyne, že souhlas s jeho Celky a vůlí byl něčím prospěšným pro organizaci, která měla přijít.

²⁴⁸Bylo jim dopřáno projít místy, která jsou dole, neboť místa nejsou schopna pojmout jejich náhlý, uspěchaný příchod, pokud nepřicházejí jednotlivě, jeden po druhém.

²⁴⁹Jejich příchod je nezbytný, neboť jimi bude vše zdokonaleno.

²⁵⁰Stručně řečeno, Logos obdržel vidění všech věcí, těch, které předtím existovaly, i těch, které jsou nyní, i těch, které budou, neboť mu bylo svěřeno uspořádání všeho, co existuje.

²⁵¹Některé věci jsou již ve věcech, které se hodí k tomu, aby vznikly, ale semena, která mají být, má v sobě díky příslibu, který patřil tomu, co počal, jako něco, co patří k semenům, která mají být.

²⁵²A zplodil své potomstvo, to jest zjevení toho, co počal. Po nějakou dobu je však semeno zaslíbení střeženo, aby ti, kdo byli určeni k poslání, byli určeni příchodem Spasitele a těch, kdo jsou s ním, těch, kteří jsou první v poznání a slávě Otce.

²⁵³Z modlitby, kterou pronesl, a z obrácení, k němuž díky ní došlo, je vhodné, aby někteří zahynuli, zatímco jiní budou mít prospěch, a ještě jiní budou ustanoveni.

²⁵⁴Nejprve připravil trest těm, kdo jsou neposlušní, a využil k tomu moc toho, který se zjevil, toho, od něhož přijal moc nad všemi věcmi, aby byl od něho oddělen.

²⁵⁵On je tím, kdo je dole, a také se drží stranou od toho, kdo je vznešený, dokud nepřipraví uspořádání všech těch věcí, které jsou vnější, a nedá každému místo, které je mu určeno.

²⁵⁶Logos ho ustanovil nejprve, když zkrášlil Celky, jako základní princip a příčinu a vládce věcí, které vznikly, podobně jako Otec, ten, který byl příčinou zřízení, jež existovalo jako první po něm.

²⁵⁷Stvořil předexistující obrazy, které přivedl na svět vděčností a oslavou.

²⁵⁸Poté zkrášlil místo těch, které vyvedl ve slávě, jež se nazývá „Ráj“ a „Požitek“ a „Radost plná obživy“ a „Radost“, jež předexistují.

²⁵⁹A o každém dobru, které existuje v Pleromě, zachovává obraz.

²⁶⁰Pak zkrášlil království jako město naplněné vším příjemným, což je bratrská láska a velká štědrost, jež je naplněno svatými duchy a mocnými silami, které jim vládnou, jež Logos stvořil a ustanovil v moci.

²⁶¹Pak zkrášlil místo Církve, která se shromažďuje na tomto místě a má podobu Církve, která existuje v eonech a která oslavuje Otce.

²⁶²Po nich zkrášlil místo víry a poslušnosti, která vzniká z naděje, což jsou věci, které Logos přijal, když se objevilo světlo; pak zkrášlil místo dispozice, což je modlitba a prosba, po nichž následovalo odpuštění a slovo o tom, který se objeví.

²⁶³Všechna duchovní místa jsou v duchovní moci. Jsou oddělena od bytostí myšlení, neboť moc je ustanovena v obrazu, který je tím, co odděluje Pleromu od Logu, zatímco moc, která je činná v proroctví o věcech, které budou, směřuje bytosti myšlení, které vznikly, k tomu, co je před-existující, a nedovoluje jim, aby se mísily s věcmi, které vznikly skrze vidění věcí, které jsou s ním.

²⁶⁴Bytosti myšlení, které jsou mimo, jsou pokorné; zachovávají si reprezentaci Pleromatu, zejména kvůli sdílení jmen, jimiž jsou krásné.

²⁶⁵Obrácení je pokorné vůči bytostem myšlení a pokorný je vůči nim i zákon soudu, který je odsouzením a hněvem.

²⁶⁶Pokorná vůči nim je také moc, která odděluje ty, kdo klesají pod ně, posílá je daleko a nedovoluje jim, aby se rozprostřeli nad bytostmi myšlení a obrácení, která jako moc spočívá ve strachu a zmatku a zapomnění a úžasu a nevědomosti a věcech, které vznikly na způsob podobenství, skrze fantazii.

²⁶⁷A také tyto věci, které byly ve skutečnosti nízké, dostávají vznešená jména.

²⁶⁸Není poznání pro ty, kdo z nich vyšli s arogancí a touhou po moci a neposlušností a falší.

²⁶⁹Každému z nich dal jméno, neboť dva řády jsou v jednom jménu. Ti, kdo patří k myšlení, a ti, kdo patří k zobrazení, se nazývají „Praví“ a „Psychičtí“ a „Ohniví“ a „Střední.“

²⁷⁰Ti, kdo patří k arogantní myšlence, a ti, kdo patří k podobenství, se nazývají „Leví,“ „Hylici,“ „Temní,“ a „Poslední.“

²⁷¹Poté, co Logos ustanovil každého v jeho řádu, jak obrazy, tak představy a podoby, uchoval aeon obrazů čistý od všech těch, kdo proti němu bojují, neboť je místem radosti.

²⁷²Těm z myšlenek však zjevil myšlenku, kterou od sebe odňal, chtěje je vtáhnout do hmotného spojení kvůli jejich systému a místu pobytu, a aby také z přitažlivosti ke zlu přinesli podnět ke zmenšení, aby se už neradovali ze slávy svého prostředí a nerozplývali se, nýbrž aby spíše viděli svou nemoc, v níž trpí, aby zplodili lásku a neustálé hledání toho, kdo je může uzdravit z méněcennosti.

²⁷³Také nad těmi, kdo patří k podobnosti, postavil slovo krásy, aby je přivedl do podoby.

²⁷⁴Nad nimi také postavil zákon soudu. Opět nad ně postavil síly, které kořeny vytvořily ve své touze po moci.

²⁷⁵Ustanovil je nad nimi jako vládce, aby buď oporou slova, které je krásné, nebo hrozbou zákona, nebo mocí touhy po moci byl řád uchráněn před těmi, kdo jej snížili ke zlu, zatímco Logos je s nimi spokojen, protože jsou užiteční pro organizaci.

²⁷⁶Logos zná shodu v touze po moci obou řádů. Těmto i všem ostatním jejich touhu milostivě splnil.

²⁷⁷Každému z nich udělil odpovídající hodnost a bylo nařízeno, aby každý z nich byl vládcem nad nějakým místem a činností.

²⁷⁸Poddává se místu toho, kdo je vznešenější než on sám, aby velel ostatním místům v činnosti, která je v přidělené činnosti, jež mu připadá, aby nad ní měl vládu kvůli svému způsobu bytí.

²⁷⁹Výsledkem je, že mezi anděly a archanděly existují velitelé a podřízení na pozicích nadvlády a podřízenosti, zatímco činnosti jsou různého druhu a jsou různé.

²⁸⁰Každý z archontů se svým rodem a svými výsadami, na něž má jeho úděl nárok, tak jak se objevili, každý byl na stráži, neboť jim byla svěřena organizace a nikomu nechybí velení a nikdo není bez kralování od konce nebes až po konec země, dokonce až po základy země a místa pod zemí.

²⁸¹Jsou králové, jsou páni a ti, kdo vydávají příkazy, jedni k vykonávání trestů, druzí k vykonávání spravedlnosti, další k poskytování odpočinku a uzdravování, jiní k vyučování, další ke střežení.

²⁸²Nad všemi Archonty ustanovil Archonta, kterému nikdo nevelí. On je pánem všech, to jest tvář, kterou Logos ve své myšlence vyvedl jako předobraz Otce veškerenstva.

²⁸³Proto je ozdoben každým jménem, které je jeho předobrazem, neboť se vyznačuje každou vlastností a slavnou kvalitou.

²⁸⁴Vždyť i on je nazýván „otcem“ a „bohem“ a „demiurgem“ a „králem“ a „soudcem“ a „místem“ a „příbytkem“ a „zákonem.“

²⁸⁵Logos ho používá jako ruku, aby zkrášloval a zpracovával věci dole, a používá ho jako ústa, aby říkal věci, které budou prorokovány.

²⁸⁶Věci, které vyslovil, také koná. Když viděl, že jsou veliké, dobré a podivuhodné, těšil se a radoval, jako by to byl on sám, kdo je ve svém myšlení říká a koná, aniž by věděl, že hnutí v něm pochází od Ducha, který ho rozhodným způsobem pohání k těm věcem, které chce.

²⁸⁷Pokud jde o věci, které z něho vzešly, mluvil o nich a ony vzešly jako předobraz duchovních míst, o nichž jsme se zmínili dříve v diskusi o obrazech.

²⁸⁸Nejenže působil, ale také jako ten, kdo je ustanoven za otce své organizace, zplodil sám sebe a semena, avšak také ducha, který je vyvolený a který skrze něj sestoupí do míst, jež jsou dole.

²⁸⁹Nejenže mluví duchovní slova svá vlastní, ale neviditelným způsobem mluví skrze ducha, který vyvolává a plodí věci větší, než je jeho vlastní podstata.

²⁹⁰Protože je ve své podstatě „bohem“ a „otcem“ a všemi ostatními čestnými tituly, myslel si, že jsou to prvky jeho vlastní podstaty.

²⁹¹Ustanovil odpočinek pro ty, kdo ho poslouchají, ale pro ty, kdo ho neposlouchají, ustanovil také tresty.

²⁹²I u něj existuje ráj a království a vše ostatní, co existuje v aeonu, který existuje před ním. Jsou cennější než otisky, a to kvůli myšlence, která je s nimi spojena, jež je takříkajíc jako stín a oděv, protože nevidí, jakým způsobem věci, které existují, skutečně existují.

²⁹³Ustanovil dělníky a služebníky, kteří mu pomáhají v tom, co udělá a co řekne, neboť na každém místě, kde působil, zanechal svou tvář v krásném jménu, působící a mluvící o věcech, o nichž přemýšlí.

²⁹⁴Ustanovil na svém místě obrazy světla, které se objevilo, a těch věcí, které jsou duchovní, ačkoli jsou z jeho vlastní podstaty. Neboť tak byly na každém místě jím poctěny, jsouce čisté, z tváře toho, který je ustanovil, a byly ustanoveny: ráje a království a odpočinutí a zaslíbení a množství služebníků jeho vůle, a ačkoli jsou pány panství, jsou ustanoveny pod tím, který je pánem, tím, který je ustanovil.

²⁹⁵Poté, co mu takto naslouchal, správně, o světlech, která jsou zdrojem a systémem, ustanovil je nad krásou věcí dole.

²⁹⁶Neviditelný duch ho tak pohnul, aby chtěl spravovat skrze svého služebníka, jehož také použil jako ruku a ústa a jako by byl jeho tváří, a jeho služebník je to, co přináší, řád a hrozbu a strach, aby ti, s nimiž učinil to, co je nevědomé, pohrdli řádem, který jim byl dán k zachování, protože jsou spoutáni pouty archontů, jež jsou na nich bezpečně.

²⁹⁷Celé zřízení hmoty se dělí na tři.

²⁹⁸Silné síly, které duchovní Logos vyvedl z fantazie a domýšlivosti, ustanovil v prvním duchovním stupni.

²⁹⁹Ty síly, které tyto zplodily ze své touhy po moci, pak ustanovil v prostřední oblasti, neboť jsou to síly ctižádostivé, aby mohly vykonávat vládu a vydávat příkazy s donucením a silou zřízení, které je pod nimi.

³⁰⁰Ty, kteří vznikli závistí a žárlivostí, a všechny ostatní potomky z dispozic tohoto druhu postavil do služebného řádu ovládajícího krajnosti, přikazujícího všem existujícím a celé říši pokolení, z nichž pocházejí rychle ničící nemoci, kteří dychtivě touží po plození, kteří jsou něčím na místě, odkud pocházejí a kam se vrátí.

³⁰¹A proto nad nimi ustanovil autoritativní mocnosti, působící nepřetržitě na hmotu, aby potomstvo těch, jež existují, také nepřetržitě existovalo. V tom je totiž jejich sláva.

³⁰²Hmota, která proudí skrze svou podobu, je příčinou, díky níž neviditelnost, jež existuje skrze mocnosti a Celky, je pro ně – všechny, zhoubou, jak před nimi plodí a ničí.

³⁰³Myšlenka, která je zasazena mezi ty pravé a ty levé, je silou plodící.

³⁰⁴Všechno to, co ti první budou chtít učinit, abych tak řekl, jejich projekcí, jako stín vržený z těla a po něm, ty věci, které jsou kořeny viditelných výtvorů, totiž celá příprava ozdob obrazů a zobrazení a podob, vznikly kvůli těm, kteří potřebují vzdělání a učení a formaci, aby malost rostla, postupně, jako skrze zrcadlový obraz.

³⁰⁵Neboť právě z tohoto důvodu stvořil nakonec lidstvo, když mu nejprve připravil a opatřil věci, které stvořil kvůli němu.

³⁰⁶Stejně jako to všechno ostatní je i stvoření lidstva. Duchovní Logos jím pohyboval neviditelně, když ho zdokonaloval prostřednictvím Demiurga a jeho andělských služebníků, kteří se podíleli na aktu utváření v množství, když se radil se svými Archonty.

³⁰⁷Jako stín je pozemský člověk, aby byl podobný těm, kdo jsou odříznuti od Celků.

³⁰⁸Také on je něčím, co připravili všichni, ti zprava i ti zleva, neboť každý v řádech dává podobu tomu, v němž existuje.

³⁰⁹Ten, který přinesl vadný Logos, jenž byl v nemoci, se mu nepodobal, protože ho přinesl se zapomnění, nevědomě a vadně a všemi ostatními slabými způsoby, ačkoli Logos dal první podobu skrze Demiurga z nevědomosti, aby se dozvěděl, že existuje vznešený, a poznal, že ho potřebuje.

³¹⁰To je to, co prorok nazval „živým duchem“ a „dechem vznešených aeonů“ a „neviditelným“, a to je živá duše, která dala život síle, jež byla zprvu mrtvá. Neboť to, co je mrtvé, je nevědomost.

³¹¹O duši prvního člověka se sluší vysvětlit, že pochází z duchovního Logu, zatímco stvořitel se domnívá, že je jeho, neboť pochází z něj jako z úst, jimiž se dýchá.

³¹²Stvořitel také seslal duše ze své podstaty, neboť i on má moc plodit, protože je něčím, co vzniklo z představy Otce.

³¹³Také ti z levice plodili jakoby lidi ze svého, neboť mají podobu bytosti.

³¹⁴Duchovní substance je jediná věc a jediné zobrazení a její slabostí je určení v mnoha podobách.

³¹⁵Co se týče substance psychiky, její určení je dvojí, neboť má poznání a vyznání vznešeného a není nakloněna ke zlu, protože je nakloněna myšlence.

³¹⁶Co se týče hmotné substance, její cesta je různá a v mnoha podobách, a byla to slabost, která existovala v mnoha druzích náklonnosti.

³¹⁷První lidská bytost je smíšeným útvarem a smíšeným stvořením a zálohou těch levých a těch pravých a duchovním slovem, jehož pozornost je rozdělena mezi každou z obou substancí, z nichž bere své bytí.

³¹⁸Proto se říká, že pro něj byl zasazen ráj, aby mohl jíst pokrm ze tří druhů stromů, protože je to zahrada trojího řádu a protože je to to, co dává požitek.

³¹⁹Vznešená vyvolená podstata, která je v něm, byla více vyvýšena. Stvořil a nezranil je.

³²⁰Proto vydali příkaz, jímž mu vyhrožovali a přivolali na něj velké nebezpečí, jímž je smrt.

³²¹Pouze požitek z toho, co je zlé, mu dovolil okusit a z jiného stromu s dvojím ovocem mu nedovolil jíst, tím méně ze stromu života, aby nezískali čest a jejich moc a aby nebyli svedeni zlou mocí, která se nazývá „had.“

³²²A ten je lstivější než všechny zlé mocnosti. Svedl člověka na scestí skrze určení těch věcí, které patří k myšlení a touhám. On ho přiměl přestoupit příkaz, aby zemřel. A byl vyhnán ze všech požitků toho místa.

³²³To je vyhnání, které mu bylo učiněno, když byl vyhnán z požitků věcí, které patří k podobenství a k těm, jež jsou zobrazením.

³²⁴Bylo to dílo Prozřetelnosti, aby se zjistilo, že je to krátký čas, než člověk obdrží požitek z věcí, které jsou věčně dobré, v nichž je místo odpočinku.

³²⁵To Duch ustanovil, když poprvé naplánoval, že člověk zakusí největší zlo, jímž je smrt, tedy naprostou neznalost Celků, a že zakusí všechna zla, která z toho plynou, a po strádání a starostech, které jsou v nich obsaženy, že obdrží z největšího dobra, jímž je život věčný, tedy pevné poznání Celků a přijetí všech dobrých věcí.

³²⁶Kvůli přestoupení prvního člověka vládla smrt. Byla zvyklá zabíjet každého člověka v projevu své nadvlády, která jí byla dána jako království kvůli organizaci Otcovy vůle, o níž jsme hovořili dříve.

³²⁷Jsou-li oba řády, ten na pravici a ten na levici, navzájem sblíženy myšlenkou, která je mezi ně vložena a která jim dává vzájemnou organizaci, stává se, že oba jednají se stejným napodobováním svých činů, přičemž ty na pravici se podobají těm na levici a ty na levici těm na pravici.

³²⁸A jestliže někdy zlý řád začne páchat zlo pošetilým způsobem, moudrý řád napodobuje v podobě člověka násilníka, který také koná to, co je zlé, jako by to byla moc člověka násilníka.

³²⁹Jindy se zase pošetilý řád pokouší konat dobro, čímž se mu připodobňuje, neboť i skrytý řád je k tomu horlivý.

³³⁰Tak jako je tomu v ustálených věcech, tak je tomu i ve věcech, které se staly.

³³¹Protože přinášejí věci sobě nepodobné, ti, kdo nebyli poučeni, nemohli poznat příčinu věcí, které existují.

³³²Proto zavedli jiné druhy vysvětlení, přičemž někteří říkali, že to je podle Prozřetelnosti, že věci, které existují, mají své bytí. To jsou lidé, kteří pozorují stabilitu a soulad pohybu stvoření.

³³³Jiní říkají, že je to něco cizího. To jsou lidé, kteří pozorují rozmanitost a bezzákonnost a zlo mocností.

³³⁴Jiní říkají, že věci, které existují, jsou tím, co je předurčeno k tomu, aby se dělo. To jsou lidé, kteří se touto záležitostí zabývali.

³³⁵Jiní říkají, že je to něco v souladu s přírodou. Jiní říkají, že je to samoúčelné.

³³⁶Většina však, všichni, kdo dospěli až k viditelným prvkům, neví nic víc než oni.

³³⁷Ti, kdo byli moudří mezi Řeky a barbary, postoupili k silám, které vznikly prostřednictvím představ a marných myšlenek.

³³⁸Ti, kdo z nich vzešli, v souladu se vzájemným svárem a vzpurným způsobem, který v nich působil, také mluvili pravděpodobně, domýšlivě a smyšleně o věcech, které považovali za moudrost, ačkoli je podoba klamala, neboť se domnívali, že dosáhli pravdy, zatímco dosáhli jen omylu.

³³⁹Nečinili tak pouze v drobných přívlastcích, ale samotné síly jako by jim překážely, jako by byly Celky.

³⁴⁰Proto byl řád dostižen v boji sám se sebou, a to kvůli arogantnímu nepřátelství jednoho z potomků Archonta, který je nadřazený, jenž existuje před ním.

³⁴¹Proto se nic neshodovalo s jeho druhy, nic, ani filosofie, ani druhy medicíny, ani druhy rétoriky, ani druhy hudby, ani druhy logiky, ale jsou to názory a teorie.

³⁴²Nevyjádřitelnost se držela ve zmatku kvůli nepopsatelné vlastnosti těch, kdo drží vládu, kdo jim dávají myšlenky.

³⁴³Nuže, pokud jde o věci, jež vzešly z rasy Hebrejců, věci, jež jsou psány hyliky, kteří mluví po způsobu Řeků, síly těch, kdo o nich všech přemýšlejí, takříkajíc „pravé“, síly, jež je všechny pohánějí k myšlení slov a zobrazení, brousili je a uchopovali tak, aby dosáhli pravdy, a používali zmatené síly, které v nich působí.

³⁴⁴Poté dosáhli řádu nesmíšených, toho, který je ustálený, jednoty, která existuje jako reprezentace Otce.

³⁴⁵Ta není ve své podstatě neviditelná, ale obklopuje ji moudrost, aby si zachovala podobu skutečně neviditelného.

³⁴⁶Proto ji mnozí andělé nemohli spatřit.

³⁴⁷Také ostatní lidé hebrejského rodu, o nichž jsme již mluvili, totiž spravedliví a proroci, o ničem nepřemýšleli a nic neříkali z představivosti nebo skrze podobenství nebo z ezoterického myšlení, ale každý z nich mocí, která v něm působila, a když naslouchali věcem, které viděli a slyšeli, mluvili o nich v podobenstvích.

³⁴⁸Mají mezi sebou jednotný soulad po způsobu těch, kteří v nich působili, neboť spojení a vzájemný soulad zachovávají především vyznáním toho, který je vznešenější než oni.

³⁴⁹A je tu jeden, který je větší než oni, který byl ustanoven, protože ho potřebují, a kterého duchovní Logos zplodil spolu s nimi jako toho, kdo potřebuje vznešeného, v naději a očekávání v souladu s myšlenkou, která je semenem spásy.

³⁵⁰A on je osvěcujícím slovem, které se skládá z myšlenky a jejího potomstva a jeho emanací.

³⁵¹Jelikož spravedliví a proroci, o nichž jsme se již zmínili, uchovávají vyznání a svědectví o tom, který je veliký, učiněné jejich otci, kteří hledali naději a slyšení, je v nich zaseto semeno modlitby a hledání, které je zaseto v mnohých, kteří hledali posilu.

³⁵²Objevuje se a přitahuje je, aby milovali toho, který je vyvýšený, aby tyto věci hlásali jako věci týkající se jednoty.

³⁵³A byla to jednota, která v nich působila, když mluvili.

³⁵⁴Jejich vize a jejich slova se neliší kvůli množství těch, kteří jim dali vizi a slovo.

³⁵⁵Proto ti, kdo naslouchali tomu, co o tom řekli, nic z toho neodmítli, ale přijali Písma v pozměněné podobě.

³⁵⁶Jejich výkladem založili mnoho herezí, které mezi Židy existují dodnes.

³⁵⁷Někteří říkají, že Bůh je jeden, který učinil prohlášení ve starých písmech. Jiní říkají, že jich je mnoho.

³⁵⁸Někteří říkají, že Bůh je prostý a že byl v přírodě jedinou myslí. Jiní říkají, že jeho činnost je spojena s ustanovením dobra a zla.

³⁵⁹Ještě jiní říkají, že je stvořitelem toho, co vzniklo. Ještě jiní říkají, že to byl on, kdo stvořil anděly.

³⁶⁰Množství myšlenek tohoto druhu je množství forem a hojnost typů Písma, to, co vytvořilo jejich učitele Zákona.

³⁶¹Proroci však neříkali nic sami od sebe, ale každý z nich (mluvil) o tom, co viděl a slyšel skrze zvěstování Spasitele.

³⁶²To hlásal, přičemž hlavním předmětem jejich hlásání bylo to, co každý z nich řekl o Spasitelově příchodu, tedy tento příchod.

³⁶³Někdy o něm proroci mluví tak, jako by to mělo být. Někdy (to) jako by Spasitel mluvil z jejich úst, když říkají, že Spasitel přijde a prokáže milost těm, kteří ho nepoznali.

³⁶⁴Nespojili se všichni navzájem, aby něco vyznávali, ale každý z nich na základě věci, od níž dostal moc o něm mluvit, a na základě místa, které viděl, si myslí, že právě z něj bude zplozen a že z toho místa přijde.

³⁶⁵Nikdo z nich nevěděl, odkud přijde ani kým bude zplozen, ale on jediný je ten, o němž je hodno mluvit, ten, který bude zplozen a bude trpět.

³⁶⁶Pokud jde o to, čím dříve byl a čím je věčně – nezplozený, nepostižitelný z Logu, který přišel v těle -, nepřišel jim na mysl.

³⁶⁷A to je výpověď, kterou dostali podnět k tomu, aby se vyjádřili o jeho těle, které se mělo zjevit.

³⁶⁸Říkají, že je to výtvor od všech, ale že přede vším je od duchovního Logu, který je příčinou věcí, jež vznikly, od něhož Spasitel přijal své tělo.

³⁶⁹Počal je při zjevení světla, podle slova zaslíbení, při svém zjevení ze semenného stavu.

³⁷⁰Neboť ten, kdo existuje, není semenem věcí, které existují, neboť byl zplozen na konci.

³⁷¹Ale tomu, skrze něhož Otec ustanovil zjevení spásy, který je naplněním zaslíbení, tomu patřily všechny tyto nástroje pro vstup do života, jimiž sestoupil.

³⁷²Jeho Otec je jeden a Jediný je mu skutečně Otcem, neviditelný, nepoznatelný, nepochopitelný ve své přirozenosti, který jediný je Bohem ve své vůli a podobě, který dal, aby byl viděn, poznán a pochopen.

³⁷³On je ten, který byl naším Spasitelem v ochotném soucitu, který je tím, čím byli oni.

³⁷⁴Vždyť právě kvůli nim se zjevil v nedobrovolném utrpení.

³⁷⁵Stali se tělem a duší, to jest věčně, které věci je drží a s porušitelnými věcmi umírají.

³⁷⁶A co se týče těch, kteří se stali, neviditelný je neviditelně učil o sobě.

³⁷⁷Nejenže na sebe vzal svou smrt, ale i těch, které chtěl spasit, ale přijal i jejich malost, do níž klesli, když se zrodili v těle a duši.

³⁷⁸Učinil tak proto, že se nechal počít a narodit jako nemluvně, tělem i duší.

³⁷⁹Mezi všemi ostatními, kteří se na nich podíleli, a těmi, kteří padli a přijali světlo, přišel do bytí vyvýšený, protože se nechal počít bez hříchu, pohany a poskvrny.

³⁸⁰Byl zplozen v životě, jsa v životě, protože první a druzí jsou ve vášni a měnícím se názoru od Logu, který se pohnul, který je ustanovil, aby byli tělem a duší.

³⁸¹On je ten, který vzal k sobě toho, jenž pochází z těch, o nichž jsme se dříve zmínili.

³⁸²Ten vznikl ze slavné vize a neměnné myšlenky Logosu, který se po svém pohybu vrátil k sobě, z uspořádání, stejně jako ti, kteří přišli s ním, vzali tělo a duši a potvrzení a stálost a úsudek věcí.

³⁸³I oni měli v úmyslu přijít.

³⁸⁴Když mysleli na Spasitele, přišli, když on věděl; také oni přišli ve vyzařování podle těla vznešenější než ti, kteří byli vyvedeni z defektu, protože tak i oni přijali své tělesné vyzařování spolu s tělem Spasitele skrze zjevení a smísení s ním.

³⁸⁵Tito ostatní byli těmi, kteří byli jedné podstaty, a to vskutku duchovní podstaty. Jejich organizace je však jiná. To je jedna věc, to je jiná.

³⁸⁶Někteří vycházejí z vášní a rozdělení a potřebují uzdravení. Jiní vycházejí z modlitby, aby uzdravovali nemocné, když byli určeni k léčení těch, kdo padli.

³⁸⁷To jsou apoštolové a evangelisté. Jsou to Spasitelovi učedníci a učitelé, kteří potřebují poučení.

³⁸⁸Proč se tedy i oni podíleli na vášních, na nichž se podílejí ti, kdo byli vyvedeni z vášní, jestliže jsou skutečně tělesnými výtvory v souladu s organizací a spasitelem, který se na vášních nepodílel?

³⁸⁹Spasitel byl obrazem Jednoty, toho, který je Celkem v tělesné podobě.

³⁹⁰Proto si zachoval podobu nedělitelnosti, z níž pochází neprostupnost.

³⁹¹Jsou však obrazy každé věci, která se stala zjevnou.

³⁹²Proto přijímají rozdělení od vzoru, když přijaly podobu pro zasazení, které existuje pod nebem.

³⁹³To je také to, co se podílí na zlu, které existuje na místech, jichž dosáhly.

³⁹⁴Vůle totiž držela Úplnost pod hříchem, aby se skrze tuto vůli smilovala nad Úplností a oni mohli být spaseni, zatímco jediná je určena k tomu, aby dala život, a všichni ostatní potřebují spásu.

³⁹⁵Proto z důvodů tohoto druhu začal přijímat milost, aby uděloval pocty, které hlásal Ježíš a které se mu hodily k tomu, aby je hlásal ostatním, neboť byl ustanoven potomek zaslíbeného Ježíše Krista, jemuž jsme sloužili v jeho zjevení a spojení.

³⁹⁶Nyní zaslíbení vlastnilo poučení a návrat k tomu, co jsou od prvního, od čeho mají kapku, aby se k němu vrátili, což je to, co se nazývá „vykoupení“.

³⁹⁷A to je vysvobození ze zajetí a přijetí svobody.

³⁹⁸Na jejích místech se drží zajetí těch, kdo byli otroky nevědomosti.

³⁹⁹Svoboda je poznání pravdy, která existovala předtím, než vládla nevědomost, navždy bez počátku a bez konce, je něčím dobrým, je záchranou věcí a osvobozením od otrocké přirozenosti, v níž trpěli.

⁴⁰⁰Ti, kdo byli vychováni v nízkém smýšlení marnosti, to jest (smýšlení), které směřuje k věcem, jež jsou zlé, skrze myšlenku, která je stahuje dolů k touze po moci, ti obdrželi vlastnictví, jež je svobodou, z hojnosti milosti, která pohlédla na děti.

⁴⁰¹Bylo to však narušení vášně a zničení těch věcí, které od sebe zprvu odvrhl, když je od sebe oddělil Logos, Logos který byl příčinou toho, že byly určeny ke zničení, ačkoli je držel na konci organizace a dovolil jim existovat, protože i ony byly užitečné pro věci, které byly určeny.

⁴⁰²Lidstvo vzniklo ve třech základních typech, duchovním, psychickém a hmotném, odpovídajících trojí dispozici Logu, z něhož vzešli hmotní, psychičtí a duchovní.

⁴⁰³Každý z těchto tří základních typů se pozná podle svého ovoce. A nebyly poznány zpočátku, ale až při příchodu Spasitele, který osvítil svaté a odhalil, co je každý z nich zač.

⁴⁰⁴Duchovní rasa, která je jako světlo od světla a jako duch od ducha, když se objevila její hlava, okamžitě se k němu rozběhla. Okamžitě se stala tělem své hlavy. Ve zjevení se jí náhle dostalo poznání.

⁴⁰⁵Duševní rasa je jako světlo z ohně, neboť váhala přijmout poznání od toho, kdo se jí zjevil. Ještě více váhalo, zda se k němu ve víře rozběhnout. Spíše bylo hlasem poučeno, a to stačilo, neboť není daleko od naděje podle zaslíbení, neboť přijalo, takříkajíc jako zástavu, ujištění o věcech, které měly být.

⁴⁰⁶Hmotné rase je však v každém ohledu cizí; protože je temná, vyhýbá se záři světla, protože ji její vzhled ničí. A protože neobdržela jeho jednotu, je vůči Pánu při jeho zjevení něčím přehnaným a nenávistným.

⁴⁰⁷Duchovní rasa obdrží úplnou spásu v každém ohledu. Hmotná obdrží zkázu ve všech směrech, stejně jako ten, kdo se mu vzpírá.

⁴⁰⁸Duševní rasa, jelikož je uprostřed, když je vyvedena a také když je stvořena, je dvojí podle svého určení jak pro dobro, tak pro zlo.

⁴⁰⁹Svůj určený odchod bere náhle a svůj úplný únik těm, kdo jsou dobří.

⁴¹⁰Ti, které Logos zrodil podle prvního prvku své myšlenky, když si vzpomněl na Vznešeného a modlil se za spásu, mají spásu náhle. Budou zcela spaseni díky spásné myšlence.

⁴¹¹Tak jako on byl vyveden, tak z něj byli vyvedeni i tito, ať už andělé, nebo lidé.

⁴¹²V souladu s vyznáním, že existuje někdo, kdo je vznešenější než oni sami, a v souladu s modlitbou a hledáním ho dosáhnou spásy také ti, kteří byli vyvedeni, neboť jsou z dispozice, která je dobrá.

⁴¹³Byli určeni ke službě při hlásání příchodu Spasitele, který měl přijít, a jeho zjevení, které přišlo.

⁴¹⁴Ať už andělé, nebo lidé, když jim byl poslán jako služba, přijali vlastně podstatu svého bytí.

⁴¹⁵Ti však, kteří jsou z myšlenky touhy po moci, kteří vznikli z úderu těch, kdo proti němu bojují, ti, které myšlenka vynesla, ti, protože jsou smíšení, obdrží svůj konec náhle.

⁴¹⁶Ti, kdo budou vyvedeni z touhy po moci, která jim je dána na čas a na určitá období, a kdo vzdají slávu Pánu slávy a kdo se zřeknou svého hněvu, ti obdrží odměnu za svou pokoru, která jim zůstane navždy.

⁴¹⁷Ti však, kdo jsou pyšní kvůli touze po ctižádosti a milují dočasnou slávu a zapomínají, že jim byla svěřena moc jen na určitá období a časy, které mají, a z toho důvodu neuznali, že Syn Boží je Pánem všech a Spasitelem, a nebyli vyvedeni z hněvu a podobnosti se zlými, ti obdrží soud za svou nevědomost a nesmyslnost, což je utrpení spolu s těmi, kdo sešli z cesty, každý z nich, kdo se odvrátil; a ještě více za bezbožnost, když Pánu činili věci, jež se nesluší, které mu činily mocnosti levice, včetně jeho smrti.

⁴¹⁸Vytrvale říkali: „My se staneme vládci vesmíru, bude-li zabit ten, jenž byl prohlášen králem vesmíru.“

⁴¹⁹To říkali, když se o to snažili, totiž lidé a andělé, kteří nejsou z dobrých sklonů pravých, ale ze směsice.

⁴²⁰A nejprve si vybrali čest, ačkoli to bylo jen dočasné přání a touha, zatímco cesta k věčnému odpočinku vede přes pokoru za spásou těch, kteří budou spaseni, těch pravých.

⁴²¹Poté, co vyznají Pána a myšlenku na to, co je církvi milé, a píseň těch, kteří jsou spolu s ní pokorní v plné míře, v tom, co je pro ni milé dělat, v podílu na jejím utrpení a jejích bolestech po způsobu těch, kteří chápou, co je pro církev dobré, budou mít podíl na její naději.

⁴²²Toto je třeba říci k tématu, jak lidé a andělé, kteří jsou z řádu levice, mají cestu k bludu: nejenže zapírali Pána a spřádali proti němu zlé plány, ale také k Církvi směřovali svou nenávist, závist a žárlivost; a to je důvod k odsouzení těch, kteří se pohnuli a vzbudili se pro zkoušky Církve.

⁴²³Vyvolení sdílí tělo a podstatu se Spasitelem, neboť pro svou jednotu a shodu s ním jsou jako by byli ženich a nevěsta ve svatební komnatě.

⁴²⁴Neboť Kristus před každým místem přišel přednostně kvůli nim.

⁴²⁵Povolání však má místo těch, kdo se radují ve svatební komnatě a kdo se radují a těší ze spojení ženicha a nevěsty.

⁴²⁶Místo, které bude mít povolání, je aeon obrazů, kde se Logos ještě nespojil s Pleromou.

⁴²⁷A protože se z toho člověk Církve radoval a těšil, jak v to doufal, oddělil ducha, duši a tělo v organizaci toho, kdo si myslí, že je jednotou, ačkoli v něm je člověk, který je Celkem – a je jimi všemi.

⁴²⁸A ačkoli má únik z času, který místa obdrží, má také údy, o nichž jsme mluvili dříve.

⁴²⁹Když bylo vyhlášeno vykoupení, dokonalý člověk okamžitě přijal poznání, aby se ve spěchu vrátil do svého jednotného stavu, na místo, z něhož vyšel, aby se tam radostně vrátil, na místo, z něhož vyšel, na místo, z něhož vytryskl.

⁴³⁰Jeho údy však potřebovaly místo poučení, které je v místech, jež jsou ozdobena, aby z nich mohly přijmout podobnost s obrazy a archetypy jako v zrcadle, dokud všechny údy těla Církve nebudou na jednom místě a nepřijmou obnovu najednou, až se projeví jako celé tělo, totiž obnovu do Pleromy.

⁴³¹Má předběžnou shodu se vzájemným souhlasem, což je shoda, která náleží Otci, dokud Celky nedostanou podobu v souladu s ním.

⁴³²Obnovení je na konci, poté, co Celky zjeví to, co je, tedy Syna, který je vykoupením, to jest cestou k nepochopitelnému Otci, to jest návratem k před existujícímu, a poté, co se Celky zjeví v tom, co je, náležitým způsobem, který je nepochopitelný a nevýslovný a neviditelný a neuchopitelný, takže obdrží vykoupení.

⁴³³Nebylo to jen osvobození z nadvlády těch levých, ani to nebyl jen únik z moci těch pravých, o nichž jsme si mysleli, že jsou každému z nich otroky a syny, z nichž nikdo neunikne, aniž by se rychle nestal opět jejich, ale vykoupení je také vzestupem ke stupňům, které jsou v Pleromě, a k těm, kteří se pojmenovali a kteří se pojímají podle moci každého z eonů, a je to vstup do toho, co je tiché, kde není třeba hlasu ani poznání, ani utváření pojmu, ani osvícení, ale kde jsou všechny věci světlem, zatímco nepotřebují být osvíceny.

⁴³⁴Nejen lidé potřebují vykoupení, ale také andělé potřebují vykoupení spolu s obrazem a ostatními Pleromy aeonů a podivuhodnými silami osvícení.

⁴³⁵Abychom neměli pochybnosti o ostatních, potřeboval vykoupení i sám Syn, který má postavení vykupitele Celků, – ten, který se stal člověkem, – neboť se vydal za každou věc, kterou potřebujeme my, my v těle, kteří jsme jeho Církev.

⁴³⁶Když tedy nejprve přijal vykoupení ze slova, které na něj sestoupilo, přijali od něj vykoupení všichni ostatní, totiž ti, kteří ho přijali za své. Neboť ti, kdo přijali toho, který přijal vykoupení, přijali také to, co bylo v něm.

⁴³⁷Mezi lidmi, kteří jsou v těle, se začalo dávat vykoupení, jeho prvorozený a jeho láska, Syn, který se vtělil, zatímco andělé, kteří jsou v nebi, žádali o spojení, aby s ním mohli vytvořit spojení na zemi.

⁴³⁸Proto je nazýván „vykoupením andělů Otce“, ten, který utěšoval ty, kdo se za Celky namáhali pro jeho poznání, protože mu byla dána milost dříve než komukoli jinému.

⁴³⁹Otec o něm měl předzvěst, protože byl v jeho myšlenkách dříve, než cokoli vzniklo, a protože měl ty, kterým ho zjevil.

⁴⁴⁰Na toho, kdo zůstává po určitá období a časy, stanovil nedostatek jako slávu pro svou Pleromu, neboť to, že je neznámý, je příčinou jeho vzniku z jeho souhlasu s ním.

⁴⁴¹Stejně jako přijetí poznání o něm je projevem jeho nedostatku závisti a zjevením hojnosti jeho sladkosti, která je druhou slávou, tak i on byl shledán příčinou neznalosti, ačkoli je také ploditelem poznání.

⁴⁴²Ve skryté a nepochopitelné moudrosti udržoval poznání až do konce, dokud se Celky neunavily při hledání Boha Otce, kterého nikdo nenašel vlastní moudrostí ani mocí.

⁴⁴³Dává sám sebe, aby se jim dostalo poznání hojné myšlenky o jeho velké slávě, kterou dal, a o příčině, kterou dal, což je jeho neustálé díkůvzdání, on, který se z nehybnosti své rady věčně zjevuje těm, kdo byli hodni Otce, který je ve své přirozenosti neznámý, aby se jim dostalo poznání o něm, skrze jeho touhu, aby přišli zakusit nevědomost a její bolesti.

⁴⁴⁴Ti, o nichž si nejprve myslel, že dosáhnou poznání a dobrých věcí, které v něm jsou, plánovali – což je Otcova moudrost, – že zakusí zlé věci a budou se v nich cvičit jako vojáci v boji na určený čas, aby se jim dostalo požitku dobrých věcí na věčnost.

⁴⁴⁵Změnu a vytrvalé odříkání a věc těch, kdo proti nim bojují, považují za ozdobu a podivuhodnou vlastnost těch, kteří jsou vyvýšeni, takže je zřejmé, že nevědomost těch, kteří nebudou Otce znát, byla něčím jejich vlastním.

⁴⁴⁶Ten, kdo jim dal poznání o něm, byl jednou z jeho schopností, aby jim umožnil pochopit, že poznání v nejplnějším smyslu se nazývá „poznání všeho, co je myšleno“ a „poklad“ a „přídavek k rozmnožení poznání“, „zjevení těch věcí, které byly zprvu známy“ a „cesta k harmonii a k předobrazu,“ což je přírůstek těch, kteří opustili velikost, která jim patřila v organizaci vůle, aby konec byl jako začátek.

⁴⁴⁷Co se týče křtu, který existuje v plném smyslu, do něhož sestoupí a v němž budou Celky, neexistuje žádný jiný křest kromě tohoto jediného, jímž je vykoupení v Boha Otce, Syna a Ducha svatého, když se skrze víru vyzná v tato jména, která jsou jediným jménem evangelia, když uvěří tomu, co jim bylo řečeno, totiž že existují.

⁴⁴⁸Z toho mají svou spásu ti, kdo uvěřili, že existují.

⁴⁴⁹To je dosažení neviditelným způsobem Otce, Syna a Ducha svatého v nepochybné víře.

⁴⁵⁰A když o nich vydali svědectví, je to také s pevnou nadějí, že jich dosáhli, aby se návrat k nim stal dokonalostí těch, kdo v ně uvěřili, a aby Otec byl s nimi jedno, Otec, Bůh, kterého ve víře vyznali a který jim dal spojení s ním v poznání.

⁴⁵¹Křest, o němž jsme se dříve zmínili, se nazývá „oděvem těch, kdo se z něj nesvlékají,“ neboť jej nosí ti, kdo jej chtějí obléci, a ti, kdo přijali vykoupení.

⁴⁵²Nazývá se také „potvrzením pravdy, která nemá pádu“.

⁴⁵³Neochvějným a nehybným způsobem svírá ty, kdo obdrželi obnovu, zatímco oni ji svírají.

⁴⁵⁴Křest se nazývá „ticho“ kvůli tichosti a klidu.

⁴⁵⁵Nazývá se také „svatební komnatou“ kvůli shodě a nedělitelnosti těch, kdo vědí, že ho poznali.

⁴⁵⁶Nazývá se také „světlo, které nezapaluje a je bez plamene“, protože nedává světlo, ale ti, kdo ho nosí, se stávají světlem. Jsou to ti, které nosil.

⁴⁵⁷Křest se také nazývá „věčný život,“ což je nesmrtelnost; a nazývá se „to, co je zcela, jednoduše, ve vlastním smyslu, co je příjemné, nerozlučně a neodstranitelně a bezchybně a neporušitelně pro toho, kdo existuje pro ty, kdo přijali počátek“.

⁴⁵⁸Neboť jak jinak než „Bůh“ jej pojmenovat, když je Úplností, to znamená, že i když je mu dáno nespočet jmen, jsou vyslovena prostě jako odkaz na něj.

⁴⁵⁹Tak jako přesahuje každé slovo a každý hlas, každou mysl, všechno a každé mlčení, tak je s těmi, kdo jsou tím, čím je. Je to to, co shledávají, že je, nevýslovně a nepochopitelně v jeho zjevu, pro vznikání v těch, kdo poznávají, skrze toho, koho pochopili, kdo je ten, jemuž vzdali slávu.

⁴⁶⁰I když o věci vyvolení je třeba říci ještě mnoho věcí, jak se sluší říci, přesto o věci těch z povolání – neboť ti z práva se tak jmenují – je třeba, abychom se k nim ještě jednou vrátili, a není pro nás prospěšné na ně zapomínat.

⁴⁶¹Mluvili jsme o nich, – je-li v tom, co předcházelo, dost dlouho, jak jsme mluvili? Částečně, – neboť jsem řekl o všech těch, kteří vyšli z Logu, buď z odsouzení zlých, nebo z hněvu, který proti nim bojuje, a odvrácení se od nich, což je návrat k vyvýšeným, nebo z modlitby a vzpomínky na ty, kteří předtím existovali, nebo z naděje a víry, že se jim dostane spásy z dobrého díla, neboť byli uznáni za hodné, protože jsou bytostmi z dobrých dispozic, že mají příčinu svého zplození, což je názor od toho, který existuje.

⁴⁶²Ještě dále jsem řekl, že dříve než se jimi Logos zabýval neviditelným způsobem, dobrovolně k této myšlence přidal vznešený, protože potřebovali toho, který byl příčinou jejich bytí.

⁴⁶³Když byli spaseni, nepovyšovali se, jako by před nimi nic neexistovalo, ale vyznávali, že mají počátek své existence, a toužili po tom: poznat toho, který existuje před nimi.

⁴⁶⁴Především jsem řekl, že uctívali zjevení světla v podobě blesku a dosvědčovali, že se jim zjevilo jako jejich spása.

⁴⁶⁵Nejen ti, kdo vyšli z Logu, o nichž jediných jsme řekli, že vykonají dobré dílo, ale také ti, které tito vyvedli podle dobrých dispozic, budou mít podíl na odpočinku podle hojnosti milosti.

⁴⁶⁶Také ti, kdo byli vyvedeni z touhy po moci, majíce v sobě sémě, jímž je touha po moci, obdrží odměnu za své dobré skutky, totiž ti, kdo jednali, a ti, kdo mají predispozice k dobru, pokud vědomě touží a chtějí opustit marnou, časnou ctižádost a zachovávají přikázání Pána slávy namísto chvilkové cti a zdědí tak věčné království.

⁴⁶⁷Nyní je třeba, abychom sjednotili příčiny a účinky, které na ně působí milost a pohnutky, neboť je vhodné, abychom řekli to, co jsme předtím zmínili o spáse všech těch správných, všech nesmíšených a smíšených, abychom je spojili s ostatními.

⁴⁶⁸A co se týče pokání, které je zjevením podoby, v níž uvěřili, je nutné, abychom o něm pojednali vhodnou diskusí.

⁴⁶⁹Neboť když jsme vyznali království, které je v Kristu, unikli jsme celé mnohosti forem a nerovnosti a proměně.

⁴⁷⁰Neboť konec obdrží jednotnou existenci, jako je jednotný počátek, kde není ani muž ani žena, ani otrok ani svobodný, ani obřízka ani ne obřízka, ani anděl ani člověk, ale Kristus je všechno ve všem.

⁴⁷¹Jakou podobu má ten, který na počátku neexistoval? Zjistí se, že bude existovat.

⁴⁷²A jaká je povaha toho, který byl otrokem? Zaujme místo u svobodného člověka.

⁴⁷³Neboť budou stále více přijímat vidění skrze přirozenost, a ne pouze skrze malé slovo, aby uvěřili, pouze skrze hlas, že tak to je, že obnovení toho, co bylo, je jednotou.

⁴⁷⁴I když někteří byli povýšeni kvůli organizaci, protože byli ustanoveni za příčiny věcí, které vznikly, protože jsou aktivnější jako přirozené síly a protože jsou žádoucí kvůli těmto věcem, andělé a lidé přijmou království a potvrzení a spásu. To jsou tedy příčiny.

⁴⁷⁵O tom jednom, jenž se zjevil v těle, věřili bez jakýchkoli pochybností, že je Synem neznámého Boha, o němž se dříve nemluvilo a který nemohl být viděn. Opustili své bohy, které dříve uctívali, a pány, kteří jsou na nebi i na zemi.

⁴⁷⁶Dříve než je vzal do rukou a dokud byl ještě dítětem, dosvědčili, že už začal kázat. A když byl v hrobě jako mrtvý, andělé si mysleli, že žije a přijímá život od toho, který zemřel.

⁴⁷⁷Nejdříve si přáli, aby se jejich četné služby a zázraky, které byly v chrámu kvůli nim, konaly nepřetržitě jako vyznání. To znamená, že se to může dít jejich jménem skrze jejich přístup k němu.

⁴⁷⁸Tu přípravu, kterou nepřijali, odmítli kvůli tomu, kdo nebyl z toho místa poslán, ale udělili ji Kristu, o němž si mysleli, že existuje na tom místě, odkud spolu s ním přišli, na místě bohů a pánů, jimž sloužili, které uctívali a kterým sloužili, ve jménech, která dostali na dluh. – Byla dána tomu, kdo je jimi řádně označen. – Po jeho nástupu však měli zkušenost, že on je jejich Pánem, nad nímž nikdo jiný není pánem. Dali mu svá království, povstali ze svých trůnů, byli uchráněni svých korun.

⁴⁷⁹On se jim však zjevil z důvodů, o nichž jsme již mluvili: jejich spása a návrat k dobrému smýšlení až do příbytků společníka a andělů a hojnost dobra, které s ním vykonali. Byly jim tedy svěřeny služby, které prospívají vyvoleným a vynášejí jejich nepravosti do nebe.

⁴⁸⁰Zkoušeli je věčně pro nedostatek pokory z nevinnosti stvoření, pokračovali v jejich prospěch, dokud všichni nepřijdou k životu a neopustí život, zatímco jejich těla zůstávají na zemi, slouží všem jejich silám, sdílejí s nimi jejich utrpení, pronásledování a soužení, která byla přivolána na svaté na všech místech.

⁴⁸¹Co se týče služebníků zlého jedince, ačkoli zlo je hodno záhuby, jsou v rozkladu. Ale pro Toho, který je nade všechny světy, což je jejich dobrá myšlenka a společenství, bude na ně církev vzpomínat jako na dobré přátele a věrné služebníky, jakmile se jí dostane vykoupení od toho, který dává odplatu.

⁴⁸²Pak milost, která je v nevěstině komnatě a v jejím domě a i v této myšlence dávání je otevřena láskou.

⁴⁸³Pak ten, kdo přijde, tak Kristus je s ním a s očekáváním Otce Celků, protože jim vytvoří anděly jako průvodce a služebníky.

⁴⁸⁴Budou myslet na příjemné myšlenky. Jsou to pro ni služby. Ona – Sophie jim dá odměnu za vše, na co budou myslet aeony. Je z nich emanací, takže stejně jako Kristus plnil svou vůli, kterou zrodil a vyzdvihl velikosti Církve a dal jí je, tak i ona bude pro ně myšlenkou.

⁴⁸⁵A lidem dává jejich věčné příbytky, v nichž budou přebývat, zanechávajíce za sebou přitažlivost k defektu, zatímco síla Pleromy je bude táhnout vzhůru ve velikosti velkodušnosti a sladkosti eonu, který předešle.

⁴⁸⁶Taková je povaha celého zplození těch, které měl, když na ně svítil světlem, jež zjevil Otec. Stejně jako jeho světlo, který bude ozdobou, tak i jeho pán, zatímco změna je pouze v těch, kteří se změnili.

⁴⁸⁷Dále jim bylo zjeveno, že zatímco Hylikové zůstanou až do konce k záhubě, neboť nevydají počet za svá jména, jako kdyby se opět vrátili k tomu, co nebude.

⁴⁸⁸Jak byli mimo Ducha, nebyli schopni pochopení, ale byli užiteční v době, kdy byli v církvi mezi nimi, ačkoli zpočátku nebyli otevřeni.

⁴⁸⁹Jestliže lze učinit něco jiného ohledně kontroly, kterou mají nad přípravou, je možné nahlédnout před nimi. – Neboť ačkoli neustále používám tato slova, nepochopil jsem jeho smysl. – Někteří starší mu vrátí velikost.

⁴⁹⁰Až všichni Andělé i Archandělé uslyší slovo a zvuk polnice, on vyhlásí velkou úplnou amnestii z krásného východu, tam ve svatební komnatě, která je láskou Boha Otce na věky, podle moci, která proudí z jeho velikosti i slávy, sladkosti a neocenitelné lásky a dobroty.

⁴⁹¹Skrze něho, neboť se zjevuje velikosti a váhou jeho dobroty přichází stále v každém čase živoucí chvála, vláda a sláva skrze Ježíše Krista našeho Pána, Spasitele, Vykupitele všech těch, kteří patří k tomu, kdo je naplněn Láskou, skrze jeho Ducha svatého, od nynějška po všechna pokolení na věky věků. Amen. 📙 Codex II