Filipovo evangelium

¹Hebrejec činí Hebrejce, a takový se nazývá obrácený (proselyta). Obrácený ale nečiní obráceného. Někteří jsou takoví, jací jsou, a činí druhé podobnými sobě, jiní prostě jsou.

²Otroci hledají jen svobodu, ne dědictví pána.

³Dítěti nestačí být dítětem, dítě si nárokuje otcovo dědictví.

⁴Dědicové mrtvých jsou mrtví, dědí mrtvé. Dědicové živých jsou živí, dědí živé i mrtvé. Mrtví nedědí nic – jak by mrtvý mohl dědit?

⁵Kdyby mrtvý dědil živé, živé nezemře a mrtvý ožije.

⁶Pohan neumírá, neboť nikdy nežil, aby mohl zemřít.

⁷Kdo uvěřil pravdě, je živý, ale žije v nebezpečí smrti právě proto, že žije.

⁸Od příchodu Krista byl svět stvořen, města okrášlena, mrtví pohřbeni.

⁹Když jsme byli Hebrejci, byli jsme sirotci, jen s matkou, ale když jsme se stali křesťany, máme otce i matku.

¹⁰Kdo seje v zimě, sklízí v létě. Zima je svět, léto věčný aeon. Sejme ve světě, abychom sklízeli v létě.

¹¹Proto se nemodleme v zimě.

¹²Po zimě přichází léto. Kdo sklízí v zimě, nesklízí skutečně, jen vyrve mladé rostliny – ty neplodí. Pole je neplodné nejen teď, ale i v sobotu.

¹³Kristus přišel vykoupit některé, zachránit některé, spasit některé. Vykoupil cizince a učinil je svými, vrátil své vlastní, které položil jako zálohu podle své vůle.

¹⁴Nejen když se zjevil, položil duši jako zálohu, ale od počátku světa ji položil pro správný okamžik.

¹⁵Pak vyšel, aby ji vzal zpět – padla do rukou lupičů, byla ukradena, ale on ji zachránil.

¹⁶Vykoupil dobré ve světě i zlé.

¹⁷Světlo a tma, život a smrt, pravice a levice jsou sourozenci, nerozlučitelní.

¹⁸Proto dobré není dobré, zlé není zlé, život není život, smrt není smrt. Každé se rozpustí ve své původní podstatě, ale co je nad světem, nerozpustí se – je věčné.

¹⁹Jména světských věcí jsou klamná, odvádějí srdce od skutečného k neskutečnému.

²⁰Kdo slyší slovo Bůh, nemyslí na skutečné, ale na neskutečné. Tak i Otec, Syn, Svatý Duch, život, světlo, vzkříšení, církev – lidé myslí na neskutečné, ač slova odkazují na skutečné.

²¹Slyšená slova patří světu. Neklamte se. Kdyby patřila aeonu, nikdy by se nevyslovila ve světě, ani neoznačovala světské.

²²Jen jedno jméno se ve světě nevyslovuje: jméno, které Otec dal Synovi. Je nade vše, jméno Otce.

²³Syn by se nestal otcem, kdyby si neoblékl otcovo jméno. Kdo je má, chápe, ale nemluví o něm. Kdo nemá, ani nechápe.

²⁴Pravda přinesla jména do světa pro nás, bez jmen nelze pravdu pojmenovat. Pravda je jedna i mnohá – pro nás, aby nás naučila jednomu v lásce skrze mnohé.

²⁵Vládci chtěli oklamat lidi, viděli jejich spřízněnost s pravým dobrem. Vzali jména dobra a dali je nedobru, aby lidi oklamali jmény a připoutali k nedobru.

²⁶Jako by dělali laskavost, vzali jména z nedobra a přenesli na dobro podle svého myšlení. Chtěli svobodné učinit otroky navěky.

²⁷Jsou síly, které lidem prokazují laskavost – nechtějí, aby došli spásy, chtějí jen svou existenci.

²⁸Kdyby lidé došli spásy, oběti by skončily, zvířata by se nenabízela silám.

²⁹Ti, jimž se obětovalo, byli zvířata – nabízeli je živé, ale po oběti zemřela. Člověk byl obětován Bohu mrtvý, a ožil.

³⁰Před Kristem nebyl ve světě chléb, jako v ráji, kde Adam žil, bylo mnoho stromů pro zvířata, ale žádná pšenice pro člověka – lidé jedli jako zvířata.

³¹Když přišel Kristus, dokonalý člověk, přinesl chléb z nebe, aby lidé jedli lidskou potravu.

³²Vládci si mysleli, že vše dělají svou mocí a vůlí, ale Svatý Duch tajně působil vším skrze ně podle své vůle.

³³Pravda, která existuje od počátku, je rozsévána všude – mnozí vidí setí, málo vidí sklizeň.

³⁴Někteří říkali, že Marie otěhotněla od Svatého Ducha. Lžou, nevědí, co mluví. Kdy žena otěhotněla od ženy?

³⁵Marie je panna, kterou žádná moc neposkvrnila. To je Hebrejcům odporné – apoštolům a apoštolským. Ta panna, kterou žádná moc neposkvrnila, přeje si, aby se ty moci poskvrnily samy.

³⁶Pán by neřekl „Můj otec v nebesích“, kdyby neměl jiného otce. Řekl by prostě „Můj otec“.

³⁷Pán řekl učedníkům: „Vezměte něco z každého domu a přineste to do otcova domu, ale nelupte v otcově domě a neberte nic pryč.“

³⁸Ježíš je skryté jméno, Kristus zjevené. Ježíš neexistuje v jiném jazyce, ale nazývá se Ježíš. V syrštině je Kristus mesiáš, v řečtině Christos – každý lid má své slovo. Nazarejský je zjevená forma skrytého jména.

³⁹Kristus má v sobě vše – člověka, anděla, tajemství, otce.

⁴⁰Ti, kdo říkají, že pán nejdřív zemřel a pak vstal, lžou. Nejdřív vstal, pak zemřel. Kdyby se člověk nevzkřísil dřív, nezemřel by? Jako žije Bůh, zemřel by.

⁴¹Nikdo by neskrýval drahocenné v drahocenné nádobě, ale nespočetné sumy se drží v nádobě za groš. Tak duše – drahocenná, v bezcenném těle.

⁴²Někteří se bojí vstát nazí z mrtvých, chtějí vstát v těle. Nevědí, že ti, kdo nosí tělo, jsou nazí. Kdo tělo svlékne, není nahý.

⁴³„Tělo a krev nezdědí Boží království.“ Jaké tělo nezdědí? To, co nosíme. Jaké zdědí? Tělo a krev Ježíšova.

⁴⁴Proto řekl: „Kdo nejí mé tělo a nepije mou krev, nemá život v sobě.“ Jeho tělo je slovo (chléb života z nebe), krev Svatý Duch. Kdo přijal, má jídlo, nápoj, oděv.

⁴⁵Nesouhlasím s těmi, kdo říkají, že tělo nevstane. Oba názory jsou špatné. Říkáš, tělo nevstane? Řekni, co vstane, ať tě pozdravíme. Říkáš duch v těle, světlo v těle? Ale to, co je v těle, je slovo – a ty mluvíš o těle. Je nutné vstát v takovém těle, protože vše v něm existuje.

⁴⁶V tomto světě nositelé oděvu jsou nad oděvem. V království nebeském oděv je nad nositelem.

⁴⁷Křtem a ohněm se celý svět čistí – viditelné viditelným, skryté skrytým. Něco je skryto viditelným. Voda je ve vodě, oheň v oleji pomazání.

⁴⁸Ježíš oklamal všechny – neukázal se, jaký je, ale tak, aby ho viděli. Ukázal se všem: velkým jako velký, malým jako malý, andělům jako anděl, lidem jako člověk. Proto jeho slovo zůstalo skryto. Někteří ho viděli a mysleli, že vidí sebe.

⁴⁹Když se zjevil učedníkům na hoře v slávě, nebyl malý – stal se velkým. Nebo spíš učinil učedníky velkými, aby ho viděli v jeho velikosti.

⁵⁰Řekl v modlitbě díkůvzdání: „Ty, který jsi spojil dokonalé světlo se Svatým Duchem, spoj i anděly s námi jako obrazy.“

⁵¹Nepohrdej beránkem – bez něj nikdo neuvidí krále.

⁵²Nikdo se nemůže setkat s králem nahý.

⁵³Nebeský člověk má víc dětí než pozemský. Děti Adamovy jsou četné, ale umírají – kolik víc dětí dokonalého člověka, které neumírají, ale rodí se stále.

⁵⁴Otec plodí děti, dítě nemůže plodit děti. Nově narozený nemůže být rodičem – dostává bratry a sestry, ne děti.

⁵⁵Všichni narození ve světě rodí se z přirozenosti, ostatní se živí z toho, odkud se narodili. Lidé se živí z příslibu nebeského místa. Kdyby se živili z úst, z nichž vychází slovo, byli by dokonalí.

⁵⁶Dokonalí počínají a rodí polibkem – proto se líbáme. Počínáme z milosti v sobě navzájem.

⁵⁷Tři ženy vždy chodily s mistrem: Marie jeho matka, jeho sestra a Marie Magdaléna, zvaná jeho družka. „Marie“ je jméno sestry, matky i družky.

⁵⁸Otec a Syn jsou prostá jména, Svatý Duch dvojité. Jsou všude – nahoře i dole, ve skrytém i viditelném. Svatý Duch je ve viditelném, pak dole; ve skrytém, pak nahoře.

⁵⁹Zlé síly slouží svatým – oslepeny Svatým Duchem myslí, že pomáhají svým, ale pomáhají svatým.

⁶⁰Učedník jednou prosil mistra o něco ze světa, on řekl: „Pros svou Matku, dá ti z jiného aeonu.“

⁶¹Apoštolové řekli učedníkům: „Ať je naše oběť celá osolena.“ Moudrost nazývali solí. Bez ní oběť není přijatelná. Moudrost je neplodná, bez dětí – proto sloup soli. Svatý Duch má mnoho dětí.

⁶²Otcovy věci patří dítěti. Dokud je dítě malé, nemá, co mu patří. Když vyroste, otec mu vše předá.

⁶³Ti, kdo zabloudili, potomci ducha, zabloudili i kvůli duchu. Z jednoho ducha plápolá oheň i hasne.

⁶⁴Je Achamoth a Echmoth. Achamoth je prostá moudrost, Echmoth moudrost smrti – ta, co zná smrt, zvaná malá moudrost.

⁶⁵Některá zvířata jsou krotká – býk, osel – jiná divoká, žijí v divočině. Lidé orají krotkými, živí se s nimi. Dokonalý člověk orá krotkými silami, připravuje vše k bytí. Celé místo je stabilní – dobro i zlo, pravice i levice. Svatý Duch pečuje o všechny síly, krotké i divoké. Chce je spoutat, aby neutekly.

⁶⁶Adam byl stvořený, nepočatý – čekali bychom ušlechtilé děti. Ale on byl stvořený, pak plodil.

⁶⁷A jaká ušlechtilost! Nejdřív cizoložství, pak vražda. Jeden z cizoložství – syn hada, vrah jako otec, zabil bratra. Každý styk nepodobných je cizoložství.

⁶⁸Bůh je barvíř. Jako dobré barvy se rozpouštějí v tom, co barví, tak i ti, které Bůh barví, stávají se nesmrtelnými jeho barvami – jeho barvy jsou nesmrtelné.

⁶⁹Lidé nevidí nic skutečného, aniž by se mu stali podobnými. Ve světě vidí slunce, nejsou sluncem; vidí nebe, zemi, vše – nejsou tím.

⁷⁰V říši pravdy: viděl jsi věci, stal ses jimi; viděl jsi Ducha, stal ses Duchem; viděl jsi Krista, stal ses Kristem; viděl jsi Otce, staneš se Otcem.

⁷¹Zde ve světě vidíš vše, ale ne sebe – tam uvidíš sebe a staneš se tím, co vidíš.

⁷²Víra přijímá, láska dává. Bez víry nelze přijmout, bez lásky dávat.

⁷³Kdo přijme bez pána, zůstává Hebrejcem.

⁷⁴Apoštolové používali "Isous Nazraios Messias" – Ježíš Nazarejský, Kristus. Poslední je Kristus, první Ježíš, prostřední Nazarejský. Mesiáš znamená Kristus i „měřený“. Ježíš znamená „vykoupení“, Nazara „pravda“ – Nazarejský je pravda.

⁷⁵Perla v blátě neztratí cenu, pomazaná balzámem nezíská víc. Vždy je drahá v očích majitele. Tak děti Boží – drahé v očích otce, ať jsou v čemkoli.

⁷⁶Řekneš „jsem Žid“, nikdo se nepohne. „Říman, Řek, barbar, otrok, svobodný“ – nikdo se nezneklidní. Řekneš „jsem křesťan“ – svět se zatřese. Kéž přijmete toho, jehož jméno svět nesnese.

⁷⁷Bůh je požírač lidí – lidé se mu obětují. Před lidmi zvířata, protože ti, jimž se obětovalo, nebyli bohové.

⁷⁸Sklo a keramika – obojí ohněm. Sklo se rozbije, znovu se udělá – dechem. Keramika se rozbije, zničí – bez dechu.

⁷⁹Osel točí mlýnem sto mil. Puštěn se vrátí na stejné místo. Někteří jdou daleko, nikam nedojdou. Do noci nevidí města, vesnice, nic lidského ani přírodního, žádné síly, anděly. Bída – pracovali nadarmo.

⁸⁰Eucharistie je Ježíš. V syrštině pharisatha – „rozložený“. Ježíš přišel ukřižovat svět.

⁸¹Mistr vešel do barvírny Leviho, vzal sedmdesát dva barevných látek, hodil do kádě. Vytáhl – vše bílé. „Tak přišel syn člověka jako barvíř.“

⁸²Moudrost, zvaná neplodná, matka andělů.

⁸³Družka spasitele je Marie Magdaléna. Spasitel ji miloval víc než všechny učedníky, líbal ji často na ústa.

⁸⁴Ostatní řekli: „Proč ji miluješ víc než nás?“

⁸⁵Odpověděl: „Proč vás nemiluji jako ji? Slepý a vidící v temnotě jsou stejní. Když přijde světlo, vidící vidí, slepý zůstane v temnotě.“

⁸⁶Mistr řekl: „Požehnání tomu, kdo je před vznikem. Kdo je, byl a bude.“

⁸⁷Nadřazenost člověka není vidět okem, ale ve skrytém. Proto vládne zvířatům silnějším, větším viditelně i skrytě. Zvířata přežívají. Když lidé odejdou, zvířata se navzájem zabíjejí a žerou – nenašla-li jinou potravu. Teď mají jídlo, protože lidé orají.

⁸⁸Kdo sestoupí do vody bez přijetí a řekne „jsem křesťan“, vypůjčil si jméno. Kdo přijme Svatého Ducha, má jméno jako dar. Dar se nevrací, půjčené ano. Tak je to s námi, když prožijeme tajemství.

⁸⁹Tajemství manželství je velké. Bez něj svět neexistuje. Svět závisí na lidech, lidé na manželství. Pak pomysli na sílu čistého styku, ač jeho obraz je poskvrněný.

⁹⁰Nečistí duchové jsou mužští a ženské podoby. Muži se spojují s dušemi ženskými, ženy s mužskými. Duše se před nimi neschová, pokud je neuchopí, ledaže přijme mužskou nebo ženskou sílu ženicha a nevěsty. Ty síly přicházejí ze zrcadlové svatební komory.

⁹¹Když bláznivé ženy vidí muže samotného, vrhnou se na něj, hladí, poskvrňují. Podobně blázniví muži vidí krásnou ženu samotnou, svádějí, porušují ctnost, aby ji poskvrnili. Ale když vidí manžela s ženou spolu, ženy nemohou na muže, muži na ženu. Tak i když se obraz a anděl spojí, nikdo se neodváží.

⁹²Kdo opustí svět, nemůže být zadržen jako by ještě byl ve světě. Je nad touhou, strachem, vládne, je nad závistí.

⁹³Když je chycen a dusí, jak unikne velkým chytajícím silám? Jak se schová?

⁹⁴Někteří říkají „jsme věrní“, aby unikli nečistým duchům a démonům. Kdyby měli Svatého Ducha, žádný nečistý by je neuchopil.

⁹⁵Neboj se těla, nemiluj ho. Bojíš-li se, ovládne tě. Miluješ-li, pohltí tě a uškrtí.

⁹⁶Člověk je buď ve světě, nebo ve vzkříšení, nebo v prostředku. Kéž tam nebudu! Ve světě je dobro i zlo, ale světské dobro není skutečné, světské zlo není skutečné. Po světě je zlo skutečné jako prostředek, a prostředek je smrt. Dokud jsme ve světě, nejsme vzkříšeni, ale při svlečení těla bychom měli nalézt odpočinek, nebloudil v prostředku. Mnoho lidí bloudí na cestě.

⁹⁷Je dobré opustit svět před hříchem. Někteří nemají vůli ani sílu jednat. Jiní mají vůli, ale nedělají dobro. A když nemají vůli... Spravedlnost je mimo dosah. Vždy jde o vůli, ne o čin.

⁹⁸Ve vizi viděl apoštolský člověk lidi zavřené v ohnivém domě, spoutané ohnivými řetězy, vržené do ohně kvůli falešné víře. Řekli: „Mohli by si zachránit duše, ale nechtěli – dostali trest zvaný vnější tma.“

⁹⁹Duše a duch vznikly z vody a ohně. Služebník svatební komory vznikl z vody, ohně a světla. Oheň je pomazání. Světlo je oheň – ne obyčejný bez tvaru, ale jiný, čistě bílý, krásně zářivý, dávající krásu.

¹⁰⁰Pravda nepřišla do světa nahá, ale v symbolech a obrazech. Svět nemůže přijmout pravdu jinak. Je znovuzrození a obraz znovuzrození – skrze obraz se musí člověk znovu narodit.

¹⁰¹Jaký obraz? Vzkříšení. Obraz musí vstát skrze obraz. Skrze obraz se svatební komora a obraz přibližují pravdě. To je obnova.

¹⁰²Kdo přijme jméno Otce, Syna, a Svatého ducha, musí to udělat. Kdo nepřijme, jméno mu bude odebráno. Přijímá je v pomazání olejem moci kříže. Apoštolové nazývali tu moc pravicí a levicí. Ten člověk už není křesťan – je Kristus.

¹⁰³Mistr dělal vše v tajemství: křest, pomazání, eucharistii, vykoupení, svatební komoru.

¹⁰⁴Proto řekl: „Přišel jsem učinit spodní jako horní, vnější jako vnitřní, spojit je v tom místě.“ Mluvil tu v symbolech a obrazech.

¹⁰⁵Ti, kdo říkají, že je nebeský člověk a někdo vyšší, lžou. Nazývají viditelného nebeského „spodním“, skrytého „vyšším“. Lepší mluvit o vnitřním, vnějším, nejvzdálenějším. Mistr nazval zkaženost „nejvzdálenější tmou“ – nic mimo ni není. Řekl „Můj Otec působí ve skrytém“. Řekl „Vejdi do své komory, zavři dveře, modli se k Otci ve skrytosti“ – tomu, kdo je nejvnitřnější. Nejvnitřnější je plnost, nic dál není. To nazývají nejvyšším.

¹⁰⁶Před Kristem někteří přišli z aeonu, do kterého se nemohli vrátit, šli na místo, z kterého ještě nemohli odejít. Pak přišel Kristus. Ty, kdo vešli, vyvedl; ty, kdo vyšli, přivedl dovnitř.

¹⁰⁷Když Eva byla v Adamovi, nebyla smrt. Když se oddělila, přišla smrt. Když se vrátí do něj a on ji obejme, smrt přestane být.

¹⁰⁸„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Řekl to na kříži, protože opustil to místo.

¹⁰⁹Mistr byl počat z neporušitelného skrze Boha. Vstal z mrtvých, ale nepřišel do bytí tak, jak byl. Jeho tělo bylo úplně dokonalé – z masa, pravé maso. Naše maso není pravé, jen obraz pravého.

¹¹⁰Svatební komora je pro svobodné muže a panny. Zvířata, otroci, poskvrněné ženy ji nemají.

¹¹¹Znovu se rodíme skrze Svatého Ducha, počínáme skrze Krista v křtu dvěma prvky. Pomazáni jsme duchem, při početí spojeni.

¹¹²Nikdo neuvidí sebe ve vodě nebo zrcadle bez světla, ani ve světle bez vody nebo zrcadla. Proto křtíme dvěma – světlem a vodou. Světlo je pomazání.

¹¹³V Jeruzalémě byly tři stavby pro oběť. Jedna na západ – svatyně; druhá na jih – svatyně svatých; třetí na východ – svatyně svatých, kam měl vstup jednou v roce jen velekněz. Svatyně je křest, svatyně svatých vykoupení, Svatyně Svatých svatební komora. Křest zahrnuje vzkříšení a vykoupení, vykoupení ve svatební komoře. Svatební komora je v říši nad námi – nic podobného nenajdeš. Ti, kdo uctívají v duchu a pravdě, neuctívají v Jeruzalémě. V Jeruzalémě čekají na tajemství Svatyně Svatých – opona byla roztržena. Naše svatební komora je obraz svatební komory nahoře. Proto opona roztržena shora dolů – někteří zdola museli vystoupit.

¹¹⁴Síly nevidí ty, kdo oblékli dokonalé světlo – nemohou je uchopit. Světlo se obléká v tajemství spojení.

¹¹⁵Kdyby se ženská podstata neoddělila od mužské podstaty, ženské a mužské by neumřely. Oddělení mužského a ženského byl začátek smrti. Kristus přišel uzdravit oddělení od počátku, spojit oba, dát život těm, kdo zemřeli oddělením, spojit je.

¹¹⁶Žena se spojí s mužem ve svatební komoře – spojeni ve svatební komoře se už nerozdělí. Proto se Eva oddělila od Adama – nespojila se s ním ve svatební komoře.

¹¹⁷Adamova duše přišla z dechu. Společnice duše je duch, duch mu daný jeho matkou. Duše byla od něj vzata, nahrazena duchem. Když se spojil s duchem, vyslovil slova nad síly – síly mu záviděly. Oddělily ho od duchovní společnice, té skryté, přítomné ve svatební komoře.

¹¹⁸Ježíš se zjevil u Jordánu jako plnost nebeského království. Ten počatý před vším byl počat znovu; pomazaný před tím pomazán znovu; vykoupený vykoupil jiné.

¹¹⁹Je nutné vyslovit tajemství. Otec všeho se spojil s pannou, která sestoupila – oheň na ni zářil. Ten den zjevil velkou svatební komoru – tak vzniklo jeho tělo. Ten den vyšel ze svatební komory jako narozený z ženicha a nevěsty. Tak Ježíš vše v ní ustanovil – sluší se, aby každý učedník vešel do jeho odpočinku.

¹²⁰Adam přišel ze dvou panen – ducha a panenské země. Kristus se narodil z panny, aby napravil pád od počátku.

¹²¹Jsou dva stromy v ráji. Jeden plodí zvířata, druhý lidi. Adam jedl ze stromu zvířat – stal se zvířetem, plodil zvířata. Proto jeho děti uctívají zvířata. Ten strom byl strom poznání – kvůli němu se hříchy rozmnožily. Kdyby jedl z druhého, stromu života, který plodí lidi, bohové by uctívali lidi. Jako v ráji Bůh stvořil lidi, aby lidé stvořili Boha – tak i ve světě lidé dělají bohy a uctívají, co stvořili. Lepší by bylo, kdyby bohové uctívali lidi.

¹²²Pravda je, že úspěchy člověka závisí na jeho schopnostech – proto říkáme úspěchy odpovídající schopnostem. Mezi nimi jsou děti – vznikají z času odpočinku. Schopnosti se projevují v úspěších, odpočinek jasně v dětech. To platí i pro obraz. Ti, kdo jsou stvořeni podle obrazu, tvoří silou a rodí děti odpočinkem.

¹²³Ve světě otroci slouží svobodným. V nebeském království svobodní budou sloužit otrokům – služebníci svatební komory budou sloužit hostům. Služebníci mají jen jedno jméno: odpočinek. Když jsou spolu, nepotřebují jinou formu – jsou v kontemplaci, vnímání. Jsou nad těmi v slávách sláv.

¹²⁴Bylo nutné, aby Ježíš sestoupil do vody, aby ji zdokonalil a očistil. Tak i ti, kdo se křtí v jeho jménu, jsou zdokonaleni. Řekl: „Tak dokončíme veškerou spravedlnost.“

¹²⁵Lidé, kdo říkají, že nejdřív zemřou a pak vstanou, lžou. Pokud nepřijmou vzkříšení dřív, zaživa, nedostanou nic při smrti. Proto se o křtu říká: „Velký je křest“ – kdo ho přijme, bude žít.

¹²⁶Filip apoštol řekl: „Josef tesař zasadil zahradu – potřeboval dřevo pro řemeslo. On udělal kříž ze stromů, které zasadil, a jeho vlastní potomek visel na tom, co zasadil. Potomek byl Ježíš, zasazený byl kříž.“

¹²⁷Strom života je uprostřed zahrady – olivovník. Z něj pomazání, ze zasvěcení vzkříšení.

¹²⁸Tento svět pojídá mrtvoly – vše, co se tu jí, umírá. Pravda pojídá život – kdo se jí živí, neumře. Ježíš přišel z toho aeonu, přinesl jídlo odtamtud, dal život všem, kdo chtěli, aby neumřeli.

¹²⁹Bůh zasadil zahradu – lidé v ní žili. Jsou někteří, kdo přebývají s Bohem. Tato zahrada je místo, kde mi bude řečeno: „...jez tohle a nejez tamto, jak chceš.“ Tady budu jíst všechno, kde je strom poznání. Ten strom zabil Adama, ale tady strom poznání vrátil lidi k životu. Byl to zákon – dal znalost dobra a zla, ale Adama od zla neosvobodil, nedělal ho dobrým, přinesl smrt těm, kdo jedli. Když řekl „jez tohle, nejez tamto“, začala smrt.

¹³⁰Pomazání je nad křtem. Říkáme se křesťany od „pomazání“, ne od „křtu“. Kristus má jméno od pomazání – Otec pomazal Syna, Syn apoštoly, apoštolové nás. Kdo je pomazán, má vše: vzkříšení, světlo, kříž, Svatého Ducha. Otec to dal v svatební komoře, člověk přijal. Otec byl v Synovi, Syn v otci. To je nebeské království.

¹³¹Mistr to řekl dobře: „Někteří vešli do nebeského království smějíce se, a vyšli smějíce se.“

¹³²Někdo řekl: „To je křesťan.“

¹³³Řekl znovu: „To je ten, kdo sestoupil do vody a vyšel jako pán všeho. Vykoupení není o smíchu, ale člověk vejde a směje se při cestě do nebeského království z pohrdání těmi hadry. Když pohrdne tělem a bere ho na lehkou váhu, vyjde a směje se.“

¹³⁴Tak je to i s chlebem, kalichem, olejem – ač tajemství vyšší než ty.

¹³⁵Svět vznikl omylem. Tvůrce ho chtěl udělat neporušitelný, nesmrtelný – ale selhal, a nedostal to, v co doufal. Svět není neporušitelný, tvůrce není neporušitelný. Věci nejsou neporušitelné, ale potomci ano. Nic neporušitelného nepřijme, ledaže je potomkem. A co nemůže přijmout, nemůže dát.

¹³⁶Kalich modlitby má víno a vodu – představuje krev, za kterou se děkuje. Je plný Svatého Ducha, patří dokonalému člověku. Když pijeme, přijímáme dokonalého člověka.

¹³⁷Živá voda je tělo – musíme obléci živého člověka. Kdo má sestoupit do vody, svlékne se, aby oblékl živého člověka.

¹³⁸Podobné plodí podobné: kůň koně, člověk člověka, bůh bohy. Tak ženichové a nevěsty přicházejí z ženicha a nevěsty.

¹³⁹Žádní Židé z Řeků, žádní Řeci z Židů, žádní Židé z křesťanů. Byla jiná generace lidí – ti požehnaní se nazývají vyvolení duchovní, pravý člověk, syn člověka, potomek syna člověka. Ta pravá generace je slavná ve světě – tu jsou služebníci svatební komory.

¹⁴⁰Ve světě, kde je síla i slabost, je spojení mužského a ženského – v aeonu je jiné spojení.

¹⁴¹Ač říkáme ty věci stejnými slovy, jsou slova vyšší než každé vyslovené. Jsou nad silou. Je síla i ti nad silou – nejsou jiní, jsou stejní. To je nepochopitelné srdcím z masa.

¹⁴²Všichni, kdo mají vše, mají znát sebe – ne? Kdo se nezná, neužije, co má. Kdo se zná, užije své.

¹⁴³Dokonalý člověk nemůže být uchopen ani viděn. Viditelné se uchopí. Nikdo nedostane tu milost, ledaže oblékne dokonalé světlo a stane se dokonalým světlem. Kdo oblékne světlo, vejde do místa odpočinku. To je dokonalé světlo – musíme se stát dokonalými lidmi před odchodem ze světa. Kdo získá všechno, ale neoddělí se od světa, nedosáhne toho aeonu – půjde do prostředku. Jen Ježíš zná jeho osud.

¹⁴⁴Svatý člověk je úplně svatý, včetně těla. Kdo je svatý, vezme chléb a posvětí ho, stejně kalich nebo cokoli jiného. Jak by neposvětil i tělo?

¹⁴⁵Jak Ježíš zdokonalil vodu křtu, vylil smrt. Proto sestupujeme do vody, ale ne do smrti – aby nás nevylilo do ducha světa. Když foukne, přijde zima. Když foukne Svatý Duch, přijde léto.

¹⁴⁶Kdo zná pravdu, je svobodný – svobodný nehřeší, neboť „kdo hřeší, je otrok hříchu“. Pravda je Matka, znalost Otec. Ti, kdo si nedovolí hřešit, svět nazývá svobodnými. Zdržují se od se hříchu, znalost pravdy je pozvedá – dělá je svobodnými, nad vším. Ale „láska buduje“. Kdo je svobodný znalostí, je otrok lásky k těm, kdo ještě nemají svobodu znalosti. Znalost je osvobozuje.

¹⁴⁷Láska nikdy neříká „to je moje“, ač má všechno. Neříká „to je moje“ nebo „to je moje“, ale „všechno moje je tvé“.

¹⁴⁸Duchovní láska je víno a parfém. Kdo se jí namaže, užívá ji – a když jsou přítomni, užívají ji i ti kolem. Když odejdou, ti nenamazaní zůstanou s vlastním zápachem.

¹⁴⁹Samaritán nedal zraněnému nic než víno a olej – jen mast. Mast uzdravila ránu, neboť „láska přikryje množství hříchů“.

¹⁵⁰Děti, které žena rodí, se podobají muži, kterého miluje. Je-li manžel, podobají se manželovi. Je-li milenec, podobají se milenci. Často, když musí spát s manželem, ale srdce má u milence, dítě se podobá milenci.

¹⁵¹Tak vy, kdo žijete se synem Božím, nemilujte svět – milujte mistra, aby to, co rodíte, nepodobalo se světu, ale mistrovi.

¹⁵²Lidé mají styk s lidmi, koně s koňmi, osli s osly. Druh se spojuje s druhem. Tak duch má styk s duchem, slovo se mísí se slovem, světlo se světlem.

¹⁵³Když se staneš člověkem, člověk tě bude milovat. Když se staneš duchem, duch se s tebou spojí. Když se staneš slovem, slovo s tebou bude mít styk. Když se staneš světlem, světlo se s tebou smísí. Když se staneš jedním z těch nahoře, ti nahoře na tobě spočinou. Když se staneš koněm, oslem, býkem, psem, ovcí nebo jiným zvířetem – divokým či krotkým – pak tě nemůže milovat člověk, duch, slovo ani světlo. Ti nahoře a ti uvnitř na tobě nespočinou, nemáš v nich podíl.

¹⁵⁴Otroci proti své vůli mohou být svobodní. Kdo byl osvobozen milostí pána a pak se sám prodal zpět do otroctví, už nemůže být svobodný.

¹⁵⁵Orba ve světě závisí na čtyřech: vodě, zemi, vzduchu, světle – sklizeň se sbírá do stodoly.

¹⁵⁶Boží orba závisí na čtyřech: víře, naději, lásce, znalosti. Víra je země, kde kořeníme. Naděje voda, kterou se živíme. Láska vzduch, kterým rosteme. Znalost světlo, kterým dozráváme.

¹⁵⁷Milost je ve čtyřech způsobech: pozemská, nebeská... nejvyšší nebe.

¹⁵⁸Požehnání tomu, kdo nikoho nezarmoutil. To je Ježíš Kristus. Přišel na celou zemi, nikomu neuložil břemeno. Požehnání tomu, kdo je takový – dokonalý člověk.

¹⁵⁹Slovo říká, jak je těžké to dokázat. Jak to zvládneme? Jak pomůžeme všem?

¹⁶⁰Nejdřív: nezarmoutit nikoho – velkého ani malého, nevěřícího ani věřícího. Nepomáhat těm, kdo mají dost. Někteří profitují z pomoci bohatým. Kdo dělá dobro, bohatým nepomůže – nevezme nic žádoucího. Nezarmoutí je, protože jim nedělá potíže. Noví bohatí někdy zarmucují druhé – ten, kdo dělá dobro, to nedělá. Je to jejich zlo, co je zarmucuje. Člověk s povahou dokonalého člověka dává radost dobrým, ale někteří jsou hluboce zarmouceni vším.

¹⁶¹Byl hospodář, co měl všechno: děti, otroky, dobytek, psy, prasata, pšenici, ječmen, plevy, krmivo, olej, maso, žaludy. Byl moudrý, znal jídlo každého. Dětem dal pečený chléb a maso. Otroky olej a zrno. Dobytku ječmen, plevy, krmivo. Psům kosti. Prasatům žaludy a kaši.

¹⁶²Tak je to s učedníky Božími. Jsou-li moudří, chápou učednictví. Tělesné podoby je neoklamou – prozkoumají stav duše každého, mluví přiměřeně. Ve světě mnoho zvířat má lidskou podobu. Když je učedníci Boží poznají jako prasata, dají jim žaludy. Jako dobytek – ječmen, plevy, krmivo. Jako psy – kosti. Jako otroky – předběžné. Jako děti – dokonalé.

¹⁶³Je syn člověka a syn syna člověka. Syn člověka je mistr, syn syna člověka je ten, kdo tvoří skrze syna člověka. Syn člověka dostal od Boha schopnost tvořit. Může i plodit. Kdo má schopnost tvořit, je stvořený. Kdo má schopnost plodit, je potomek. Kdo tvoří, nemůže plodit – ale kdo plodí, může tvořit. Kdo tvoří, říká se, že plodí, ale „potomci“ jsou ve skutečnosti stvoření – nejsou dětmi plodnosti, ale díly tvorby.

¹⁶⁴Kdo tvoří, dělá to otevřeně, je viditelný. Kdo plodí, dělá to tajně, je skrytý – neboť kdo plodí, je mimo každý obraz. Tak kdo tvoří, dělá otevřeně, kdo plodí, rodí potomky tajně.

¹⁶⁵Nikdo nemůže vědět, kdy mají manžel a žena styk – jen oni dva. Manželství ve světě je tajemství pro manžele. Je-li poskvrněné manželství skryté, o co víc je čisté manželství pravé tajemství! Není tělesné, ale čisté. Nepatří touze, ale vůli. Nepatří tmě ani noci, ale dni a světlu.

¹⁶⁶Je-li manželství odhaleno, stane se prostitucí. Nevěsta hraje nevěstku nejen když otěhotní s jiným, ale i když vyklouzne z ložnice a je viděna. Ať se ukáže jen otci, matce, příteli ženicha a služebníkům ženicha. Ti mohou vstupovat do svatební komory každý den. Ostatní jen touží slyšet její hlas, užívat vůni její masti, jíst drobky z jejího stolu jako psi.

¹⁶⁷Ženichové a nevěsty patří svatební komoře. Nikdo neuvidí ženicha nebo nevěstu, ledaže se jimi stane.

¹⁶⁸Když Abraham mohl vidět, co měl vidět, obřezal maso předkožky – učil nás, že je nutné zničit tělo.

¹⁶⁹Dokud jsou vnitřnosti skryté, většina bytostí ve světě žije a má se dobře. Když jsou vnitřnosti odhaleny, umírají – jako viditelná část člověka. Dokud jsou střeva skrytá, člověk žije. Když vyjdou ven, umírá. Tak i kořen stromu – skrytý, roste; odhalený, vadne.

¹⁷⁰Tak je to se vším, co vzniká ve světě – nejen viditelným, ale i skrytým. Dokud je kořen zla skrytý, je silný. Když je poznán, je zničen; když je vyveden na světlo, umírá. Proto slovo říká: „Už je sekera položena ke kořeni stromů.“ Nejen je poseká – posekané znovu vyraší. Sekera se zakope až ke kořeni. Ježíš vytrhl kořen celého místa, jiní jen částečně.

¹⁷¹Ať každý z nás vykope kořen zla v sobě, vytrhne ho ze srdce od kořene. Je vykopán, když ho poznáme. Ale když ho neznáme, zakoření v nás, plodí v srdci. Ovládá nás. Jsme jeho otroci, bere nás do zajetí – děláme, co nechceme, neděláme, co chceme. Je silný, protože ho neznáme. Dokud existuje, působí.

¹⁷²Nevědomost je matka všeho zla. Nevědomost vede k smrti – ti, kdo z nevědomosti přišli, nebyli, nejsou, nebudou. Ale ti v pravdě budou dokonalí, až se všechna pravda zjeví. Pravda je jako nevědomost: skrytá spočívá v sobě, zjevená a poznaná je chválena – je silnější než nevědomost a blud. Dává svobodu.

¹⁷³Slovo říká: „Když poznáte pravdu, pravda vás osvobodí.“ Nevědomost je otrok, znalost svoboda. Když poznáme pravdu, najdeme její plod v sobě. Když se s ní spojíme, přinese nám naplnění.

¹⁷⁴Teď se setkáváme s viditelnými věcmi stvoření – říkáme, že jsou mocné a hodné, skryté slabé a bezvýznamné. Není to tak s viditelnými pravdy. Jsou slabé a bezvýznamné, ale skryté jsou mocné a hodné.

¹⁷⁵Tajemství pravdy se zjevují v symbolech a obrazech. Ložnice je skrytá – Svatyně Svatých. Nejdřív opona skrývala, jak Bůh řídí stvoření, ale když se opona roztrhne a co je uvnitř se ukáže, stavba zůstane opuštěná, nebo spíš zničená. Celé božství odtud uteče – ne do Svatyně Svatých, neboť se nemůže smísit s čistým světlem a dokonalou plností. Zůstane pod křídly kříže, pod jeho pažemi. Ta archa bude spásou lidí, až se převalí povodně.

¹⁷⁶Kdo patří kněžskému řádu, může vstoupit za oponu s veleknězem. Proto opona nebyla roztržena jen nahoře – pak by se otevřel jen horní aeon. Nejen dole – pak by se ukázal jen spodní. Roztržena shora dolů. Horní se otevřel v dolním, abychom vstoupili do skrytého aeonu pravdy. To je skutečně hodné a mocné – vstoupíme skrze slabé a bezvýznamné symboly. Jsou slabé proti dokonalé slávě. Je sláva nad slávou, moc nad mocí. Dokonalé se nám otevřelo, skryté pravdy. Svatyně Svatých se zjevila, ložnice nás pozvala dovnitř.

¹⁷⁷Dokud je semeno Svatého Ducha skryté, zlo je neúčinné – není odstraněno ze semene, stále jsme jeho otroky. Ale když se semeno zjeví, dokonalé světlo zazáří na všechny. Všichni v světle dostanou pomazání. Pak otroci budou osvobozeni, zajatí vykoupeni. „Každá rostlina, kterou můj Otec v nebi nezasadil, bude vytržena.“ Oddělené se spojí, prázdné se naplní.

¹⁷⁸Každý, kdo vejde do ložnice, zapálí světlo. Jako svatby v tajnosti v noci – oheň svítí v noci a zhasne. Ale tajemství té svatby se konají ve dne a světle – ten den ani světlo nikdy nezapadne.

¹⁷⁹Kdo se stane služebníkem svatební komory, dostane světlo. Kdo ho nedostane zde, nedostane ho tam.

¹⁸⁰Ti, kdo dostanou světlo, nemohou být viděni ani uchopeni. Nic je nemůže trápit, i když žijí ve světě. Když odejdou, už přijali pravdu skrze obrazy – svět se stal Aeonem. Pro ně je aeon plnost.

¹⁸¹Tak to je. Zjevuje se tomu jedinému – skryté ne v temnotě a noci, ale v dokonalém dni a svatém světle.