Filipovo evangelium
Valentiniánská sbírka úvah o svátostech, obrazu, jménu, svatební komnatě a duchovním sjednocení.
Než otevřete text
Orientační komentář odděluje rukopisná fakta, moderní badatelské zařazení a interpretační otázky.
Souvislosti
Filipovo evangelium je položka NHC II,3 v NHC II. Text pracuje s evangelijní řečí, výroky nebo jejich výkladem; nemusí proto sledovat souvislý životopisný děj. V katalogu je pracovně spojován s tradicí „Valentiniánská“.
Proč je text důležitý
Valentiniánská sbírka úvah o svátostech, obrazu, jménu, svatební komnatě a duchovním sjednocení. Pro orientaci jsou nejdůležitější motivy svátosti, svatební komnata a obraz. V tomto katalogu není k položce přiřazena přímá rukopisná paralela.
Jak text číst
- Čtěte jednotlivé výroky nejprve samostatně a teprve potom hledejte vazby mezi nimi.
- Rozlišujte hlas vypravěče, Ježíšovu řeč a pozdější výkladovou vrstvu.
- Při četbě sledujte zejména motivy svátosti, svatební komnata a obraz a ověřujte, jakou funkci mají přímo v dané pasáži.
- Mějte na paměti, že zdejší český text je duchovně orientovaná rekonstrukce, nikoli diplomatický přepis koptského rukopisu.
Sledujte, kde se motiv „svátosti“ objevuje, kdo jej vyslovuje a zda označuje postavu, stav poznání, nebo obraz duchovní proměny.
Sledujte, kde se motiv „svatební komnata“ objevuje, kdo jej vyslovuje a zda označuje postavu, stav poznání, nebo obraz duchovní proměny.
Sledujte, kde se motiv „obraz“ objevuje, kdo jej vyslovuje a zda označuje postavu, stav poznání, nebo obraz duchovní proměny.
Rozšířený rozbor Otevřít odborný detail
Literární forma
Text pracuje s evangelijní řečí, výroky nebo jejich výkladem; nemusí proto sledovat souvislý životopisný děj. Moderní žánrové označení „Evangelium a výroky“ slouží k orientaci; není to původní štítek vepsaný do rukopisu.
Historické zasazení
Text se dochoval v koptském rukopisu ze 4. století. Původní řecká kompozice může být starší; přesné datování a zařazení zůstává předmětem odborné diskuse. Údaj „2.–3. století“ se vztahuje k navrhovanému datování literární kompozice, zatímco fyzický koptský rukopis je pozdější svědek textu.
Interpretace a tradice
V katalogu je pracovně spojován s tradicí „Valentiniánská“. Takové zařazení pomáhá při srovnávání slovníku a motivů, ale nemá zakrývat vnitřní zvláštnost konkrétního díla.
Rukopis a meze edice
České znění je v portálu dostupné jako plynulá rekonstruovaná edice. Plynulost překladu nesmí být zaměněna za úplnost papyru; pro textovou kritiku je nutné srovnání s faksimile a kritickými edicemi.
Plné znění
¹Hebrejec činí Hebrejce, a takový se nazývá obrácený (proselyta). Obrácený ale nečiní obráceného. Někteří jsou takoví, jací jsou, a činí druhé podobnými sobě, jiní prostě jsou.
²Otroci hledají jen svobodu, ne dědictví pána.
³Dítěti nestačí být dítětem, dítě si nárokuje otcovo dědictví.
⁴Dědicové mrtvých jsou mrtví, dědí mrtvé. Dědicové živých jsou živí, dědí živé i mrtvé. Mrtví nedědí nic – jak by mrtvý mohl dědit?
⁵Kdyby mrtvý dědil živé, živé nezemře a mrtvý ožije.
⁶Pohan neumírá, neboť nikdy nežil, aby mohl zemřít.
⁷Kdo uvěřil pravdě, je živý, ale žije v nebezpečí smrti právě proto, že žije.
⁸Od příchodu Krista byl svět stvořen, města okrášlena, mrtví pohřbeni.
⁹Když jsme byli Hebrejci, byli jsme sirotci, jen s matkou, ale když jsme se stali křesťany, máme otce i matku.
¹⁰Kdo seje v zimě, sklízí v létě. Zima je svět, léto věčný aeon. Sejme ve světě, abychom sklízeli v létě.
¹¹Proto se nemodleme v zimě.
¹²Po zimě přichází léto. Kdo sklízí v zimě, nesklízí skutečně, jen vyrve mladé rostliny – ty neplodí. Pole je neplodné nejen teď, ale i v sobotu.
¹³Kristus přišel vykoupit některé, zachránit některé, spasit některé. Vykoupil cizince a učinil je svými, vrátil své vlastní, které položil jako zálohu podle své vůle.
¹⁴Nejen když se zjevil, položil duši jako zálohu, ale od počátku světa ji položil pro správný okamžik.
¹⁵Pak vyšel, aby ji vzal zpět – padla do rukou lupičů, byla ukradena, ale on ji zachránil.
¹⁶Vykoupil dobré ve světě i zlé.
¹⁷Světlo a tma, život a smrt, pravice a levice jsou sourozenci, nerozlučitelní.
¹⁸Proto dobré není dobré, zlé není zlé, život není život, smrt není smrt. Každé se rozpustí ve své původní podstatě, ale co je nad světem, nerozpustí se – je věčné.
¹⁹Jména světských věcí jsou klamná, odvádějí srdce od skutečného k neskutečnému.
²⁰Kdo slyší slovo Bůh, nemyslí na skutečné, ale na neskutečné. Tak i Otec, Syn, Svatý Duch, život, světlo, vzkříšení, církev – lidé myslí na neskutečné, ač slova odkazují na skutečné.
²¹Slyšená slova patří světu. Neklamte se. Kdyby patřila aeonu, nikdy by se nevyslovila ve světě, ani neoznačovala světské.
²²Jen jedno jméno se ve světě nevyslovuje: jméno, které Otec dal Synovi. Je nade vše, jméno Otce.
²³Syn by se nestal otcem, kdyby si neoblékl otcovo jméno. Kdo je má, chápe, ale nemluví o něm. Kdo nemá, ani nechápe.
²⁴Pravda přinesla jména do světa pro nás, bez jmen nelze pravdu pojmenovat. Pravda je jedna i mnohá – pro nás, aby nás naučila jednomu v lásce skrze mnohé.
²⁵Vládci chtěli oklamat lidi, viděli jejich spřízněnost s pravým dobrem. Vzali jména dobra a dali je nedobru, aby lidi oklamali jmény a připoutali k nedobru.
²⁶Jako by dělali laskavost, vzali jména z nedobra a přenesli na dobro podle svého myšlení. Chtěli svobodné učinit otroky navěky.
²⁷Jsou síly, které lidem prokazují laskavost – nechtějí, aby došli spásy, chtějí jen svou existenci.
²⁸Kdyby lidé došli spásy, oběti by skončily, zvířata by se nenabízela silám.
²⁹Ti, jimž se obětovalo, byli zvířata – nabízeli je živé, ale po oběti zemřela. Člověk byl obětován Bohu mrtvý, a ožil.
³⁰Před Kristem nebyl ve světě chléb, jako v ráji, kde Adam žil, bylo mnoho stromů pro zvířata, ale žádná pšenice pro člověka – lidé jedli jako zvířata.
³¹Když přišel Kristus, dokonalý člověk, přinesl chléb z nebe, aby lidé jedli lidskou potravu.
³²Vládci si mysleli, že vše dělají svou mocí a vůlí, ale Svatý Duch tajně působil vším skrze ně podle své vůle.
³³Pravda, která existuje od počátku, je rozsévána všude – mnozí vidí setí, málo vidí sklizeň.
³⁴Někteří říkali, že Marie otěhotněla od Svatého Ducha. Lžou, nevědí, co mluví. Kdy žena otěhotněla od ženy?
³⁵Marie je panna, kterou žádná moc neposkvrnila. To je Hebrejcům odporné – apoštolům a apoštolským. Ta panna, kterou žádná moc neposkvrnila, přeje si, aby se ty moci poskvrnily samy.
³⁶Pán by neřekl „Můj otec v nebesích“, kdyby neměl jiného otce. Řekl by prostě „Můj otec“.
³⁷Pán řekl učedníkům: „Vezměte něco z každého domu a přineste to do otcova domu, ale nelupte v otcově domě a neberte nic pryč.“
³⁸Ježíš je skryté jméno, Kristus zjevené. Ježíš neexistuje v jiném jazyce, ale nazývá se Ježíš. V syrštině je Kristus mesiáš, v řečtině Christos – každý lid má své slovo. Nazarejský je zjevená forma skrytého jména.
³⁹Kristus má v sobě vše – člověka, anděla, tajemství, otce.
⁴⁰Ti, kdo říkají, že pán nejdřív zemřel a pak vstal, lžou. Nejdřív vstal, pak zemřel. Kdyby se člověk nevzkřísil dřív, nezemřel by? Jako žije Bůh, zemřel by.
⁴¹Nikdo by neskrýval drahocenné v drahocenné nádobě, ale nespočetné sumy se drží v nádobě za groš. Tak duše – drahocenná, v bezcenném těle.
⁴²Někteří se bojí vstát nazí z mrtvých, chtějí vstát v těle. Nevědí, že ti, kdo nosí tělo, jsou nazí. Kdo tělo svlékne, není nahý.
⁴³„Tělo a krev nezdědí Boží království.“ Jaké tělo nezdědí? To, co nosíme. Jaké zdědí? Tělo a krev Ježíšova.
⁴⁴Proto řekl: „Kdo nejí mé tělo a nepije mou krev, nemá život v sobě.“ Jeho tělo je slovo (chléb života z nebe), krev Svatý Duch. Kdo přijal, má jídlo, nápoj, oděv.
⁴⁵Nesouhlasím s těmi, kdo říkají, že tělo nevstane. Oba názory jsou špatné. Říkáš, tělo nevstane? Řekni, co vstane, ať tě pozdravíme. Říkáš duch v těle, světlo v těle? Ale to, co je v těle, je slovo – a ty mluvíš o těle. Je nutné vstát v takovém těle, protože vše v něm existuje.
⁴⁶V tomto světě nositelé oděvu jsou nad oděvem. V království nebeském oděv je nad nositelem.
⁴⁷Křtem a ohněm se celý svět čistí – viditelné viditelným, skryté skrytým. Něco je skryto viditelným. Voda je ve vodě, oheň v oleji pomazání.
⁴⁸Ježíš oklamal všechny – neukázal se, jaký je, ale tak, aby ho viděli. Ukázal se všem: velkým jako velký, malým jako malý, andělům jako anděl, lidem jako člověk. Proto jeho slovo zůstalo skryto. Někteří ho viděli a mysleli, že vidí sebe.
⁴⁹Když se zjevil učedníkům na hoře v slávě, nebyl malý – stal se velkým. Nebo spíš učinil učedníky velkými, aby ho viděli v jeho velikosti.
⁵⁰Řekl v modlitbě díkůvzdání: „Ty, který jsi spojil dokonalé světlo se Svatým Duchem, spoj i anděly s námi jako obrazy.“
⁵¹Nepohrdej beránkem – bez něj nikdo neuvidí krále.
⁵²Nikdo se nemůže setkat s králem nahý.
⁵³Nebeský člověk má víc dětí než pozemský. Děti Adamovy jsou četné, ale umírají – kolik víc dětí dokonalého člověka, které neumírají, ale rodí se stále.
⁵⁴Otec plodí děti, dítě nemůže plodit děti. Nově narozený nemůže být rodičem – dostává bratry a sestry, ne děti.
⁵⁵Všichni narození ve světě rodí se z přirozenosti, ostatní se živí z toho, odkud se narodili. Lidé se živí z příslibu nebeského místa. Kdyby se živili z úst, z nichž vychází slovo, byli by dokonalí.
⁵⁶Dokonalí počínají a rodí polibkem – proto se líbáme. Počínáme z milosti v sobě navzájem.
⁵⁷Tři ženy vždy chodily s mistrem: Marie jeho matka, jeho sestra a Marie Magdaléna, zvaná jeho družka. „Marie“ je jméno sestry, matky i družky.
⁵⁸Otec a Syn jsou prostá jména, Svatý Duch dvojité. Jsou všude – nahoře i dole, ve skrytém i viditelném. Svatý Duch je ve viditelném, pak dole; ve skrytém, pak nahoře.
⁵⁹Zlé síly slouží svatým – oslepeny Svatým Duchem myslí, že pomáhají svým, ale pomáhají svatým.
⁶⁰Učedník jednou prosil mistra o něco ze světa, on řekl: „Pros svou Matku, dá ti z jiného aeonu.“
⁶¹Apoštolové řekli učedníkům: „Ať je naše oběť celá osolena.“ Moudrost nazývali solí. Bez ní oběť není přijatelná. Moudrost je neplodná, bez dětí – proto sloup soli. Svatý Duch má mnoho dětí.
⁶²Otcovy věci patří dítěti. Dokud je dítě malé, nemá, co mu patří. Když vyroste, otec mu vše předá.
⁶³Ti, kdo zabloudili, potomci ducha, zabloudili i kvůli duchu. Z jednoho ducha plápolá oheň i hasne.
⁶⁴Je Achamoth a Echmoth. Achamoth je prostá moudrost, Echmoth moudrost smrti – ta, co zná smrt, zvaná malá moudrost.
⁶⁵Některá zvířata jsou krotká – býk, osel – jiná divoká, žijí v divočině. Lidé orají krotkými, živí se s nimi. Dokonalý člověk orá krotkými silami, připravuje vše k bytí. Celé místo je stabilní – dobro i zlo, pravice i levice. Svatý Duch pečuje o všechny síly, krotké i divoké. Chce je spoutat, aby neutekly.
⁶⁶Adam byl stvořený, nepočatý – čekali bychom ušlechtilé děti. Ale on byl stvořený, pak plodil.
⁶⁷A jaká ušlechtilost! Nejdřív cizoložství, pak vražda. Jeden z cizoložství – syn hada, vrah jako otec, zabil bratra. Každý styk nepodobných je cizoložství.
⁶⁸Bůh je barvíř. Jako dobré barvy se rozpouštějí v tom, co barví, tak i ti, které Bůh barví, stávají se nesmrtelnými jeho barvami – jeho barvy jsou nesmrtelné.
⁶⁹Lidé nevidí nic skutečného, aniž by se mu stali podobnými. Ve světě vidí slunce, nejsou sluncem; vidí nebe, zemi, vše – nejsou tím.
⁷⁰V říši pravdy: viděl jsi věci, stal ses jimi; viděl jsi Ducha, stal ses Duchem; viděl jsi Krista, stal ses Kristem; viděl jsi Otce, staneš se Otcem.
⁷¹Zde ve světě vidíš vše, ale ne sebe – tam uvidíš sebe a staneš se tím, co vidíš.
⁷²Víra přijímá, láska dává. Bez víry nelze přijmout, bez lásky dávat.
⁷³Kdo přijme bez pána, zůstává Hebrejcem.
⁷⁴Apoštolové používali "Isous Nazraios Messias" – Ježíš Nazarejský, Kristus. Poslední je Kristus, první Ježíš, prostřední Nazarejský. Mesiáš znamená Kristus i „měřený“. Ježíš znamená „vykoupení“, Nazara „pravda“ – Nazarejský je pravda.
⁷⁵Perla v blátě neztratí cenu, pomazaná balzámem nezíská víc. Vždy je drahá v očích majitele. Tak děti Boží – drahé v očích otce, ať jsou v čemkoli.
⁷⁶Řekneš „jsem Žid“, nikdo se nepohne. „Říman, Řek, barbar, otrok, svobodný“ – nikdo se nezneklidní. Řekneš „jsem křesťan“ – svět se zatřese. Kéž přijmete toho, jehož jméno svět nesnese.
⁷⁷Bůh je požírač lidí – lidé se mu obětují. Před lidmi zvířata, protože ti, jimž se obětovalo, nebyli bohové.
⁷⁸Sklo a keramika – obojí ohněm. Sklo se rozbije, znovu se udělá – dechem. Keramika se rozbije, zničí – bez dechu.
⁷⁹Osel točí mlýnem sto mil. Puštěn se vrátí na stejné místo. Někteří jdou daleko, nikam nedojdou. Do noci nevidí města, vesnice, nic lidského ani přírodního, žádné síly, anděly. Bída – pracovali nadarmo.
⁸⁰Eucharistie je Ježíš. V syrštině pharisatha – „rozložený“. Ježíš přišel ukřižovat svět.
⁸¹Mistr vešel do barvírny Leviho, vzal sedmdesát dva barevných látek, hodil do kádě. Vytáhl – vše bílé. „Tak přišel syn člověka jako barvíř.“
⁸²Moudrost, zvaná neplodná, matka andělů.
⁸³Družka spasitele je Marie Magdaléna. Spasitel ji miloval víc než všechny učedníky, líbal ji často na ústa.
⁸⁴Ostatní řekli: „Proč ji miluješ víc než nás?“
⁸⁵Odpověděl: „Proč vás nemiluji jako ji? Slepý a vidící v temnotě jsou stejní. Když přijde světlo, vidící vidí, slepý zůstane v temnotě.“
⁸⁶Mistr řekl: „Požehnání tomu, kdo je před vznikem. Kdo je, byl a bude.“
⁸⁷Nadřazenost člověka není vidět okem, ale ve skrytém. Proto vládne zvířatům silnějším, větším viditelně i skrytě. Zvířata přežívají. Když lidé odejdou, zvířata se navzájem zabíjejí a žerou – nenašla-li jinou potravu. Teď mají jídlo, protože lidé orají.
⁸⁸Kdo sestoupí do vody bez přijetí a řekne „jsem křesťan“, vypůjčil si jméno. Kdo přijme Svatého Ducha, má jméno jako dar. Dar se nevrací, půjčené ano. Tak je to s námi, když prožijeme tajemství.
⁸⁹Tajemství manželství je velké. Bez něj svět neexistuje. Svět závisí na lidech, lidé na manželství. Pak pomysli na sílu čistého styku, ač jeho obraz je poskvrněný.
⁹⁰Nečistí duchové jsou mužští a ženské podoby. Muži se spojují s dušemi ženskými, ženy s mužskými. Duše se před nimi neschová, pokud je neuchopí, ledaže přijme mužskou nebo ženskou sílu ženicha a nevěsty. Ty síly přicházejí ze zrcadlové svatební komory.
⁹¹Když bláznivé ženy vidí muže samotného, vrhnou se na něj, hladí, poskvrňují. Podobně blázniví muži vidí krásnou ženu samotnou, svádějí, porušují ctnost, aby ji poskvrnili. Ale když vidí manžela s ženou spolu, ženy nemohou na muže, muži na ženu. Tak i když se obraz a anděl spojí, nikdo se neodváží.
⁹²Kdo opustí svět, nemůže být zadržen jako by ještě byl ve světě. Je nad touhou, strachem, vládne, je nad závistí.
⁹³Když je chycen a dusí, jak unikne velkým chytajícím silám? Jak se schová?
⁹⁴Někteří říkají „jsme věrní“, aby unikli nečistým duchům a démonům. Kdyby měli Svatého Ducha, žádný nečistý by je neuchopil.
⁹⁵Neboj se těla, nemiluj ho. Bojíš-li se, ovládne tě. Miluješ-li, pohltí tě a uškrtí.
⁹⁶Člověk je buď ve světě, nebo ve vzkříšení, nebo v prostředku. Kéž tam nebudu! Ve světě je dobro i zlo, ale světské dobro není skutečné, světské zlo není skutečné. Po světě je zlo skutečné jako prostředek, a prostředek je smrt. Dokud jsme ve světě, nejsme vzkříšeni, ale při svlečení těla bychom měli nalézt odpočinek, nebloudil v prostředku. Mnoho lidí bloudí na cestě.
⁹⁷Je dobré opustit svět před hříchem. Někteří nemají vůli ani sílu jednat. Jiní mají vůli, ale nedělají dobro. A když nemají vůli... Spravedlnost je mimo dosah. Vždy jde o vůli, ne o čin.
⁹⁸Ve vizi viděl apoštolský člověk lidi zavřené v ohnivém domě, spoutané ohnivými řetězy, vržené do ohně kvůli falešné víře. Řekli: „Mohli by si zachránit duše, ale nechtěli – dostali trest zvaný vnější tma.“
⁹⁹Duše a duch vznikly z vody a ohně. Služebník svatební komory vznikl z vody, ohně a světla. Oheň je pomazání. Světlo je oheň – ne obyčejný bez tvaru, ale jiný, čistě bílý, krásně zářivý, dávající krásu.
¹⁰⁰Pravda nepřišla do světa nahá, ale v symbolech a obrazech. Svět nemůže přijmout pravdu jinak. Je znovuzrození a obraz znovuzrození – skrze obraz se musí člověk znovu narodit.
¹⁰¹Jaký obraz? Vzkříšení. Obraz musí vstát skrze obraz. Skrze obraz se svatební komora a obraz přibližují pravdě. To je obnova.
¹⁰²Kdo přijme jméno Otce, Syna, a Svatého ducha, musí to udělat. Kdo nepřijme, jméno mu bude odebráno. Přijímá je v pomazání olejem moci kříže. Apoštolové nazývali tu moc pravicí a levicí. Ten člověk už není křesťan – je Kristus.
¹⁰³Mistr dělal vše v tajemství: křest, pomazání, eucharistii, vykoupení, svatební komoru.
¹⁰⁴Proto řekl: „Přišel jsem učinit spodní jako horní, vnější jako vnitřní, spojit je v tom místě.“ Mluvil tu v symbolech a obrazech.
¹⁰⁵Ti, kdo říkají, že je nebeský člověk a někdo vyšší, lžou. Nazývají viditelného nebeského „spodním“, skrytého „vyšším“. Lepší mluvit o vnitřním, vnějším, nejvzdálenějším. Mistr nazval zkaženost „nejvzdálenější tmou“ – nic mimo ni není. Řekl „Můj Otec působí ve skrytém“. Řekl „Vejdi do své komory, zavři dveře, modli se k Otci ve skrytosti“ – tomu, kdo je nejvnitřnější. Nejvnitřnější je plnost, nic dál není. To nazývají nejvyšším.
¹⁰⁶Před Kristem někteří přišli z aeonu, do kterého se nemohli vrátit, šli na místo, z kterého ještě nemohli odejít. Pak přišel Kristus. Ty, kdo vešli, vyvedl; ty, kdo vyšli, přivedl dovnitř.
¹⁰⁷Když Eva byla v Adamovi, nebyla smrt. Když se oddělila, přišla smrt. Když se vrátí do něj a on ji obejme, smrt přestane být.
¹⁰⁸„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Řekl to na kříži, protože opustil to místo.
¹⁰⁹Mistr byl počat z neporušitelného skrze Boha. Vstal z mrtvých, ale nepřišel do bytí tak, jak byl. Jeho tělo bylo úplně dokonalé – z masa, pravé maso. Naše maso není pravé, jen obraz pravého.
¹¹⁰Svatební komora je pro svobodné muže a panny. Zvířata, otroci, poskvrněné ženy ji nemají.
¹¹¹Znovu se rodíme skrze Svatého Ducha, počínáme skrze Krista v křtu dvěma prvky. Pomazáni jsme duchem, při početí spojeni.
¹¹²Nikdo neuvidí sebe ve vodě nebo zrcadle bez světla, ani ve světle bez vody nebo zrcadla. Proto křtíme dvěma – světlem a vodou. Světlo je pomazání.
¹¹³V Jeruzalémě byly tři stavby pro oběť. Jedna na západ – svatyně; druhá na jih – svatyně svatých; třetí na východ – svatyně svatých, kam měl vstup jednou v roce jen velekněz. Svatyně je křest, svatyně svatých vykoupení, Svatyně Svatých svatební komora. Křest zahrnuje vzkříšení a vykoupení, vykoupení ve svatební komoře. Svatební komora je v říši nad námi – nic podobného nenajdeš. Ti, kdo uctívají v duchu a pravdě, neuctívají v Jeruzalémě. V Jeruzalémě čekají na tajemství Svatyně Svatých – opona byla roztržena. Naše svatební komora je obraz svatební komory nahoře. Proto opona roztržena shora dolů – někteří zdola museli vystoupit.
¹¹⁴Síly nevidí ty, kdo oblékli dokonalé světlo – nemohou je uchopit. Světlo se obléká v tajemství spojení.
¹¹⁵Kdyby se ženská podstata neoddělila od mužské podstaty, ženské a mužské by neumřely. Oddělení mužského a ženského byl začátek smrti. Kristus přišel uzdravit oddělení od počátku, spojit oba, dát život těm, kdo zemřeli oddělením, spojit je.
¹¹⁶Žena se spojí s mužem ve svatební komoře – spojeni ve svatební komoře se už nerozdělí. Proto se Eva oddělila od Adama – nespojila se s ním ve svatební komoře.
¹¹⁷Adamova duše přišla z dechu. Společnice duše je duch, duch mu daný jeho matkou. Duše byla od něj vzata, nahrazena duchem. Když se spojil s duchem, vyslovil slova nad síly – síly mu záviděly. Oddělily ho od duchovní společnice, té skryté, přítomné ve svatební komoře.
¹¹⁸Ježíš se zjevil u Jordánu jako plnost nebeského království. Ten počatý před vším byl počat znovu; pomazaný před tím pomazán znovu; vykoupený vykoupil jiné.
¹¹⁹Je nutné vyslovit tajemství. Otec všeho se spojil s pannou, která sestoupila – oheň na ni zářil. Ten den zjevil velkou svatební komoru – tak vzniklo jeho tělo. Ten den vyšel ze svatební komory jako narozený z ženicha a nevěsty. Tak Ježíš vše v ní ustanovil – sluší se, aby každý učedník vešel do jeho odpočinku.
¹²⁰Adam přišel ze dvou panen – ducha a panenské země. Kristus se narodil z panny, aby napravil pád od počátku.
¹²¹Jsou dva stromy v ráji. Jeden plodí zvířata, druhý lidi. Adam jedl ze stromu zvířat – stal se zvířetem, plodil zvířata. Proto jeho děti uctívají zvířata. Ten strom byl strom poznání – kvůli němu se hříchy rozmnožily. Kdyby jedl z druhého, stromu života, který plodí lidi, bohové by uctívali lidi. Jako v ráji Bůh stvořil lidi, aby lidé stvořili Boha – tak i ve světě lidé dělají bohy a uctívají, co stvořili. Lepší by bylo, kdyby bohové uctívali lidi.
¹²²Pravda je, že úspěchy člověka závisí na jeho schopnostech – proto říkáme úspěchy odpovídající schopnostem. Mezi nimi jsou děti – vznikají z času odpočinku. Schopnosti se projevují v úspěších, odpočinek jasně v dětech. To platí i pro obraz. Ti, kdo jsou stvořeni podle obrazu, tvoří silou a rodí děti odpočinkem.
¹²³Ve světě otroci slouží svobodným. V nebeském království svobodní budou sloužit otrokům – služebníci svatební komory budou sloužit hostům. Služebníci mají jen jedno jméno: odpočinek. Když jsou spolu, nepotřebují jinou formu – jsou v kontemplaci, vnímání. Jsou nad těmi v slávách sláv.
¹²⁴Bylo nutné, aby Ježíš sestoupil do vody, aby ji zdokonalil a očistil. Tak i ti, kdo se křtí v jeho jménu, jsou zdokonaleni. Řekl: „Tak dokončíme veškerou spravedlnost.“
¹²⁵Lidé, kdo říkají, že nejdřív zemřou a pak vstanou, lžou. Pokud nepřijmou vzkříšení dřív, zaživa, nedostanou nic při smrti. Proto se o křtu říká: „Velký je křest“ – kdo ho přijme, bude žít.
¹²⁶Filip apoštol řekl: „Josef tesař zasadil zahradu – potřeboval dřevo pro řemeslo. On udělal kříž ze stromů, které zasadil, a jeho vlastní potomek visel na tom, co zasadil. Potomek byl Ježíš, zasazený byl kříž.“
¹²⁷Strom života je uprostřed zahrady – olivovník. Z něj pomazání, ze zasvěcení vzkříšení.
¹²⁸Tento svět pojídá mrtvoly – vše, co se tu jí, umírá. Pravda pojídá život – kdo se jí živí, neumře. Ježíš přišel z toho aeonu, přinesl jídlo odtamtud, dal život všem, kdo chtěli, aby neumřeli.
¹²⁹Bůh zasadil zahradu – lidé v ní žili. Jsou někteří, kdo přebývají s Bohem. Tato zahrada je místo, kde mi bude řečeno: „...jez tohle a nejez tamto, jak chceš.“ Tady budu jíst všechno, kde je strom poznání. Ten strom zabil Adama, ale tady strom poznání vrátil lidi k životu. Byl to zákon – dal znalost dobra a zla, ale Adama od zla neosvobodil, nedělal ho dobrým, přinesl smrt těm, kdo jedli. Když řekl „jez tohle, nejez tamto“, začala smrt.
¹³⁰Pomazání je nad křtem. Říkáme se křesťany od „pomazání“, ne od „křtu“. Kristus má jméno od pomazání – Otec pomazal Syna, Syn apoštoly, apoštolové nás. Kdo je pomazán, má vše: vzkříšení, světlo, kříž, Svatého Ducha. Otec to dal v svatební komoře, člověk přijal. Otec byl v Synovi, Syn v otci. To je nebeské království.
¹³¹Mistr to řekl dobře: „Někteří vešli do nebeského království smějíce se, a vyšli smějíce se.“
¹³²Někdo řekl: „To je křesťan.“
¹³³Řekl znovu: „To je ten, kdo sestoupil do vody a vyšel jako pán všeho. Vykoupení není o smíchu, ale člověk vejde a směje se při cestě do nebeského království z pohrdání těmi hadry. Když pohrdne tělem a bere ho na lehkou váhu, vyjde a směje se.“
¹³⁴Tak je to i s chlebem, kalichem, olejem – ač tajemství vyšší než ty.
¹³⁵Svět vznikl omylem. Tvůrce ho chtěl udělat neporušitelný, nesmrtelný – ale selhal, a nedostal to, v co doufal. Svět není neporušitelný, tvůrce není neporušitelný. Věci nejsou neporušitelné, ale potomci ano. Nic neporušitelného nepřijme, ledaže je potomkem. A co nemůže přijmout, nemůže dát.
¹³⁶Kalich modlitby má víno a vodu – představuje krev, za kterou se děkuje. Je plný Svatého Ducha, patří dokonalému člověku. Když pijeme, přijímáme dokonalého člověka.
¹³⁷Živá voda je tělo – musíme obléci živého člověka. Kdo má sestoupit do vody, svlékne se, aby oblékl živého člověka.
¹³⁸Podobné plodí podobné: kůň koně, člověk člověka, bůh bohy. Tak ženichové a nevěsty přicházejí z ženicha a nevěsty.
¹³⁹Žádní Židé z Řeků, žádní Řeci z Židů, žádní Židé z křesťanů. Byla jiná generace lidí – ti požehnaní se nazývají vyvolení duchovní, pravý člověk, syn člověka, potomek syna člověka. Ta pravá generace je slavná ve světě – tu jsou služebníci svatební komory.
¹⁴⁰Ve světě, kde je síla i slabost, je spojení mužského a ženského – v aeonu je jiné spojení.
¹⁴¹Ač říkáme ty věci stejnými slovy, jsou slova vyšší než každé vyslovené. Jsou nad silou. Je síla i ti nad silou – nejsou jiní, jsou stejní. To je nepochopitelné srdcím z masa.
¹⁴²Všichni, kdo mají vše, mají znát sebe – ne? Kdo se nezná, neužije, co má. Kdo se zná, užije své.
¹⁴³Dokonalý člověk nemůže být uchopen ani viděn. Viditelné se uchopí. Nikdo nedostane tu milost, ledaže oblékne dokonalé světlo a stane se dokonalým světlem. Kdo oblékne světlo, vejde do místa odpočinku. To je dokonalé světlo – musíme se stát dokonalými lidmi před odchodem ze světa. Kdo získá všechno, ale neoddělí se od světa, nedosáhne toho aeonu – půjde do prostředku. Jen Ježíš zná jeho osud.
¹⁴⁴Svatý člověk je úplně svatý, včetně těla. Kdo je svatý, vezme chléb a posvětí ho, stejně kalich nebo cokoli jiného. Jak by neposvětil i tělo?
¹⁴⁵Jak Ježíš zdokonalil vodu křtu, vylil smrt. Proto sestupujeme do vody, ale ne do smrti – aby nás nevylilo do ducha světa. Když foukne, přijde zima. Když foukne Svatý Duch, přijde léto.
¹⁴⁶Kdo zná pravdu, je svobodný – svobodný nehřeší, neboť „kdo hřeší, je otrok hříchu“. Pravda je Matka, znalost Otec. Ti, kdo si nedovolí hřešit, svět nazývá svobodnými. Zdržují se od se hříchu, znalost pravdy je pozvedá – dělá je svobodnými, nad vším. Ale „láska buduje“. Kdo je svobodný znalostí, je otrok lásky k těm, kdo ještě nemají svobodu znalosti. Znalost je osvobozuje.
¹⁴⁷Láska nikdy neříká „to je moje“, ač má všechno. Neříká „to je moje“ nebo „to je moje“, ale „všechno moje je tvé“.
¹⁴⁸Duchovní láska je víno a parfém. Kdo se jí namaže, užívá ji – a když jsou přítomni, užívají ji i ti kolem. Když odejdou, ti nenamazaní zůstanou s vlastním zápachem.
¹⁴⁹Samaritán nedal zraněnému nic než víno a olej – jen mast. Mast uzdravila ránu, neboť „láska přikryje množství hříchů“.
¹⁵⁰Děti, které žena rodí, se podobají muži, kterého miluje. Je-li manžel, podobají se manželovi. Je-li milenec, podobají se milenci. Často, když musí spát s manželem, ale srdce má u milence, dítě se podobá milenci.
¹⁵¹Tak vy, kdo žijete se synem Božím, nemilujte svět – milujte mistra, aby to, co rodíte, nepodobalo se světu, ale mistrovi.
¹⁵²Lidé mají styk s lidmi, koně s koňmi, osli s osly. Druh se spojuje s druhem. Tak duch má styk s duchem, slovo se mísí se slovem, světlo se světlem.
¹⁵³Když se staneš člověkem, člověk tě bude milovat. Když se staneš duchem, duch se s tebou spojí. Když se staneš slovem, slovo s tebou bude mít styk. Když se staneš světlem, světlo se s tebou smísí. Když se staneš jedním z těch nahoře, ti nahoře na tobě spočinou. Když se staneš koněm, oslem, býkem, psem, ovcí nebo jiným zvířetem – divokým či krotkým – pak tě nemůže milovat člověk, duch, slovo ani světlo. Ti nahoře a ti uvnitř na tobě nespočinou, nemáš v nich podíl.
¹⁵⁴Otroci proti své vůli mohou být svobodní. Kdo byl osvobozen milostí pána a pak se sám prodal zpět do otroctví, už nemůže být svobodný.
¹⁵⁵Orba ve světě závisí na čtyřech: vodě, zemi, vzduchu, světle – sklizeň se sbírá do stodoly.
¹⁵⁶Boží orba závisí na čtyřech: víře, naději, lásce, znalosti. Víra je země, kde kořeníme. Naděje voda, kterou se živíme. Láska vzduch, kterým rosteme. Znalost světlo, kterým dozráváme.
¹⁵⁷Milost je ve čtyřech způsobech: pozemská, nebeská... nejvyšší nebe.
¹⁵⁸Požehnání tomu, kdo nikoho nezarmoutil. To je Ježíš Kristus. Přišel na celou zemi, nikomu neuložil břemeno. Požehnání tomu, kdo je takový – dokonalý člověk.
¹⁵⁹Slovo říká, jak je těžké to dokázat. Jak to zvládneme? Jak pomůžeme všem?
¹⁶⁰Nejdřív: nezarmoutit nikoho – velkého ani malého, nevěřícího ani věřícího. Nepomáhat těm, kdo mají dost. Někteří profitují z pomoci bohatým. Kdo dělá dobro, bohatým nepomůže – nevezme nic žádoucího. Nezarmoutí je, protože jim nedělá potíže. Noví bohatí někdy zarmucují druhé – ten, kdo dělá dobro, to nedělá. Je to jejich zlo, co je zarmucuje. Člověk s povahou dokonalého člověka dává radost dobrým, ale někteří jsou hluboce zarmouceni vším.
¹⁶¹Byl hospodář, co měl všechno: děti, otroky, dobytek, psy, prasata, pšenici, ječmen, plevy, krmivo, olej, maso, žaludy. Byl moudrý, znal jídlo každého. Dětem dal pečený chléb a maso. Otroky olej a zrno. Dobytku ječmen, plevy, krmivo. Psům kosti. Prasatům žaludy a kaši.
¹⁶²Tak je to s učedníky Božími. Jsou-li moudří, chápou učednictví. Tělesné podoby je neoklamou – prozkoumají stav duše každého, mluví přiměřeně. Ve světě mnoho zvířat má lidskou podobu. Když je učedníci Boží poznají jako prasata, dají jim žaludy. Jako dobytek – ječmen, plevy, krmivo. Jako psy – kosti. Jako otroky – předběžné. Jako děti – dokonalé.
¹⁶³Je syn člověka a syn syna člověka. Syn člověka je mistr, syn syna člověka je ten, kdo tvoří skrze syna člověka. Syn člověka dostal od Boha schopnost tvořit. Může i plodit. Kdo má schopnost tvořit, je stvořený. Kdo má schopnost plodit, je potomek. Kdo tvoří, nemůže plodit – ale kdo plodí, může tvořit. Kdo tvoří, říká se, že plodí, ale „potomci“ jsou ve skutečnosti stvoření – nejsou dětmi plodnosti, ale díly tvorby.
¹⁶⁴Kdo tvoří, dělá to otevřeně, je viditelný. Kdo plodí, dělá to tajně, je skrytý – neboť kdo plodí, je mimo každý obraz. Tak kdo tvoří, dělá otevřeně, kdo plodí, rodí potomky tajně.
¹⁶⁵Nikdo nemůže vědět, kdy mají manžel a žena styk – jen oni dva. Manželství ve světě je tajemství pro manžele. Je-li poskvrněné manželství skryté, o co víc je čisté manželství pravé tajemství! Není tělesné, ale čisté. Nepatří touze, ale vůli. Nepatří tmě ani noci, ale dni a světlu.
¹⁶⁶Je-li manželství odhaleno, stane se prostitucí. Nevěsta hraje nevěstku nejen když otěhotní s jiným, ale i když vyklouzne z ložnice a je viděna. Ať se ukáže jen otci, matce, příteli ženicha a služebníkům ženicha. Ti mohou vstupovat do svatební komory každý den. Ostatní jen touží slyšet její hlas, užívat vůni její masti, jíst drobky z jejího stolu jako psi.
¹⁶⁷Ženichové a nevěsty patří svatební komoře. Nikdo neuvidí ženicha nebo nevěstu, ledaže se jimi stane.
¹⁶⁸Když Abraham mohl vidět, co měl vidět, obřezal maso předkožky – učil nás, že je nutné zničit tělo.
¹⁶⁹Dokud jsou vnitřnosti skryté, většina bytostí ve světě žije a má se dobře. Když jsou vnitřnosti odhaleny, umírají – jako viditelná část člověka. Dokud jsou střeva skrytá, člověk žije. Když vyjdou ven, umírá. Tak i kořen stromu – skrytý, roste; odhalený, vadne.
¹⁷⁰Tak je to se vším, co vzniká ve světě – nejen viditelným, ale i skrytým. Dokud je kořen zla skrytý, je silný. Když je poznán, je zničen; když je vyveden na světlo, umírá. Proto slovo říká: „Už je sekera položena ke kořeni stromů.“ Nejen je poseká – posekané znovu vyraší. Sekera se zakope až ke kořeni. Ježíš vytrhl kořen celého místa, jiní jen částečně.
¹⁷¹Ať každý z nás vykope kořen zla v sobě, vytrhne ho ze srdce od kořene. Je vykopán, když ho poznáme. Ale když ho neznáme, zakoření v nás, plodí v srdci. Ovládá nás. Jsme jeho otroci, bere nás do zajetí – děláme, co nechceme, neděláme, co chceme. Je silný, protože ho neznáme. Dokud existuje, působí.
¹⁷²Nevědomost je matka všeho zla. Nevědomost vede k smrti – ti, kdo z nevědomosti přišli, nebyli, nejsou, nebudou. Ale ti v pravdě budou dokonalí, až se všechna pravda zjeví. Pravda je jako nevědomost: skrytá spočívá v sobě, zjevená a poznaná je chválena – je silnější než nevědomost a blud. Dává svobodu.
¹⁷³Slovo říká: „Když poznáte pravdu, pravda vás osvobodí.“ Nevědomost je otrok, znalost svoboda. Když poznáme pravdu, najdeme její plod v sobě. Když se s ní spojíme, přinese nám naplnění.
¹⁷⁴Teď se setkáváme s viditelnými věcmi stvoření – říkáme, že jsou mocné a hodné, skryté slabé a bezvýznamné. Není to tak s viditelnými pravdy. Jsou slabé a bezvýznamné, ale skryté jsou mocné a hodné.
¹⁷⁵Tajemství pravdy se zjevují v symbolech a obrazech. Ložnice je skrytá – Svatyně Svatých. Nejdřív opona skrývala, jak Bůh řídí stvoření, ale když se opona roztrhne a co je uvnitř se ukáže, stavba zůstane opuštěná, nebo spíš zničená. Celé božství odtud uteče – ne do Svatyně Svatých, neboť se nemůže smísit s čistým světlem a dokonalou plností. Zůstane pod křídly kříže, pod jeho pažemi. Ta archa bude spásou lidí, až se převalí povodně.
¹⁷⁶Kdo patří kněžskému řádu, může vstoupit za oponu s veleknězem. Proto opona nebyla roztržena jen nahoře – pak by se otevřel jen horní aeon. Nejen dole – pak by se ukázal jen spodní. Roztržena shora dolů. Horní se otevřel v dolním, abychom vstoupili do skrytého aeonu pravdy. To je skutečně hodné a mocné – vstoupíme skrze slabé a bezvýznamné symboly. Jsou slabé proti dokonalé slávě. Je sláva nad slávou, moc nad mocí. Dokonalé se nám otevřelo, skryté pravdy. Svatyně Svatých se zjevila, ložnice nás pozvala dovnitř.
¹⁷⁷Dokud je semeno Svatého Ducha skryté, zlo je neúčinné – není odstraněno ze semene, stále jsme jeho otroky. Ale když se semeno zjeví, dokonalé světlo zazáří na všechny. Všichni v světle dostanou pomazání. Pak otroci budou osvobozeni, zajatí vykoupeni. „Každá rostlina, kterou můj Otec v nebi nezasadil, bude vytržena.“ Oddělené se spojí, prázdné se naplní.
¹⁷⁸Každý, kdo vejde do ložnice, zapálí světlo. Jako svatby v tajnosti v noci – oheň svítí v noci a zhasne. Ale tajemství té svatby se konají ve dne a světle – ten den ani světlo nikdy nezapadne.
¹⁷⁹Kdo se stane služebníkem svatební komory, dostane světlo. Kdo ho nedostane zde, nedostane ho tam.
¹⁸⁰Ti, kdo dostanou světlo, nemohou být viděni ani uchopeni. Nic je nemůže trápit, i když žijí ve světě. Když odejdou, už přijali pravdu skrze obrazy – svět se stal Aeonem. Pro ně je aeon plnost.
¹⁸¹Tak to je. Zjevuje se tomu jedinému – skryté ne v temnotě a noci, ale v dokonalém dni a svatém světle.
Překlad, editace a rekonstrukce: Bc. Josef Šédl, DiS. · první vydání, Děčín 2026